7 Tdo 1064/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 12. 2002 o dovolání
obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4.
2002, č. j. 6 To 734/2001-88, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 136/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Obviněný M. P. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 16. 4. 2002, č. j. 6 To 734/2001-88. Tímto rozsudkem byl z podnětu
odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen
rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 6. 2001, č. j. 3 T
136/2000-71, jímž byl obviněný
M. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.
zák., ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3, odst. 4
tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 247 odst.
2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v
trvání 21 (dvacetjedna) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl
obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 9.
2000, č. j. 3 T 12/2000-112, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Podkladem výroku o vině bylo skutkové zjištění, které spočívalo v tom, že „dne
23. 11. 1999 kolem 20:00 hodin v bytě ve Š. v ulici U S. 485/C na okrese L.
udeřil pěstí do obličeje M. P., chytil ho za vlasy a tloukl hlavou o stůl,
přičemž poškozený utrpěl zranění – zhmoždění obličeje a poškození nosní
přepážky, které si vyžádalo léčbu od 24. 11. 1999 do 13. 12. 1999 a následnou
operaci a další léčení v době od 31. 1. 2000 do 22. 2. 2000 včetně“.
Obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v dané trestní věci soud I. stupně, ale i
soud II. stupně velmi nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevzaly v úvahu
celou řadu rozporů, které v průběhu celého dokazování mezi jednotlivými důkazy
vyvstaly, resp. se těmito rozpory vůbec nezabývaly a postupovaly pak ve věci
zcela neobjektivně a v rozporu se základními ustanoveními trestního řádu,
zejména „v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6, 12, 13 tr. ř.“. Ve zbývající
části obviněný popisuje svoji verzi napadení, vyjadřuje se k charakteru
poranění poškozeného a zdůrazňuje, že konflikt mezi obviněným a poškozeným
nevyvolal on, nýbrž poškozený, a tomuto útoku se bránil jenom proto, aby
zamezil dalšímu útoku poškozeného, který z jeho strany hrozil. V žádném případě
nemohl obviněnému způsobit popisované zranění. Vytkl, že v průběhu celého
trestního řízení se orgány činné trestním řízení vůbec nezabývaly otázkou nutné
obrany ve smyslu § 13 tr. zák. Konstatuje, že v této souvislosti „byl porušen
zákon a že v daném případě jsou splněny všechny podmínky proto, aby jeho návrhu
bylo vyhověno“. V doplnění dovolání ze dne 11. 11. 2002, které obviněný podal
na výzvu okresního soudu, uvádí, že nesprávné posouzení skutku spočívá v tom,
že soud došel k nesprávnému závěru, že útok na fyzickou integritu byl veden
jeho osobou v přímém úmyslu. Je přesvědčen o tom, že celý skutkový děj byl
nesprávně posouzen a tvrdí, že v průběhu celého trestního řízení byla porušena
zásada „objektivnosti trestního řízení“. V závěrečném petitu se obviněný domáhá
zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu „a zproštění viny a současně
propuštění z výkonu trestu na svobodu“.
V písemném vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v
Brně (dále jen „státní zástupkyně“) jednak reagovala na obsah dovolání podaného
před jeho doplněním /v tomto směru navrhla vzhledem k tomu, že v dovolání nebyl
označen dovolací důvod s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., dovolání odmítnout podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. d) tr.
ř./, jednak se ve zbývající části svého vyjádření pro případ, že by dovolání
bylo doplněno o nezbytné náležitosti dovolání, státní zástupkyně vypořádala i s
námitkami, které obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že v tomto případě se obviněný domáhá „druhé
odvolací instance a odlišného způsobu hodnocení důkazů soudy“. Za této situace
státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je ve smyslu § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř. přípustné, přičemž akceptoval, že v rámci doplnění dovolání ze
dne 11. 11. 2002 obviněný upřesnil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Dále Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání bylo podáno ve smyslu § 265d odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou ve lhůtě stanovené zákonem k
podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Takto stanovený dovolací důvod znamená, že je možné namítat nesprávnost právní
kvalifikace skutku zjištěného soudem, a to v tom směru, že skutek byl nesprávně
posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný
trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud zásadně vychází
z popisu skutku, který byl soudy zjištěn a toto skutkové zjištění je pro
Nejvyšší soud podkladem pro právní hodnocení kvalifikace skutku.
Předně je třeba uvést, že námitky, které obviněný v dovolání vznesl, svou
povahou spíše odpovídají obsahu stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud
poukazuje na to, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně však neuvedl žádnou skutečnost, z níž by se
dalo jednoznačně dovodit, že jde skutečně o dovolací důvod, který má na mysli
citované ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tedy nesdílí názor
obviněného, že byly splněny všechny podmínky proto, aby jeho dovolání bylo
vyhověno. Naopak, pro uvedenou argumentaci obviněného nebylo možno se zabývat
ani opodstatněností námitky vznesené k ustanovení § 13 tr. zák. Nemohl k ní
přihlížet zejména proto, že existenci této okolnosti vylučující trestnost činu
zakládá na tom, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, se kterým se
obviněný neztotožňuje. Z popisu skutku ve výroku o vině navíc nevyplývá, že by
předtím, než obviněný udeřil poškozeného do obličeje, byl nucen odvracet
přímo hrozící nebo trvající útok poškozeného. Ostatně i další námitky
obviněného spočívají výhradně na tom, že obviněný nesouhlasí s tím, jaké důkazy
byly provedeny a jak je soud vyhodnotil. Je tak zřejmé, obviněný v dovolání
neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala citovanému dovolacímu důvodu.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání bylo ve skutečnosti podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho
podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek
stanovených v § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann