7 Tdo 1041/2024-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 12. 2024 o dovolání obviněné M. S. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 8 To 80/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 111/2023 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 1. 2024, č. j. 3 T 111/2023-56, byla obviněná uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněná uvedeného přečinu dopustila v podstatě tím, že dne 24. 7. 2023 kolem 22:30 hodin řídila, pravděpodobně pod vlivem drog, na ulici XY ve XY osobní motorové vozidlo tov. zn. Alfa Romeo 147 přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 4. 2023, č. j. 19 T 31/2023-27, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2023, jí byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, nedisponovala řidičským průkazem a v evidenční kartě řidiče byl aktuální stav bodového hodnocení obviněné 12 bodů.
3. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 8 To 80/2024-102, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněné proti výroku o trestu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že odsoudil obviněnou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné podané proti všem výrokům bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Obviněná podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání. Výslovně odkázala na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítla, že soudy nesprávně posoudily otázku okolnosti vylučující protiprávnost, konkrétně krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku. Nesouhlasila s odůvodněním soudů, že její obhajoba byla účelová. Uvedla, že si byla vědoma toho, že vozidlo řídit nesmí, nicméně řídila proto, že chtěla svému partnerovi poskytnout co nejrychleji lékařskou pomoc, neboť měla za to, že je velmi vážně ohrožen na zdraví, což svědek J. Z. potvrdil. Polemizovala se závěrem odvolacího soudu, že zranění svědka nebylo tak závažné, když si lékařské ošetření vyhledal až další den, a namítla, že k jeho ošetření došlo do dvou hodin od zadržení obviněné hlídkou Policie České republiky. Nesouhlasila s údajným bagatelizováním zranění svědka krajským soudem ani s hodnocením svědeckých výpovědí zasahujících policistů, kteří si podle jejího názoru zdravotní stav svědka nijak neověřili a jejich laické vyjádření k této otázce je zcela nedostatečné. Trvala na tom, že povaha zranění svědka J. Z. a jeho zdravotní stav vyžadovaly bezodkladné ošetření. Dále namítla, že jí byl uložen nepřiměřený až exemplární trest. Soudy dostatečně nezohlednily veškeré okolnosti projednávané věci, zejména zdravotní stav svědka, subjektivní vnímání situace obviněnou a okolnost, že se rozhodovala v panice a pod tlakem. Rovněž nebylo přihlédnuto k okolnostem svědčícím ve prospěch obviněné, a to ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a k jejímu doznání. Byla tak porušena ustanovení § 38 odst. 1 a § 39 tr. zákoníku o zásadách při ukládání trestů a jejich přiměřenosti. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněnou zprostí návrhu na potrestání, případně při zachování výroku o vině obviněné uloží alternativní trest místo nepodmíněného trestu odnětí svobody.
5. Obviněná zaslala soudu prvního stupně rovněž podání označené jako „vyjádření k dovolání“, nicméně vzhledem k tomu, že toto nebylo podáno prostřednictvím obhájce, dovolací soud k němu nemohl přihlížet (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Kromě toho obviněná v tomto vyjádření neuvedla nic podstatného, co by již nebylo obsaženo v mimořádném opravném prostředku řádně podaném prostřednictvím jejího obhájce.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná zopakovala svou obhajobu uplatněnou v předchozích fázích trestního řízení, s níž se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Ohledně údajného jednání v krajní nouzi odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, kde bylo vysvětleno, že učiněná skutková zjištění nejsou taková, aby odůvodnila posoudit předmětný skutek jako jednání v krajní nouzi. Výhrady obviněné stran tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod.
V tomto kontextu je zásah dovolacího soudu možný jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není, o čemž svědčí již fakt, že trest odnětí svobody byl obviněné vyměřen pod polovinou zákonné trestní sazby. Vady odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná fakticky neuplatnila. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
8. Přes výslovný odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ze slovního vyjádření dovolacího důvodu a především z obsahu samotné argumentace v dovolání zřejmé, že obviněná chtěla uplatnit výlučně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je vymezen tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [tento dovolací důvod byl do účinnosti novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., tj. do 1. 1. 2022, uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v platném znění je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
9. Námitka týkající se naplnění podmínek krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
10. Krajní nouze jakožto nejobecnější okolnost vylučující protiprávnost je upravena v § 28 tr. zákoníku. Podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. První podmínkou jednání v krajní nouzi tedy je existence skutečného, reálně existujícího nebezpečí přímo hrozícího nějakému zájmu chráněnému trestním zákonem. Takovým zájmem bezpochyby je i zájem na ochraně zdraví člověka. Nebezpečí však musí hrozit bezprostředně. Další podmínka vyjadřuje požadavek subsidiarity a znamená, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jiným postupem, resp. jiným reálně dostupným způsobem. Požadavek proporcionality vyjadřuje, že následek způsobený jednáním v krajní nouzi nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Srovnání významu zájmu chráněného a obětovaného je třeba provádět jak z hlediska objektivního, tak z hlediska subjektivního, přičemž je nutno vzít v úvahu jak hledisko kvalitativní, tak hledisko kvantitativní. Konečně další podmínkou jednání v krajní nouzi je, že ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet.
11. Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů, obviněná řídila osobní motorové vozidlo, přestože věděla, že má uložen zákaz řízení všech motorových vozidel (ostatně tuto skutečnost nijak nezpochybňovala), přičemž řízení i přes zákaz zdůvodnila zakročující policejní hlídce údajně vážným zdravotním stavem spolujezdce – svědka J. Z. Podle zjištění soudů však takto jednala v době, kdy jmenovanému přímo nehrozilo žádné vážné, akutní nebezpečí. Tuto skutečnost ostatně potvrdil i sám svědek, který na dotaz policistů, zda chce na místo zavolat rychlou záchrannou službu, opakovaně pomoc odmítl a výslovně uvedl, že se nejedná o tak závažná poranění, a z místa silniční kontroly sám odešel domů. Ve své výpovědi svědek také uváděl, že když mu nezabíraly léky, volal nejprve kamarádovi, jemuž se nedovolal. To svědčí o faktu, že zhoršení zdravotního stavu přicházelo postupně (pokud vůbec přicházelo), a také o tom, že potíže, bolesti svědka i podle jeho úsudku nevylučovaly vyčkat příjezdu jiného odvozce, než byla obviněná. Je ostatně zřejmé, že s ohledem na povahu zranění svědka (popáleniny utrpěné před zhruba 14 dny) lze prakticky vyloučit, že ke zhoršení stavu došlo zcela náhle a akutně.
12. Soudy nezpochybňovaly, že svědek J. Z. skutečně měl zdravotní problém, který si nakonec vyžádal lékařské ošetření v nemocnici v XY, což ostatně potvrzují lékařské zprávy, z nichž vyplývá, že dne 25. 7. 2023 byl svědek ošetřen ambulantně pro popáleniny a následně byl propuštěn s tím, že byla předepsána antibiotika kvůli ohrožení bakteriální translokací, infekce nebyla vyloučena, ale příznaky neprojeveny, dne 26. 7. 2023 byl hospitalizován na oddělení JIP (jednotka intenzivní péče) již s příznaky bakteriální infekce a propuštěn byl dne 29. 7. 2023 na revers. Lékařská zpráva založená na č. l. 10 trestního spisu byla vytisknuta dne 25. 7. 2023 v 00:35 hod., tudíž námitka, že svědek byl lékaři ošetřen již dvě hodiny poté, co byla obviněná se svědkem zadržena policejní hlídkou, nebyla vyvrácena. To však nemůže nic změnit na správnosti výše uvedeného závěru o tom, že v okamžiku jízdy obviněné nebyl zdravotní stav svědka natolik závažný, aby byl naplněn znak krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku. Tento závěr podporuje i skutečnost, že svědek byl dne 25. 7. 2023 ošetřen ambulantně a poslán domů. Aktuální zdravotní stav svědka v době činu obviněné tedy nepředstavoval nebezpečí přímo, bezprostředně hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem.
13. Především však pro naplnění podmínek krajní nouze nebyla splněna podmínka subsidiarity, tj. že nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak. Jak správně uvedl i Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku, i kdyby měl svědek J. Z. akutní zdravotní potíže a jeho stav by vyžadoval okamžitý lékařský zásah, jak tvrdila obviněná, nabízelo se zavolat rychlou záchranou službu. K poskytnutí lékařské pomoci by tak došlo patrně i rychleji než po jízdě vlastním vozidlem do zdravotnického zařízení (navíc nikoli nejbližšího, neboť obviněná jela z obce XY do vzdálenější nemocnice v XY namísto bližšího zdravotního centra v XY, ostatně i do XY by cesta byla o něco kratší) a tam čekání na ošetření. Ostatně obviněná ani svědek nebyli schopni na dotaz soudu, proč nezavolali rychlou záchranou službu, odpovědět a například svědek to odůvodňoval svou fóbií z lékařů, což postrádá logiku vzhledem k tomu, že s obviněnou byli (údajně) na cestě do nemocnice. Kromě možnosti přivolání sanitky bylo možno nebezpečí – i pokud by skutečně v zákonem vyžadované podobě hrozilo – odvrátit jinak i požádáním jiné osoby o odvoz svědka, tj. osoby, která by řízením vozidla neporušovala zákon. Je nepochybné, že při skutečném akutním zhoršení zdravotního stavu vážně ohrožujícím zdraví nebo dokonce život svědka by většina oslovených osob například z řad sousedů nebo známých pomoc neodmítla. K takovému náhradnímu řešení bylo nutno sáhnout tím spíše, že obviněná byla zřejmě pod vlivem drogy, jejíž předchozí požití sama připustila a jejíž vliv byl patrný i z chování obviněné.
14. Obviněná namítla, že byla subjektivně přesvědčena o tom, že svědek je skutečně vážně ohrožen na zdraví, byla ve stresu a pod tlakem a že ona sama nemá žádné lékařské vzdělání, aby poznala, že svědkovi reálně žádné nebezpečí nehrozilo. I tato námitka je zjevně neopodstatněná. Podmínky krajní nouze je sice nutno posuzovat i ze subjektivního hlediska obviněného, avšak v kombinaci s hlediskem objektivním. Navíc námitka nevysvětluje, proč obviněná svědkovi nezavolala rychlou záchrannou službu a namísto toho se vydala jako řidička na delší cestu do nemocnice v XY. V takové situaci se možnost zavolání záchranné služby logicky nabízela jako jednoduché řešení, přičemž obviněná o této možnosti věděla, nicméně ji vědomě ignorovala a dobrovolně zvolila řízení motorového vozidla.
15. Podmínky krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku naplněny nebyly, ze strany soudů v tomto směru nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud proto považuje uvedenou námitku obviněné za zjevně neopodstatněnou.
16. Výhrady, které obviněná uplatnila stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze namítat uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nic takového obviněná nenamítla a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let byly uloženy jako přípustné druhy trestů ve výměrách spadajících do rámce zákonných trestních sazeb (podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku činí trestní sazba odnětí svobody až dvě léta, podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit trest zákazu činnosti v rozpětí od jednoho roku do deseti let), přičemž tyto dva druhy trestů zákon umožňuje uložit vedle sebe.
17. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekci výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Nejvyšší soud tudíž do takového výroku nezasahuje, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by tím byla porušena ústavní zásada proporcionality trestní represe jako jeden ze znaků demokratického právního státu. O nic takového se ale v posuzované věci nejedná. Trest odnětí svobody jako přípustný druh trestu byl odvolacím soudem uložen ve výměře pod polovinou zákonné trestní sazby. Navíc nelze přisvědčit obviněné, že Krajský soud v Brně při stanovení druhu trestu a jeho výměry porušil ustanovení § 39 tr. zákoníku a dostatečně nevzal v úvahu skutečnosti v její prospěch. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku přijatelným způsobem zhodnotil skutečnosti svědčící ve prospěch a v neprospěch obviněné, přičemž posléze uvedené převažovaly. Rovněž nepodmíněnost trestu odnětí svobody byla přesvědčivě zdůvodněna zejména tím, že předchozí uložené tresty neměly na jednání obviněné žádný vliv, když se jako speciální recidivistka dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení projednávané trestné činnosti.
18. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné M. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl o tom v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
19. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za vhodné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 9. 4. 2024) konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněné předložena v souladu s ust. § 265h odst. 2 tr. ř. až dne 21. 11. 2024. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu