U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. září 2012, v neveřejném zasedání
o dovolání obviněného L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.
4. 2012, sp. zn. 12 To 100/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha
– východ pod sp. zn. 2 T 151/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Krajský soud v Praze k odvolání obviněného rozsudkem ze dne 11. 4.
2012, sp. zn. 12 To 100/2012, předně podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř.
zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. 12.
2011, sp. zn. 2 T 151/2010, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona, a byl mu uložen podmíněný
trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s dohledem a zkušební dobou v trvání 3
let. Poškozená ČEZ Distribuce, a. s., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána
s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Po zrušení citovaného rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud
za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným pouze trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zákona. Podle tohoto zákonného ustanovení mu pak uložil trest
odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon podmíněn odložil podle § 58 odst.
1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Jednání obviněného, podrobně uvedené ve výroku o vině rozsudku
odvolacího soudu, spočívalo ve své podstatě v tom, že dne 22. 8. 2009, v
katastru obce M., na staveništi silničního okruhu kolem P., na pozici
stavbyvedoucího, v rozporu s povinnostmi zajistit při výstavbě bezpečnost
práce, vyplývajícími z obecně závazných právních předpisů ve skutku konkrétně
uvedených, když byl povinen zajistit dodržování povinností k ochraně života a
zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních
právních předpisů, řádné uspořádání staveniště a provoz na něm, tím, že
nestanovil přesný způsob použití prodlužovacích hadic k betonáži, a nezajistil
osobu zodpovědnou za dohled nad prováděnou betonáží ramenem čerpadla betonu v
době, kdy se rameno přibližovalo k elektrickému vedení, spoluzavinil, že při
provádění těchto prací strojníkem R. D. došlo v důsledku manipulace s ramenem
čerpadla v ochranném pásmu elektrického vedení, a překročení minimální bezpečné
vzdálenosti od elektrického vodiče, k elektrickému výboji, který způsobil
smrtelný úraz pracovníka P. Š., a těžké zranění pracovníka B. B. a J. B., která
jsou v rozsudku podrobně popsána.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným
dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Namítá, že jednání uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu nevykazuje
znaky trestného činu, a to konkrétně společenskou nebezpečnost činu podle § 3
odst. 1 tr. zákona, a není naplněna ani objektivní stránka daného trestného
činu, když není dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Znalecký
posudek Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, že potvrdil jeho obhajobu v tom
směru, že prodlužování hadic v době, kdy se rameno čerpadla dotklo drátů
vysokého napětí, nebylo zapotřebí a zvolený postup betonáže byl tak možný.
Nesouhlasí s názorem soudů, že neučinil takové opatření, které by mohlo
preventivně a účinně přinejmenším výrazně omezit nebezpečí nehody a podcenil
rizika uvedené práce. Namítá, že tento závěr je v rozporu s jeho výpovědí,
jakož i svědků a listinnými důkazy, ze kterých vyplývá, že provádění stavby
řídil v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu a s ověřenou stavební
dokumentací, zajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního
prostředí a bezpečnosti práce, vyplývajících ze zvláštních právních předpisů,
tj. poskytl veškeré jemu dostupné informace ohledně stavby, vedení elektrického
napětí, učinil proškolení všech pracovníků a dohlížel na provádění samotné
betonáže. Pro případ své nepřítomnosti při provádění betonáže zajistil také
přítomnost svých mistrů, s kterými při provádění betonáže neustále a opakovaně
upozorňovali všechny pracovníky na to, že betonáž je prováděna pod dráty
vysokého napětí. Je proto toho názoru, že z jeho strany nedošlo k podcenění
rizika dané práce. K následku došlo porušením důležité povinnosti strojníkem R.
D., a zabránit selhání lidského faktoru nedokázal a ani nemohl. Z provedeného
dokazování podle obviněného vyplynulo, že sám nic nezanedbal, ale naopak lze
usuzovat na zavinění zcela proškolené osádky čerpadla.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání obviněného uvedl, že jej považuje za zjevně neopodstatněné, přičemž
konkrétně poukázal na ustanovení zákonů, která upravují povinnosti v rámci
bezpečnosti práce. Zejména poukázal na ustanovení § 153 zák. č. 183/2006 Sb.,
stavební zákon, podle kterého je stavbyvedoucí povinen řídit provádění stavby v
souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a ověřenou
projektovou dokumentací a také zajistit dodržování povinností k ochraně života,
zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce. Také poukázal na ustanovení §
101 a 102 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, upravující povinnost
zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s
ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, jakož i povinnost
přijmout opatření k předcházení rizikům, a není-li možné rizika odstranit,
povinnost rizika vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení.
Státní zástupce také zdůraznil, že k trestněprávně relevantnímu následku došlo
při výkonu práce pracovníky jiného zaměstnavatele, ale na staveništi vedeném
obviněným, měl nejen poučit osoby jiného zaměstnavatele, ale s ohledem na
konkrétní charakter činnosti a užívaný stroj např. vymezit prostorovou hranici,
za kterou se stroj nesmí nacházet. Obviněný ale zaměstnancům jiného
zaměstnavatele nedal jasný pokyn o tom, kam již čerpadlo nesmí být umístěno,
aby nedošlo k jeho činnosti v ochranném pásmu.
Státní zástupce dále uvedl, že opomenutí obviněného činit to co byl
povinen, bylo příčinou následku stejné povahy, jako jednání spoluobviněného.
Pokud by obviněný dodržel zákonem stanovené povinnosti, pouze pak by jednání
spoluobviněného dosahovalo naprosté svévole a nerespektování právních
povinností i příkazů stavbyvedoucího. Ohledně namítaného stupně společenské
nebezpečnosti pak státní zástupce uvedl, že každé typické naplnění skutkové
podstaty trestného činu vykazuje bezvýhradně vyšší stupeň nebezpečnosti pro
společnost než nepatrný. V závěru vyjádření proto navrhl, aby bylo dovolání
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání uplatnil dvě námitky, které obecně lze podřadit pod
uplatněný důvod dovolání, a to neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho
jednáním a následkem a nedostatek materiální podmínky činu. Námitka obviněného,
že nebyla dána příčinná souvislost, ale v tomto případě není podřaditelná pod
uplatněný důvod dovolání, protože nevychází ze skutkového stavu zjištěného
soudem. Obviněný se předně domáhá jiných skutkových zjištění, než soud učinil v
řízení na základě provedených důkazů, zejména ve vztahu k porušení jeho
povinností stavbyvedoucího, týkajících se dodržování pravidel bezpečnosti práce
a ochrany života a zdraví tím, že nestanovil přesný způsob použití
prodlužovacích hadic k betonáži a nezajistil odpovědnou osobu pro dohled nad
betonáži v dané době, kdy se rameno čerpadla betonu přibližovalo k elektrickému
vedení. Obviněný s těmito skutkovými závěry soudu nesouhlasí, namítá, že soud
zcela pominul jeho výpověď a další důkazy a na základě vlastního hodnocení
důkazů dovozuje svůj skutkový závěr, že dodržování všech daných povinností
zajistil a příčinou následku bylo výhradně jednání strojníka čerpadla betonu,
již odsouzeného R. D. Odvolací soud přitom k obdobné námitce obviněného (že
nemohl ovlivnit obsluhu čerpadla) správně uvedl, že obviněný byl garantem
bezpečnosti práce na stavbě.
Jedinou hmotně právní námitkou odpovídající důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak pouze námitka obviněného, že pokud by se
soudy zabývaly společenskou nebezpečností jeho domnělého jednání, nemohly by
dojít k závěru o jeho vině.
Podle § 3 odst. 4 tr. zákona je stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,
způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Obviněný také námitku o nedostatku odpovídajícího stupně společenské
nebezpečnosti jeho jednání zakládá na svém přesvědčení, že k smrtelnému
následku nedošlo „ani dílem“ z jeho viny, ale výhradně zaviněním řádně
proškolené posádky čerpadla betonu, když on udělal všechna potřebná
bezpečnostní opatření a necítí se být za neštěstí odpovědným.
Nejvyšší soud ale této námitce obviněného nepřisvědčil. Zákon již
stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty trestného činu
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (§ 3
odst. 2 tr. zákona). Pouze v případě kdy, přes naplnění formálních znaků určité
skutkové podstaty trestného činu, existují konkrétní okolnosti případu, které
výrazně snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu, může v jejich důsledku
dojít k tomu, že společenská nebezpečnost činu nedosahuje ani dolní hranice
typové nebezpečnosti pro společnost, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně
se vyskytujícím případům daného trestného činu. Takovéto okolnosti ale v tomto
případě zjištěny nebyly, a nemůže jí být ani subjektivní přesvědčení
obviněného, že je zcela nevinný. Naopak je nutno zdůraznit, že stupeň
společenské nebezpečnosti činu obviněného je dán především následkem, který v
tomto případě nespočívá jen v usmrcení jednoho člověka, jak obviněný uvádí v
dovolání, ale také v těžké újmě na zdraví dvou dalších osob s trvalými
následky. Odvolací soud přitom přihlédl i ke spoluzavinění již odsouzeného R.
D. a s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona upustil od právního
posouzení jednání L. K. i podle odstavce druhého § 224 tr. zákona. Zároveň
správně uvedl, že z hlediska naplnění materiální podmínky pro posouzení jeho
jednání podle § 224 odst. 1 tr. zákona je významné také postavení obviněného
jako stavbyvedoucího na stavbě, kde byly prováděny vysoce rizikové práce v
blízkosti vedení vysokého napětí. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce
obviněného o nenaplnění materiální podmínky činu, jímž byl uznán vinným a
považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
Na základě uvedených důvodů, když námitka obviněného o neexistenci
příčinné souvislosti neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání, protože
vycházela z jiných než soudem zjištěných skutkových okolností, a námitka o
nenaplnění materiální podmínky trestnosti byla shledána zjevně neopodstatněnou,
bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš