7 Tdo 1109/2024-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 1. 2025 dovolání, které podala obviněná M. J., nyní v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 13 To 242/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 Nt 1801/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 13 To 242/2024, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 1 Nt 1801/2024.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2024, č. j. 1 Nt 1801/2024-13, bylo na návrh státního zástupce uloženo obviněné M. J. podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku psychiatrické ústavní ochranné léčení. Podkladem tohoto rozhodnutí bylo zjištění, že obviněná ve stavu nepříčetnosti spáchala skutek spočívající v tom, že v době od 23. 5. 2023 do 6. 9. 2023 v XY, okres XY, vhazovala do schránek v domě, kde bydlí, písemnosti, vkládala je za stěrače vozu, zanechávala je v prodejně a zčásti je prezentovala na internetové síti Facebook, přičemž v těchto písemnostech slovně útočila na poškozeného J. T. vulgárními nadávkami a nepravdivými tvrzeními, že jí do bytu pouští chemické jedy, krade, je zrůda a vrah, a tyto její projevy byly způsobilé ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů a narušit jeho rodinné vztahy. V tomto skutku Okresní soud v Ústí nad Orlicí jinak, tj. nebýt nepříčetnosti obviněné, spatřoval přečin pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Stížnost obviněné byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 8. 2024, č. j. 13 To 242/2024-22, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Obviněná podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Výrok, jímž byla zamítnuta její stížnost, napadla s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. k), m) tr. ř. Uplatněné námitky zaměřila proti formě uloženého ochranného léčení. Vyjádřila nesouhlas s tím, že ochranné léčení jí bylo uloženo v ústavní formě. Vytkla, že soudy v tomto ohledu vycházely pouze z doporučení znalce a nevzaly v úvahu její ochotu podrobit se ambulantnímu ochrannému léčení. Namítla, že ústavní forma ochranného léčení jako závažný zásah do osobní svobody je v jejím případě nepřiměřená spáchanému skutku, za který by jí – pokud by byla příčetná – nemohl být uložen trest spojený s přímým omezením na svobodě. V návaznosti na namítanou nepřiměřenost formy ochranného léčení uvedla, že tím bylo porušeno také její právo na spravedlivý proces. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na nepřiléhavost výroku, jímž bylo ochranné léčení uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a uvedla, že na posuzovaný případ se vztahovalo ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Ztotožnila se s dovoláním v tom směru, že soudy při volbě formy ochranného léčení bez vlastního hodnocení akceptovaly doporučení znalce a nevzaly v úvahu zákonná hlediska. Zmínila zejména subsidiaritu ústavní formy ochranného léčení, konkrétní hrozbu dalšího protispolečenského jednání obviněné a přiměřenost formy ochranného léčení v poměru k typové a konkrétní společenské škodlivosti činu.
Uvedla, že úspěch ambulantní formy ochranného léčení nelze apriorně vyloučit jen proto, že dobrovolná ambulantní léčba v minulosti byla bezvýsledná, protože obviněná se jí řádně nepodrobovala. Státní zástupkyně označila dovolání za důvodné a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné uvést na pravou míru procesní postavení M. J. jako osoby, které bylo v řízení podle zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uloženo ochranné léčení. Soudy ji ve svých rozhodnutích jejím procesním postavením nijak neoznačily. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. se stranou rozumí mimo jiné ten, proti němuž se vede trestní řízení. Podle § 12 odst. 10 tr. ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona (tj. podle trestního řádu) a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Trestním řízením je i řízení o uložení ochranného léčení podle § 99 tr. zákoníku. Osoba, které má být ochranné léčení v tomto řízení uloženo, je tím, proti němuž se vede trestní řízení, tj. obviněným. M. J. tudíž byla v procesním postavení obviněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Tomto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají také námitky, jimiž je v případě uložení ochranného léčení napadáno pouze rozhodnutí o jeho formě. Dovolacím důvodem tudíž jsou námitky, které obviněná zaměřila jen proti tomu, že ochranné léčení jí bylo v rozporu se zákonem uloženo v ústavní formě.
Pokud bylo ochranné léčení uloženo obviněné jako osobě, která spáchala čin jinak trestný ve stavu nepříčetnosti, nemohl Okresní soud v Ústí nad Orlicí aplikovat ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení soud může uložit ochranné léčení, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy pachatel je z hlediska příčetnosti trestně odpovědný, neboť spáchal trestný čin ve stavu příčetnosti nebo zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku, byť ve stavu vyvolaném duševní poruchou (ne každá duševní porucha je důvodem nepříčetnosti). V posuzované věci Okresní soud v Ústí nad Orlicí došel k závěru, že obviněná ve stavu nepříčetnosti, tj. jako osoba trestně neodpovědná, spáchala čin jinak trestný, tj. čin vykazující jinak znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V takovém případě by přicházelo v úvahu uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Ústavní formu uloženého ochranného léčení soudy odůvodnily doporučením znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec zdůraznil závažnost poruchy s bludy, kterou obviněná dlouhodobě trpí, potřebu intenzivního léčebného zásahu a to, že riziko dalšího protispolečenského jednání je u obviněné vysoce pravděpodobné až jisté. Ochotu podrobit se ambulantnímu ochrannému léčení, kterou obviněná deklarovala před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, soudy hodnotily jen jako formální prohlášení bez jasné snahy se takovému léčení skutečně podrobit. V této spojitosti soudy uvedly, že obviněná se v minulosti léčila v psychiatrické ambulanci, kam ale přestala docházet.
Soudy si náležitě neujasnily, že ochranné léčení je druhem trestní sankce podle § 36 tr. zákoníku, § 98 odst. 1 tr. zákoníku a že z této jeho povahy vyplývá nutnost při jeho ukládání respektovat nejen medicínská hlediska, ale také právní hlediska platná pro ukládání trestních sankcí vůbec. Z těchto zásad má prvořadý význam zásada přiměřenosti trestních sankcí. Podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku trestní sankce (tedy i ochranné léčení) je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Jde-li o uložení ochranného léčení nepříčetnému pachateli, pak je nutno přihlížet k povaze a závažnosti toho činu jinak trestného, který nepříčetný pachatel spáchal. Podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Z tohoto ustanovení pro vzájemný vztah ústavního a ambulantního ochranného léčení vyplývá zásada subsidiarity ústavní formy ochranného léčení, neboť jde o citelnější trestní sankci.
Obviněná se dopustila činu, který spočívá ve verbálních projevech, je činem typově menší škodlivosti a vykazuje také nevýrazný stupeň konkrétní škodlivosti. Posuzovaný čin obviněná spáchala ve věku 71 let, do té doby nespáchala žádný trestný čin a i jinak vedla v podstatě řádný život. Jestliže by byla uznána vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl by jí ukládán trest odnětí svobody, jehož sazba je v § 184 odst. 2 tr. zákoníku stanovena až na dvě léta, je evidentní, že by jí nemohl být tento trest uložen jako nepodmíněný. Za tohoto stavu je ústavní forma ochranného léčení jako závažný zásah do osobní svobody obviněné opatřením, pro které z hlediska přiměřenosti není přesvědčivý důvod, tj. důvod vztahující se k povaze a závažnosti činu a k poměrům obviněné. Jestliže z charakteru duševní poruchy obviněné vyplývá možnost opakování činu, jedná se opět o čin méně závažný, který je založen na verbálních projevech, a nikoli např. na fyzickém násilí či jiném závažnějším protispolečenském jednání. Pokud soudy odmítly projevenou ochotu obviněné podrobit se ambulantní formě ochranného léčení, vycházely z toho, že obviněná se v minulosti již léčila v psychiatrické ambulanci, ale přestala tam docházet. Je ovšem nutno vzít v úvahu, že minulá léčba nebyla založena na úředním rozhodnutí, které by bylo pro obviněnou závazné, nýbrž na její dobrovolnosti. Jestliže obviněná přestala docházet do psychiatrické ambulance a nepokračovala v dobrovolné léčbě, nelze z toho bez dalšího přesvědčivě dovodit apriorní závěr, že se nepodrobí ambulantní formě ochranného léčení, které je pro ni závazné, neboť jeho podkladem je soudní rozhodnutí. Nelze pominout ani to, že pokud by se nepodrobovala ambulantnímu ochrannému léčení, mohlo by to být důvodem pro dodatečnou změnu ambulantního léčení na ústavní léčení podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku.
Pro uložení ochranného léčení v ústavní formě, jak k němu došlo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, nebyly splněny podmínky stanovené zákonem, takže dovolání obviněné je z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. důvodné. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněné důvodné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak je důvodné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, tak usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedených usnesení ztratila podklad, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Ústí nad Orlicí znovu rozhodne o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení, přičemž se bude důsledně řídit též ustanoveními o přiměřenosti trestních sankcí a subsidiaritě citelnějších trestních sankcí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu