7 Tdo 1034/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. září 2010 o
dovolání obviněného R. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 6 To 371/2009, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T
157/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 1 T 157/2008,
byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř
let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
náhradu škody poškozené společnosti Dopravní společnost Zlín – Otrokovice, s.
r. o., se sídlem ve Zlíně, Podvesná XVII/3833, ve výši 80.000,- Kč.
Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 2. 2009, sp.
zn. 1 T 157/2008, odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Brně – pobočka ve
Zlíně usnesením ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 6 To 371/2009, zamítl odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 11. 2009,
sp. zn. 6 To 371/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný namítl, že výroková část odsuzujícího rozsudku neobsahuje přesný popis
skutku tak, aby bylo zřejmé, jakou důležitou povinnost měl svým jednání
porušit. Podle něj nelze učinit závěr, že porušil povinnost vyplývající z jeho
zaměstnání a že šlo o povinnost důležitou. Obviněný namítá, že není možno za
porušení důležité povinnosti mechanicky považovat porušení jakéhokoliv
dopravního předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za
dané situace zpravidla následek nebezpečí pro lidský život a zdraví, přičemž
poukázal na rozhodnutí č. 5/1962 Sb. rozh. tr. Obviněný je přesvědčen, že za
porušení důležité povinnosti nelze považovat situaci, kdy rychlost vozidla byla
jen o málo vyšší, než je předepsaná rychlost a poukázal na skutková zjištění,
že jel rychlostí pod hranicí předepsané rychlosti mimo obec. Pokud jde o
subjektivní stránku trestného činu, má obviněný za to, že ze skutkového děje
nelze učinit závěr o jeho nedbalostním zavinění. Podle obviněného je absurdní
závěr, že jeho zavinění je vyvozováno z toho, jak se choval v průběhu již
vzniklého nehodového děje a nikoli z toho, zda jel přiměřenou rychlostí
vzhledem ke všem okolnostem. Podle něj nelze souhlasit s interpretací zákona
(ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.) vedoucí k presumpci absolutní
odpovědnosti řidiče za způsobený následek.
Obviněný R. F. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 6 To 371/2009, jakož i předcházející
rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 1 T 157/2008, v
celém jejich rozsahu, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne projednání k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. F. je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního
je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který
zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak
ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání
je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í
vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze
dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se
dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil
soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na
tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6
tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval
při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům
na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek
určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti
právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný uplatnil v dovolání právní námitky relevantní z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že z popisu
skutku nelze učinit závěr, že porušil povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a
že šlo o povinnost důležitou, a dodal, že nebyla dána ani subjektivní stránka
trestného činu, neboť soudy nižších stupňů vyvodily jeho nedbalostní zavinění z
toho, jak se choval v průběhu již vzniklého nehodového děje a nikoli z toho,
zda nehodový děj skutečně zavinil.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1, 2 tr. zák., přičemž tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému z
nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že
porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení
nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové
porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu,
rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní
nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá
(srov. č 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče
motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské
povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; lze uvést jen
některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury
považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. Především jde
o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále o nepřiměřeně
rychlou jízdu, hlavně v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (srov. č
57/1960 Sb. rozh. tr.), předjíždění v místech, kde je to zakázáno, couvání s
nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez
zajištění další náležitě poučenou osobou (srov. č. 17/1959 Sb. rozh. tr. i č.
40/1978 Sb. rozh. tr.). Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen
porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek
nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno
dojít k takovému následku (srov. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
obviněný „nepřizpůsobil rychlost jízdy vlastnostem vozidla, povětrnostním
podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, v důsledku čehož po
projetí ostré levotočivé zatáčky na přímém úseku komunikace při rychlosti
nejméně 61 km/hod. došlo k rozkmitání zadní části autobusu následně pak ke
ztrátě jeho směrové stability, v niž autobus vyjel mimo vozovku a převrátil na
levý bok napříč vozovkou….“
Z takto popsaného skutkového stavu věci je zjevné, že pokud obviněný projížděl
ostrou levotočivou zatáčku rychlostí nejméně 61 km/hod., nepřizpůsobil tak
rychlost vozidla okolnostem na silnici s tím, že pokud se blíží ostrá
levotočivá zatáčka, byl obviněný jako řidič vozidla povinen přizpůsobit této
okolnosti rychlost vozidla, což neučinil. Uvedenou námitkou obviněného se
zabývaly již soudy nižších stupňů, přičemž je nutné souhlasit se závěry soudu
prvního stupně, který uvedl, že: „na počátku nehodového děje byl nesprávný
způsob jízdy v ostré levotočivé zatáčce, kdy obviněný jednak nepřizpůsobil
rychlost jízdy autobusu charakteru této zatáčky, jednak ji projížděl jízdou
vlevo, což je způsob jízdy, který řidiči umožňuje projet zatáčku rychlostí
vyšší, než jakou by ji mohl projet jízdou ve své pravé polovině vozovky……
Obviněný tak způsobil jinému těžkou újmu na zdraví tím, že porušil důležitou
povinnost uloženou mu podle zákona, konkrétně pak povinnost vyplývající z
ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.“ Podle tohoto ustanovení musí
řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla
a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem,
které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen
zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Bez ohledu na to, že v
daném úseku obviněný nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku
komunikace, byl obviněný při vjíždění do ostré levotočivé zatáčky povinen podle
ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. přizpůsobit rychlost jízdy těmto
okolnostem tak, aby uvedenou zatáčkou projel bezpečně, aniž by ohrozil
cestující. Tuto povinnost obviněný porušil, neboť z jeho řidičské praxe mu
muselo být zjevné, že do ostré levotočivé zatáčky vjíždí rychlostí, při níž
může dojít ke kolizi či nezvládnutí řízení vozidla – konkrétně kloubového
autobusu, a tím i k ohrožení pasažérů autobusu na jejich zdraví či životě.
Z těchto důvodů je nutné odmítnout i námitku týkající se absence subjektivní
stránky trestného činu. Ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1, 2 tr. zák. se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost [§
5 písm. a), b) tr. zák.]. Rozhodným v dané věci je, zda pachatel věděl nebo
vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových
okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního
zákona. Obviněný byl v době spáchání trestného činu zaměstnán jako řidič u
společnosti Dopravní společnost Zlín – Otrokovice, s. r. o. Lze tedy
předpokládat, že má dostatečné řidičské zkušenosti a je schopen proto odhadnout
nebezpečnost okolností na vozovce a adekvátně jim přizpůsobit způsob a
především rychlost jízdy. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je správný závěr, že
obviněný jako řidič z povolání si musel být přinejmenším vědom možných důsledků
i na zdraví pasažérů autobusu, pokud projíždí ostrou levotočivou zatáčku značně
riskantním způsobem.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného za zjevně
neopodstatněné.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z
toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud
druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí
napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž
byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný
opravný prostředek. Druhou alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice
nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v
řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc
sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud však
neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by
naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto není dán ani důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy
vázáno na existenci vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř. již v řízení u soudu prvního stupně.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České
republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek