7 Tdo 1007/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 8. 2008 dovolání
obviněného M. Z. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3.
2008, sp. zn. 6 To 467/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 4 T 172/2006 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného M. Z. z r u š u j í
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 6 To 467/2007, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 4 T 172/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc
obviněného M. Z. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 4 T 172/2006,
byli obvinění M. Z. a E. D. uznáni vinnými každý trestným činem úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 3 tr. zák. (správně podle § 250b odst. 1, 3 tr.
zák.) a odsouzeni obviněný M. Z. podle § 250b odst. 3 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na
dvě léta, a obviněný E. D. podle § 250b odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr.
zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 44 T 94/2005, a další
obsahově navazující rozhodnutí.
Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 1 skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v podstatě v tom, že dne 13. 1. 2005 v P., nám. R. , v
pobočce H. B. C. R., a. s., obviněný E. D. za účelem uzavření smlouvy o
poskytnutí úvěru ve výši 60.000,- Kč předložil bance nepravdivé potvrzení o
výši příjmu od obviněného M. Z. a výplatní pásky za měsíce říjen a listopad
2004, které mu za tímto účelem opatřil obviněný M. Z. , ač obviněný E. D. v
uvedené době u obviněného M. Z. nepracoval a v době, kdy u něho měl podle
předložených dokladů pracovat, byl obviněný E. D. ve výkonu trestu odnětí
svobody, přičemž obviněný M. Z. věděl, k jakému účelu falešné potvrzení dává,
úvěr byl poskytnut, avšak nebyl splácen.
Odvolání, která podali oba obvinění proti výroku o vině a trestu, byla
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 6 To 467/2007,
podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný M. Z. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Městského soudu v Praze. Výrok usnesení napadl v rozsahu, v němž bylo
zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Popřel spáchání činu a namítl, že jediným usvědčujícím důkazem
byla výpověď obviněného E. D. z přípravného řízení, která ovšem proti němu
nebyla použitelná jako důkaz, což uznal i Městský soud v Praze, ale nevyvodil z
toho odpovídající závěry. Vyloučil, že by obviněnému E. D. dával nějaké
potvrzení o příjmu, zejména ne pro účely úvěru. Uvedl, že proto nenaplnil znaky
trestného činu úvěrového podvodu. Obviněný M. Z. se dovoláním domáhal toho,
aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil
obžaloby nebo aby po zrušení obou rozhodnutí přikázal nové projednání a
rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného
M. Z. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je
důvodné.
Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní
posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Na podkladě
dovolání podaného s odkazem na citované ustanovení se Nejvyšší soud zabývá
otázkou právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu,
který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a námitky směřující proti
skutkovému základu rozhodnutí zásadně nepovažuje za dovolací důvod. Dovolacím
důvodem proto není pouhý nesouhlas s tím, jak soudy v rámci postupu podle § 2
odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. S
ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces lze o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. O takový rozpor jde zejména
tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů apod.
V posuzovaném případě je nutné označit poměr mezi skutkovými zjištěními
Obvodního soudu pro Prahu 1, která v napadeném usnesení akceptoval i Městský
soud v Praze, a relevantně provedenými důkazy za extrémní rozpor. Tento rozpor
vyvstal poté, co Městský soud v Praze správně označil výpověď obviněného E.
D. z přípravného řízení za důkaz, který nebyl použitelný ve vztahu k
obviněnému M. Z. O konání výslechu obviněného E. D. v přípravném řízení
totiž nebyli vyrozuměni obviněný M. Z. ani jeho obhájkyně, kteří se ho tudíž
nemohli zúčastnit a tím pádem nemohli klást obviněnému E. D. otázky. Tento
nedostatek nebyl napraven v pozdějších stadiích řízení, zejména ne v řízení
před soudem, neboť toto řízení se proti obviněnému E. D. vedlo jako řízení
proti uprchlému. Usvědčující výpověď obviněného E. D. z přípravného řízení
byla rozhodujícím důkazem v otázce viny obviněného M. Z. a její použití v
hlavním líčení odňalo řízení vedenému proti obviněnému M. Z. jeden z
dominantních znaků spravedlivého procesu, a to kontradiktornost dokazování.
Znakem spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod je mimo jiné to, že skutková zjištění soudu jsou
konstituována za součinnosti stran. Proto je v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy
obviněnému garantováno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.
Toto právo znamená, že vystupuje-li ve věci usvědčující svědek, zvláště když
jeho výpověď je jediným nebo rozhodujícím důkazem o vině obviněného, musí být
alespoň jednou v průběhu řízení umožněno, aby sám obviněný nebo jeho obhájce
položil svědku otázky. Jde o významný prostředek kontroly věrohodnosti výpovědi
usvědčujícího svědka a způsob zajištění kontradiktornosti provedení tohoto
důkazu. Okolnost, že v důsledku konání společného řízení formálně měl E. D.
procesní postavení obviněného, na tom nic nemění, neboť z materiálního
hlediska byla jeho pozice ve vztahu k obviněnému M. Z. ekvivalentem pozice
svědka. Formální postavení E. D. jako obviněného ve společném řízení nemůže
být důvodem, pro který by mohl být obviněný M. Z. zbaven práva, které mu ve
vztahu k jeho výpovědi jinak zaručuje čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Tím, že byla z okruhu důkazů použitelných proti obviněnému M. Z. vyloučena
výpověď obviněného E. D. z přípravného řízení, nastal stav, kdy odpadl
rozhodující důkaz týkající se otázky, zda a jaké jednání obviněného M. Z.
souviselo s tím, že obviněný E. D. předložil bance nepravdivé podklady při
sjednávání úvěru. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěrem Městského soudu
v Praze, že skutková zjištění týkající se obviněného M. Z. mají v uvedeném
směru oporu v jiných důkazech, a to v listinných důkazech a ve výpovědi
tohoto obviněného samotného, včetně jeho výpovědi ve veřejném zasedání před
Městským soudem v Praze.
Pokud jde o výpověď obviněného M. Z. , je založena na tvrzení, že obviněnému
E. D. nedával žádné podklady pro účely úvěru a že ani nevěděl, že obviněný E.
D. o úvěr žádá. Mezi výpovědí obviněného M. Z. a skutkovými zjištěními,
která se stala podkladem výroku o jeho vině, evidentně není žádná obsahová
spojitost, kterou by bylo možné bez porušení elementárních pravidel logiky
interpretovat jako důkaz nějaké jeho účasti na tom, že obviněný E. D. se
dopustil podvodného jednání vůči bance při sjednávání úvěru.
Základním listinným důkazem je potvrzení o výši příjmu ze závislé činnosti,
které obviněný E. D. předložil bance. Toto potvrzení má formu ručně
vyplněného tiskopisu banky a je opatřeno otiskem razítka firmy obviněného M.
Z. a podpisem, o němž nutně vyvstávají závažné pochybnosti, zda je skutečně
podpisem obviněného M. Z. Tento podpis má očividně jiný vzhled než podpisy
obviněného na množství jiných listin, které se nacházejí ve spise. Nápadný
rozdíl podpisu nacházejícího se na uvedeném potvrzení oproti množství jiných
podpisů obviněného, o jejichž pravosti není pochyb, žádný ze soudů v odůvodnění
rozhodnutí nekonstatoval a nijak se s ním nevypořádal. Pravidlům volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. se proto zcela vymyká úvaha, že by
šlo o důkaz, který obviněného M. Z. usvědčuje. Ve veřejném zasedání konaném
dne 7. 11. 2007 obviněný M. Z. výslovně popřel vyplnění tiskopisu potvrzení i
pravost svého podpisu na potvrzení a zároveň potvrdil pravost svého podpisu na
jiných předložených listinách, z čehož Městský soud v Praze evidentně sám pojal
o pravosti podpisu obviněného na potvrzení pochybnosti, protože veřejné
zasedání odročil mimo jiné za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví k určení nebo vyloučení obviněného jako pisatele posuzovaného
potvrzení. Znalecký posudek nakonec nebyl vypracován a Městský soud v Praze v
novém veřejném zasedání konaném po změně ve složení senátu dne 26. 3. 2008
rozhodl bez jakéhokoli dalšího doplnění důkazů, zejména netrval na vypracování
znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a v napadeném usnesení nevysvětlil,
proč od opatření znaleckého posudku upustil. Obhajoba obviněného M. Z. , že
potvrzení v celém rozsahu vyplnil obviněný E. D. , který u něho bydlel a mohl
mít přístup i k jeho razítku, se nejeví jako nereálná a rozhodně nebyla žádným
přesvědčivým způsobem vyvrácena.
Výplatní pásky za měsíce říjen a listopad 2004 jsou opatřeny pravými podpisy
obviněného M. Z. a otiskem razítka jeho firmy. Tato okolnost je závažná
zejména ve spojení se zjištěním, že obviněný E. D. byl v době od 18. 12. 2003
do 18. 11. 2004 ve výkonu trestu odnětí svobody a že obviněný jako
zaměstnavatel s ním uzavřel pracovní smlouvu dne 25. 11. 2004, přičemž jako den
nástupu do práce byl sjednán den 1. 12. 2004. Nápadné je také to, že ačkoli
byla firma obviněného uvedena již v samotném textu výplatních pásek
zpracovaných počítačem, byly výplatní pásky opatřeny ještě otiskem razítka
firmy obviněného a jeho vlastnoručním podpisem. Obecně není obvyklé, aby
zaměstnavatel výplatní pásky vydávané jen v souvislosti s vyplácením mzdy
zaměstnancům opatřoval razítkem a vlastnoručním podpisem. Lze proto uvažovat o
tom, že důvodem vystavení výplatních pásek a jejich opatření otiskem razítka
firmy obviněného a jeho podpisem bylo nějaké jejich další použití. Obhajoba
obviněného M. Z. v tom směru, že výplatní pásky vystavil v souvislosti s tím,
že obviněnému E. D. doplatil to, co mu patřilo z doby, než nastoupil do
výkonu trestu odnětí svobody, tj. před 18. 12. 2003, je bez bližšího objasnění
obtížně slučitelná se skutečností, že tehdy s ním neměl uzavřenou pracovní
smlouvu, a pokud ho fakticky bez evidence zaměstnával, odpovídalo by tomu také
faktické a neevidované vyplácení odměny za práci. Samotný obsah výplatních
pásek nevykazuje žádný výslovný údaj, ze kterého by se dalo usuzovat na účel,
ke kterému byly vydány. Je věcí pečlivého a obezřetného hodnocení těchto
listinných důkazů, zda jen na jejich podkladě a případně i v souvislosti s
dalšími důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi lze přesvědčivě učinit závěr,
že oním účelem bylo poskytnout obviněnému E. D. podklad k získání úvěru.
Nelze pominout, že zatím jde o jediný důkaz ukazující na možnost, že obviněný
M. Z. měl nějakou účast na skutku spočívajícím v podvodném jednání při
získávání úvěru obviněného E. D.
Pro posouzení otázky, zda obviněný M. Z. měl účast na podvodném získání
úvěru, může být významná i okolnost, zda nějak participoval na výtěžku činu
obviněného E. D. Úvěr byl poskytnut tak, že částka 60.000,- Kč byla převedena
na bankovní účet obviněného E. D. Další pohyb prostředků na účtu tohoto
obviněného byl takový, že v hotovosti byly z účtu dne 14. 1. 2005 vybrány
částky 38.000,- Kč a 2.000,- Kč, dne 2. 2. 2005 byla vybrána částka 17.000,- Kč
a dne 7. 2. 2005 byla vybrána částka 1.000,- Kč (k dalším výběrům již nedošlo,
takže celkem byla vybrána částka 58.000,- Kč). Naprotitomu na účet obviněného
M. Z. vložil obviněný E. D. dne 26. 1. 2005 částku 3.000,- Kč v hotovosti a
jiný vklad již není doložen. Uvedené skutečnosti vyplývají z výpisů z
bankovních účtů obou obviněných. Tyto listinné důkazy tedy rozhodně nelze
považovat za podklad pro úvahu, že obviněný M. Z. mohl mít nějaký podstatný
podíl na výtěžku z úvěru, který získal obviněný E. D. Určité podezření může
vzbuzovat částka 3.000, Kč, kterou obviněný E. D. vložil na účet obviněného
M. Z. krátce po získání úvěru, z toho hlediska, že představuje 5 procent
výše úvěru, což by obecně vzato mohla být určitá forma provize za poskytnutí
podkladů potřebných k získání úvěru, avšak o důvodu uvedené platby soudy žádné
zjištění neučinily a nevytvořily si k němu žádný důkazní podklad. Z pohybu
prostředků na bankovních účtech obviněných lze proto zatím sotva něco
spolehlivého dovozovat ohledně účasti obviněného M. Z. na posuzovaném činu.
Ve spise se nacházejí listinné důkazy prokazující, že sám obviněný M. Z. u
téže banky požádal o úvěr ve výši 80.000,- Kč, který mu byl skutečně také
poskytnut na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 11. 2004. S touto skutečností
se dá jen velmi nesnadno sloučit úvaha, že obviněný M. Z. měl nějaký motiv k
tomu, aby se snažil další prostředky získat cestou úvěru, o který by naoko
požádal obviněný E. D. , kterého by proto vybavil nepravdivými podklady. Věc
by se ovšem mohla jevit jinak, pokud by bylo případně zjištěno, že obviněný M.
Z. chtěl vyšší úvěr, který by mu banka neposkytla. Nic takového ovšem soudy
nezjistily. Z okolnosti, že tu byly prakticky v téže době úvěry, které tatáž
banka poskytla oběma obviněným, tedy za stávajících skutkových zjištění
nevyplývá nic, co by prokazovalo účast obviněného M. Z. na podvodném získání
úvěru poskytnutého obviněnému E. D.
Z toho, co bylo až dosud uvedeno, je zřejmé, že v případě obviněného M. Z. v
důsledku extrémního rozporu mezi použitelnými důkazy a skutkovými zjištěními
soudů se jedná o stav, kdy skutek uvedený ve výroku o vině vůbec není způsobilý
být předmětem právního posouzení jako trestný čin úvěrového podvodu podle §
250b odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného M.
Z. ohledně tohoto obviněného zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení,
zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila
podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc obviněného M. Z. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I když to obviněný v dovolání
nenamítal, považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že pokud by Obvodní soud
pro Prahu 1 nalezl důvody pro to, aby obviněného uznal vinným, musí respektovat
zásadu, že u trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.
spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy může být
pachatelem podle § 9 odst. 1 tr. zák. nebo spolupachatelem podle § 9 odst. 2
tr. zák. pouze účastník takové smlouvy, popř. osoba jednající za účastníka
smlouvy, a že osoba, která účastníku úvěrové smlouvy jen opatří nepravdivé
podklady, se posuzuje jako pomocník ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
(viz č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Jinak Obvodní soud pro Prahu 1 v rámci nového
projednání věci odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto usnesením Nejvyššího
soudu, pokud se týkají rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a náležitého
objasnění rozhodných skutečností.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec