U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 9. 2011 o dovoláních, která
podali obvinění N. K. , R. K. , S. P. , a R. P. , proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 2 To 70/2010, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 50 T 12/2009, takto :
Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných N. K. , R. K. ,
S. P. a R. P. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 50 T 12/2009,
byli obvinění N. K. , R. K. , S. P. a R. P. uznáni vinnými každý trestným
činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dílem
dokonaným a dílem ve stadiu přípravy podle § 187 odst. l, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) tr. zák. a podle § 7 odst. l tr. zák. ve vztahu k § 187 odst.
l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že obvinění R. K. , S. P. a R.
P. se trestného činu dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41
odst. l tr. zák. Obviněný N. K. byl uznán vinným ještě trestným činem maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. l písm. b) tr. zák. Odsouzeni byli
obviněný N. K. podle § 187 odst. 4 tr. zák., § 35 odst. l tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct roků a šest měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou, a obvinění R. K. , S. P. a R. P. podle § 187 odst. 4 tr. zák., §
42 odst. l tr. zák. každý k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. každý zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou, přičemž obvinění N. K. , R. K. a S. P. byli odsouzeni
podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. také k trestům propadnutí věci. Kromě toho
bylo rozhodnuto ohledně obviněného E. M.
O odvoláních, která podali všichni obvinění proti výroku o vině a trestu a
státní zástupce v neprospěch obviněných N. K. a E. M. proti výroku o vině
a trestu a ve prospěch obviněného R. K. proti výroku o trestu, bylo
rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 2
To 70/2010. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných
R. K. a E. M. a z podnětu odvolání obviněných R. K. , E. M. a S. P.
byl podle § 258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského
soudu v Ostravě podle § 258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně
obviněných R. K. , E. M. a S. P. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve
věci těchto obviněných nově rozhodnuto výrokem o vině a trestu. Odvolání
obviněných N. K. , E. M. a R. P. a odvolání státního zástupce podané
ohledně obviněného N. K. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byli uznáni vinnými obviněný R. K.
trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů dílem dokonaným podle § 187 odst. l, odst. 2 písm. a) tr. zák. a dílem ve
stadiu přípravy podle § 7 odst. l tr. zák., § 187 odst. l, 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák. a obviněný S. P. trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů dílem ve formě organizátorství podle §
10 odst. l písm. a) tr. zák., § 187 odst. l, odst. 2 písm. a) tr. zák. a dílem
ve stadiu přípravy podle § 7 odst. l tr. zák., § 187 odst. l, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) tr. zák. s tím, že oba obvinění byli uznáni vinnými jako
zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 odst. l tr. zák. Obviněný R. K. byl
za uvedený trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle § 247 odst. l písm.
b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák., jimiž byl uznán vinným ve věci Okresního soudu v Hradci Králové sp.zn. 2
T 54/2008, odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák., § 42
odst. l tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct a půl roku, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí
věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž podle § 35 odst.2 tr. zák. byl
zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen ve věci Okresního soudu v
Hradci Králové sp. zn. 2 T 54/2008. Obviněný S. P. byl odsouzen podle § 187
odst. 4 tr. zák., § 42 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct a
půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu
propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali prostřednictvím obhájců v
zákonné lhůtě dovolání obvinění N. K. , R. K. , S. P. a R. P.
Obviněný N. K. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání. Nesouhlasil s tím,
že výrok o vině a výrok o trestu ohledně něho zůstaly beze změny. Odkázal na
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. d), g), h), 1) tr. ř. Pod
dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný zahrnul námitky
směřující proti postupu Vrchního soudu v Olomouci, který část veřejného
zasedání, v němž byla projednávána odvolání, konal v jeho nepřítomnosti.To
obviněný označil za porušení ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť byl ve
vazbě a žádným výslovným prohlášením se účasti při veřejném zasedání nevzdal.
Zároveň obviněný vyjádřil názor, že Vrchní soud v Olomouci porušil ustanovení
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které mu zaručuje právo na
projednání věci ve vlastní přítomnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. l
písm. g) tr. ř. obviněný spojil s námitkami proti tomu, že pokud trestný čin
nedokonal, bylo to posouzeno jako příprava podle § 7 odst. l tr. zák. V tomto
ohledu namítl, že šlo jen o nevážná prohlášení bez skutečného úmyslu spáchat
trestný čin. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. h)
tr. ř. namítl, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Přitom poukázal na dlouhý
časový odstup od předcházející trestné činnosti a na délku trestního řízení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil ve
spojení s předcházejícími dovolacími důvody. Mimo rámec dovolacích důvodů
obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy
hodnotily důkazy, přičemž zvláště namítl nezákonnost důkazů, pokud byly získány
odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Obviněný N. K. se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby
přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Obviněný R. K. napadl jeho se týkající výrok o vině a trestu. Odkázal na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto
dovolacího důvodu obviněný namítl, že jeho jednání, kterým nebyl spáchán
dokonaný trestný čin, bylo nesprávně kvalifikováno jako příprava podle § 7
odst. l tr. zák., a uvedl, že příprava nemůže spočívat v pouhé myšlence nebo
úmyslu spáchat trestný čin, pokud tu není další konkrétní jednání. Zároveň
obviněný zdůraznil, že i kdyby z jeho strany šlo o přípravu, neměl být
odsouzen, neboť upustil od dalšího jednání. Další výhrady obviněný uplatnil
proti právní kvalifikaci podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., a to v tom
smyslu, že žádná organizovaná skupina působící ve více státech neexistovala.
Kromě toho obviněný mimo rámec dovolacího důvodu vznesl námitky proti skutkovým
zjištěním soudů, která byla podle jeho názoru založena na nepřípustném důkazu,
jímž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Obviněný R. K. se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou
soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Obviněný S. P. napadl jeho se týkající výrok o vině a trestu. Odkázal na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný především
namítl, že jednání, které bylo posouzeno jako příprava podle § 7 odst. l tr.
zák., nebylo natolik konkrétní, aby mohlo být takto kvalifikováno. Dále
obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky organizované skupiny působící ve více
státech. Pro případ, že by toto posouzení mělo být přesto akceptováno, obviněný
vyjádřil názor, že jeho jednání nedosáhlo takového stupně společenské
nebezpečnosti, aby bylo namístě posoudit ho podle § 187 odst. 4 tr. zák.
Obviněný S. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho
zrušil napadený rozsudek a aby sám ve věci meritorně rozhodl v intencích jeho
dovolání nebo přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Obviněný R. P. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání. Projevil nesouhlas s
tím, že ohledně něho zůstal nedotčen výrok o vině a trestu. Odkázal na důvody
dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. V mezích těchto
dovolacích důvodů je ta část dovolání, v níž obviněný namítl, že „skutkový
stav, tak jak jej zjistil soud prvního stupně a následně byl potvrzen soudem
odvolacím, není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky
objektivní stránky trestného činu”. Jinak ovšem obviněný uplatnil mimo rámec
dovolacího důvodu námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak
soudy hodnotily důkazy, zejména že jako důkaz akceptovaly odposlech a záznam
telekomunikačního provozu. Obviněný R. P. se dovoláním domáhal toho, aby
Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému
soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla zčásti podána z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se dovolání opírají o námitky, které lze
považovat za zákonné dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněná.
K přítomnosti obviněného N. K. ve veřejném zasedání Vrchního soudu v
Olomouci z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm.d) tr.ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř., který uplatnil obviněný N.
K. , spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Obviněný N. K. byl v době konání veřejného zasedání o podaných odvoláních ve
vazbě. K veřejnému zasedání byl předveden orgány Vězeňské služby. Veřejné
zasedání se konalo dne 26. 10. 2010 a probíhalo od 8,30 hodin s tím, že ve
12,30 hodin bylo přerušeno do 14,15 hodin za účelem porady senátu, po které byl
vyhlášen napadený rozsudek. V době od 9,28 hodin do 10,47 hodin obviněný nebyl
veřejnému zasedání přítomen, neboť si stěžoval na to, že je mu špatně, nechal
se odvést k lékaři a po vyšetření se vrátil. Po dobu nepřítomnosti obviněného
Vrchní soud v Olomouci pokračoval ve veřejném zasedání za přítomnosti obhájkyně
obviněného. Obviněný neučinil žádné prohlášení, jímž by se účasti při veřejném
zasedání vzdal, a naopak trval na tom, aby se v jeho nepřítomnosti veřejné
zasedání nekonalo.
Podle § 263 odst. 4 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo
ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat
jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném
zasedání vzdává.
V souvislosti s posouzením otázky, zda citované ustanovení bylo skutečně
porušeno, pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci
jednal ohledně pěti obviněných a že poté, co se obviněný N. K. vrátil k
veřejnému zasedání, předseda senátu ho seznámil s průběhem veřejného zasedání
po dobu jeho nepřítomnosti. Zvláště pak považuje Nejvyšší soud za významné to,
že v přítomnosti obviněného bylo provedeno vše, co bylo z jeho hlediska
podstatné. V přítomnosti obviněného N. K. státní zástupce znovu přednesl
odvolání podané ohledně obviněného, obhájkyně přednesla odvolání obviněného a
vyjádření obviněného k odvolání státního zástupce, obviněný sám přednesl své
vlastní vyjádření k věci, státní zástupce přednesl vyjádření k odvolání
obviněného a byly předneseny závěrečné návrhy všech procesních stran. Obviněný
pak byl přítomen i vyhlášení rozsudku.
Vytýkat Vrchnímu soudu v Olomouci porušení ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. se
za tohoto stavu jeví jako pouhý formalismus. Ve skutečnosti se nejednalo ani o
žádný zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho
přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto
právo není samoúčelné. Jeho smyslem je zaručit jednu z významných podmínek
toho, aby řízení bylo spravedlivé. Uváží-li se, jak Vrchní soud v Olomouci při
veřejném zasedání postupoval ve vztahu k obviněnému N. K. , je namístě závěr,
že přechodnou nepřítomností obviněného nebyl dotčen celkový charakter procesu
jako procesu spravedlivého. O porušení citovaných ustanovení by šlo tehdy,
jestliže by Vrchní soud v Olomouci zcela odňal obviněnému možnost vystupovat
před odvolacím soudem, jestliže by v nepřítomnosti obviněného byly provedeny
jeho se týkající úkony, které by již nebyly opakovány v jeho přítomnosti, apod.
K takovému zásahu do práv obviněného rozhodně nedošlo. Obviněnému bylo umožněno
vystupovat před Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím, vyjádřit se k
věci, přednést vlastní návrhy a být přítomen úkonům, které se ho týkaly.
Z těchto důvodů jsou zjevně neopodstatněné námitky, které obviněný N. K.
uplatnil ve vztahu k své přechodné nepřítomnosti po část veřejného zasedání
konaného Vrchním soudem v Olomouci.
K právnímu posouzení skutků z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. l
písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z toho, jak je konstruováno citované ustanovení, je zřejmé, že se jedná o
právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je otázka, zda bylo správně aplikováno
hmotné právo, tj. trestní zákon, na skutkový stav, který zjistily soudy. V
posuzované věci šlo o právní posouzení tří útoků.
První útok spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě, s nimiž se v
napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, v podstatě v tom, že
obvinění N. K. a R. P. společně po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení
úloh s P. G. , který již byl odsouzen ve Švédsku, uskutečnili přepravu 16
balíčků s celkovým množstvím 3 954,98 g heroinu do Švédska tak, že obviněný R.
P. s P. G. dne 2. 1. 2008 vypůjčili v O. vozidlo zn. Škoda Octavia, do
kterého obviněný N. K. ukryl v přesně nezjištěné době do 03,00 hodin dne 5.
1. 2008 uvedené množství heroinu, následně P. G. dne 5. 1. 2008 v časných
ranních hodinách s tímto vozidlem odjel z České republiky do Švédska, obviněný
R. P. jej doprovázel během cesty v jiném vozidle, udržoval s ním telefonický
kontakt, takto monitoroval bezpečnostní situaci i pohyb P. G. po určené
trase a zároveň byl v telefonickém kontaktu i s obviněným N. K. , čímž se
podílel na zajištění dodávky heroinu pro nezjištěnou osobu ve Švédsku a
následnou distribuci, avšak P. G. byl v H. ve Švédsku zadržen švédskými
celními orgány s tím, že ve střešních prostorách vozidla byl nalezen heroin v
uvedeném množství (bod 1 výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě).
Druhý útok spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle
zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obvinění N. K. , R.
K. a S. P. v době od listopadu 2007 do dubna 2008 v R. , M. B. , P. a
jinde se vědomě zapojili do činnosti směřující k obstarání metamfetaminu za
účelem jeho další distribuce, přičemž obviněný S. P. zprvu z Věznice
Rýnovice, kde vykonával trest odnětí svobody, ve snaze dosáhnout podílu na
zisku kontaktoval s nabídkou zprostředkování výroby metamfetaminu ve větším
rozsahu obviněného N. K. , následně ho seznámil s výrobcem metamfetaminu
obviněným R. K. a dále působil jako garant realizace sjednaného obchodu s
metamfetaminem a jako prostředník mezi výrobcem obviněným R. K. a odběratelem
obviněným N. K. , obviněný N. K. si objednal u obviněného R. K.
prostřednictvím obviněného S. P. výrobu blíže nezjištěného množství
matamfetaminu, na což mu předal hotovost ve výši 100 000 Kč, obviněný R. K.
poté neoprávněně vyrobil nejméně 98,6 metamfetaminu a z tohoto množství nejméně
73 g získal obviněný N. K. a 25,6 g bylo nalazeno v bytě G. Z. , kde se
zdržoval obviněný R. K. (bod 2 výroku o vině v rozsudcích obou soudů).
Třetí útok spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle
zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obvinění N. K. , R.
K. a S. P. společně po vzájemné dohodě a vedeni snahou opatřit si efedrin na
nedovolenou výrobu metamfetaminu od ledna 2008 do dubna 2008 obviněný S. P. z
Věznice Rýnovice opakovaně telefonicky kontaktoval v S. S. v Srbsku a R. I.
v Kosovu, dojednal s R. I. nákup nejméně 5 kg efedrinu za částku 3 000 až 5
000 EURO za l kg s tím, že pro efedrin pošle osobu z České republiky, která
zajistí převoz ze Srbska do České republiky, zároveň cenu a způsob dovozu
průběžně konzultoval s obviněným N. K. , jemuž předal telefonický kontakt na
osoby zajišťující efedrin a který vedl další telefonická jednání ohledně nákupu
a dovozu efedrinu, v návaznosti na tato jednání připravili mimo jiné cestu
osobním vozidlem z České republiky do okolí Bělehradu v Srbsku za účelem nákupu
a dovozu efedrinu, tuto cestu měl po dohodě s nimi vykonat obviněný R. K.
společně s další osobou, avšak k její realizaci nedošlo především z důvodu
nemožnosti v dané době opatřit finanční prostředky nezbytné na zaplacení kupní
ceny (bod 3 výroku o vině v rozsudcích obou soudů).
Součástí výroku o vině je také zjištění, že obvinění nebyli držiteli povolení k
zacházení s návykovými látkami, přípravky obsahujícími návykové látky nebo
prekursory podle § 4, § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve
znění pozdějších předpisů, že heroin je řazen mezi omamné látky uvedené v
seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách v příloze č. 3 k citovanému
zákonu, metamfetamin je řazen mezi psychotropní látky uvedené v seznamu II
podle Úmluvy o psychotropních látkách a je zařazen v příloze č.5 k citovanému
zákonu a efedrin je veden jako prekursor v kategorii 1 přílohy I nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 nebo v kategorii 1 přílohy
nařízení Rady (ES) č. 111/2005 a že obvinění jednali s vědomím, že se jedná o
takové látky.
Kromě toho je součástí výroku o vině zjištění, že obviněný R. K. byl ve věci
Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 260/2003 odsouzen mimo jiné pro
trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a podle § 188 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák. k trestu odnětí svobody na čtyřicet měsíců, který vykonal dne 31. 12.
2007, a že obviněný S. P. byl ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T
4/2002 odsouzen pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. l tr. zák., § 187 odst. l, odst. 4
písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, který v době
posuzovaného činu již z větší části vykonal (celý trest vykonal dne 6. 2. 2011).
Ohledně obviněného R. P. bylo v rozsudku Krajského soudu v Ostravě zjištěno,
že byl ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 2/2001 odsouzen pro
trestný čin podvodu podle § 250 odst. l, odst. 3 písm. b) tr. zák. mimo jiné k
trestu odnětí svobody na osm let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne
30. 6. 2006.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se
dopustil mimo jiné ten, kdo neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl nebo jinak
jinému opatřil nebo pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku nebo
prekursor, spáchal-li uvedený čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším
rozsahu a spáchal-1i takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve
více státech.
Přípravou k trestnému činu podle § 7 odst. l tr. zák. bylo jednání pro
společnost nebezpečné, které záleželo mimo jiné v organizování zvlášť závažného
trestného činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.
Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit námitkám obviněných N. K. , R. K. a
S. P. uplatněným v tom smyslu, že útok uvedený v bodě 3 výroku o vině
neodpovídal zákonným znakům přípravy trestného činu nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 7 odst. l tr. zák., § 187 odst.
1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Námitky, podle nichž nešlo o přípravu podle § 7 odst. l tr. zák., neboť mezi
obviněnými probíhaly jen nevážné a nekonkrétní telefonické hovory, neodpovídají
skutkovým zjištěním, která učinily soudy. Podle těchto zjištění se všichni tři
obvinění zapojili do sjednávání podmínek dovozu efedrinu ze Srbska do České
republiky za účelem výroby metamfetaminu. Přitom nešlo jen o nějaká vágní,
nejasná či neurčitá ujednání. Jednání probíhající mezi obviněnými vyústilo ve
zcela konkrétní závěry o tom, že bude dovezen efedrin, jaké bude jeho množství,
jaká cena bude za něj zaplacena, odkud bude dovezen, kdo ho v Srbsku či Kosovu
zajistí, kdo pro něj do Srbska pojede a jak ho dopraví do České republiky. Z
bližších skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku Krajského soudu
v Ostravě je patrno, že bylo dohodnuto i to, že metamfetamin vyrobí s použitím
dovezeného efedrinu obviněný R. K. , a že v této spojitosti bylo mezi
obviněnými nejprve zvažováno, zda by obviněný R. K. neměl metamfetamin
vyrobit přímo v Srbsku. Souhrn těchto ujednání již lze označit za organizování
zvlášť závažného trestného činu ve smyslu znaků přípravy podle § 7 odst. l tr.
zák. Jednání obviněných tedy očividně překročilo rámec pouhé myšlenky či
samotného úmyslu spáchat trestný čin a směřovalo ke konkrétní realizaci
předsevzatého záměru. Důvodem, pro který připravovaný trestný čin nakonec nebyl
dokonán a nedospěl ani do stádia pokusu (§ 8 odst. l tr. zák.), bylo to, že
obviněným se nepodařilo získat peněžní částku potřebnou na zaplacení ceny
efedrinu. To nelze považovat za dobrovolné upuštění od dalšího jednání
směřujícího k spáchání trestného činu ve smyslu podmínek zániku trestnosti
přípravy podle § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Nešlo o to, že by obvinění
dobrovolně upustili od dalšího jednání, které jinak mohli vykonat, ale o to, že
se jim do cesty postavila překážka, kterou nebyli s to překonat a která je
přinutila nepokračovat v dalším jednání pro jeho nemožnost.
Uspořádání vzájemných vztahů mezi obviněnými bylo založeno na tom, že obviněný
S. P. představoval řídící a koordinační článek, obviněný R. K. byl
výrobcem metamfetaminu a obviněný N. K. působil jako výkonná složka při
bližších jednáních s dodavateli efedrinu, při přípravě cesty pro efedrin apod.
Součinnost mezi obviněnými byla ztížena tím, že obviněný S. P. byl ve výkonu
trestu odnětí svobody a byl odkázán na nelegální telefonické spojení z věznice.
Součinnost obviněných se vyznačovala dělbou jednotlivých dílčích činností a
vzájemnou koordinovaností v takové míře, která plně odůvodňuje závěr, že šlo o
organizovanou skupinu, a to o organizovanou skupinu působící ve více státech (v
České republice a v Srbsku). Tato okolnost byla tak závažná, že ve smyslu § 88
odst. l tr. zák. podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost a odůvodňovala tak použití vyšší trestní sazby podle § 187 odst. 4
písm. c) tr. zák. I když jednání obviněných dospělo jen do stádia přípravy
trestného činu, nelze pominout, že šlo o poměrně pokročilou přípravu, že ze
strany obviněných bylo z organizačního hlediska připraveno v podstatě vše, co
bylo třeba k dalšímu vývojovému stadiu trestného činu, a že do dalšího stádia
jejich jednání nedospělo proto, že se jim nepodařilo překlenout nedostatek
potřebných finančních prostředků. Bez významu není ani souvislost tohoto
jednání obviněných s útokem uvedeným v bodě 2 výroku o vině, v němž se jednalo
o dokonanou část trestného činu (obvinění se nedopustili jen přípravy, ale
zčásti i dokonaného trestného činu, byt' dokonaná část trestného činu
nezasahovala na území více států).
Ani námitkám obviněného R. P. , které se týkaly právního posouzení útoku
uvedeného v bodě 1 výroku o vině, nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné
opodstatnění. Pokud obviněný namítl, že zjištěný skutek nevykazuje znaky
jednání jako složky objektivní stránky trestného činu, nelze s tím souhlasit.
Ve zjištěních soudů je jednání obviněného R. P. dostatečně jasně a konkrétně
vymezeno tak, že jednal společně s obviněným N. K. a P. G. po předchozí
vzájemné dohodě a rozdělení úloh, že na podkladě této dohody uskutečnili
přepravu heroinu z České republiky do Švédska a že obviněný R. P. se do této
společné akce zapojil jednak vypůjčením vozidla, v němž byl heroin přepraven
P. G. , a jednak doprovodem P. G. během cesty v jiném vozidle za stálého
telefonického kontaktu s ním a s obviněným N. K. Jde sice jen o dílčí část
celého jednání, které je zákonným znakem trestného činu, avšak povaha a rozsah
součinnosti obviněného R. P. s dalšími jednajícími osobami jasně svědčí o
tom, že šlo o společné jednání ve smyslu spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák. Spolupachatelství se řídí zásadou, že každá ze společně jednajících
osob odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. To mimo jiné znamená, že
každý ze spolupachatelů odpovídá i za celý rozsah jednání a za celý následek.
Námitky obviněných N. K. , R. K. , S. P. a R. P. , pokud byly relevantně
uplatněny jako dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., tedy jsou
zjevně neopodstatněné.
K výroku o trestu z hlediska dovolání obviněného N. K.
Obviněný N. K. napadl výrok o trestu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §
265b odst. l písm. h) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Obviněný N. K. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby s držení
omamných a psychotropních látek a jedů dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve
stadiu přípravy podle § 187 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr.
zák. a podle § 7 odst. l tr. zák. ve vztahu k § 187 odst. l, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. l písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný
trest odnětí svobody v rámci trestní sazby stanovené v § 187 odst. 4 tr. zák,
tj. v rozpětí stanoveném od deseti let do patnácti let. Trest odnětí svobody ve
výměře třinácti roků a šesti měsíců je přípustným druhem trestu a byl
obviněnému uložen ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby (totéž
platí i pro uložený trest propadnutí věci).
Byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby, nejsou
dovolacím důvodem námitky týkající se přiměřenosti trestu (k tomu viz přiměřeně
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Výrokem o trestu, který byl uložen obviněnému N. K. , nebyl porušen ani
ústavní princip proporcionality trestní represe. Pro posouzení významu
speciální recidivy, tak jak vyplývá z potrestání obviněného ve věci Krajského
soudu v Ostravě sp.zn. 45 T 13/2001, není podstatné to, kdy obviněný spáchal
dřívější trestnou činnost, ale to, kdy vykonal uložený trest (2. 10. 2005), a v
tomto ohledu je časový odstup mnohem menší, než jak ho namítal obviněný. Ani
délka řízení, které od zahájení do pravomocného skončení trestního stíhání
trvalo tři roky a necelé tři měsíce, se nijak podstatně nevymyká z mezí obvyklé
délky řízení v obdobných věcech a neodůvodňuje žádný zásah do výroku o trestu.
Námitky obviněného N. K. proti výroku o trestu nejsou dovolacím důvodem.
K dovoláním obviněných N. K. a R. P. z hlediska důvodu dovolání podle §
265b odst. l písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl této věci uplatnitelný
ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím
tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Tato konstrukce váže dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. na
některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až k)
tr. ř., tj. v případě obviněného N. K. na dovolací důvody podle § 265b odst.
l písm. d), g), h) tr. ř. a v případě obviněného R. P. na dovolací důvod
podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti logicky vyplývá, že
pokud jsou dovolání obviněných zjevně neopodstatněná z hlediska dovolacích
důvodů podle § 265b odst. l písm. d), g) tr. ř. u obviněného N. K. a z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněného
R. P. , pak jsou zjevně neopodstatněná také z hlediska dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. l písm. l) tr. ř. Zároveň ze zmíněné vázanosti vyplývá, že pokud
nejsou námitky obviněného N. K. dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm.
h) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.
Ke skutkovým námitkám obviněných N. K. , R. K. a R. P.
Z toho, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g)
tr. ř., je zřejmé, že pod něj nespadají skutkové námitky, tj. takové námitky,
jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je
hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení
jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže
zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů
apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm.
g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá
zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním
soudů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek ostatně ani není určeno k
tomu, aby s k u t k o v á zjištění soudů prvního a druhého stupně byla
přezkoumávána ještě třetí instancí, ale jen k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním
zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména
tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s
důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění
učiněna, apod. Naznačený rozpor může vyvstat také proto, že rozhodující
usvědčující důkaz nebyl použitelný pro podstatné porušení ustanovení, která
upravují jeho provedení, a ostatní důkazy evidentně nejsou způsobilé k tomu,
aby byly podkladem skutkových zjištění.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném
rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění
sudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, které byly získány
především odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Poznatky z toho
vyplývající byly v řadě dílčích ohledů potvrzeny i dalšími důkazy, jak na to
poukázaly soudy v odůvodnění svých rozsudků, zvláště pak Krajský soud v
Ostravě, který ve vztahu ke každému z rozhodných zjištění jasně, srozumitelně,
přehledně a především logicky vysvětlil, jak k němu dospěl. V tomto ohledu
učinil Krajský soud v Ostravě přiléhavé závěry, jak pokud jde o obsah
odposlouchávaných a zaznamenávaných hovorů a jejich interpretaci, tak pokud jde
o identifikaci osob, které používaly příslušné telefony a které vystupovaly
jako účastníci odposlouchávaných a zaznamenávaných hovorů. Krajský soud v
Ostravě přijatelně zdůvodnil také to, proč nevyhověl návrhům obviněných na
doplnění důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní závěry. Z hlediska Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího je podstatné to, že soudy hodnotily důkazy v souladu s
jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud nemohl uznat za opodstatněné námitky obviněných ohledně
použitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Těmito námitkami
se již v původním řízení zabývaly oba soudy, a pokud došly k závěru, že jde o
použitelný důkaz, Nejvyšší soud s tím souhlasí. V souladu s ustanovením § 88
odst. 1, 2 tr. ř. byl příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
vydán v řízení pro zvlášť závažný trestný čin, který i po 1. 1. 2010, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009
Sb., má povahu zvlášť závažného zločinu, přičemž odposlech a záznam
telekomunikačního provozu nařídil v přípravném řízení soudce na návrh státního
zástupce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl ve všech
případech, kdy byl vydán, odůvodněn na přijatelné úrovni konkrétnosti, což se
do jeho obsahu promítlo zejména z hlediska povahy a způsobu páchání trestné
činnosti, z níž byli obvinění podezříváni. To se týká i prodloužení doby trvání
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu ani jeho prodloužení rozhodně nemělo povahu
svévolného či nepodloženého zásahu do soukromí, neboť bylo odůvodněno důvodným
podezřením z trestné činnosti, jejíž povaha a způsob páchání byly dostatečně
konkrétní.
To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují
se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že považují rozhodující usvědčující
důkazy za nepoužitelné, příp. že nepovažují dokazování za dostatečné, není
dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., který uplatnili
obvinění N. K. , R. K. a R. P. , a tím pádem není ani dovolacím důvodem
podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř., který uplatnili obvinění N. K. a R. P.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů, které jsou zřejmé z předcházejících částí tohoto
usnesení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dovoláních obviněných není
podklad k tomu, aby na napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci cokoli
měnil. Proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2011
Předseda
senátu:
JUDr.
Petr Hrachovec