Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího
v tom, že obviněný F. K.
1. přestože si byl vědom své špatné finanční situace a neschopnosti vypůjčené
peníze ve sjednaném termínu vrátit, v úmyslu získat finanční hotovost
přemluvil A. K. k zapůjčení částky 1.070.000,- Kč s tím, že za tuto půjčku,
kterou se zavázal splatit do 19. 7. 1996, budou „ručit“ svým domem manželé P.,
poté přemluvil manžele P. k zajištění závazku, v důsledku čehož došlo k
uzavření „kupní smlouvy s výhradou – právem zpětné koupě“ mezi manželi P. a A.
K., kdy na základě této smlouvy manželé P. prodali v přítomnosti obviněného
dne 24. 4. 1996 svůj dům v N. č. 91 A. K. za částku 1.064.000,- Kč, a to po
předchozí dohodě s A. K. a obviněným v tom smyslu, že pokud obviněný převzaté
peníze ve výši 1.070.000,- Kč do 19. 7. 1996 A. K. vrátí, dům bude manželům P.
vrácen A. K. zpět, v této smlouvě se manželé P. zavázali též k provedení
vkladu do katastru nemovitostí v den uzavření smlouvy, což obviněný po podpisu
smlouvy přislíbil A. K. za manžele P. nejpozději následující den učinit, avšak
vklad neprovedl; dne 19. 4. 1996 převzal od A. K. částku 300.000,- Kč určenou
jako zálohu na kupní cenu pro manžele P., tyto peníze však P. nepředal, po
podpisu kupní smlouvy s výhradou dne 24. 4. 1996 převzal od manželů P. částku
770.000,- Kč, kterou jim při podpisu smlouvy A. K. předal, přičemž celou částku
1.070.000,- Kč obviněný použil pro vlastní potřebu, aniž měl v úmyslu za
manžele P. A. K. peníze ve sjednaném termínu či později vrátit,
2. společně se spoluobviněnými V. P. a L. P. poté, co manželé P. s vědomím
obviněného dne 24. 4. 1996 uzavřeli kupní smlouvu s A. K. na koupi rodinného
domku v N. č. 91 za částku 1.064.000,- Kč, ani manželé P. ani obviněný
neprovedli vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, jak kupní smlouva
předpokládala a jak obviněný A. K. po podpisu smlouvy za manžele P. slíbil,
nýbrž po společné dohodě s obviněným manželé P. uzavřeli v B. s Ing. Z. B. dne
13. 5. 1996 smlouvu u půjčce 260.000,- Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva
ke stejné nemovitosti – rodinnému domku v N. č. 91 jako zástavy za
poskytnutou půjčku, přičemž jak manželé P., tak obviněný ujišťovali Ing. Z. B.,
že P. jsou vlastníky předmětného domu a na domě nevázne žádné břemeno, a téhož
dne zajistili vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, po podpisu
smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva manželé P. převzali od Ing. Z. B.
částku 200.000,- Kč, avšak do smluveného termínu 26. 8. 1996 ani později peníze
nevrátili,
3. dne 24. 5. 1996 převzal od A. K. částku 42.000,- Kč s tím, že tuto vrátí
nejpozději do 28. 5. 1996, ačkoliv věděl, že tak nebude moci z důvodu své
finanční situace učinit, a tuto částku ani později nevrátil.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., uplatnil převážně námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově
naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad,
které směřovaly vůči rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a vůči
správnosti skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v
napadeném rozsudku i vrchní soud. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou
veškeré výhrady obviněného, které uplatnil ve vztahu ke skutkům pod body 2 a 3
výroku o vině rozsudku krajského soudu. Jejich podstata spočívala v tvrzení
obviněného, že se těchto skutků nedopustil. Uvedl, že nebyl informován o
smlouvě uzavřené mezi manžely P. a A. K. dne 24. 4. 1996 a nevěděl nic ani o
obsahu smlouvy uzavřené mezi manžely P. a Ing. B. Udal, že do jejich jednání
aktivně nevstoupil, zajišťoval toliko dopravu manželů P. na jednání s Ing. Z.
B. Upozornil též, že dokazování zůstalo neúplné, pokud nebyly prověřeny
majetkové poměry manželů P.. Ve shodě s uplatněnou obhajobou popřel, že by si
od poškozeného A. K. půjčil částku 42.000,- Kč. Je evidentní, že obviněný v
tomto rozsahu dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž se primárně
domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny skutkových zjištění
vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak
byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Shodně je třeba
hodnotit i tu část námitek dovolatele uplatněných vůči skutku pod bodem 1
výroku o vině rozsudku krajského soudu, v níž namítl, že peněžní částku
1.070.000,- Kč od A. K. ani manželů P. nepřevzal. Podle něj peněžní hotovost
převzali manželé P. na podkladě smlouvy uzavřené mezi nimi a A. K. v písemné
formě, o jejímž obsahu nebyl zpraven, což stvrdili svými podpisy. I v tomto
ohledu jde o námitky výlučně skutkové povahy, které žádný z důvodů dovolání
podle § 265b odst. 1 tr. ř. nezakládají.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku, jak byl zjištěn soudy pod bodem 1, a namítl, že jako trestný čin
podvodu nelze označit občanskoprávní úkon, jehož obsahem je ve skutečnosti
smlouva o půjčce „jištěná smlouvou kupní“. Naznačil, že v úvahu by případně
přicházela toliko odpovědnost v rovině občanskoprávní.
S tímto právním názorem souhlasit nelze.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo
ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku krajského soudu se podává, že jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo posouzeno
jednání obviněného, který ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl
někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část
výroku o vině rozsudku krajského soudu ve spojení s odpovídající částí jeho
odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky
tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. značné škody na majetku poškozených
V. P. a L. P., především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, které
směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že vylákané peněžní prostředky použil
pro svoji potřebu. Nutno připustit, že podstata podvodného jednání obviněného
není ve výroku o vině v rozsudku krajského soudu přiléhavě vyjádřena; součástí
skutkových zjištění jsou údaje, které nejsou pro právní posouzení skutku
relevantní. Podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, jak
správně upřesňuje v odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud, že obviněný
částku 1.070.000,- Kč ve skutečnosti vylákal formou půjčky od manželů P., kteří
jsou též těmi poškozenými, jimž byla způsobena majetková škoda, nikoliv od A.
K. Vzájemné vztahy mezi A. K. a manžely P. byly upraveny kupní smlouvou ze dne
24. 4. 1996 a celková částka 1.070.000,- Kč nebyla A. K. předána obviněnému a
manželům P. coby půjčka určená pro obviněného, ale jako částka odpovídající
kupní ceně nemovitosti (včetně poplatků za právní úkony) určená pro manžele P.
Pouhá skutečnost, že peníze zčásti převzal obviněný a nikoliv manželé P., není
v tomto směru významná. Obviněný zprostředkoval vzájemné kontakty mezi A. K. a
manžely P. ve skutečnosti proto, aby se částka 1.070.000,- Kč dostala do jeho
dispozice z titulu půjčky nikoliv od A. K., ale od poškozených P. Obviněný si
vzhledem k nepříznivé finanční situaci, v níž se nacházel, od samého počátku
takto počínal s vědomím, že do 19. 7. 1996 ani později nebude moci poškozeným
manželům P., jejichž důvěry zneužil, částku 1.070.000,- Kč vrátit, ani ji za ně
zaplatit A. K.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy mimo jiné správně
upozornily na zjištění, že obviněný vážný úmysl vrátit finanční prostředky ve
sjednané lhůtě pouze předstíral, aby je pro sebe získal, neboť věděl, že svému
slibu dostát nemůže. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn
svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon
není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu
zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které
s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Nevážnost projevu vůle
obviněného je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmá a právní úkon (tj.
smlouva o půjčce), který uzavřel, je neplatná. Ve všech případech jde o tzv.
absolutní neplatnost, která působí přímo ze zákona, a to od počátku.
Obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu a za takových
okolností je vyloučeno věc posuzovat jen jako nesplnění občanskoprávního
závazku a vyvozovat odpovědnost toliko v rovině občanskoprávní. Následek
jednání obviněného není dluhem ze smluvního závazku, ale škodou způsobenou
trestným činem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nepřihlížel k té námitce, jejímž prostřednictvím obviněný
ponechával na úvaze Nejvyššího soudu rozhodnutí o nepřípustnosti trestního
stíhání z důvodu, že podle jeho názoru došlo v průběhu trestního stíhání, které
bylo započato 22. 11. 1996, k hrubému porušení práva na spravedlivý proces
podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je zřejmé, že tato námitka
byla uplatněna mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání založené na tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání,
ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze úspěšně podat toliko s odkazem na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoliv s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání z důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. však obviněný nepodal.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková