7 Tdo 1059/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. listopadu 2012 v neveřejném
zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch
obviněného J. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
14. 5. 2012, sp. zn. 3 To 868/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 78/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 9. 2011, sp.
zn. 1 T 78/2011, byl obviněný ve výrokové části I. uznán vinným trestným činem
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest a
povinnost k náhradě škody, jak je v rozsudku konkrétně uvedeno.
Ve výrokové části uvedeného rozsudku II. pak soud I. stupně podle § 226
písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
„v době od 17. 7. do 18. 9. 2009, zejména v J. H., jako policista zařazený ve
funkci vrchního inspektora na Krajském ředitelství policie Jihočeského kraje,
Územním odboru Jindřichův Hradec, SKPV, Oddělení hospodářské kriminality, poté,
co mu bylo přiděleno vyřízení dožádání policejního orgánu Krajského ředitelství
policie Jihočeského kraje, Územního odboru Český Krumlov v trestní věci č. j.
KRPC-2112/TČ-2009-020281, a to sepsání úředních záznamů o podaném vysvětlení
podle § 158 odst. 5 tr. řádu s pěti poškozenými v této věci a případné
zajištění písemností s věcí související, v úmyslu usnadnit a zjednodušit si
práci v případě poškozeného M. E., R. Š. a J. T., bez jejich vědomí a souhlasu
vyhotovil příslušné protokoly o podaném vysvětlení, odpovídající pouze
přibližně realitě, když navíc ponížil částku zaplacenou poškozenými za
obstarání úvěru o 100,- Kč, a poučení těchto osob, které opatřil jejich
zfalšovanými podpisy, přičemž na záznamech o podaném vysvětlení poškozeným M.
E. a R. Š., zfalšoval ještě podpis přítomné osoby prap. PČR R. U. zařazeného na
funkci inspektora na Obvodním oddělení PČR Suchdol nad Lužnicí a tyto materiály
spolu ještě se dvěma řádně vyhotovenými protokoly předal svému nadřízenému,
který je zaslal vedoucímu požadovanému orgánu“.
Soud I. stupně rozhodl o zproštění obviněného obžaloby pro uvedený skutek, jímž
měl podle obžaloby spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, když dospěl k závěru, že tento skutek
není trestným činem.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obviněný a státní
zástupce. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 5. 2012, sp.
zn. 3 To 868/2011, odvolání obviněného zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř., neboť
bylo podáno opožděně a odvolání státního zástupce zamítl podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl Nejvyšší státní zástupce dovoláním,
které bylo podáno v neprospěch obviněného řádně a včas, a ve kterém uplatnil
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší státní
zástupce předně konstatoval, že odvolací soud zamítnutí odvolání státního
zástupce v podstatě neodůvodnil, když pouze uvedl, že „okresní soud vyhodnotil
věc celkem v pořádku a krajský soud nemá k hodnocení žádné připomínky“, přičemž
dále jen odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zopakoval, že úřední
záznam slouží v podstatě „jen jako podklad pro to, aby mohl soud vyslechnout
svědky“.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v
daném případě nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podle § 158
odst. 1 písm. a) tr. zákona, když obviněný nepochybně v postavení veřejného
činitele vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Za takový zákonu
odporující postup je třeba jednoznačně považovat vyhotovení falzifikátů daných
procesních písemností. Nesouhlasí také s názorem soudu I. stupně, že si
obviněný chtěl pouze usnadnit práci, a proto nenaplnil znak „v úmyslu opatřit
sobě neoprávněný prospěch“ skutkové podstaty trestného činu podle § 158 odst. 1
tr. zákona. Soudu I. stupně vytýká, že opomněl soudní praxi, podle které se
neoprávněným prospěchem rozumí nejen prospěch majetkový, ale i jakákoliv jiná
výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. V této
souvislosti Nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí publikované pod č.
25/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České
republiky s tím, že ve smyslu tohoto vymezení lze za neoprávněnou výhodu
považovat i jednání pachatele, který v rámci plnění svých služebních povinností
vykázal provedení činností, které ve skutečnosti neprovedl, a zároveň nevykonal
přidělenou mu práci, za kterou mu byl mj. vyplacen služební plat. Otázka, v
jakém rozsahu se obviněný splnění svých služebních povinností vyhnul, může
ovlivnit pouze úvahu o konkrétním stupni společenské nebezpečnosti jeho
jednání, avšak nikoli primárně z hlediska stanovení trestní odpovědnosti, ale
až následně z hlediska úvah o přiměřeném trestu.
Nejvyšší státní zástupce rovněž považuje za naplněný znak „v úmyslu
způsobit jinému škodu“ ustanovení § 158 odst. 1 tr. zákona, za kterou je
považována škoda materiální, ale také imateriální, jako je škoda na právech,
zdraví, morální škoda apod. Soudy nevzaly v úvahu, že obviněný svým jednáním
výrazně zasáhl do práv poškozených, když mohl nárok poškozených zkrátit v
rozsahu 100,- Kč. Současně zkrátil jejich procesní práva podle § 43 a 46 tr.
ř., když poškození nebyli řádně poučeni o svých právech, neměli relevantní
možnost zvážit uplatnění svého nároku na náhradu škody, či využít svých dalších
procesních oprávnění. Pokud by přitom falšování úředních záznamů i poučení
poškozených vyšlo najevo až v řízení před soudem po zahájení dokazování, neměli
by již poškození možnost včas a řádně se připojit se svým nárokem na náhradu
škody k trestnímu řízení. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je přitom
nerozhodné, že později byli poškození vyslechnuti řádně, a k trestnímu řízení
se s nárokem na náhradu škody nepřipojili, protože k tomu došlo nezávisle na
vůli obviněného, který tuto okolnost nemohl v době svého jednání předpokládat.
Naopak s ohledem na znění ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř. mohl očekávat, že v
rámci přípravného řízení k opětovnému výslechu poškozených v postavení svědka
již nedojde. Za podstatné přitom Nejvyšší státní zástupce z hlediska trestní
odpovědnosti obviněného považuje, že znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, charakterizuje pohnutku
pachatele. K dokonání trestného činu tak postačí, že pachatel veden touto
pohnutkou nesplní povinnosti vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele a
není třeba, aby skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (opět s
poukazem na již uvedené rozhodnutí č. 25/1975). V jednání obviněného přitom
podle nejvyššího státního zástupce je dán úmysl přímý ve vztahu k opatření
neoprávněného prospěchu sobě, a nepřímý úmysl ve vztahu ke způsobení škody
jinému.
Za nepřiléhavé považuje nejvyšší státní zástupce také úvahy soudu I.
stupně o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Zdůraznil, že
obviněný jednal jako příslušník Policie ČR služebně zařazený do útvaru Služby
kriminální policie a vyšetřování, tj. v postavení orgánu činného v trestním
řízení, a je proto nutno na něj klást vyšší požadavky na řádný výkon jeho
pravomoci, než u jiných činností příslušníka Policie ČR. Zásadním způsobem pak
stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost zvyšuje význam chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, a to zájem na řádném a zákonném výkonu úkonů
policejního orgánu v trestním řízení, které je nejintenzivnějším nástrojem
státního donucení a činnost osob v něm je třeba hodnotit obzvláště přísně.
Obviněný přitom základní zásady trestního řízení (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.)
porušoval flagrantním způsobem a podstatně narušil zákonem chráněný zájem na
zachování důvěry v řádný postup orgánů činných v trestním řízení. Proto nelze
dospět ani k závěru, že jednání obviněného nenaplnilo materiální znak trestného
činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zákona.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a zprošťující výrok pod
bodem II. rozsudku soudu I. stupně, včetně obsahově navazujících rozhodnutí,
která tím pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I.
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předně Nejvyšší soud uvádí, že nebylo možné z důvodů nedostatečného
odůvodnění přezkoumat odůvodněnost výroku odvolacího soudu o zamítnutí odvolání
státního zástupce. Proto Nejvyšší soud při přezkoumávání rozhodnutí v řízení o
dovolání mohl vycházet, při posuzování odůvodněnosti napadeného zprošťujícího
výroku rozsudku, pouze z důvodů uvedených soudem I. stupně. S těmito důvody se
ale Nejvyšší soud ztotožnil.
Soud I. stupně považoval za nepochybně zjištěné, že obviněný v
postavení policisty, jako veřejný činitel ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zákona,
padělal předmětné listiny pro potřeby trestního řízení tím, že vyplnil v
záznamech o podání vysvětlení údajné údaje vyslýchaných, vyplnil jejich
požadavek na náhradu škody v minimálním rozsahu 300,- Kč, a na listiny připojil
podpisy vyslýchaných a podpis policisty údajně přítomného při podpisech záznamů
o podaném vysvětlení. Na základě skutkových zjištění podrobně popsaných ve
zprošťujícím výroku, dospěl soud I. stupně k závěru, že obviněný nespáchal
trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zákona, protože zjištěným jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty
tohoto trestného činu, a to konkrétně znaky „v úmyslu způsobit jinému škodu
anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, a navíc není dán ani
materiální znak tohoto trestného činu, protože stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost je nepatrný.
Nenaplnění znaku „v úmyslu způsobit jinému škodu“ soud I. stupně
shledal v okolnosti, že se všemi poškozenými byl policejním orgánem znovu řádně
sepsán úřední záznam o obsahu vysvětlení ještě před ukončením přípravného
řízení ve věci obviněného D. V. (tr. spis vedený u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 10 T 221/2010), všichni poškození uvedli na pravou míru, o
jakou částku byli D. V. podvedeni a žádný z nich vůbec neuplatnil nárok na
náhradu škody. Podle soudu I. stupně tak jednání obviněného J. M. nemělo na
postavení těchto tří poškozených v trestní věci obviněného D. V. žádný dopad. S
tímto názorem soudu I. stupně se lze ztotožnit. Je sice skutečností, jak namítá
nejvyšší státní zástupce, že znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit
sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, charakterizuje pohnutku pachatele. K
dokonání trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a), b) nebo c) tr. zákona
proto plně postačí, když pachatel jedná veden touto pohnutkou, a není třeba,
aby skutečně jinému způsobil škodu nebo opatřil sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch. Důvod, proč soud I. stupně neshledal naplnění znaku „v úmyslu
způsobit jinému škodu“, tj., že jednání obviněného nemělo na postavení
poškozených v trestním řízení žádný dopad, není proto z hlediska naplnění
tohoto znaku podstatný. Nelze ale přehlédnout, že vzhledem k časovým okolnostem
jednání obviněného, a lhůtě pro konání zkráceného přípravného řízení, které v
podstatě nepřicházelo v úvahu (§ 179b odst. 4 tr. ř.), obviněný při znalosti
trestního řádu mohl nejen spoléhat, že daní poškození budou znovu řádně
vyslechnuti, jak uvedl soud I. stupně, ale s tím i přímo počítat. Je-li v rámci
přípravy hlavního líčení poškozenému také doručována soudem obžaloba, a
poškozený je také soudem vyrozumíván o konání hlavního líčení, a to včetně
upozornění ohledně rozhodování o jeho nároku na náhradu škody, přičemž i na
počátku hlavního líčení je poškozený dotazován zda a v jakém rozsahu navrhuje
uložení povinnosti k náhradě škody, objektivně obviněný nemohl počítat s tím,
že poškození budou zkráceni na svých procesních právech a svém nároku na
náhradu škody.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že za škodu je třeba považovat nejen
škodu materiální, ale i škodu imateriální, jako je škoda mj. na právech. Z
odůvodnění rozsudku soudu I. stupně přitom vyplývá, že možnou škodu u
jednotlivých poškozených shledává pouze v materiální škodě spočívající ve
zkrácení jejich nároku pouze o 100,- Kč (stř. 8 in fine rozsudku), a zkrácení
procesních práv v podstatě vyloučil s tím, že obviněný při znalosti postupu v
trestním řízení mohl spoléhat na opětovný a řádný výslech daných osob, tj. i na
zachování jejich procesních práv, což se také stalo. Pokud Nejvyšší státní
zástupce namítá, že kdyby zfalšování úředních záznamů i poučení poškozených
vyšlo najevo až při jejich výslechu v řízení před soudem, tj. po zahájení
dokazování, neměli by již možnost včas a řádně se připojit se svým nárokem na
náhradu škody k trestnímu řízení, tak okolnosti případu nesvědčí pro závěr, že
obviněný jednal s vědomím, že v důsledku jeho jednání jednotlivé poškozené
zkrátí na jejich procesních právech ve smyslu ustanovení § 43 a § 46 tr. ř. a
jednal tak v úmyslu způsobit jinému škodu ve smyslu ustanovení § 158 odst. 1
tr. zákona.
Pokud jde o znak „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, ve
smyslu ustanovení § 158 odst. 1 tr. zákona, dospěl soud I. stupně k závěru, že
obviněný odpovídající prospěch nechtěl opatřit pro sebe ani pro jiného, když si
chtěl pouze usnadnit práci a takovéto zvýhodnění nelze považovat za prospěch ve
smyslu uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud také v tomto směru přisvědčil
názoru soudu I. stupně o pouhém usnadnění si práce obviněným, a neztotožnil se
s názorem nejvyššího státního zástupce, že i tento znak dané skutkové podstaty
obviněný svým jednáním naplnil, i když za neoprávněnou výhodu lze obecně
považovat i to, že pachatel v rámci plnění svých služebních povinností vykázal
provedení činností, které ve skutečnosti neprovedl, a nevykonal tak přidělenou
práci, za kterou mu byl mj. vyplacen služební plat. V daném případě se sice
jednalo o faktické nevykonání přidělené práce, ale nikoliv zcela, když se dvěma
poškozenými bylo vysvětlení opatřeno řádně v souladu se zákonem, a provedení
dožadovaných úkonů trestního řízení s dalšími třemi poškozenými osobami
způsobem sice nepřípustným, ale ve výsledku přibližně odpovídajícím realitě.
Vzhledem k zanedbatelnému rozsahu těchto úkonů, ve vztahu k podstatně širšímu
okruhu služebních povinností obviněného, je přitom argumentace vyplaceným
služebním platem bez významu. Při posuzování existence úmyslu opatřit sobě
neoprávněný prospěch nelze rovněž pominout, že v tomto konkrétním případě jde o
prospěch nepatrného významu, přičemž pohnutkou jednání obviněného nebylo
opatření si tohoto prospěchu, ale snaha o splnění služebního úkolu, který z
části nesplnil řádně z důvodu časové tísně.
Z výše uvedených důvodů pak vyplývá také správnost alternativního
názoru soudu I. stupně o nepatrném stupni nebezpečnosti činu obviněného pro
společnost, když s argumentací soudu I. stupně, která jej vedla k tomuto
závěru, se Nejvyšší soud ve své podstatě ztotožnil.
Na základě uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve
výrokové části toho usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš