7 Tdo 1091/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních, která podaly obviněné K. M. a K. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 To 25/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. M. a K. P. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, č. j. 47 T 2/2023-4315, byla obviněná K. M. uznána vinnou pod body 1-10 výroku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (spáchaným v bodech 1-9 ve spolupachatelství s obviněnou K. P.) a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu realitní činnosti včetně činnosti zabývající se nákupem, prodejem, správou a údržbou nemovitostí na dobu sedmi let a k trestu propadnutí věci – mobilního telefonu zn. iPhone a pevného disku HDD Seagate včetně USB kabelu. Obviněná K. P. byla uznána vinnou pod body 1-9 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství s obviněnou K. M. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Stejně jako obviněná K. M. byla odsouzena k výše specifikovanému trestu zákazu činnosti v trvání pěti let a k trestu propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Vodafone, notebooku Asus, tabletu iPad a stolního počítače HP. Oběma obviněným byla uložena povinnost k náhradě škody a někteří poškození byli se svými nároky (příp. se zbytky jejich nároků) odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem bylo také rozhodnuto (v částech označených písmeny B., C. a D.) zprošťujícími výroky ohledně obviněných K. M. a K. P. a dále ohledně spoluobviněného P. Č.

2. Zločinu podvodu se obviněné podle zjištění Městského soudu v Praze dopustily v podstatě tím, že se záměrem získat peněžní prostředky v době od 27. 4. 2018 do února 2020 na různých místech v Praze a jinde pod zcela smyšlenou legendou o zprostředkování koupě bytů v rámci privatizace tzv. zbytkových bytů organizovaly prohlídky vybraných bytů s tím, že byty budou v době od šesti do dvanácti měsíců nabídnuty k odkoupení za podmínky složení finanční částky představující zálohu na část kupní ceny, obviněné však nebyly k nabízení bytů jejich vlastníky pověřeny, neměly žádná vlastnická ani jiná obdobná práva k bytovým jednotkám a od počátku věděly, že jimi nabízené byty nejsou určeny ani zařazeny do privatizace a že o jejich prodeji není oprávněným subjektem vůbec rozhodnuto, tudíž takto složené finanční prostředky nemohly být ani použity jako záloha na kupní cenu. Svému jednání dodávaly na věrohodnosti zejména tím, že v předmětných bytech prováděly prohlídky, radily a řídily činnost poškozených při získání nájemního vztahu k bytům a detailně popisovaly podmínky privatizace bytů, o kterých zájemce ujišťovaly, a takto jednaly obě obviněné společně v případech označených pod body 1-9 výroku o vině rozsudku a v případě označeném pod bodem 10 jednala sama obviněná K. M., přičemž tímto jednáním způsobila obviněná K. P. poškozeným celkovou škodu ve výši 11 880 000 Kč a obviněná K. M. škodu ve výši 13 380 000 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podaly odvolání obě obviněné (do výroků o vině, trestu i náhradě škody) i poškození A. C., L. K. a P. Š. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2024, č. j. 8 To 25/2024-4816, tak, že výrokem I. byla podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných a poškozeného A. C. zamítnuta a výrokem II. byla podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání poškozených L. K. a P. Š. zamítnuta.

4. Obviněné K. M. a K. P. podaly proti usnesení odvolacího soudu, a to proti výroku I., dovolání, obě s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněná K. M. ve svém dovolání nejprve obsáhle zopakovala dosavadní průběh řízení včetně námitek uplatněných v odvolání s tím, že odvolací soud se jimi dostatečně nevypořádal. Odkázala na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze týkající se zamítnutí návrhů obou obviněných na doplnění dokazování pro nadbytečnost a vyjádřila názor, že taková argumentace byla nepatřičná. Uvedla, že „pokud jde o K., nebylo namístě odmítnout důkazní návrhy týkající se elektronické komunikace a znaleckých posudků a výslechu znalců, které připouštěly možnost negativních zásahů do těchto dat“. Nesouhlasila s odůvodněním odvolacího soudu, který se vyjadřoval k její namítané nepřítomnosti v době, kdy měla od poškozených přebírat finanční prostředky. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se obecně principu in dubio pro reo, presumpce neviny a práva na spravedlivý proces s tím, že nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž nelze vyloučit zájem na výsledku řízení. Namítla nevěrohodnost svědků-poškozených, jelikož byli ve věci sami zainteresováni. Poukázala na to, že nalézací soud sám uvedl, že se jednalo o kupčení s byty, avšak nevyvodil z toho žádné další závěry. Dodala, že pokud by jednání svědků mohlo být posouzeno jako samostatný trestný čin, nehrozil by takovému svědkovi ani postih pro křivé svědectví. Dovodila, že z výpovědi svědka P. Š. vyplývá, že z hlediska subjektivní stránky dokonal trestný čin nepřímého úplatkářství, tudíž ze strany státního zastupitelství byla porušena zásada legality a oficiality ve vztahu k tomuto svědkovi i dalším poškozeným. Nicméně soudu to nebránilo v dokazování k objasnění předběžné otázky, zda jednání P. Š. a dalších poškozených nese znaky uvedeného trestného činu. Pokud by obviněné skutečně používaly získané prostředky k tomu, aby byty, které nebyly k privatizaci určeny, byly do privatizace zařazeny, pak jejich jednání muselo být posouzeno nikoli jako podvod, ale jako trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku. Tato skutečnost měla být zohledněna i při posuzování věrohodnosti svědků, zejména svědka L. K. Na toho byla podle sdělení policejního orgánu podána obžaloba. Dovolatelka dále namítla, že pokud by některý z aktérů měl kontakty směrem k magistrátu a obdržené finanční částky by byly určeny na ovlivnění příslušných osob tak, aby některé byty byly zařazeny do privatizace, pak by přinejmenším část jednání obviněných mohla být posouzena jako mírněji trestný čin nepřímého úplatkářství, popřípadě podplacení. Dovolání konečně obsahuje také nejasnou námitku týkající se snížení povinnosti obviněných k náhradě škody.

6. Obviněná K. M. v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a aby dále postupoval podle § 265l tr. ř.

7. Obviněná K. P. nejprve v dovolání obecně konstatovala, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami v odvolání. Podle jejího přesvědčení soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily některé provedené důkazy, vycházely z částečně nesprávného skutkového zjištění a k důkazům svědčícím ve prospěch obviněné nepřihlédly. Rezignovaly na zjištění přesných peněžních toků a přiklonily se k výpovědím zainteresovaných svědků, především poškozeného L. K. V některých bodech rozsudku nemůže být obviněná vinna, protože vykonávala pouze administrativní a zprostředkovatelskou činnost. Soudy tak nepostupovaly v souladu se zásadami trestního řízení obsaženými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

8. Dále obviněná namítla, že její odsouzení stojí na procesně nepoužitelném důkazu – komunikaci z mobilní aplikace WhatsApp, která nebyla pro účely trestního řízení zajištěna řádně a ohledně které existují důvodné pochybnosti o autenticitě. Navíc se jedná o komunikaci poškozeného L. K. či jiných poškozených s druhou obviněnou K. M. Podle obviněné obžaloba předložila soudu digitální data, která byla získána v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 100/2018 o kriminalisticko-technické činnosti, a proto je nelze jako důkaz použít.

Nevyplývá z nich bez pochybností skutečnost, že se vůbec jedná o komunikaci s obviněnými. K flash disku s otiskem WhatsApp komunikace předanému policejnímu orgánu svědkem L. K. před začátkem jeho výslechu dne 23. 8. 2022 obviněná namítla, že policejní orgán neopatřil data kontrolní sumou a flash disk ani nebyl založen do trestního spisu. Tento flash disk zaslal policejní orgán soudu až ke konci hlavního líčení. Obviněné nebyly s obsahem tohoto důkazu vůbec seznámeny, neboť tento nebyl do té doby součástí spisu.

Navíc nebyl u hlavního líčení řádně proveden, neboť nebyl ve smyslu § 213 tr. ř. předložen stranám k nahlédnutí. Tím byla zásadně porušena práva obviněných na obhajobu. K datům předaným jmenovaným svědkem v průběhu jeho výslechu dne 23. 8. 2022, jež byla uložena na CD, obviněná konstatovala, že v protokolu o vydání věci ze dne 23. 8. 2022 není označen přístroj, ze kterého byla digitální data zajištěna, ale z protokolu o výslechu jasně vyplývá, že data byla zaslána L. K. e-mail K.; nebyla tedy zajištěna z žádného nosiče aplikace WhatsApp.

Jednalo se tedy o přeposlání nějakých připravených dat L. K., nikoli o zajištění dat z telefonu či jiného přístroje tohoto svědka. Tento úkon nebyl proveden znalcem, což je nezbytné pro použití získaných dat jako důkazu před soudem. Soubory jsou sice opatřeny kontrolní sumou, vzhledem k jejich názvům však lze usuzovat, že s nimi bylo určitým způsobem manipulováno. A konečně k datům předaným L. K. po jeho výslechu dne 22. 9. 2022 namítla, že o zajištění těchto datových souborů nebyl sepsán žádný úřední záznam a digitální data nebyla opatřena kontrolní sumou, přičemž tento úkon rovněž nebyl proveden znalcem, což je nezbytné pro použití získaných dat jako důkazu před soudem.

Bylo tak porušeno ust. § 78 odst. 5 tr. ř., jelikož důkaz byl zajištěn v rozporu s trestním řádem. Následně obviněná odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval jejími tvrzeními stran manipulace se soubory, a nesouhlasila se závěrem, že by se k této komunikaci měl vyjadřovat znalec Ing. Berger.

9. Další námitka obviněné K. P. spočívala v tom, že některá skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jednak odvolací soud v odstavci 51 odůvodnění svého usnesení uvedl, že není reálné ani logické, aby za zprostředkování nájemního vztahu k bytu ve vlastnictví Magistrátu hl. m. Prahy byly placeny částky v řádech milionů korun. Tyto závěry jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy k výši zprostředkovatelské provize (viz obhajobou předložené inzeráty). Z provedených důkazů vyplynulo, že výše provize nebyla v jednotlivých případech v řádech milionů korun, nýbrž v řádech statisíců korun.

Dále soud prvního stupně uzavřel, že i když měli poškození cílené dotazy k otázce privatizace, jako např. poškozený P. S. v souvislosti s nabídkou na získání bytu na ul. XY (bod A.9 výroku rozsudku), dokázala obviněná lživými a zkreslenými informacemi poškozené přesvědčit. P. S. ovšem vypověděl, že s obviněnou se nikdy nesetkal ani s ní nejednal ohledně informací k bytu. Tento závěr soudu je tedy v rozporu s provedeným důkazem – výslechem poškozeného P. S. Soud prvního stupně dále uvedl, že obviněné měly pod legendou finančně výhodné investice lákat zájemce, k čemuž jim měl vhodně posloužit i svědek L.

K. Poškození z řad klientů L. K. však vypověděli, že s dovolatelkou nepřišli do styku buď vůbec, popřípadě jen minimálně. Rovněž tohoto svědka viděla pouze párkrát, nemohla tedy mít na něj žádný vliv, tím spíše na jeho klienty. Soud prvního stupně rovněž tvrdil, že v některých případech došlo k získání nájemních smluv směnou za fiktivní nájemní smlouvy, což jenom podtrhuje podvodný záměr celého jednání. Tento závěr je opět v přímém rozporu s provedenými důkazy, konkrétně s listinnými důkazy (e-mailovou komunikací) předloženými obviněnou při hlavním líčení, z nichž vyplývá, že nájemní smlouvy na směnu nájmů dodával svědek M.

V. a dovolatelka si nemohla ověřit, zda jsou nájemní smlouvy fiktivní. V odstavci 56 odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že málokdy byly u předání peněz vyhotovovány příslušné doklady, a pokud ano, tak byly následně po vzájemné domluvě upravovány, k čemuž se obviněné s L. K. i osobně scházely. Toto zjištění je opět v rozporu s listinnými důkazy, neboť dovolatelka každé osobě, od níž přijala platbu, předala příslušný doklad. Ve skutku popsaném pod bodem A.7 soudy uzavřely, že obviněné vylákaly od manželů P.

peněžní prostředky pod příslibem zajištění bytu, který bude v krátké době převáděn do osobního vlastnictví, ačkoli věděly, že je to u daného bytu vyloučeno. Tento závěr soudu je zcela v rozporu s obsahem důkazů, neboť „z odposlechů obviněné M. s poškozenou P.“ naopak vyplývá, že tato poškozená věděla, že byt není zařazen na privatizačním seznamu.

10. Obviněná namítla také nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně že nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka zločinu podvodu. K otázce posouzení subjektivní stránky uvedla, že za provizi zprostředkovávala nabídky od realitní kanceláře Zoom reality, s. r. o., klientům, kteří měli zájem o směny obecních bytů a o účast ve výběrových řízeních na nájmy obecních bytů. Nikomu neslibovala privatizaci těchto bytů. Její jednání směřovalo čistě k administrativnímu zprostředkování podkladů na zajištění směn nájmů a přípravě podkladů pro výběrová řízení. Nesdělovala poškozeným nepravdivé informace a nemohla tušit ani ovlivnit, jestli takové informace poškozeným sděluje někdo jiný. Jak ostatně tito poškození potvrdili, informace o privatizacích bytů a jejich termínech jim nesdělovala ona, nýbrž L. K. Dovolatelka rovněž nesouhlasila se závěry soudů, že se obviněné pokoušely skrývat peněžní toky a požadovaly platby v hotovosti, nejlépe bez potvrzení. Hotovost brala, neboť to byly platby pro třetí osoby, a na každou platbu, co přijala, vydala příjmový doklad. S ohledem na uvedené uzavřela, že její zavinění nemohlo být úmyslné, a to ani v úmyslu nepřímém. Dále konstatovala, že soudy obou stupňů se naplněním objektivní stránky ve vztahu k ní zabývaly zcela nedostatečně. V řízení bylo prokázáno, že informace o privatizacích poškozeným poskytoval svědek L. K. Svědci potvrdili, že s dovolatelkou o privatizacích bytů vůbec nemluvili. Pokud již ona s někým o privatizaci mluvila, hovořila pouze v hypotetické rovině, nikdy nikomu neslibovala konkrétní termíny. V době, kdy s poškozenými jednala, nemohla vědět, zda tito jednají v omylu či nikoli, zda vůbec očekávají privatizaci předmětné bytové jednotky a v jakém termínu. Její jednání směřovalo pouze k zajištění podkladů k nájmům předmětných bytů. Objektivní stránku trestného činu podvodu proto nenaplnila.

11. Podle obviněné soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Všechny skutky, za které byla odsouzena, jsou právními jednáními soukromoprávní povahy. Na podporu svých tvrzení odkázala na judikaturu Ústavního soudu a uzavřela, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou stižena vadou spočívající v nesprávné, neúplné, resp. zcela absentující aplikaci mimotrestních právních norem, tj. občanského zákoníku, popř. občanského soudního řádu, které se na daný skutkový stav vztahují. Tyto normy poskytovaly poškozeným dostatečně silné soukromoprávní prostředky, jak se domoci vrácení svých peněžních prostředků. Oni však svůj nárok v civilním řízení nikdy neuplatňovali.

12. Obviněná rovněž vytkla, že soudy nedostatečně aplikovaly zásadu in dubio pro reo, když nebyly odstraněny pochybnosti ohledně výše způsobené škody. K tomu nejprve obecně uvedla, že v některých případech byly vedle zprostředkovatelských provizí poškozenými hrazeny i doplatky odstupného původním nájemcům předmětných bytů v řádech statisíců korun, přičemž tyto částky soudy nesprávně zahrnuly do celkové výše škody. Stejně tak se do způsobené škody neměly započítat provize inkasované L. K. Dovolatelka se podrobně vyjádřila k průběhu a okolnostem jednotlivých útoků z hlediska určení výše škody.

13. Obviněná K. P. v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze v částech týkajících se její osoby a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k oběma dovoláním konstatoval, že výtky obviněných byly opakované a primárně mířily do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Soudy přitom dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených důkazů byla vina obou obviněných prokázána bez důvodných pochybností. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Nelze shledat ani vadu opomenutých důkazů – z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, byly naopak jako nadbytečné, resp. irelevantní zamítnuty. Nelze konstatovat ani vadu spočívající v užití procesně nepřípustných důkazů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl naplněn ani v jedné z alternativ. Správně zjištěný skutkový stav soudy též přiléhavě právně kvalifikovaly. Dovolací argumentace obviněných reálně vůbec nesměřovala do hmotně právního posouzení, nýbrž v podstatě výlučně cílila do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Pokud v dovolání obviněná K. P. zmínila nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, tak jednání obviněné nevykazuje žádné výjimečné rysy, pro které by bylo možno říct, že nedosahuje ani spodní hranice společenské škodlivosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy plně opodstatněné. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

15. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná K. P. nesouhlasnou replikou, v níž setrvala na tom, že soudy se jejími námitkami nezabývaly dostatečně. Znovu poukázala na své námitky ohledně údajných zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům namítla, že v řízení byly provedeny důkazy, které však soud v rámci svého rozhodování nehodnotil, například listiny dokreslující výši cen za přenechání nájmů bytů (inzeráty). Ani vytýkanými vadami spočívajícími v užití procesně nepřípustných důkazů (komunikace z aplikace WhatsApp) se odvolací soud podle obviněné nezabýval dostatečně. Konečně obviněná odmítla i názor státního zástupce, že její dovolací argumentace nesměřovala do hmotněprávního posouzení, jelikož otázka naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jakož i aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu in dubio pro reo jsou hmotněprávními otázkami.

16. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná.

K dovolání obviněné K. M.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. Rozhodnými skutkovými zjištěními jsou v tomto případě ta zjištění, podle nichž obviněné při (přímé či prostředečné) komunikaci s poškozenými a organizování prohlídek vybraných bytů poškozeným poskytovaly nepravdivé informace, že jim byty budou v blízké budoucnosti nabídnuty k odkoupení za podmínky získání nájemního vztahu a složení finanční částky představující zálohu na část kupní ceny, ačkoli od počátku věděly, že jimi nabízené byty nejsou určeny ani zařazeny do tzv. privatizace. S touto legendou přebíraly (v některých případech přímo, v některých zprostředkovaně přes jiné osoby) finanční částky sloužící jako údajné zálohy na kupní cenu bytu, jako provize za zprostředkování a v některých případech i jako odstupné pro původní nájemce bytu. Tato zjištění nejsou v žádném obsahovém rozporu s provedenými důkazy a jasně vyplývají z výpovědí svědků-poškozených a listinných důkazů, jak blíže odůvodnily soudy obou stupňů.

19. Převážná část argumentace obviněné K. M. sestávala z polemiky nad věrohodností jednotlivých svědků, především svědka L. K. Obviněná považovala většinu svědků – poškozených za nevěrohodné z toho důvodu, že sami byli ve věci zainteresovaní pro jejich kupčení se získáním nájemního vztahu k bytům. Taková námitka však nespadá pod žádný zákonný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Kromě toho je z odůvodnění rozsudku zřejmé, že soud prvního stupně si byl vědom toho, že postavení těchto svědků je vzhledem k jejich značné zainteresovanosti dosti specifické a je nutno jejich výpovědi pečlivě hodnotit. Nicméně soudy postavily závěr o vině dovolatelky na základě více důkazů (jednalo se z velké části o důkazy listinné), takže výpovědi svědků z řad poškozených byly sice důležitými, ale nikoli jedinými usvědčujícími důkazy. Soudy správně vzaly v úvahu, že obviněné takto usvědčoval nikoli jediný svědek, ale několik svědků nezávisle na sobě.

20. Nelze přisvědčit námitce, že by mělo být řešeno jako předběžná otázka, zda jednání poškozených mohlo být rovněž trestným činem, neboť by to v kladném případě tyto osoby jako svědky diskvalifikovalo, protože by jim nehrozil postih pro křivé svědectví. Jednak i obviněný může být trestně odpovědný za křivé obvinění v rámci své výpovědi, jednak není důvod podobným způsobem zainteresované svědky bez dalšího zcela odmítnout, nýbrž je v takovém případě dán důvod k obezřetnějšímu hodnocení jejich výpovědi, jak bylo výše zmíněno.

21. Otázka aplikace zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) se přímo nevztahuje ke zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Týká se situace, kdy se ani po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků nepodaří soudu dosáhnout jistoty v podstatné skutkové otázce. Nic takového v posuzovaném případě nenastalo.

22. Pokud obviněná nesouhlasila s odůvodněním odvolacího soudu, který se vyjadřoval k její namítané nepřítomnosti v době, kdy měla od poškozených přebírat finanční prostředky, nelze takovou námitku akceptovat. Obviněná napadla logický závěr odvolacího soudu, že vzhledem k důkazní situaci naopak není vyloučeno, aby peníze přebírala, respektive že skutkové závěry jejími argumenty nejsou nijak zpochybněny. To je ze strany soudu přijatelná argumentace, neboť obviněná namítala v podstatě právě to, že vzhledem k její nepřítomnosti jsou příslušná zjištění vyloučena. Podobně logicky argumentoval odvolací soud v tom směru, že omezení v době epidemie nemoci covid 19 nemusela obviněná dodržet. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud dále správně poukázal na to, že není rozhodující, kdo peníze v jednotlivých případech přebíral.

23. Námitku opomenutých důkazů vznesla obviněná jen značně obecně, takže postačí uvést, že soudy se návrhy na doplnění dokazování zabývaly, neopominuly je, avšak nevyhověly jim, což odůvodnily, neboť se nejednalo o důkazy podstatné. Takový postup odpovídá trestnímu řádu a právu obviněného na spravedlivý proces a nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů.

24. Na námitku týkající se korekce výroku o povinnosti obviněných k náhradě škody, v níž dovolatelka v podstatě pouze cituje určitou pasáž odůvodnění napadeného usnesení, nemohl Nejvyšší soud reagovat, neboť v řízení o dovolání nelze námitky domýšlet nad rámec obsahu dovolání.

25. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jedná se přitom o skutek tak, jak ho zjistily soudy, nikoli jak ho v jiné verzi prezentuje dovolatel.

27. Námitky odpovídající tomuto dovolacímu důvodu obviněná neuplatnila. Námitka, že vytýkané jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku, popř. podplácení podle § 332 tr. zákoníku, se k tomuto dovolacímu důvodu vztahuje jen zdánlivě, neboť nevychází ze soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž je založena na hypotetické alternativě skutkového děje, kterou soudy nepovažovaly za prokázanou a nevycházely z ní. Dovolatelka zde navíc konstruuje jiný skutek (úplatky vůči magistrátu), než který byl předmětem obžaloby.

28. Dovolání obviněné tudíž ani v této části neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Posledně zmíněná námitka však není podřaditelná ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolání obviněné K. P.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Dovolatelkou namítaná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

30. Jak již bylo zmíněno, námitka zainteresovanosti svědků z řad poškozených nespadá pod žádný zákonný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Důkazní síla těchto usvědčujících svědeckých výpovědí je zvýrazněna tím, že nezávisle na sobě podobným způsobem popsala počínání obviněných řada svědků. Soud prvního stupně v odst. 52-54 odůvodnění rozsudku přesvědčivě vyložil, jak tyto výpovědi hodnotil a které jejich podstatné části považoval za věrohodné a vycházel z nich. Kromě toho výpovědi svědků z řad poškozených byly sice důležitými, ale nikoli jedinými usvědčujícími důkazy. Vyplývá z nich mimo jiné, že i obviněná K. P. byla do celého trestného jednání obviněných vědomě a se znalostí věci zapojena. Proto je méně podstatné, jakými konkrétními způsoby byla obviněná v jednotlivých případech do podvodného jednání zapojena, například od kterých poškozených vybírala peníze a zda přitom vystavila příjmové doklady. Na druhé straně je ale příznačné, že obviněné peníze přebíraly v hotovosti. Svědek A. C. např. uvedl, že obviněná mu řekla, že nemá účet, že má exekuce. To je i skutkový závěr soudu, že dovolatelka vedla své obchodní aktivity co nejméně transparentním způsobem, tzn. bez smluv a za vyžadování plateb v hotovosti. Závěr soudu, že obviněné se snažily skrývat peněžní toky, má v provedených důkazech oporu.

31. Údajný zjevný rozpor s provedenými důkazy namítla obviněná ohledně zjištění soudů, že i ona jednala s poškozenými a uváděla je v omyl nepravdivými informacemi o privatizacích bytů. Tato zjištění soudů však jednoznačně vyplývají ze svědeckých výpovědí poškozených (viz např. výpovědi svědků P. Š., H. P., A. C. a dalších). Pokud jde o dovolatelkou konkrétně zmiňovaného poškozeného P. S., z důkazů naopak vyplývá, že i tohoto poškozeného dovolatelka prostřednictvím svědka L. K. přesvědčovala nepravdivými informacemi, aby v transakcích pokračoval a např. aby si přijel do Prahy převzít byt i v době, kdy již to poškozený odmítal (viz odst. 15 a 66 odůvodnění rozsudku).

32. Je tedy nerozhodné, že někteří z poškozených nepřišli s dovolatelkou do přímého osobního styku. Jak podrobně popsal soud prvního stupně, obviněné jednaly ve vzájemné součinnosti vůči poškozeným, přičemž každá z nich plnila určitou roli a pro dosažení jejich podvodného záměru jim sloužily i další osoby, které (většinou na základě pokynů obviněné K. M.) vykonávaly různé činnosti, mj. i dovolatelkou zmiňovaný L. K. Nejrůznějšími důkazy byla prokázána vědomost obviněné K. P. o jednotlivých krocích u konkrétních bytů, o posílaných platbách, o těchto případech byla informována spoluobviněnou K. M. (viz např. poznámky získané z externího disku, listinné důkazy zajištěné při domovní prohlídce a další).

33. Souhlasit nelze ani s námitkou, že poškozená H. P. věděla, že předmětný byt není zařazen do privatizace. Jednak z důkazů vyplývá opak (viz odst. 16, 64 odůvodnění rozsudku), jednak nalézací soud přesvědčivě vyložil, že poškozeným mohlo být známo, že byt oficiálně do privatizace zatím zařazen není, přičemž spoléhali na interní informace obviněných. I kdyby poškozená H. P. věděla, že byt není zařazen na privatizačním seznamu, není to nijak v rozporu s tím, co je uvedeno ve skutkové větě v bodu A.7 výroku o vině. Pokud někteří poškození vynaložili iniciativu a sami se snažili sehnat informace k údajně plánované privatizaci, případně jim bylo i na oficiálních místech sděleno, že nic takového v plánu není, bylo jim obviněnými tvrzeno, že informace o plánované privatizaci bytů jsou interní a že jim k tomu přirozeně oficiální cestou zatím nikdo nic neřekne, a v takových případech (např. i v případě manželů P., neboť H. P. byla dlouholetou kamarádkou spoluobviněné K. M.) bylo rozhodnutí do tohoto projektu investovat často postavené na důvěře v obviněné pramenící z dlouholetých profesních a přátelských styků.

34. K námitce ohledně vědomosti dovolatelky o fiktivnosti nájemních smluv lze uvést, že tato skutečnost se týkala pouze některých útoků, soud prvního stupně ji zmínil jako dokreslující argument podvodného úmyslu obviněných a nejde o skutkové zjištění, které by bylo rozhodné pro naplnění znaků trestného činu podvodu, jehož podstata spočívala v něčem jiném. Je tedy nerozhodné, zda dovolatelka věděla o fiktivnosti nájemních smluv v některých případech. Navíc je nutno znovu připomenout, že nalézací soud uzavřel, že ze strany obviněných se jednalo o společnou činnost v celém popsaném procesu od samého počátku, přičemž dovolatelka byla zejména administrátorem jednotlivých kroků a zdrojem nabídek zájmových tzv. zbytkových bytů, které čerpala z portfolia nabídky realitní kanceláře, s níž spolupracovala.

35. Důvodná není ani námitka, že obviněné neinkasovaly od poškozených zálohy na kupní ceny bytů, ale že veškerá jejich činnost spočívala ve zprostředkování nájmu a inkasované částky byly odměnou za zprostředkování. Je zcela na místě mluvit o částkách přes milion korun, jak vyplývá i ze znění výroku o vině u jednotlivých poškozených, neboť například poškozenému P. Š. (bod A.2 výroku) byla způsobena škoda ve výši 1 700 000 Kč. Skutečnost, že poškozený postupně v několika platbách obviněným (prostřednictvím L. K. a obviněné K. P.) předal celou tuto částku, je prokázána listinnými důkazy i výpovědí tohoto svědka. Zjištění soudů, že tato částka byla inkasována jako záloha na část kupní ceny, není ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že poškození by jen stěží byli ochotni vydat tak extrémní částky za pouhé zprostředkování nájemního vztahu k bytu, a je namístě odmítnout tvrzení, že celá částka byla zprostředkovatelskou provizí za zajištění nájemní smlouvy k bytu. Pokud dovolatelka poukazuje na inzeráty, z nichž má vyplývat možnost takto vysokých plateb jen za zprostředkování nájmu bytu, je to nerozhodné za situace, kdy soudy na základě důkazů v této konkrétní věci dospěly ke zjištění, že poškození ve skutečnosti platili zálohy za budoucí odkup bytů, který jim byl obviněnými přislíben.

36. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, jak namítla dovolatelka ve vztahu ke komunikaci zajištěné z mobilní aplikace WhatsApp.

37. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Existují ovšem případy, kdy je určitý důkaz procesně nepoužitelný. O takovou situaci zde však nejde. Předně je z obsahu dovolacích námitek zřejmé, že obviněná podstatnou část své argumentace postavila na ničím nepodloženém tvrzení, že existuje údajně „pravá“ komunikace získaná při výslechu dne 23.

8. 2022 zachycená na flash disku předaném L. K. a „údajná“ komunikace zaslaná tímto svědkem na e-mail K., přičemž mělo podle obviněné dojít i k manipulaci s touto komunikací. Tyto informace mají vyplývat z protokolu o výslechu ze dne 23. 8. 2022 obsaženém v trestním spise. Obhajoba tento závěr učinila nejspíše na základě krátké poznámky obsažené v protokolu o výslechu na č. l. 1289, že K. požádal svědka L. K. o přeposlání dat z WhatsApp komunikace z mobilního telefonu na e-mail K., to však pouze za účelem porovnání s daty poskytnutými tímto svědkem na flash disku.

S „pravou“ komunikací údajně nebyly obviněné vůbec seznámeny, tento důkaz neměl být součástí spisu a nebyl ani v hlavním líčení řádně proveden. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že žádné z výše uvedených tvrzení (především, že by existovala nějaká „údajná“ verze komunikace ze dne 23. 8. 2022) z obsahu trestního spisu nevyplývá, a jedná se o pouhé spekulace dovolatelky, na které již dostatečně reagoval Vrchní soud v Praze v odst. 62-72 odůvodnění napadeného usnesení. Je možno zdůraznit ty pasáže odůvodnění napadeného usnesení, ve kterých je vysvětleno, že flash disk obsahující předmětnou komunikaci z mobilní aplikace WhatsApp předložil svědek L.

K. za přítomnosti svědků vrchní komisařce při výslechu dne 23. 8. 2022, o tom byl sepsán protokol, vydané soubory byly řádně opatřeny kontrolní sumou a následně byl tento obsah vytištěn (viz č. l. 1296-1340) a rovněž byl uchován v elektronické podobě na nosiči dat pod č. l. 1341 na CD-R. Nic nesvědčí o tom, že by na CD-R měla být zachycena komunikace jiná, než ta, co je obsažena na předloženém flash disku. Strany se s tímto materiálem mohly podrobně seznámit při prostudování spisu, přičemž následně byl tento důkaz před soudem řádně proveden a hodnocen.

V dalších podrobnostech je možné odkázat na přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu, který se zabýval i námitkou obviněné stran komunikace ze dne 22. 9. 2022 a výhradou ohledně údajné manipulace se soubory. Je tak možné uzavřít, že komunikace z WhatsApp aplikace vydaná svědkem L. K. (zajištěná dne 23. 8. 2022 i dne 22. 9. 2022) je důkazem, který v trestním řízení obstojí, není procesně nepoužitelný. Kromě toho lze zmínit, že v tomto případě nešlo o důkaz, který by měl zásadní význam. Rozhodná skutková zjištění byla primárně učiněna na podkladě jiných soudy provedených důkazů, a to velkého množství listinných důkazů a výpovědí svědků-poškozených, přičemž informace získané z této komunikace měly spíše podpůrný význam, výše uvedené přímé usvědčující důkazy doplňovaly a pomáhaly utvořit celkový skutkový obraz věci.

38. Námitky ohledně výše škody, které obviněná vztáhla k jednotlivým bodům výroku o vině rozsudku, jsou skutkové povahy, přičemž nejsou podřaditelné pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud proto nebyl oprávněn se jimi zabývat, neboť není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Jen pro úplnost lze dodat, že nelze souhlasit s tvrzením, že by některá z dovolatelkou uváděných částek byla započtena vícekrát (viz námitky k poškozeným P. S. i manželům P.) nebo že by soudy do škody započetly i platby, které se týkaly jiných bytů (viz námitky k poškozeným L. K., F. E. a P. Š.), jelikož taková argumentace očividně nereflektuje zjištěný skutkový stav, jenž je podrobně rozveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

39. Zjevně neopodstatněná je námitka, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

40. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky stran neprovedení navrhovaných důkazů obecně odpovídají. Nejvyšší soud však nemůže dotvářet dovolací argumentaci za obviněné. Je namístě jen konstatovat, že ke všem důkazním návrhům se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud podrobně vyjádřily (viz odst. 50 odůvodnění rozsudku a odst. 42-44, 60-61 odůvodnění usnesení) a nelze tak hovořit o důkazech opomenutých. Nešlo o důkazy podstatné, které by nebyly provedeny nedůvodně.

41. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněné K. P. zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Četné námitky této dovolatelky sice formálně poukazovaly na nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, ze samotnému obsahu dovolání a formulace konkrétních námitek je však patrné, že obviněná vztahovala namítanou nesprávnost právního posouzení skutku ke své vlastní verzi skutkového stavu. To je zřejmé především z jejích argumentů, že nepravdivé informace nikomu nesdělovala, šlo pouze o zprostředkování nájmů bytů, nikomu privatizaci bytů neslibovala a její jednání bylo čistě administrativní zprostředkování podkladů na zajištění směn bytů a pro výběrová řízení. Takové námitky však neodpovídají zjištěnému skutkovému ději, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, a proto nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

43. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou podřaditelné námitky týkající se stanovení výše škody a aplikace zásady subsidiarity trestní represe.

44. Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu [tj. škodu dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč, viz § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku].

45. Sporným bylo podle dovolatelky to, jaké částky je možné zahrnout do celkové výše škody. Dovolatelka konkrétně nesouhlasila s tím, aby se do ní započítala i provize L. K. a v některých případech i odstupné poskytnuté původním nájemcům předmětných bytů. Jak vyplývá ze znění výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, ten za škodu považoval v každém dílčím případě všechny ty platby, které vydali poškození svědci v procesu získání bytů do osobního vlastnictví, tj. zálohy na kupní cenu bytů, provize za zprostředkování a v některých případech i tzv. odstupné bývalým nájemníkům bytů, o jejichž privatizaci mělo jít. Takový postup při stanovení výše škody lze akceptovat.

46. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Škoda se i v trestním právu chápe obdobně jako v právu občanském, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Je to tedy újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Škoda jako zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku musí být v příčinné souvislosti s omylem podváděné osoby a s majetkovou dispozicí prováděnou v důsledku takového omylu.

47. Za škodu se proto považují veškeré platby, které poškození učinili v důsledku svého omylu úmyslně vyvolaného obviněnými, tedy za účelem docílit domnělé privatizace jednotlivých bytů. V tomto kontextu je nutno do škody započíst všechny výše uvedené platby, tedy nejen zálohy na kupní cenu bytů, ale i provize za zprostředkování, jelikož i tyto platby byly realizovány za týmž účelem. Na věci nic nemění, že některé provize inkasoval svědek L. K., který si tyto peníze ponechal, jelikož podvodné jednání může směřovat i k obohacení někoho jiného, tedy osoby odlišné od pachatele.

Stejně tak je nutno do škody započíst i (v některých případech) poskytnuté „odstupné“, protože i tyto částky byly poškozenými zaplaceny v důsledku omylu, který v nich obviněné vyvolaly. Jinak řečeno, pokud by poškození nebyli obviněnými přesvědčeni, že zaplacení tohoto odstupného je jedna z podmínek k tomu, aby nakonec získali byt do osobního vlastnictví, nikdy by toto odstupné bývalým nájemníkům neplatili. Jak poškození vypověděli, jejich cílem a účelem plateb nebylo získat pouhý nájem předmětných bytů (získání nájemního vztahu bylo pouhým mezistupněm k požadovanému cíli), nýbrž dosáhnout toho, aby u těchto dosud nájemních bytů bylo na ně v blízké budoucnosti převedeno vlastnické právo.

Ve vztahu k výši způsobené škody je rovněž irelevantní, že poškození A. C., P. Š. a P. H. následně přenechali předmětné byty dalším nájemníkům opět za určité odstupné (podle obviněné měla být o tuto částku snížena způsobená škoda), jelikož k tomu došlo až poté, co byl trestný čin dokonán a na výši způsobené škody to nemůže mít vliv. Pokud poškození sami vynaložili úsilí, aby byl následek trestného jednání obviněných pro jejich majetkovou sféru co nejmenší, není možné takové okolnosti přičítat k dobru obviněným a o tuto částku snižovat výši již způsobené škody.

Je tak možno uzavřít, že námitky stran nesprávně zjištěné výše škody jsou zjevně neopodstatněné.

48. Výrok o vině dovolatelky není v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Podle cit. ustanovení lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů (zpravidla tedy nikoli u zločinů, jako v tomto případě) korigován zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Obviněná byla odsouzena za zločin, jímž navíc způsobila vysokou škodu ve výši 11 880 000 Kč. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Z nich především výše škody a okolnosti činu (opakované, dlouhodobější jednání) v daném případě vylučují použití uvedené zásady. Skutečnost, že trestná činnost obviněných proběhla na půdorysu občanskoprávních, tj. soukromoprávních vztahů, není rozhodná. Tak je tomu ostatně ve většině případů trestné činnosti podvodného charakteru. Jednání obviněných mělo sice navenek povahu jednání v soukromoprávních vztazích, obviněné však tento rámec výrazně překročily tím, že do něj s poškozenými vstoupily se záměrem nesplnit svůj slib a použít peněžní prostředky získané od poškozených pro svou vlastní potřebu. Tím jejich jednání nabylo povahy trestného činu, jímž byla navíc způsobena vysoká škoda. Z těchto důvodů je uplatnění trestní represe v posuzovaném případě proporcionálním zásahem do základních práv obviněných, tedy i této dovolatelky.

49. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněné K. P. zjevně neopodstatněné.

Závěrem

50. Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

51. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 15. 5. 2024) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 9. 12. 2024. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Josef Mazák předseda senátu