7 Tdo 1046/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. prosince 2006 v neveřejném
zasedání o dovoláních obviněných 1) J. J., 2) D. M., 3) L. S., 4) M. B., 5) M.
J., a 6) J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006,
sp. zn. 1 To 17/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 46 T 16/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. M., L. S., M. B.
a J. T. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. J. a M. J. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 46 T 16/2003,
bylo uznáno vinnými 13 obviněných. Pokud jde o 6 obviněných, kteří ve věci
podali dovolání, obviněný J. J. byl uznán vinným ad III/B) pokusem trestného
činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění
zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
D. M. ad I), II) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., L. S. ad I), II) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., M. B. ad I), II) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., M. J. ad III/G) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. a J. T. ad III/D) trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byli odsouzeni J. J. podle § 250
odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou,
podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,-
(padesáttisíc) Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, D. M. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- (jeden milion)
Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl
ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1
(jednoho) roku, L. S. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání 8 (osmi) roků, podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou, podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen
peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- (jeden milion) Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, M. B. podle §
250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, podle 39a
odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle § 53
odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- (jeden
milion) Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 1 (jednoho) roku, M. J. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 3 (tří) roků, podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
byl pro
výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, J. T. byl za tento trestný čin a za
sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl
uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 2
T 308/99, podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, za současného zrušení
výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně, ze
dne 5. 6. 2002, sp. zn. 2 T 308/99, jakož i dalších rozhodnutí obsahově na
uvedený výrok navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu, podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou, podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře
50.000,- (padesáttisíc) Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že
by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byly
obvinění L. S., M. B., D. M. a M. J. zproštěni obžaloby za skutky popsané v
rozsudku soudu prvního stupně, podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o
nároku poškozených na náhradu škody.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními. Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 1 To 17/2005, mj. z
podnětu odvolání obviněných L. S., M. B., J. J., J. T., napadený rozsudek
částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. u obviněných
L. S. a M. B. v celé odsuzující části (ad I, II), včetně navazujícího výroku o
náhradě škody, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u obviněného J. J.
a J. T. ve výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody v případě
uloženého peněžitého trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obvinění L. S. a M. B. spáchali trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. ve znění zákona č. 256/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný (ad A/1 - 40/), dílem nedokonaný zůstavší ve
stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (ad A/41/), a uložil obviněným L. S. a
M. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi)
roků, podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli obvinění pro výkon trestu
zařazeni do věznice s ostrahou, podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněným
uložen peněžitý trest ve výměře 800.000,- (osmsettisíc) Kč, podle § 54 odst. 3
tr. zák. jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené
lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců,
obviněným J. J. a J. T. byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by
peněžitý trest, uložený rozsudkem soudu prvního stupně, ve stanovené lhůtě
nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců,
podle § 226 písm. c) tr. ř. byli obvinění L. S. a M. B. zproštěni obžaloby
krajského státního zástupce v Brně ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 2 KZv 2/2003,
pro konkrétně uvedené dílčí útoky. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o
nároku poškozených a podle § 256 tr. ř. soud zamítl odvolání obviněných D. M. a
M. J. jako nedůvodná.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění J. J., D. M., L. S., M. B.,
M. J. a J. T. řádně a včas dovolání.
Obviněný J. J. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen
jako trestný čin, ačkoliv nevykazuje znaky tohoto trestného činu a je
přesvědčen, že škoda v žádném případě nedosahuje velkého rozsahu. Zdůraznil, že
neexistuje totožnost skutku a je údajně značný rozpor v označení jeho jednání v
usnesení o sdělení obvinění ze dne 18. 6. 2001 a v označení právní kvalifikace,
skutek je podle jeho názoru jinak popsán ve znělce obžaloby a jinak ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že se trestné
činnosti nedopustil, i když na požádání sháněl zájemce o uzavření leasingové
smlouvy jako nájemce, kdy obdržel, případně slíbil, provizi. Nebyl nikdy ve
spojení se společností D., spol. s r. o., ani Č. L., a. s., nepřebíral kupní
cenu za vozidla ani nikdy nebyl ve styku s osobami, které automobil vlastnili
nebo jej prodávali. Dále uvedl, že nevěděl o smluvním vztahu mezi Č. L., a. s.,
a společností D., spol. s r. o., bylo mu pouze známo, že paní K. zastupuje
leasingovou společnost, ale nevěděl, kdo a kde nakupuje automobily a naopak byl
přesvědčen, že vlastníkem automobilů je leasingová společnost. Domnívá se, že
pokud Č. L. kupní cenu společnosti D. zaplatil a tato společnost automobily
nedodala, tak škodu Č. L. způsobila společnost D., potažmo ten, kdo byl ve
spojení s D. Obviněný v této souvislosti zdůrazňuje, že to on nebyl. Obviněný
dále poukázal na to, že sháněl zájemce o uzavření leasingových smluv, kdy podle
jeho přesvědčení a v souladu s provedeným dokazováním, předmět leasingu
existoval a skutečný leasingový nájemce existoval též s tím, že tento nájemce
bude automobil užívat a mít v nájmu a přechodný nájemce bude na určitou krátkou
dobu jen formálně veden ve smlouvě a následně dojde ke změně jména či označení
nájemce (přechod leasingu). Podle obviněného nedošlo k objasnění vztahů mezi
společnostmi D. a Č. L., nedošlo k objasnění záležitostí kolem kupních smluv na
automobily a hlavně kdo a na základě jakých dokladů prodej aut nabídl. V tomto
směru soud údajně neprovedl všechny potřebné obhajobou a dalšími obviněnými
navržené důkazy, a tak nebylo podle názoru obviněného postupováno v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněný tvrdí, že soud prvního stupně rozhodl v
rozporu s provedenými důkazy, neboť on v žádném případě nezajistil jako
leasingové nájemce ing. P., M. H. a P. H., tyto údajně zajistil obviněný Č., a
proto předmětné částky eventuelní škody nemohou být připočteny k jeho tíži. Odvolací soud se touto námitkou sice zabýval avšak podle obviněného ji
nesprávně vyhodnotil. Obviněný již v průběhu řízení poukazoval na to, že škodu
nezpůsobil ten, kdo zprostředkoval leasingové nájemce, proto obviněný
nesouhlasí se závěry obou soudů, že způsobil resp. pokusil se způsobit škodu
velkého rozsahu, když podle něj ani matematickým součtem nelze dojít k sumě nad
5 milionů. Pokud jde o výši eventuelní škody, připomněl ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák.
s tím, že v jeho případě neexistuje podstatné zvýšení stupně
společenské nebezpečnosti a není zde podle něj na místě kvalifikace podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., ale podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., neboť skutečná škoda
byla nižší a další možná škoda pouze hypotetická.
Obviněný proto navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění D. M., L. S. a M. B. podali společně odůvodněná dovolání proti výroku o vině a trestu
rozsudku soudu druhého stupně, opírající se o dovolací důvod podle § 250b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení spatřují obvinění v
nesprávné aplikaci norem trestního zákona ve vztahu k závěru soudu o naplnění
zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zejména s
ohledem na formu, jíž měl být tento trestný čin spáchán. Obvinění uvádějí, že
se měli trestného činu dopustit jako spolupachatelé spolu s obviněnou H. K. a
obviněným P. S. a jsou přesvědčeni, že pouze při takovéto konstrukci trestní
odpovědnosti mohl soud dospět k závěru o spáchání trestného činu, neboť samotné
jednání každého z nich skutkovou podstatu trestného činu nenaplňuje ani po
objektivní, natož pak po subjektivní stránce. Obvinění mají za to, že vyjma
důkazu provedeného výslechem obviněné K. a jejích dcer, v celém průběhu
trestního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by opodstatňoval závěr
soudu o zapojení obviněných do trestné činnosti, resp. o pokrytí jednání
dalších osob zapojených do činnosti popsané v rozsudku úmyslem obviněných
podílet se spolu s těmito osobami na páchání trestné činnosti. Samotný
příbuzenský vztah některých dovolatelů s obviněnou K. společný úmysl páchat
trestnou činnost nezakládá. Obvinění dále uvádějí, že vyvíjení aktivit, na
jejichž konci se obchodním zástupcem společnosti D., spol. s r. o., stala
obviněná K., rovněž podle nich není činností, z níž by bylo možno usuzovat na
úmysl společně způsobem popsaným v rozsudku páchat trestnou činnost. Jakýkoli
další důkaz, z něhož by bylo možno usuzovat na existenci společného úmyslu, že
proveden nebyl. Podle obviněných nebylo prokázáno, že by kdokoli z nich
vyhledával za provizi nebo s příslibem provize zájemce o uzavření leasingových
smluv, připravoval podklady pro uzavírání takových smluv, či inkasoval peníze z
takto uzavřených obchodů. Nikdo z obviněných že nebyl v kontaktu s osobami,
které tyto úkony prováděly, a s těmito osobami se obvinění vzájemně neznali. Obvinění uzavřeli, že skutková zjištění a z nich vytvořené nesprávné právní
závěry nejen, že z provedených důkazů nevyplývají, ale mnohdy jim i přímo
odporují. K tomu poukazují na závěry soudu ve vztahu k obviněnému D. M., který
se měl účastnit získávání osob k uzavírání leasingových smluv prostřednictvím
obviněného V., přičemž tyto osoby jako svědci uvedly, že D. M. vůbec neznají. Stejně tak soudy dospěly k závěru o poskytování dokladů k vozidlům D. M. obviněnému V., ač se rovněž vzájemně vůbec neznají. Jediným důkazem, na němž je
podle nich založen závěr soudu o spolupachatelství je již zmiňovaná výpověď
obviněné K. a jejích dcer. Tyto výpovědi jsou však údajně nepravdivé a v
rozporu s ostatními provedenými důkazy a z pohledu procesního pro trestní
řízení nepoužitelné.
Pokud tedy soud vyšel z takto provedených důkazů, rozhodl
podle obviněných v rozporu se zásadou in dubio pro reo a ve svém důsledku
nesprávně posoudil otázku právní kvalifikace jejich jednání.
Obvinění proto
navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř.
a podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněné zprostil obžaloby, případně aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu v potřebném
rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný M. J. dovolání podané prostřednictvím
JUDr. J. R. opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.,
neboť se obviněný domnívá, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a pro zamítnutí jeho odvolání nebyly splněny procesní podmínky. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání
jako spolupachatele. Uvedl, že pro hodnocení jeho jednání jako
spolupachatelství by bylo zapotřebí, aby jednal s obviněnou K. a V. ve vzájemné
shodě v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatit tím, že uvede
někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle jeho názoru
neplyne ze zjištěného skutkového stavu právní závěr o naplnění subjektivní a
objektivní podmínky spolupachatelství, tj. společného jednání a vědomí
společného jednání, úmysl k tomu směřující. Obviněný uvedl, že oba jmenované
obviněné před zahájením hlavního líčení ani neviděl, ani s nimi nejednal a
nevěděl nic o jejich činnosti ve společnosti D. Za podstatné obviněný považuje
skutečnost, že se na celém skutkovém ději, na celém řetězci jednání vedoucím k
dokonání trestného činu podvodu neúčastnil. Jeho jednání se týkalo jen článku
řetězce, který sice do skutkového děje hlavních pachatelů zapadal, ale bez
toho, že by mu bylo cokoli známo o dalších souvislostech a krocích, přípravě,
zastíracích účetních operacích, placení, či vylákání peněz. Podvodné jednání
hlavních pachatelů spočívalo podle obviněného v tom, že byla fingována koupě
auta, které bylo dále jím zprostředkovanou smlouvou v několika případech
„pronajato“. Dodal, že vylákání kupní ceny nezavinil, i když připouští, že
zprostředkováním uzavření leasingové smlouvy je nepřímo umožnil. Popírá však,
že by věděl o tom, že vozidlo, které bylo předmětem leasingové smlouvy
neopouští svého vlastníka, a že koupě je fingovaná. Obviněný uvedl, že jednal
in aberatio ictus o celém průběhu transakce a nemohl vědět, že se příčinný
vztah může takto rozvinout. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě není
naplněna forma zavinění v podobě eventuálního úmyslu a žádá soud, aby
přehodnotil náhled na jeho jednání jako spolupachatele, neboť se domnívá, že se
nemůže jednat o spolupachatelství na jednání, o kterém nic nevěděl. K otázce
zavinění dále namítal, že nemohl z ničeho předvídat příčinný vztah v rozsáhlém
podvodném jednání zahrnujícím fingované koupě vozidel. O jeho zavinění lze
podle jeho názoru hovořit pouze ve vztahu k fiktivním leasingovým smlouvám, a
to v tom smyslu, že obviněný věděl, že osoba tuto smlouvu podepisující jako
leasingový nájemce ve skutečnosti nebude vozidlo užívat a nebude platit
leasingové splátky. Soudům obou stupňů tak vytýká, že jeho odsouzení jako
spolupachatele založili na úvaze o možné pravděpodobnosti, ač podle § 2 odst. 5
tr. ř. musí rozhodnutí o vině a trestu opřít o jednoznačně zjištěná a prokázána
fakta. Podle obviněného by bylo namístě posoudit jeho jednání jako pomocníka
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Obviněný dále namítá, že je uložený trest
odnětí svobody ve zjevném nepoměru k míře jeho zavinění. Považuje ho tedy za
nepřiměřeně přísný. Podle něj by bylo namístě uložit nižší trest s podmíněným
odkladem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 256k tr. ř. zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 1 To 17/2005, a
přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl tak, aby byl
obviněnému uložen mírnější trest s podmíněným odkladem. Současně navrhl, aby
Nejvyšší soud rozhodl o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. ř.
Dovolání obviněného
M. J. podané prostřednictvím JUDr. J. H. se také opírá o dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se obviněný domnívá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku a jiném hmotně právním
posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný je
přesvědčen, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
tr. zák. pouze na základě důkazů, které se netýkaly přímo jeho činnosti, ale
týkaly se skutkových zjištění jiných osob, jejichž trestní věc se projednávala
současně. Obviněný má za to, že pro jeho trestnou činnost neexistují přímé
důkazy, přesto byl uznán vinným, „že zajišťoval osoby, které měly podepsat
fiktivní doklady“. V případě obviněného měl přímý nebo nepřímý úmysl směřovat
nejenom k uvedení v omyl, ale současně ke způsobení škody na cizím majetku. V
řízení však podle obviněného nebyl proveden jediný důkaz, potvrzující, že by
věděl, že Č. L. uhradí 3.036.187,- Kč, a že mu tímto uhrazením vznikne škoda.
Absenci takového důkazu podle obviněného soud vysvětlil tvrzením, že obviněný
musel být srozuměn se skutečností, že vzhledem k nehrazení leasingových splátek
dojde ke škodě poškozeného subjektu. Obviněný uvedl, že toto tvrzení
nepodporuje žádný důkaz. Soud podle obviněného porušil povinnost řádně
odůvodnit rozsudek ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., neboť v odůvodnění chybí,
které skutečnosti, a které důkazy potvrzují skutková zjištění soudu, že
obviněný musel vědět, že svým jednáním může porušit zákon podle § 4 písm. b)
tr. zák. Obviněný zdůraznil, že neexistuje přímý ani nepřímý důkaz o tom, že
byl srozuměn s tím, že by mohla být způsobena na cizím majetku značná škoda.
Svá tvrzení soud podle obviněného opírá o svou úvahu a nikoli o důkazy. Soud
prvního stupně absenci důkazů doplnil svými úvahami a rozsudek se tak podle
obviněného stal nepřezkoumatelným. Dále namítá, že soud druhého stupně se jeho
odvoláním vůbec nezabýval a je přesvědčen, že právo na spravedlivý proces ve
smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje právo
dozvědět se, proč není jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
důvodné.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil podle
§ 265k tr. ř. a sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, že se obviněný
zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.
Obviněný J. T. podal dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení spatřuje v nesprávné aplikaci norem trestního
zákona ve vztahu k závěru soudu o naplnění zákonem stanovených znaků skutkové
podstaty trestného činu podvodu a to zejména znaků jeho subjektivní stránky a
dále pak s ohledem na formu, jíž měl být tento trestný čin spáchán. V daném
případě soud shledal, že obviněný v rámci svého jednání konal s vědomím, že jím
zprostředkovaní zájemci o koupi osobního automobilu pouze poskytnou své osobní
údaje, podepíší nepravdivé údaje o převzetí předmětu leasingu a úhradě
finančních částek, a že tyto obviněným zajištěné osoby nebudou nic hradit. Tento závěr však podle obviněného nevyplývá z provedeného dokazování. Zdůraznil, že v rámci obhajoby uváděl, že jednal na žádost svého známého p. J.,
který ho požádal o zprostředkování zájemců o koupi jím dovezených a opravených
automobilů. Obviněný údajně pouze za tímto účelem za provizi zprostředkoval v
několika případech kontakt na další osoby, o nichž věděl, že by mohli mít zájem
o koupi automobilu. Obviněný tvrdí, že neměl od p. J. žádnou informaci o tom,
že jím zajištěné osoby měly podepisovat pouze fiktivní leasingové smlouvy,
stejně jako neměl žádnou informaci o tom, že by se p. J. na takovéto aktivitě
podílel. Kromě spoluobviněných J. a Č. žádnou z osob obviněných neznal, dříve
se s nimi nepotkal a neměl povědomí o tom, že na jeho jednání mělo navazovat
jednání celé řady dalších osob, a že toto jednání mělo znaky trestného činu,
natož aby měl informace o způsobu páchání trestného činu a zapojení
jednotlivých osob do tohoto jednání. Obviněný dále uvedl, že se trestného činu
měl dopustit formou spolupachatelství a je přesvědčen, že pouze při takto
konstruované trestní odpovědnosti mohl soud dospět k závěru o tom, že se svým
jednáním dopustil trestného činu, neboť jednání jeho samotného skutkovou
podstatu trestného činu podvodu nenaplňuje ani po objektivní ani po subjektivní
stránce. Dále uvedl, že nebyl proveden dostatečný důkaz, který by mohl vést k
závěru o jeho úmyslu páchat sám nebo spolu s obviněným J. trestnou činnost,
natož pak o jeho vědomí o jednání dalších osob zapojených do trestné činnosti. Odvolací soud pak podle obviněného n
evzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z důkazu provedeného až odvolacím
soudem, a to z dopisu obviněného V., z nějž je údajně zřejmé, že obviněný J. manipuloval s důkazy, ovlivňoval další spoluobviněné a domlouval se s nimi na
obsahu výpovědí. Soud tento důkaz při posuzování jednání obviněného zcela
pominul, přestože tento důkaz podle obviněného relativizuje důkazní hodnotu
výpovědi obviněného J. a V. Obviněný uzavřel, že soud nesprávně posoudil otázku
existence jeho trestně právní odpovědnosti za jeho jednání popsané v obžalobě a
rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť svůj právní závěr o
existenci jeho úmyslu podílet se na páchání trestné činnosti spolu s obviněným
J., příp.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle ustanovení § 265m
odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby, případně aby ve smyslu § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a
rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovoláním obviněných uvedl, že po obsahové stránce lze dovolací námitky
jednotlivých obviněných shrnout tak, že polemizují zejména s aplikací § 9 odst.
2 tr. zák. o spolupachatelství, když soudům obou stupňů vytýkají chybné
hodnocení opatřených důkazů, rozhodování na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu a nepřistoupení k aplikaci zásady „in dubio pro reo“. Státní
zástupce vyjádřil přesvědčení, že v případě jednání dovolatelů byl skutkový
stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Podle
něj nelze dále přehlédnout, že soudy rozhodovaly na základě velmi rozsáhlého
dokazování, jímž byla prokázána aktivní účast všech obviněných na páchané
trestné činnosti.
Státní zástupce konstatoval, že trestní jednání obviněných
spočívá v tom, že si byli vědomi „postavení a významu“ jednotlivých osob v
poměrně složitém řetězci trestné činnosti a následku svého jednání, tj. uvedení
v omyl poškozených a způsobení škody, což povede k jejich obohacení. Toho se
dopustili předstíráním reálné leasingové smlouvy a vylákáním peněžitého plnění,
když zajistili osoby, které přímo vyhotovovaly leasingové smlouvy a související
doklady, zejména faktury s tím, že tyto si nebudou plnit povinnosti, které na
sebe smluvně převzaly a současně vytvořili skupinu osob, která zajišťovala
osoby ochotné za úplatu podepsat doklady, které nebyly v souladu s reálným
stavem a zajišťovali vzájemný kontakt a přesun dokladů mezi těmito skupinami
pachatelů. Za tímto účelem opatřovali technické podklady týkající se fiktivního
předmětu leasingu (fotografie vozidel, doklady k vozidlům, doklady k osobám
majitelů) a tyto předkládali obviněným K. a V. Všichni obvinění se tak svým
dílem zcela vědomě podíleli na realizaci zisku z trestné činnosti. V tomto
směru je možné podle státního zástupce odkázat na podrobné rozvedení
hodnotících úvah soudu, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Státní zástupce dodal, že se soud náležitě vypořádal i s otázkou namítané
nevěrohodnosti výpovědi obviněné K., která se ke spáchání trestné činnosti
doznala a usvědčila i další obviněné, jakož i otázkou nevěrohodnosti svědeckých
výpovědí jejích dcer M. a L.
Státní zástupce uvedl, že obvinění sice ve svých
dovoláních formálně deklarují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., avšak námitky jimi uplatněné podle něj stojí mimo rámec tohoto dovolacího
důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované
trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dovolací námitky obviněných
podle státního zástupce primárně polemizují právě se skutkovými zjištěními
soudu.
Pokud jde o námitky obviněného J., kterými polemizuje s problematikou
totožnosti skutku, státní zástupce uvedl, že tyto námitky nespadají do oblasti
hmotně právní problematiky, ale jedná se o okruh problémů procesní povahy a
tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní
zástupce pro úplnost dodal, že trestně právní teorie i praxe nechápe totožnost
skutku pouze jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v
žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, ale postačuje shoda mezi
podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž se pouze nesmí změnit podstata
skutku a ve smyslu těchto zásad, byla totožnost skutku evidentně zachována.
Obviněný M. J. v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. J. R. napadá výrok o
trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Podle státního zástupce je možné
výrok o trestu napadnout dvěma dovolacími důvody. Podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je dán důvod dovolání tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu.
Vedle toho může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu
k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při
ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu, a to odkazem
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto však podle státního
zástupce není případ obviněného J., když tvrzení o nepřiměřené tvrdosti trestu
nenaplňuje žádný dovolací důvod.
Na závěr státní zástupce uvedl, že napadené
rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání,
které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží
toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně
uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Jelikož námitky obviněných podle něj
nenaplňují jimi uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný dovolací důvod),
navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b
tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. J. opírá dovolání podané
prostřednictvím JUDr. A. B. o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Obvinění D. M., L. S. a M. B. podali společné dovolání prostřednictvím JUDr.
V. H. a uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný
M. J. jak v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. J. R. a tak v dovolání
podaném prostřednictvím JUDr. J. H. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný J. T. opírá dovolání podané prostřednictvím Mgr.
R. Z. o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z
dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §
2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení
procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení
neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem
rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na
podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad
ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a
prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak
řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o
námitky skutkové.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud
v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04,
v němž se poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat
za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v
případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s
učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění).
Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale
žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí
obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudů na straně druhé, a to včetně posouzení jednání všech obviněných jako
spolupachatelů podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o dovolání obviněného J.
J. dovolací soud zjistil, že obviněný v dovolání sice uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že zjištěný skutek byl nesprávně
posouzen jako trestný čin, ačkoliv údajně nevykazuje znaky tohoto trestného
činu a škoda nedosahuje velkého rozsahu. V odůvodnění svého mimořádného
opravného prostředku však z velké části pouze napadá skutková zjištění soudů
obou stupňů, namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro obviněného příznivějších,
skutkových okolností. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami obviněného, že
se trestné činnosti nedopustil, že nikdy nebyl ve spojení se společností D.,
spol. s r. o., ani společností Č. L., a. s., a o podmínkách jejich smluvního
ujednání nic nevěděl. Ani námitkou, že nepřebíral kupní cenu za vozidla a nebyl
ve styku s osobami, které vozidla vlastnili nebo prodávali a výhradami
obviněného, že nedošlo k objasnění vzájemných vztahů mezi společnostmi, a že
soud v tomto ohledu neprovedl všechny potřebné navržené důkazy. Námitkou
skutkového charakteru je rovněž námitka obviněného, že on nezajistil jako
leasingové nájemce ing. P., M. H. a P. H.
Je zřejmé, že těmito námitkami,
které obviněný mimo jiné uplatnil již v rámci odvolacího řízení a soud druhého
stupně se jimi zabýval a náležitě vypořádal, obviněný nenapadá správnost hmotně
právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale
správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového
stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v
důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito
námitkami domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve
sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo
podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však
obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně
nenaplnil. To platí i o námitce, že škoda nedosahuje velkého rozsahu, když tato
vychází ze skutkové námitky, že nezajistil jako leasingové nájemce výše uvedené
osoby. Námitky, že nebyl ve spojení s uvedenými společnostmi, neznal jejich
ujednání ani osoby, které vozidla vlastnili nebo prodávali a nepřebíral kupní
cenu za vozidla, jsou pak z hlediska právního posouzení skutku neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke
komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě
zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů
taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum
skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Dovolací soud jako hmotně právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil výhrady obviněného, že zjištěný skutek
byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin a kdy obviněný v této
souvislosti připomněl ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. s tím, že v jeho
případě neexistuje podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti a nebyla
tedy podle obviněného namístě kvalifikace podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ale
podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ohledně
údajné neexistence totožnosti skutku. Dovolací soud se těmito námitkami
zabýval, ačkoliv do značné míry vychází z námitek skutkových, a dospěl k
závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný se trestného činu dopustil
tím, že v době od měsíce listopadu 2000 do dubna 2001, po dohodě se
spoluobviněným D. V. za provizi vyhledával osoby, kterým nabízel finanční
částky až 10.000,- Kč za to, že podepíší jako leasingoví nájemci fiktivní
leasingové smlouvy na ojetá motorová vozidla a další s tím související doklady,
když věděl, že tyto osoby poskytnou pouze svoje osobní údaje a zároveň podepíší
nepravdivé údaje týkající se převzetí motorových vozidel, úhrad finančních
částek apod. a uvedou tak leasingovou společnost Č. L., a. s., v omyl ohledně
reálnosti daných smluv, s tím související možnosti jejich hrazení apod., když
věděl, že tito fiktivní leasingoví nájemci nebudou nic hradit, následně
obviněná H. K. podepsala fiktivní leasingové smlouvy, kde byly tyto osoby
uvedeny a podepsány jako leasingoví nájemci, na základě kterých společnost Č.
L., a. s., vyplatila společnosti D., spol. s r. o., za fiktivní koupi vozidel
kupní cenu bez přímých úhrad (akontace apod.), která byla na základě fiktivních
dokladů o prodeji vozidel, kde bylo uvedeno číslo účtu obviněné H. K. č.,
poukázána na tento účet, odkud obviněná H. K. postupně finanční prostředky
vybírala a tyto byly jí a dalšími spoluobviněnými použity pro jejich potřebu, a
takto obviněný J. J. zprostředkoval osoby leasingových nájemců k uzavření
fiktivních leasingových smluv (v rozsudku soudu prvního stupně konkrétně
uvedených), čímž se spolupodílel na způsobení, společnosti Č. L., a. s., škody
ve výši 4.669.301,- Kč a pokusu způsobit škodu ve výši 549.589,- Kč, neboť
kupní cena z leasingové smlouvy již společností Č. L., a. s., nebyla uhrazena.
Obviněný námitku o nenaplnění znaků skutkové podstaty uplatnil pouze v obecné
poloze, aniž jakkoli blíže specifikoval, který konkrétní znak a z jakého důvodu
naplněn není. Proto také Nejvyšší soud v obecné poloze konstatuje, že trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiné
ho obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí
podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného, že byl zjištěný skutek
nesprávně právně posouzen, a že výše škody nedosahuje částky nad 5 mil. Kč,
tedy škody velkého rozsahu, neztotožňuje, neboť skutek tak jak je popsán ve
skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje všechny
formální i materiální znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č.
265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Také z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně (soud druhého stupně se
shodnými námitkami obviněného zabýval již v rámci řízení o odvolání) je zřejmé,
že se soudy podrobně zabývaly otázkou naplnění všech znaků uvedeného trestného
činu a v tomto směru provedly také rozsáhlé dokazování, z něhož jednoznačně
vyplynul závěr, že se obviněný dopustil jednání pro společnost nebezpečného,
které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného
obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu
velkého rozsahu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Z obsahu skutku
vyplývá, že obviněný zprostředkoval deset leasingových nájemců k uzavření
fiktivních smluv, přičemž z jejich výpovědí (př. svědek B., R., H., D., H. a
další) je zřejmé, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že za úplatu zajišťoval
osoby pro podepsání fiktivních leasingových smluv, na základě nichž dojde k
uvedení v omyl poškozené společnosti ohledně reálnosti smluv a může dojít také
ke škodě poškozeného subjektu, když věděl, že tyto osoby poskytnou jen svoje
osobní údaje, podepíší nepravdivé údaje o převzetí vozidla a úhradě finančních
částek, takže také věděl, že tito fiktivní leasingoví nájemci nebudou nic
hradit. Podstatné přitom také je, že poskytnutím fiktivních leasingových smluv
dalším osobám, dal těmto k dispozici podklad k nakládání s předmětem leasingu
nebo jeho peněžním ekvivalentem v jejich prospěch. Při nevěrohodnosti jeho
tvrzení o údajné existenci leasingového nájemce (např. instruování o zničení
dokladů zaslaných leasingovou společností) a jeho přímém kontaktu zejména se
spoluobviněným V. a M., kdy mu bylo lhostejné, zda leasingové splátky budou
vůbec hrazeny a jak vůbec bude s fiktivními leasingovými smlouvami naloženo,
rozhodl soud správně o existenci nepřímého úmyslu, a to i ve vztahu k
způsobenému následku.
Pokud jde o námitku ohledně údajné neexistence
okolnosti, která podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného
činu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., je zřejmé, že v příčinné souvislosti s
trestním jednáním obviněného měla vzniknout škoda přesahující částku
5.000.000,- Kč, čímž došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty pokusu
trestného činu podvodu. Při zkoumání, zda v konkrétním případě je splněna
materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák. soud musí vycházet z
komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek
uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti
souhlasí se závěry soudů obou stupňů o splnění podmínek ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák., neboť okolnosti, jakými jsou zejména výše škody, charakter jednání
obviněného, jeho zapojení do celé organizace trestné činnosti, dlouhodobost
jednání obviněného a v neposlední řadě motiv, kterým byla snaha bezpracně
získat majetkový prospěch, podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost.
Ohledně námitky obviněného, že nebyla dodržena totožnost
předmětného skutku, Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že soud může
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Z hlediska
zachování totožnosti skutku může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za
předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním
návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Zásadu zachování
totožnosti skutku vyjádřenou v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. nelze ovšem
striktně vykládat tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního
návrhu, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné naopak přibýt. To
znamená, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech,
které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání
činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace. Nesmí se ovšem změnit
podstata skutku. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto
jednáním způsobený. Dojde-li ke změně skutkových okolností, pak musí totožnost
skutku současně udržovat buď způsobený následek nebo totožnost jednání. Právní
kvalifikací žalovaného skutku přitom není soud vázán (§ 220 odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na to, že otázkou totožnosti skutku
se zabýval již soud prvního stupně v části odůvodnění svého rozhodnutí nazvané
právní hodnocení a rovněž soud druhého stupně na základě shodných námitek
obviněného J. J. uplatněných v odvolání. Soudy obou stupňů se touto námitkou
zabývaly a náležitě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je
zřejmé, že se podstata žalovaného jednání podle obžaloby jak časově, tak
obsahem jednání, kryje s údaji uvedenými ve sdělení obvinění. Totožnost jednání
a následku pak byla zachována také mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a
popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně.
V
posuzovaném případě je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně skutek v souladu
se zjištěným skutkovým stavem věci popsán tak, že zahrnuje všechny objektivní i
subjektivní znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.,
ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Své skutkové a z nich
vyplývající právní závěry oba soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu
předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a
odůvodnily.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne
dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora
uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke
správnému závěru o naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu podvodu podle
§ 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001
Sb., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dovolání obviněného
J. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že
obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně
nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho
námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného
skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v
dovolacím řízení bez významu.
Pokud jde o společně odůvodněná dovolání
obviněných D. M., L. S. a M. B., tito svůj mimořádný opravný prostředek opřeli
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřují v
nesprávné aplikaci norem trestního práva ve vztahu k závěru soudu o naplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zejména s ohledem na formu, jíž
měl být trestný čin spáchán.
Jak již bylo uvedeno, dovolací soud při svém
rozhodování musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v
příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován
soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolností relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je
zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají
námitky obviněných, že v celém průběhu trestního řízení nebyl, vyjma důkazu
výslechem obviněné K. a jejích dcer proveden jediný důkaz, který by svědčil pro
závěr soudu o zapojení obviněných do trestné činnosti, dále námitky, že
výpovědi obviněné K. a jejích dcer jsou údajně nepravdivé, v rozporu s
ostatními důkazy a z pohledu procesního pro trestní řízení nepoužitelné. Těmito
námitkami obvinění polemizují se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily
provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Obvinění v uvedeném směru
neuplatnili hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6
tr. ř.) se domáhají revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých oba
soudy vycházely, ve svůj prospěch.
Dovolací soud jako hmotně právní námitky
odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neposoudil
ani výhrady obviněných, proti závěru soudu o naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu podvodu zejména s ohledem na formu, jíž měl být trestný čin
spáchán. Obvinění uvedli, že se trestného činu měli dopustit jako
spolupachatelé a jsou přesvědčeni, že pouze při takto konstruované trestní
odpovědnosti mohl soud dospět k závěru o spáchání trestného činu, neboť samotné
jednání každého z nich skutkovou podstatu trestného činu podvodu nenaplňuje ani
po objektivní, natož pak po subjektivní stránce. Z provedených důkazů pak podle
nich nebylo možno usoudit na společný úmysl páchat trestnou činnost. Dovolací
soud se těmito námitkami nezabýval, protože vychází z námitek skutkových, jak
jsou výše uvedeny. Námitka o nenaplnění znaků skutkové podstaty daného
trestného činu je námitkou proti právnímu posouzení skutku podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. pouze tehdy, vychází-li ze skutkového stavu zjištěného soudem.
V daném případě ale všichni tři obvinění nenamítají, že skutek uvedený v
rozsudku soudu prvního resp. druhého stupně nevykazuje znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byli uznáni vinnými. Naopak to
uznávají, ale domáhají se, aby jednání každého z nich bylo posouzeno izolovaně,
nikoli jako jednání spolupachatele a v takovém případě jejich samostatné
jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Nesprávné právní
posouzení tak spatřují v posouzení jejich jednání jako spáchaného společným
jednáním, tj. jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. I tuto obecně
hmotně právní námitku ale obvinění zakládají na skutkových námitkách. Obvinění
totiž přímo namítají, že skutková zjištění a z nich vytvořené nesprávné právní
závěry nevyplývají z provedených důkazů a odporují jim. Základem jejich námitek
je tak zpochybňování správnosti hodnocení důkazů a na základě toho zjištěného
skutkového stavu, který byl podkladem až následného hmotně právního posouzení z
hlediska aplikace § 9 odst. 2 tr. zák. Obvinění jsou si vědomi, že závěr o
jejich spolupachatelství učinil soud prvního stupně zejména na základě výpovědi
spoluobviněné K. (str. 52 – 53 rozsudku) a snaží se popřít její důkazní hodnotu
tvrzením, že je nepravdivá a v rozporu s ostatními důkazy. Zpochybňují
usvědčující výpověď a namítají porušení zásady „in dubio pro reo“, která se
uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu věci. Všichni tři obvinění tak
dovolání zcela zřejmě zaměňují za další odvolání. Jejich námitka o neexistenci
společného úmyslu páchat trestnou činnost a tedy spolupachatelství, tak vychází
z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu, s kterým nesouhlasí a považují
jej za neprokázaný. Nejvyšší soud tak staví do role soudu odvolacího, ač mu to
v řízení o dovolání zřejmě nepřísluší.
Nejvyšší soud přitom zjistil, že se
soudy obou stupňů pečlivě zabývaly námitkami obviněných ohledně naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty spáchaného trestného činu, ať již námitkami
vznesenými v rámci jejich obhajoby, tak výhradami uplatněnými v odvoláních
obviněných.
Pokud jde o námitku obviněných, že soud rozhodl v rozporu se
zásadou in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že právě
rozhodnutí soudu druhého stupně plně respektuje tuto zásadu, když došlo k
částečnému zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn.
46 T 16/2003, a obvinění L. S. a M. B. byli zčásti zproštěni obžaloby Krajského
státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 2 KZv 2/2003, neboť
nebylo prokázáno, že daný skutek spáchali. Obdobným způsobem v souladu s
uvedenou zásadou rozhodl konečně i soud prvního stupně.
S ohledem na všechny
shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněných D. M., L. S. a M.
B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když byla podána z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný M. J. podal prostřednictvím
svých obhájců dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, a že pro zamítnutí odvolání nebyly splněny procesní podmínky.
Namítá, že jeho jednání bylo soudy obou stupňů nesprávně posuzováno jako
spolupachatelství, neboť ze zjištěného skutkového stavu údajně neplyne zjištění
o naplnění subjektivní a objektivní podmínky spolupachatelství. Zejména pak
společné jednání, vědomí o něm a úmysl směřující k spolupachatelství, když
uvádí, že se nemůže jednat o spolupachatelství na jednání, o kterém nic
nevěděl. Podle názoru obviněného se v jeho případě mohlo jednat toliko o jinou
formu účastenství na trestném činu, a to v užším smyslu, když bylo namístě
posoudit jeho jednání jako pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Dovolací soud posoudil tyto námitky jako námitky hmotně právní odpovídající
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když vychází ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a potvrzeného soudem
odvolacím. Obviněný M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10.
2004, sp. zn. 46 T 16/2003, uznán vinným [ad III/G)] trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve
formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák.
byl-li trestný čin spáchán společným jednáním, dvou nebo více osob, odpovídá
každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá
spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující.
Spolupachatelství jako společné jednání dvou a více osob musí vždy naplňovat
znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O
společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým
jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý za
spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty
trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také
tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu,
přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání
trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění
pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se v
šichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů. U spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné
jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem). Každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti,
že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu
společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Nejvyšší soud při
rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného
rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněného naplňuje všechny zákonné
znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož neexistenci M. J.
namítá.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že také jednání
obviněného M. J. bylo součástí řetězce jednání dalších spoluobviněných,
spočívající v tom, že obviněná H. K. a Z. V. na základě smluv uzavřených mezi
společnostmi D., spol. s r. o., a Č. L., a. s., uzavírali za společnost Č. L.,
a. s., jako pronajímatele fiktivní leasingové smlouvy s různými osobami, které
jednak vyhledávali sami, jednak prostřednictvím dalších spoluobviněných.
Zbývající obvinění pak za provizi vyhledávali osoby, kterým nabízeli finanční
částky za podpis fiktivních leasingových smluv na straně leasingových nájemců.
Od těchto získávali doklady prokazující jejich osobní údaje a tyto poskytovali
osobám v hierarchii trestné činnosti stojícím nad nimi, kdy je prokázáno, že
tyto byly postupovány skupině pachatelů, která je předávala obviněné H. K. a
tato následně s těmito osobami jednala a nechávala je podepsat leasingové
smlouvy. Část leasingových smluv nechával podepsat i obviněný M. J.
Z obsahu
spisu vyplývá, že z trestného jednání je obviněný M. J. usvědčován výpovědí
řady svědků (např. svědek S., Š., R., J.), kteří potvrdili, že doklady byly
předány poté, co jim bylo obviněným sděleno, že jde o krátkodobé formální
převzetí vozidla. Z výpovědí svědků pak bylo možné dovodit i již popsaný
mechanismus přesunu osobních údajů fiktivních nájemců a je zřejmé, že také
obviněný M. J. byl v kontaktu ať již přímém nebo zprostředkovaném s obviněným
D. M. a tak se skupinou, která se podílela na řízení obviněných H. K. a Z. V.
Obviněný M. J. vyhledával osoby, které jako leasingoví nájemci podepisovali
fiktivní leasingové smlouvy, přestože věděl, že tyto osoby poskytnou pouze
svoje osobní údaje a podepíší nepravdivé údaje týkající se převzetí motorových
vozidel, úhrad finančních částek a věděl, že tak uvedou leasingovou společnost
Č. L., a. s., v omyl a věděl, že tito fiktivní leasingoví nájemci nebudou nic
hradit a musel být srozuměn i s tím, že vzhledem k nehrazení leasingových
splátek dojde ke škodě poškozeného subjektu. Na srozumění obviněného s
případným následkem lze rovněž usuzovat z toho, že se obviněný vůbec nezajímal,
kdo konkrétně bude faktickým držitelem vozidla, jak a zda dojde k právnímu
převodu na osoby nájemců, zda vůbec budou schopni hradit splátky apod. Soud
prvního stupně pak tedy správně kvalifikoval zavinění obviněného jako nepřímý
úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. a jeho jednání jako spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák.
M. J. v dovolání uvádí, že o jeho zavinění možno hovořit
pouze ve vztahu k fiktivním leasingovým smlouvám v tom smyslu, že věděl, že
osoba tuto smlouvu podepisující jako leasingový nájemce, ve skutečnosti nebude
vozidlo užívat a nebude platit leasingové splátky. Na druhé straně sám klade
otázku, z čeho soud dovodil, že se nebudou platit leasingové splátky a postrádá
pro toto zjištění důkaz.
Obviněný M. J. (podle rozsudku soudu prvního stupně)
sám trestnou činnost popíral, nejprve využil práva nevypovídat, až následně v
řízení před soudem prvního stupně v podstatě uvedl, že se seznámil s jistým
mužem, který se představil jako „K.“. Tento mu nabídl možnost shánět osoby
ochotné na sebe napsat auto, měl zajistit jen doklady, ale fakticky chodil za
nájemci i smlouvy podepsat sám, když „K.“ čekal venku. Obviněný také vypověděl,
že již při prvním kontaktu mu „K.“ řekl, že se zabývá zprostředkováním
leasingových smluv a zda by mu nepomohl sehnat nějaké osoby, které by byly
ochotny vzít si na sebe auto na leasing, ale nejezdily by s ním. Takto pak
sehnal šest osob. Údajně nevěděl, že by se mohlo jednat o podvod, když nebral
žádnou provizi.
S tvrzením obviněného, že nevěděl, že se jedná o podvod,
nelze souhlasit. Již z jím uvedených skutečností totiž jasné prvky podvodného
jednání vyplývají, zvláště pak za situace, kdy tento obviněný měl sám auto na
leasing, ale pak jej vrátil, protože neměl peníze na splátky. Obviněný byl tedy
seznámen s okolnostmi a podmínkami leasingu a věděl, že zajišťuje pouze
fiktivní leasingové nájemce na auta. S ohledem na větší počet šesti osob, které
M. J. zajistil jako fiktivní leasingové nájemce, lze za nevěrohodnou považovat
jeho dovolací námitku, že mu nebylo nic známo o dalších souvislostech a
krocích, přípravě, zastíracích operacích či vylákání peněz. Správně přitom soud
prvního stupně v souvislosti s vyvrácenou obhajobou M. J. o neznámé osobě „K.“
uvedl, že neexistoval nikdo, kdo by mu mohl poskytovat takové údaje, které by
mohly vést k jeho mylnému úsudku o podstatných okolnostech jeho jednání a
případném následku a právě tento následek mu musel být znám. Tato skutečnost
vylučuje jeho jednání v omylu ohledně kauzálního průběhu celého případu, jak to
namítá v dovolání. To ostatně vylučuje i soudem prvního stupně správně zjištěná
forma jeho zavinění v podobě nepřímého úmyslu. K jeho námitce o nenaplnění této
formy zavinění postačí na doplnění důvodu soudu prvního stupně uvést, že za
situace, kdy si byl vědom možného následku svého jednání a bylo mu lhostejné,
zda tento následek nastane či nenastane, jde o srozumění ve smyslu § 4 písm. b)
tr. zák. Tento jeho lhostejný vztah k následku vyplývá z okolností celého
případu, kdy při vědomí zajišťování fiktivních leasingových nájemců a
poskytování jimi podepsaných fiktivních leasingových smluv a fiktivních
protokolů o převzetí vozidel v jemu známých statisícových hodnotách, a při
vědomí, že z této ceny vozidel a leasingu nebudou nic platit, se vůbec
nezajímal, zda bude za tyto osoby skutečně někdo platby hradit. Bylo mu to tak
lhostejné i pro případ že leasingové společnosti nebude uhrazeno nic a vznikne
jí tak škoda v důsledku omylu, na němž se sám podílel. Pokud obviněný dané
osoby získával pod legendou „dočasného“ leasingu, je zřejmé, že vyhledával
fiktivní leasingové nájemce zcela programově a s plným vědomím, že jejich
osobních údajů bude využito k sepsání fiktivních leasingových smluv s Č. L., a. s., kterou tak uvede v omyl, že tyto osoby také převzaly předmět leasingu a
budou hradit leasingové splátky, ač si byl vědom, že tomu tak nebude. Obviněný
ani nemusel znát všechny podrobnosti podvodného jednání dalších pachatelů, na
kterém se zčásti podílel, podstatné je, že získával osoby pro uzavírání
fiktivních leasingových smluv s vědomím, že tyto vůbec nepřevezmou předmět
leasingu a nebudou ani hradit příslušné splátky, přičemž věděl, že jejich
osobní údaje a podepsané listiny budou poskytnuty dalším osobám, a tyto údaje a
podepsané listiny také dál předal k využití. Obviněný se sice snaží zakrýt své
kontakty na další spoluobviněné s tím, že jednal na žádost jistého neznámého
„K.“, zřejmě mj. v domnění, že se tím vyhne trestní odpovědnosti za své
podvodné jednání.
Pomine-li se zřejmá nereálnost tohoto tvrzení, když již soud
prvního stupně považoval za vyvrácenou jeho obhajobu o existenci „K.“ a kdy by
tento obviněný pro zcela neznámou osobu a navíc zdarma (nebo za jim tvrzený
příslib zajištění úvěru) vyvíjel tak rozsáhlou aktivitu při zajišťování osob
ochotných sehrát roli fiktivních leasingových nájemců, je podstatné, že údaje
těchto osob a následný podpis listin zajišťoval již s vědomím, že je postoupí
(stejně jako následný splátkový kalendář) dalším osobám za účelem, aby fiktivní
leasingové smlouvy byly skutečně vyžity ve vztahu k leasingové společnosti. Vědomost a kontakty na další spoluobviněné je pak zřejmá nejen ze skutečnosti,
že doklady M. J. vyhledaných osob se dostaly až k spoluobviněným H. K. a Z. V.,
kteří pak podepsali fiktivní leasingové smlouvy s těmito osobami, ale také z
výpovědi svědka R. V., z které již soud prvního stupně dovodil jednoznačný
závěr, že M. J. byl v přímém nebo zprostředkovaném kontaktu se spoluobviněným
D. M. a fakticky tak se skupinou, která řídila další spoluobviněné H. K. a Z. V. Rovněž H. K. vypověděla, že v kanceláři s ní seděl D. M. a ten jí předával
kontakty na fiktivní nájemce. O kontaktech M. J. na spoluobviněného D. M. pak
svědčí i okolnosti případu, kdy sám užíval auto na leasing, jak se o tom soud
prvního stupně zmiňuje na str. 192 rozsudku.
M. J. tak vědomě vykonal jednání,
které bylo nutnou součástí a na které navazovalo jednání dalších obviněných,
čehož si byl rovněž vědom, a není podstatné, zda se s těmito dalšími pachateli
dostal do osobního kontaktu a znal je. Není ani podstatné, jak již bylo
uvedeno, zda věděl o všech podrobnostech jednání těchto dalších pachatelů
(fingovaná koupě auta, apod.). Postačuje, že těmto dalším spolupachatelům
zajistil osoby, které podepsaly fiktivní leasingové smlouvy a neměly platit
příslušné splátky, takže již z těchto skutečností musel předpokládat, že pokud
leasingové splátky nebudou hrazeny, je leasingová společnost uváděna v omyl
ohledně reálnosti uzavřených leasingových smluv a minimálně neplacením
leasingových splátek jí vznikne škoda a tím také dojde k obohacení jiné osoby.
Navíc zajištěním fiktivních leasingových smluv dalším osobám, dal těmto k
dispozici podklad k tomu, aby ve svůj prospěch nakládaly s předmětem leasingu
nebo jeho ekvivalentem ve formě peněz.
K naplnění spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na
trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i jen částečné přispění, pokud je vedeno
stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. M. J. tak vědomě přispěl k
jednání dalších pachatelů vyhledáním fiktivních leasingových nájemců, kteří
podepsali nepravdivé údaje o převzetí předmětu leasingu a fiktivní leasingové
smlouvy, o nichž věděl, že budou jako pravé použity dalšími pachateli vůči
leasingové společnosti. Jeho jednání tak bylo objektivně i subjektivně součástí
jednání dalších pachatelů a společně s nimi tak jednal proto jako spolupachatel
podle § 9 odst. 2 tr. zák. Sám také vypověděl, že věděl, že se jedná o dražší
vozy, nehledě na skutečnost, že přesná cena předmětných vozidel jako předmětu
leasingu, byla uvedena v leasingové smlouvě (pořizovací cena) a také na
protokolech o převzetí vozidla (předávací cena). Tyto listiny sám předkládal
fiktivním leasingovým nájemcům k podpisu a také z nich mu cena vozidel a tedy i
hrozící výše škody musela být zřejmá. Z toho pak vyplývá i jeho srozumění s
tím, že by na cizím majetku mohla být způsobena značná škoda.
Vzhledem k
výše uvedenému považuje Nejvyšší soud tyto námitky obviněného M. J. za zjevně
neopodstatněné.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně uloženého trestu, kdy
obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a ve zjevném nepoměru k
míře jeho zavinění, Nejvyšší soud uvádí, že těmito námitkami není naplněn žádný
z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
V tomto směru považuje Nejvyšší soud
za nutné podotknout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až §
34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
Obviněný v obou dovoláních uplatnil také dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v alternativě, že pro zamítnutí jeho
odvolání nebyly splněny procesní podmínky.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Přezkoumával-li soud druhého
stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na
podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal
takový řádný opravný prostředek důvodným, jej zamítl, a to u odvolání podle §
256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo
uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až
k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně v rámci odvolacího
řízení věcně přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, a to na základě
námitek uplatněných v odvolání obviněného M. J., jakož i dalších
spoluobviněných. Odvolání obviněného M. J. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl. Je tedy zřejmé, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. uplatnil v alternativě, kterou žádná z jeho dovolacích námitek
nenaplňuje, protože tato je dána pouze tehdy, kdy odvolací soud zamítne nebo
odmítne odvolání z tzv. formálních důvodů podle § 253 odst. 1 nebo 3 tr. ř. a
tímto nesprávným postupem bez věcného přezkoumání zbaví obviněného přístupu k
druhé instanci. To ale není případ obviněného M. J., z podnětu jehož odvolání
odvolací soud věc věcně přezkoumal ve veřejném zasedání, ale shledal jej
nedůvodným.
Na základě shora uvedeného, když Nejvyšší soud shledal, že soudy
obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků podle § 9
odst. 2 tr. zák., dovolání obviněného M. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného J. T.,
dovolací soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, které spatřuje v nesprávné aplikaci norem trestního práva ve
vztahu k závěru soudu o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
podvodu, zejména subjektivní stránky a dále pak i s ohledem na formu, jíž měl
být trestný čin spáchán. Podle obviněného závěr soudu ohledně jeho úmyslu
nevyplývá z provedeného dokazování a soud tento právní závěr založil na údajně
neprokázaných skutečnostech a na důkazech pochybné důkazní hodnoty. Pokud jde o
formu spolupachatelství, obviněný je přesvědčen, že také zde nebyl proveden
dostatečný důkaz, který by vedl k závěru o společném úmyslu.
Nejvyšší soud
zjistil, že obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku pouze
napadá skutková zjištění soudů obou stupňů, namítá porušení procesně právních
zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění
jiných, pro obviněného příznivějších, skutkových okolností. Nejvyšší soud se
tedy nezabýval námitkami obviněného, že se trestné činnosti nedopustil, že od
obviněného J. J. neměl informaci, že by jím zajištěné osoby měly podepisovat
pouze fiktivní smlouvy, stejně jako údajně nevěděl, že by se obviněný J. J. na
takovéto aktivitě podílel a neměl povědomí o tom, že na jeho jednání mělo
navazovat jednání celé řady dalších osob, a že toto jednání mělo nést znaky
trestného činu.
Je zřejmé, že těmito námitkami, které obviněný mimo jiné
uplatnil již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se jimi zabýval a
náležitě vypořádal, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení
skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů
činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost
provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i
správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhal
změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v
závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj
dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný
deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
O
dovolání J. T. platí totéž, co bylo již uvedeno k dovoláním D. M., L. S. a M.
B., když jejich dovolání jsou v podstatných částech shodná, včetně námitky o
porušení zásady „in dubio pro reo“. J. T. sice namítá nesprávnou aplikaci § 9
odst. 2 tr. zák. jako otázku hmotného práva, ale tuto nesprávnost zakládá na
neprovedení dostatečného důkazu, zpochybňování důkazní hodnoty výpovědí
spoluobviněných J. J., který manipuloval s důkazy, a také V. Svoje námitky o
nenaplnění subjektivní stránky, resp. úmyslu podílet se na trestné činnosti
spolu s J. J. a dalšími osobami, tak zakládá na skutkových námitkách o
neprokázaných skutečnostech, založení skutkových zjištění na důkazech pochybné
důkazní hodnoty a na porušení zásady „in dubio pro reo“, čímž se soudy měly
dopustit nesprávné právní kvalifikace jeho jednání. Takovéto námitky ale stojí
mimo uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo i
dovolání J. T. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno
z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš