7 Tdo 1044/2017-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 9. 2017 o dovolání
obviněného M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2017,
sp. zn. 6 To 125/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 1 T 193/2016 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 1 T
193/206, byl obviněný M. Č. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle
§ 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři léta nepodmíněně,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou.
Stručně vyjádřeno, spočíval skutek posouzený jako trestný čin podle
zjištění Okresního soudu v Karviné v podstatě v tom, že obviněný v době nejméně
od počátku roku 2013 do 20. 5. 2016 v K. – R., U L., v bytě č. 8, který obýval
společně se svou družkou poškozenou K. W., tuto nejméně jedenkrát v měsíci,
zejména v podnapilém stavu, v němž se udržoval i několik po sobě následujících
dnů, sužoval vulgárními slovními útoky a ponižováním, často ji budil ze spaní,
ač věděl, že je pacientkou psychiatrie, užívá léky na spaní a má zvýšenou
potřebu odpočinku, v noci pouštěl hlasitě rockovou hudbu, na poškozenou plival,
chytal ji pod krkem, škrtil ji, napadal ji žducháním, taháním za vlasy, bitím
otevřenou dlaní i pěstí po celém těle včetně hlavy a obličeje, kopal do ní, tím
jí působil různá zranění, vyhrožoval jí při současné manipulaci s noži a v
jednom případě s mačetou, což vše v poškozené dlouhodobě vzbuzovalo obavu o
zdraví a život, přičemž pociťovala jednání obviněného jako zlé, bezcitné a jako
těžké příkoří, neboť intenzita jeho útoků se stupňovala, a poškozená tak žila v
neustálé obavě z obviněného a v očekávání dalších konfliktů, které pravidelně
nastávaly vždy v jeho opilosti, do které se uváděl v den výplatního termínu, a
těžce nesla jeho jednání i s ohledem na své onemocnění diagnostikované jako
simplexní schizofrenie s postprocesuálním defektem osobnosti. Ve výroku o vině
jsou specifikovány konkrétní vulgární a urážlivé výroky obviněného na adresu
poškozené a také konkrétní případy incidentů v konkrétních dnech s podrobným
popisem způsobu, jímž obviněný napadal poškozenou.
Odvolání, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní
zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 125/2017, podle § 256
tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání,
napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vytkl, že Krajský soud v Ostravě nevyvodil žádné závěry z toho, že se s
Okresním soudem v Karviné rozcházel v otázce, zda jde o pokračující nebo
trvající trestný čin. Uvedl, že obžaloba nebyla podána pro skutek, pro který
bylo zahájeno trestní stíhání, resp. že do obžaloby bylo pojato i jednání, pro
které nebylo trestní stíhání zahájeno. Poukázal na to, že výrok o vině obsahuje
i skutkové okolnosti, které byly předmětem trestních oznámení pro podezření z
trestných činů ublížení na zdraví, přičemž vždy došlo k odložení věci z důvodu,
že poškozená vzala zpět souhlas s trestním stíháním. Z toho vyvodil závěr, že
bylo porušeno jeho právo být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem
stanoveným zákonem. V dalších námitkách projevil nesouhlas s tím, že podkladem
skutkových zjištění se stala svědecká výpověď poškozené. Obviněný se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal
Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl,
že námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem, a navrhl, aby dovolání bylo
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo
obhájci k případné replice, ale obhájce na něj nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze
považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který lze podat jen z důvodů, které jsou v zákoně taxativně
uvedeny. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné
námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že
obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podstatou tohoto dovolacího důvodu
je porušení hmotného práva, tj. typicky trestního zákona. Směřuje-li dovolání
proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají tomu jen takové námitky, v nichž se
tvrdí, že skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně,
nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo dovolací
důvod pak jsou námitky, jimiž je vytýkáno porušení procesního práva, tj.
typicky různých ustanovení trestního řádu, zejména pak ustanovení týkajících se
zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, postupu soudů při provádění
důkazů, rozsahu dokazování apod.
Konfrontuje-li se s těmito zásadami obsah dovolání obviněného, je
zřejmé, že deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají nanejvýš jen
námitky týkající se hmotně právní povahy trestného činu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku z toho hlediska, zda jde o trestný
čin pokračující nebo trvající. Okresní soud v Karviné na str. 12 odůvodnění
rozsudku nesprávně označil tento trestný čin za pokračující, což v odůvodnění
napadeného usnesení korigoval Krajský soud v Ostravě s odkazem na usnesení
velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
15 Tdo 887/2014, tím, že správně jde o trvající trestný čin. Otázka, zda jde o
trestný čin pokračující nebo trvající, má svůj význam a její řešení má své
důsledky, avšak na samotnou právní kvalifikaci skutku nemá vliv, neboť povaha
trestného činu se ze zmíněného hlediska ve výroku o vině žádným výslovným nebo
zvláštním způsobem nevyjadřuje. Jde o otázku, jejíž řešení spadá do sféry
odůvodnění soudního rozhodnutí a jejíž případně nesprávné řešení nemá samo o
sobě vliv na správnost výroku o vině. To ve vztahu k posuzované věci znamená,
že byl-li skutek ve výroku o vině obviněného posouzen jako zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, není
správnost této právní kvalifikace dotčena tím, že Okresní soud v Karviné v
odůvodnění rozsudku označil uvedený trestný čin za pokračující, zatímco Krajský
soud v Ostravě ho v odůvodnění napadeného usnesení označil za trvající.
Námitky obviněného ohledně povahy trestného činu z hlediska, zda je
trestným činem pokračujícím nebo trvajícím, nejsou s to zvrátit správnost
právního posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a jsou v tomto smyslu zjevně
neopodstatněné.
Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, jimiž obviněný projevil
nesouhlas s tím, že soudy založily skutková zjištění uvedená ve výroku o vině
na svědecké výpovědi poškozené.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudů a důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo
obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v
ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, z nichž v napadeném
usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly
vědomy závažného duševního onemocnění poškozené, která trpí simplexní
schizofrenií s postprocesuálním defektem osobnosti, a hodnotily její výpověď
pod zorným úhlem této skutečnosti. Pro to, aby mohly pokládat tuto výpověď za
spolehlivý podklad skutkových zjištění, si vytvořily podmínky především v tom,
že důsledně objasnily schopnost poškozené vnímat, uchovat v paměti a
reprodukovat prožité události. Soudy měly v tomto ohledu k dispozici znalecké
posudky, mezi nimiž vyvstaly odlišnosti, které soudy přijatelně překlenuly se
závěrem, že poškozená i přes své postižení je schopna zapamatovat si základní
dějovou linii prožitých událostí a že u ní nelze hovořit o konfabulaci či bájné
lhavosti. Významné bylo také to, že svědecká výpověď, v níž poškozená popsala
zlé nakládání, jemuž byla vystavena ze strany obviněného, byla byť nepřímo
podpořena svědeckými výpověďmi dalších osob, zejména jejích rodičů, kteří měli
poznatky o tom, jak se poškozená vyjadřovala k soužití s obviněným, že si
stěžovala na jeho násilné jednání, že žádala o pomoc, že na sobě měla evidentní
známky násilí apod. Z ostatních osob lze zmínit svědka K. L., který potvrdil,
že poškozená ho několikrát jako souseda v domě žádala v noci o pomoc, bouchala
na dveře jeho bytu a stěžovala si na to, že ji obviněný bije, nadává a
vyhrožuje zabitím. Tento svědek jinak uvedl, že hlučné výstupy a hádky
ozývající se z bytu, který obývali obviněný a poškozená, byly pravidelné a že k
nim docházelo prakticky každý víkend, ale také v průběhu týdne.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy
dopodrobna znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval
z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně
hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst.
6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a že
se v tomto kontextu vypořádaly i s rozpory, které se objevily.
Výrok o vině založený na těch skutkových zjištěních, která učinily soudy, není
porušením ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že
obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, které obviněný uplatnil ohledně
postupu řízení. Obviněný těmito námitkami vytkl porušení různých procesních
ustanovení, což se neslučuje s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. záleží v porušení hmotného práva. Nicméně vzhledem k tomu, že
tyto námitky zasahují do sféry, v níž práva obviněného požívají i ústavní
ochrany, Nejvyšší soud ověřil, že jde o námitky bez jakéhokoli věcného
opodstatnění.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr.
zákoníku nespadá mezi trestné činy, jejichž stíhání je podmíněno souhlasem
poškozeného (§ 163 odst. 1 tr. ř.). K tomu, aby obviněný byl v dané věci stíhán
a nakonec odsouzen pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., nebylo třeba souhlasu poškozené.
Bez významu je okolnost, že ohledně některých dílčích aktů, které byly
posouzeny jako součást zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, byla dříve podána trestní oznámení pro
jiné trestné činy (ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku), avšak podle §
159a odst. 2 tr. ř. došlo k odložení věci, protože poškozená vzala zpět souhlas
s trestním stíháním. Odložení věci totiž nevytváří tzv. překážku věci
rozhodnuté a nebrání z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. pozdějšímu
trestnímu stíhání ani odsouzení.
Namítaný nesoulad mezi obžalobou a usnesením o zahájení trestního
stíhání obviněného pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku není důvodem k závěru, že obžaloba byla v
rozporu s ustanovením § 176 odst. 2 tr. ř. podána pro jiný skutek, než pro
který bylo zahájeno trestní stíhání. Podstata skutku byla stejná z hlediska
doby a místa spáchání činu, způsobu jeho provedení a toho, že čin obviněného
směřoval proti poškozené K. W. To, že do obžaloby a následně i do výroku o vině
byl nad rámec usnesení o zahájení trestního stíhání pojat popis některých
dílčích incidentů spadajících do celkového rozsahu spáchaného trestného činu,
neznamená, že by obviněný byl obžalován a posléze odsouzen pro skutek, pro
který nebylo zahájeno trestní stíhání. V tomto kontextu se projevuje povaha
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku
jako trvajícího trestného činu, tj. jako trestného činu, jehož podstatou je
vyvolání a plynulé udržování protiprávního stavu. Trestný čin je tudíž páchán
nepřetržitě po celou dobu udržování protiprávního stavu. Dílčí odlišnosti v
popisu tohoto stavu v obžalobě, resp. rozsudku, oproti usnesení o zahájení
trestního stíhání nemají žádný význam z hlediska totožnosti skutku, pro který
byl obviněný odsouzen, a skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, resp.
pro který byla podána obžaloba. Z hlediska procesního práva nemají jednotlivé
akty trvajícího trestného činu povahu samostatného skutku. Tím se trvající
trestný čin liší od pokračujícího trestného činu, jehož každý dílčí útok musí
naplňovat skutkovou podstatu stejného trestného činu (§ 116 tr. zákoníku).
Přitom každý dílčí útok pokračujícího trestného činu se z hlediska procesního
práva zásadně považuje za samostatný skutek, takže aby pro něj mohla být podána
obžaloba a aby obviněný pro něj mohl být odsouzen, musí pro něj vždy být
zahájeno trestní stíhání (§ 12 odst. 12 tr. ř., § 160 odst. 5 tr. ř.).
Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě vzešlo z řízení, které
netrpí žádným deficitem z hlediska ústavně zaručeného práva obviněného být
stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu