7 Tdo 1130/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 10. 2009 o dovolání, které podal obviněný O. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 67 To 47/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 85/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 2 T 85/2008, byl obviněný O. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na pět let.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 67 To 47/2009. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na pět let. Jinak zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 nedotčen, včetně výroku o uložení trestu vyhoštění.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Dovolání zaměřil proti tomu, že Městský soud v Praze ponechal v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 beze změny výrok o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 nekoresponduje s tím, jak byl rozsudek odůvodněn při vyhlášení. Dále obviněný vytkl, že soudy nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., že skutková zjištění založily na výpovědích nevěrohodných svědků a že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že se stal skutek, v němž soudy spatřovaly trestný čin. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Především je nutné konstatovat, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není
přípustné(§ 265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud se proto dále nezabýval tou částí dovolání, v níž obviněný namítal, že odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 nekoresponduje s tím, jak byl tento rozsudek odůvodněn při vyhlášení. Nejvyšší soud vycházel z toho, jak byl rozsudek odůvodněn v písemném vyhotovení.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání, které je podáno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, přičemž nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci byl jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný O. M. dne 15. 7. 2008 v době kolem 20.30 až 21.00 hodin v P., ul. R., bezvýsledně požadoval na poškozeném I. K. vrácení částky kolem 125.000,- Kč, kterou mu předtím poskytl za účelem krytí výdajů spojených s legalizací svého pobytu na území České republiky, poté vedl telefonický hovor s neznámou osobou a vyzval poškozeného, aby počkal, načež před dům přijelo vozidlo, z něhož vystoupili tři neztotožnění muži, z nichž jeden se poškozeného ukrajinsky zeptal, kdy budou obviněnému vráceny peníze, a když poškozený odpověděl, že neví, onen muž se ho zeptal, kde má auto, a vyzval ho, aby mu dal klíče od svého vozidla, což poškozený odmítl, druhý z mužů udeřil poškozeného pěstí do levého ucha, nato poškozený klíče vydal a muž, který ho udeřil, nasedl do vozidla poškozeného zn. Škoda Octavia, první muž vyzval poškozeného, aby vydal také technický průkaz vozidla, což poškozený odmítl, druhý muž vystoupil z vozidla a udeřil poškozeného pěstí do břicha, nato poškozený vydal také technický průkaz a muži s oběma vozidly odjeli, přičemž obviněný O. M. byl po celou dobu přítomen, pohyboval se mezi poškozeným a neztotožněnými muži a vyjadřoval se k důvodům získání peněz od poškozeného. Podle zjištění soudů vozidlo poškozeného mělo cenu 72.700,- Kč a bylo poškozenému po několika dnech vráceno.
Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nenaplňoval znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání by korespondovalo s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Polemika obviněného se skutkovými zjištěními soudů a jeho nesouhlas s tím, jakým hodnocením důkazů soudy dospěly ke svým skutkovým zjištěním, deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Z povahy, obsahu a smyslu uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný dovoláním usiloval o prosazení své vlastní verze skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že poškozený mu vydal své vozidlo spolu s klíči a doklady dobrovolně. Obviněnému šlo tedy o to, aby se předmětem právního posouzení stal jiný skutkový stav, než jaký zjistily soudy. Tím se obviněný ocitl mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod není podřaditelná ani ta část dovolání, v níž obviněný v předposledním odstavci na str. 5 svého podání uvedl: „Taktéž nebylo prokázáno, zda byly naplněny ... všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Především nebyl nikterak prokázán a následně odůvodněn závěr o existenci subjektivních znaků trestného činu, které musí být hodnoceny ve světle provedeného dokazování, kdy nelze předem přikládat zvláštní význam některému z provedených důkazů, tedy i výpovědi poškozeného.” Z kontextu citovaných námitek je zjevné, že obviněný jimi nemínil otázku právního posouzení skutkového stavu, který zjistily soudy, nýbrž jen zpochybnění tohoto skutkového stavu, zejména pokud se podkladem skutkových zjištění soudů stala svědecká výpověď poškozeného.
Nejvyšší soud neshledal důvodu k tomu, aby do skutkového základu napadeného rozsudku jakkoli zasahoval. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, s nimiž v napadeném rozsudku souhlasil i Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají zřetelnou oporu v obsahu svědecké výpovědi poškozeného. Soudy zaznamenaly i rozpory, které vyvstaly mezi svědeckou výpovědí poškozeného a některými dalšími důkazy, pokud jimi byly svědecké výpovědi osob podporujících obhajobu obviněného. Tyto rozpory soudy překlenuly logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami, v jejichž rámci jasně, srozumitelně, přehledně a ověřitelně vysvětlily, proč považují svědeckou výpověď poškozeného za věrohodnou a proč ji akceptují jako podklad svých skutkových zjištění. Soudy výstižně poukázaly na to, že svědecká výpověď poškozeného nestojí nijak osamoceně a že je podporována širším okruhem objektivně zjištěných okolností, které se týkají jednak pohybu a ukrytí vozidla poté, co se ocitlo mimo dispozici poškozeného, a jednak způsobu vrácení vozidla poškozenému. Obviněný vrátil vozidlo poté, co se dověděl, že poškozený podal trestní oznámení. Způsob vrácení spočíval v tom, že obviněný nechal klíče a doklady anonymně odevzdat jako předstíraný nález obsluze veřejných záchodů a pak jen telefonicky vyrozuměl poškozeného o tom, kde je vozidlo a kde si může vyzvednout klíče a doklady. Obviněný tedy vrátil vozidlo bez osobního kontaktu s poškozeným, ačkoli jinak mezi nimi byl rodinný vztah (poškozený byl tchánem syna obviněného). Uvedené okolnosti jsou těžko slučitelné s verzí, že poškozený vydal své vozidlo spolu s klíči a doklady dobrovolně. Svými hodnotícími úvahami soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., nedopustily se žádné deformace důkazů a náležitě zdůvodnily i to, proč považují za nadbytečné další dokazování, jehož se domáhal obviněný. Nesouhlas obviněného s postupem soudů při hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními soudů není za uvedeného stavu dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání, které bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec