U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. října 2011 v neveřejném zasedání
o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.
4. 2011, sp. zn. 5 To 37/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 50 T 1/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Dovoláním napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci předně podle § 258 odst. 1
písm. b), d) tr. ř., k odvolání obviněného a státního zástupce, zrušil rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 50 T 1/2011 a sám ve věci
rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. Obviněného pak uznal vinným shodně jako již
soud I. stupně zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku (jiného úmyslně
usmrtil s rozmyslem), když přímo z popisu skutku vypustil, že poškozenou
usmrtil s rozmyslem, že jí ústa přelepil lepící páskou, že si nůž přinesl z
kuchyně a ještě před příjezdem do domku poškozené napsal dopis, ve kterém
shrnuje okolnosti jejich rozchodu. Jinak v podstatě zachoval popis skutku
provedený soudem I. stupně s tím, že se poškozenou rozhodl usmrtit v reakci na
pokračující vyhrožování z její strany.
Podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku uložil také obviněnému stejný trest odnětí
svobody v trvání 13 let, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku do věznice s ostrahou, jak rozhodl již soud I. stupně ve zrušeném
rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku odvolací soud rozhodl také
o zabrání věcí (nože, pout a 2 ks klíčů) a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o
uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal řádně a včas obviněný dovolání z důvodu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v
závěru soudu, že poškozenou úmyslně usmrtil s rozmyslem a spáchal tak zločin
vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasí se závěrem soudu, že
nejednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného
hnutí mysli nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené (§
141 tr. zákoníku). Pokud pak soud dospěl k závěru, že sice jednal v důsledku
nezvládnuté reakce na chování poškozené, ale toto jednání nebylo tak mimořádně
intenzivní a závažné, aby bylo možno použít mírnější kvalifikace, považuje
obviněný bez dalších důkazů tento závěr za nepodložený a měl být zajištěn nový
znalecký posudek z oboru psychiatrie, když znalkyně MUDr. M. Zimulová vycházela
z jeho první výpovědi, která byla nepřesná a mohlo to mít vliv na závěry
posudku. Obviněný uvádí, že nikdy se ke svému okolí ani k poškozené nechoval
násilnicky, její vraždou nikdy nemohl nic získat a svůj čin není schopen
pochopit. Pouta dal poškozené především proto, že jej ohrožovala ostrým
předmětem, což znalec nevyloučil a soud měl dojít k jiným závěrům ohledně
jejího jednání k němu. Zejména zda její jednání nebylo natolik zavrženíhodné a
intenzivní, aby bylo možno použít mírnější kvalifikaci, a zda se u něj
nejednalo o nezvládnutelný a vystupňovaný afekt. Poškozená mu vyhrožovala také
zabitím a v minulosti se mu sama svěřila, že se svého bývalého přítele R. M. pokusila zabít autem. Za tím účelem k prokázání svých obav navrhoval také
výslech R. M., což ale soudy neprovedly. Poslední co si před usmrcením
pamatuje, bylo demonstrativní rozřezání oblečení, čímž chtěl poškozenou odradit
od dalších útoků a výhrůžek a zároveň dát průchod svému napětí. Co se pak stalo
neví, až později když uviděl co se stalo, nedokázal se s tím smířit a pokusil
se zabít. Jeho čin byl vyprovokovaný, když verbální útoky, urážky poškozené a
výsměch se stupňovaly, což vedlo k následnému nezvládnutelnému afektivnímu
jednání. Soud dospěl k závěru, že jednal s rozmyslem, když nezaútočil
bezprostředně nožem na poškozenou poté, co odmítala finanční nároky nebo mu
začala vyhrožovat oznámením znásilnění, ale až poté, co demonstrativně rozřezal
její oblečení, a nepodařilo se mu získat psychickou převahu nad poškozenou. Pak
ji ve stavu, kdy se nemohla fyzicky bránit usmrtil, aniž by zvolil jiné jednání
mírnějšího charakteru. S tímto názorem ale obviněný nesouhlasí, když soud podle
jeho názoru nepřihlédl k tomu, že poškozenou spoutal poté, co jej ona napadla,
a spoutáním chtěl zabránil tomu, aby se nestalo něco vážnějšího. Zvolil tak
tuto mírnější formu spoutáním, aby jej neohrožovala a očekával, že ona se tak
uklidní a pak se rozejdou. Situaci neřešil např. pouze pohlavkem, protože pokud
měl svou mysl pod kontrolou, tak tento způsob řešení konfliktu se mu jevil jako
násilnický a nepřijatelný. On se ale snaží vše řešit smírně, vyhýbá se
konfliktům a má podprůměrný stupeň agresivity, jak to potvrzuje i znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, psychologie.
Po celou dobu konfliktu tak pouze
pasivně odrážel útoky poškozené, a když se ani po spoutání neuklidnila, tak
zvolil rozřezání oblečení právě proto, aby nedošlo k fyzické újmě, ale
poškozená jej nadále psychicky ohrožovala. Tím jej uvedla do stavu
vystupňovaného afektu, kdy naprosto nebyl schopen o svém jednání a jeho
důsledcích přemýšlet a kontrolovat jej.
Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudu, že o jeho jednání s rozmyslem svědčí
počet ran, které zasadil nožem poškozené a jejich cílené umístění do malé
oblasti srdce. Obviněný je naopak toho názoru, že to svědčí o jeho jednání ve
vystupňovaném afektu, kdy nepřemýšlel o svém jednání. Rozmysl tak považuje za
neprokázaný a přinejmenším při pochybnostech měl být za použití zásady „in
dubio pro reo“ uznán vinným zabitím podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, nebo
zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru dovolání obviněný ještě uvedl, že k pohlavnímu styku svolil pouze
proto, že poškozená mu slíbila, že poté bude ochotna se s ním bavit o finanční
otázce a další rozhovor na toto téma podmiňovala pohlavním stykem. Věděl proto,
že pokud jí nevyhoví, k řešení financí by se vůbec nedostali a bál se, že proti
němu použije falešné směnky. Dovoláním nesleduje snížení trestu, ale aby nebyl
odsouzen za vraždu s rozmyslem, který nikdy nebyl. Navrhl proto, aby Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že obviněný opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení před soudem, ale
s jeho tvrzením o absenci rozmyslu se správně a přesvědčivě vypořádal zejména
soud druhého stupně. Obviněný po celou dobu soužití s poškozenou vnímal její
dominantní a své submisivní postavení a nemohl tak předpokládat finální domluvu
o jejich majetkovém vypořádání v jeho režii. Musel počítat s tím, že sporné
majetkové otázky se nepodaří vyřešit v klidu a dohodou a měl možnost pokračovat
v jejich řešení mnoha jinými způsoby. Právě fakt, že nejprve poškozené spoutal
ruce za zády, čímž jí zbavil možnosti efektivní obrany, a poté ji opakovaně
bodal do kritického místa těla, se jeví jako potvrzení závěru o co možná
efektivním, tj. rozmyslném usmrcení poškozené, jako vyvrcholení vzájemných
sporů souvisejících s ukončením dřívějšího soužití. Soudy proto podle státního
zástupce zcela správně shledaly, že obviněný při usmrcování poškozené jednal s
rozmyslem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby bylo
dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu
dovolání, když jsou ve svém souhrnu zaměřeny proti právnímu posouzení skutku
jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Konkrétně obviněný
nesouhlasí se shodným závěrem soudů obou stupňů, že se dopustil jednání
spočívajícího v usmrcení poškozené s rozmyslem.
Trestného činu (zločinu) vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Soudy
obou stupňů přitom dospěly k závěru, že nebylo prokázáno jednání obviněného po
předchozím uvážení, ale jeho jednání nutno posoudit jako úmyslné usmrcení
poškozené s rozmyslem. Dovolací námitky obviněného jsou přitom v podstatě
opakováním jeho námitek uplatněných v tomto směru již v odvolání, odvolací soud
se jimi podrobně zabýval a dospěl k závěru, se kterým se také Nejvyšší soud
ztotožňuje. Obecně proto Nejvyšší soud odkazuje na příslušné části odůvodnění
zejména rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud, který důvodně shledal nenaplnění podmínek pro právní kvalifikaci
jednání obviněného podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku (čl. 12 rozsudku), správně
poukázal na to, že rozmysl oproti předchozímu uvážení představuje méně
intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad jeho jednáním směřujícím k
úmyslném usmrcení, kdy ale pachatel zváží zásadní okolnosti svého
předpokládaného zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné
usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolí vhodné prostředky k jeho provedení a
zváží i rozhodné důsledky svého činu. Správně také odvolací soud uvedl, že
pachatel jednající bez rozmyslu a reagující v náhlém hnutí mysli agresivně na
určitý podnět, nezvažuje účelnost svého jednání. U rozmyslu jde tedy naopak o
racionální jednání pachatele směřující k určitému cíli, který má svůj
rozeznatelný účel a smysl, aniž by bylo nutné detailní či podrobné uvážení
činu.
Tyto obecné závěry pak odvolací soud aplikoval na konkrétní jednání obviněného
J. H., u kterého pro usmrcení poškozené s rozmyslem svědčí předně to, že různé
formy vydírání či výhrůžek se ze strany poškozené objevovaly opakovaně již
delší dobu před činem, jak to také obviněný uvedl ve své výpovědi (viz např.
str. 4 rozsudku soudu I. stupně). Podle znalkyně (specializace psychologie) byl
obviněný v inkriminovaný den odhodlán konečně vše pro sebe vyřešit, a i když
přímá motivace a spouštěč činu vznikly až na místě činu když zjistil, že
poškozená má další požadavky a ani jeho ponížení nepřineslo změnu. Ovládla tak
obviněného potřeba ukončit své subjektivní trápení a zbavit se tlaku. Dal tak
průchod flustracím s jasným vědomím, že poškozenou usmrtí. Odvolací soud tak
ohledně jednání obviněného s rozmyslem také správně uvedl, že na poškozenou
nezaútočil nožem bezprostředně poté co odmítla jeho finanční požadavky spojené
s jejich rozchodem, dokonce ani poté co mu začala vyhrožovat oznámením pro
znásilnění, ale nejprve se jí pokusil prokázat svou převahu tím, že jí
rozstříhal její oblečení, a až poté, když se mu ani tímto způsobem nepodařilo
získat psychickou převahu, tak poškozenou, která nemohla klást žádný fyzický
odpor, usmrtil 11 bodnými ranami, jejichž počet a cílení dokládají racionální
jednání zaměřené k jejímu usmrcení. Znalkyně z oboru psychiatrie přitom
jednoznačně dospěla k závěru, že v době činu byly rozpoznávací i ovládací
schopnosti obviněného plně zachovány.
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil dovolacím námitkám obviněného, které jsou
také zčásti zaměřeny mimo uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., když se obviněný domáhal zejména jiného hodnocení závěrů znaleckého
posudku, konkrétně ohledně tzv. vystupňovaného afektu. Samotná znalkyně z oboru
psychologie přitom uvedla před soudem, že otázka závažnosti afektu je otázkou
pro psychiatra a pojem nezvládnutý afekt použila pouze v psychologickém smyslu
slova s tím, že reakce obviněného byla afektivní, čili citově a emočně výrazně
ovlivněna, ale v momentu samotného bodání s vědomím, že poškozenou usmrtí, když
chtěl prostě celou záležitost ukončit.
Nejvyšší soud proto zjistil, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném
právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a tento důvod dovolání není ve věci dán. Protože námitky obviněného
byly ve své podstatě opakováním námitek, se kterými se řádně zabýval již soud
odvolací, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš