7 Tdo 1019/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 8. 2008 o dovolání
obviněného R. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2008,
sp. zn. 3 To 24/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka
ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 17/2007 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn.
61 T 17/2007, byl obviněný R. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy
podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování
cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák.,
§ 35 odst. 1 tr. zák., § 40 odst. 1, 2, 4 písm. b) tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s dohledem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr.
zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel
na šest let. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném
nároku na náhradu škody.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění, že obviněný R. B. dne 31. 7. 2007
kolem 05,30 hodin na silnici I. třídy mezi obcemi T. a O., okr. Z., jako řidič
osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia při jízdě v rychlosti nejméně 95
km/h na přímém přehledném úseku v sebevražedném úmyslu, s úmyslem čelně narazit
do protijedoucího automobilu a ve srozumění s tím, že může způsobit smrt
posádky protijedoucího vozidla, se svým automobilem náhle přejel do protisměru,
kde levou přední částí svého vozidla narazil do levé přední části
protijedoucího vozidla zn. Škoda Octavia, které řídil P. Č., přičemž i přes
snahu poškozeného zabránit nehodě došlo ke kolizi obou vozidel, při níž
poškozený utrpěl vážná zranění specifikovaná ve výroku o vině s dobou pracovní
neschopnosti do 6. 11. 2007 a škodu na vozidle ve výši 156 000 Kč.
O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku
o trestu a obviněný proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 3 To 24/2008. Z podnětu
odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen
podle § 219 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 40 odst. 2, 4 písm. b)
tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a podle § 49 odst. 1 tr.
zák., § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na deset roků. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně
nedotčen.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl v rozsahu zahrnujícím jednak
to, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině, a jednak výrok o trestu.
Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích
tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako
pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák.,
protože jeho jednání nebylo vedeno úmyslem usmrtit někoho jiného kromě sebe.
Zpochybnil také to, že by byl v době činu příčetný a tudíž trestně odpovědný, a
poukázal v této souvislosti na svědeckou výpověď svého ošetřujícího psychiatra.
Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou
soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného
úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání
pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného
činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k
dokonání trestného činu nedošlo.
Skutek, tak jak ho zjistily oba soudy, evidentně naplňuje znaky pokusu
trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák., a to
i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění pachatele.
Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem. Jde o tzv. přímý úmysl, který však soudy v posuzovaném případě u
obviněného nekonstatovaly, neboť zjistily, že obviněný nechtěl poškozeného
usmrtit.
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení uvedené v § 4 písm. a) tr.
zák. způsobit, a pro případě, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Jde o tzv.
nepřímý úmysl, který soudy u obviněného shledaly ve shodě s tím, co zjistily o
jeho vnitřním psychickém vztahu k činu. Podstatné je, že závěr soudů o tzv.
nepřímém úmyslu obviněného je plně slučitelný se zjištěním, že obviněný nechtěl
poškozeného usmrtit a že chtěl usmrtit sám sebe.
Tím, že obviněný činem sledoval sebevražedný záměr, se subjektivní stránka činu
nevyčerpává, byť se obviněný o další následky činu nezajímal, neboť mu byly
lhostejné. Lhostejnost obviněného k dalším následkům činu nelze interpretovat
jako nedostatek úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k bezprostředně
hrozícímu usmrcení poškozeného. K tomuto následku nedošlo v podstatě jen v
důsledku včasné reakce, při které poškozený projevil mimořádnou pohotovost a
osvědčil vlastnosti získané jako voják z povolání. Obviněný si za smrtící
mechanismus vůči sobě samému zvolil čelní srážku s protijedoucím automobilem ve
vysoké rychlosti za hranicí nejvyšší přípustné rychlosti na daném typu pozemní
komunikace. Rozhodl se tedy pro takový mechanismus, do kterého byl nevyhnutelně
a obviněným jednostranně vtažen nejméně jeden další člověk, a to řidič
protijedoucího vozidla. Pokud obviněný chtěl uvedeným způsobem usmrtit sám
sebe, zároveň tím vystavil stejnému nebezpečí i poškozeného jako druhého
účastníka zamýšlené srážky. To je zřejmé ze skutečnosti, že šlo o srážku dvou
osobních automobilů, tedy typově srovnatelných vozidel, že oba účastníci srážky
se nacházeli na místě řidiče a že ke srážce došlo na silnici takového typu a v
takovém úseku, kde se dala očekávat i na straně poškozeného jízda na hranici
maximální přípustné rychlosti. Z čelní srážky obou vozidel tudíž vyplývala
reálná možnost vzniku stejných nebo alespoň srovnatelných následků na obou
stranách. Z toho je jasné, že byla-li čelní srážka obou vozidel podle záměru
obviněného smrtícím mechanismem ve vztahu k samotnému obviněnému, byla smrtícím
mechanismem také ve vztahu k poškozenému, a to jak z hlediska toho, že o tom
obviněný věděl, tak z hlediska toho, že s tím byl srozuměn. Hrozící smrtelný
následek na straně poškozeného byl neoddělitelným aspektem zvoleného mechanismu
sebevraždy obviněného a jako takový byl pro obviněného snadno předvídatelný.
Lhostejnost obviněného k hrozícímu usmrcení poškozeného byla z hlediska vůle
obviněného výrazem jeho kladného vztahu k oběma alternativám, které jako
následek jeho činu reálně přicházely v úvahu, tj. jak k tomu, že poškozený bude
zraněn a srážku přežije, tak k tomu, že bude usmrcen. Nejvyšší soud proto za
správný považuje závěr soudů ohledně úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k
hrozícímu usmrcení poškozeného, pokud toto zavinění konstatovaly jako tzv.
nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák.
Námitky obviněného proti závěru soudů o jeho příčetnosti rovněž nemohou obstát.
Duševním stavem obviněného v době činu se soudy zevrubně zabývaly a došly k
tomu, že obviněný byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat
své jednání. Soudy měly pro tento závěr náležitý podklad ve znaleckém posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který zpracovali znalci
MUDr. P. N. a PhDr. D. H., a ve výpovědi znalce MUDr. P. N. v hlavním líčení.
To, že obviněný nesouhlasil se znaleckým posudkem a s výpovědí znalce v hlavním
líčení ani se způsobem, jímž soudy znalecký posudek a výpověď znalce hodnotily
v konfrontaci s výpovědí svědka MUDr. J. Z., na kterou obviněný odkazoval v
souvislosti s otázkou své příčetnosti, není dovolacím důvodem. O námitkách
proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu obviněného jako o
dovolacím důvodu by bylo možné – s ohledem na zásady vyplývající z ústavně
garantovaného práva na spravedlivý proces – uvažovat za předpokladu, že by tu
byl extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor
je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou
vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. V posuzovaném případě o
extrémní rozpor mezi zjištěními soudů týkajícími se duševního stavu obviněného
v době činu a provedenými důkazy rozhodně nejde. Soudy zaznamenaly odlišnost
obsahu a závěrů znaleckého posudku oproti výpovědi svědka MUDr. J. Z.,
psychiatra, jehož pacientem obviněný byl v době před spácháním činu. Tuto
odlišnost do věci vnesla ta část výpovědi svědka, v níž uvedl, že ve stadiu,
kdy se rozhodl k sebevraždě, obviněný nebyl schopen svému jednání zabránit.
Výpovědi svědka byl přítomen znalec, který na ni reagoval a vysvětlil, že i
když lze obecně připustit, že obviněný se sám nemohl oprostit od sebevražedných
úmyslů, byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v daném konkrétním případě
zachovány. Znalec zdůraznil, že rozhodnutí spáchat sebevraždu obviněný pojal
již předcházejícího večera, avšak pokusil se ho realizovat až při ranní jízdě
autem, což svědčí o tom, že se nejednalo o naléhavou a neodbytnou myšlenku,
která by musela být okamžitě splněna, dále že obviněný měl možnost volby, pokud
jde o případné oddálení sebevraždy, změnu sebevražedné aktivity apod., a
konečně že obviněný čin spáchal na základě svého přesvědčení, rozhodnutí a
naplánování. S rozdíly v pohledu na věc, tak jak se projevily ve znaleckém
posudku a ve výpovědi znalce na straně jedné a ve výpovědi svědka na straně
druhé, se soudy důkladně zabývaly a překlenuly je takovými hodnotícími úvahami,
které nijak nevybočují z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud proto za plně přijatelný považuje úsudek, že provedení
posuzovaného činu nebylo projevem duševní choroby či poruchy obviněného, nýbrž
jeho osobních vlastností, zejména neústupnosti ve stadiu poté, co již se
rozhodl k sebevraždě.
Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného jakkoli
zasahoval do napadeného rozsudku, a proto zjevně neopodstatněné dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto
postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec