7 Tdo 114/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. dubna 2005 v neveřejném
zasedání v Brně o dovolání obviněného J. H., které bylo podáno proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2003, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003,
byli obvinění J. H., J. Š. a X. V. uznáni vinnými trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák., za který byl všem obviněným podle § 187 odst. 2 tr. zák.
uložen trest odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) let, pro jehož výkon byli podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Rozsudkem byl
dále uložen obviněnému J. H. trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr.
zák./, a to mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty, mobilního telefonu
Nokia 6510, a SIM karty, a trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 5
(pěti) let (§ 57a odst. 1 tr. zák.), obviněnému J. Š. trest propadnutí věci /§
55 odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to mobilního telefonu Nokia 6310 a SIM karty,
obviněnému X. V. trest vyhoštění na dobu neurčitou (§ 57 odst. 2 tr. zák.) a
všem obviněným společně trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr.
zák./, a to 14.906,9 gramů omamné látky „heroin“ s průměrným obsahem 22,4 %,
resp. 3.339,1 gramů heroinu (báze), 10.847,3 gramů prekurzoru „efedrin“ s
průměrným obsahem 18,8 %, resp. 2.039,3 gramů efedrinu (báze), a 4 ks dřevěných
hranolů, použitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem. Rozsudkem
bylo rovněž rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání 4 ks
dřevěných hranolů, nepoužitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem,
vydaných P. Š. a osobního motorového vozidla Mercedes Benz, 320 CDI, majitele
Ing. V. K.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání státní zástupkyně
Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných
a současně na základě odvolání všech tří obviněných zrušen podle § 258 odst. 1
písm. a), d) a e) tr. ř. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. 2 To 11/2004. Tímto rozsudkem poté odvolací soud podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H., J. Š. a X. V. uznal vinnými
trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., za který
všem obviněným uložil podle § 187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve
výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon je podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil
do věznice s ostrahou. Rozsudkem soudu druhého stupně byl dále uložen obviněným
J. H. a J. Š. trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr. zák./, a to v
případě obviněného J. H. mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty,
mobilního telefonu Nokia 6510, a SIM karty a v případě obviněného J. Š.
mobilního telefonu Nokia 6310, a SIM karty Eurotel a obviněnému X. V. trest
vyhoštění na dobu neurčitou (§ 57 odst. 1, 2 tr. zák.) a bylo dále podle § 73
odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodnuto o zabrání 14.906,9 gramů omamné látky
heroin s průměrným obsahem 22,4 %, resp. 3.339,1 gramů heroinu (báze), 10.847,3
gramů prekurzoru efedrin s průměrným obsahem 18,8 %, resp. 2.039,3 gramů
efedrinu (báze), 4 ks dřevěných hranolů, použitých, podélně rozřízlých, s
vyfrézovaným vnitřkem a 4 ks dřevěných hranolů, nepoužitých, podélně
rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem, vydaných P. Š.; v části týkající se
zabrání motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz E 320 CDI, bylo odvolacím
soudem rozhodnuto podle § 259 odst. 1 tr. ř., tj. věc byla vrácena soudu
prvního stupně.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali dovolání obvinění J. H., J. Š. a X.
V. Protože proti tomuto rozhodnutí podal ve prospěch obviněného J. H. ministr
spravedlnosti České republiky také stížnost pro porušení zákona, která by ve
smyslu § 266a odst. 2 tr. ř. měla být s dovoláním projednána ve společném
řízení, bylo řízení o dovolání a o stížnosti pro porušení zákona ohledně tohoto
obviněného k urychlení řízení o dovolání obviněných Š. a V. vyloučeno ze
společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř.
Obviněný J. H. podal svůj mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině a o
trestu s tím, že napadený rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a je zde tedy dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Obviněný J. H. spatřuje zásadní pochybení soudů činných v jeho trestní věci v
tom, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, tedy
to, v čem jeho úmyslné zavinění spočívalo. Tato výtka se podle obviněného
týká i odůvodnění rozsudků, neboť se v nich soudy obou stupňů úvahami a
zdůvodněním naplnění subjektivní stránky trestného činu prakticky vůbec
nezabývaly. V této souvislosti obviněný zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 7 Tdo 686/2002 a sp. zn. 7 Tdo 239/2003, která uvádějí, že není
nezbytně nutné, aby soud přímo v popisu skutku ve výroku rozhodnutí
konkretizoval všechny příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému
zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu, včetně jeho subjektivní
stránky, pokud jsou tyto skutkové okolnosti uvedeny v odůvodnění
rozsudku, a uvádí trestněprávní teorii zavinění, z níž je třeba při posuzování
subjektivní stránky trestného činu vycházet. Podle obviněného z popisu skutku
uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění tohoto
rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně zcela rezignoval na zdůvodnění
subjektivní stránky trestného činu, a popis skutku a odůvodnění tohoto rozsudku
zcela postrádá podrobné zdůvodnění nejen subjektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu, ale i stránky objektivní, včetně příčinné souvislosti. Totéž
podle obviněného platí i o napadeném rozsudku soudu druhého stupně, který se s
rozsudkem soudu prvního stupně po důkazní stránce ztotožňuje. V této
souvislosti obviněný poukazuje na to, že odvolací soud nepřesvědčivě odůvodnil
odmítnutí provedení jím navržených důkazů a bezdůvodně hodnotil výpověď svědka
G. jako nevěrohodnou, a že postup vyšetřovatelky, která se pokusila tohoto
svědka vyslechnout ve S. r., aniž o tomto úkonu byli vyrozuměni všichni
obhájci, je nutno považovat za závažné procesní pochybení, přičemž současně
uvádí, že si je vědom toho, že tyto námitky směřují nad rámec uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný H. dále ve svém
mimořádném opravném prostředku konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně
neobsahuje jediný důkaz, který by svědčil o jeho vině, a že v odůvodnění tohoto
rozsudku není zdůvodnění jeho zavinění věnována pozornost; protože se soud
prokazování subjektivní stránky trestného činu nevěnoval, má obviněný za to, že
rozhodl pouze na základě tzv. objektivní odpovědnosti za následek. Tento postup
je však v zásadním rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to
presumpcí neviny, a s tím, že subjektivní i objektivní stránku trestného činu
musí soud pečlivě prokazovat a své závěry řádně odůvodnit. Obviněný H. se ve
svém dovolání dále vyjádřil ke zdůvodnění přísnější právní kvalifikace jeho
jednání jako trestného činu podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. obsaženému v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to tak, že pokud odvolací soud uvádí,
že pachateli tohoto trestného činu musí být prokázáno, že věděl, že jde o
organizovanou skupinu, která působí v nejméně dvou státech, a přitom
konstatuje, že obvinění H. a V.
jednali relativně samostatně, přičemž na
základě důkazního řízení je nepochybné, že se neznali a nikdy neviděli, sám tím
své úvahy o použití přísnější právní kvalifikace vyvrací. Obviněný poukázal na
to, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a že jeho odůvodnění, o
které jsou opřeny úvahy soudu o jeho vině, je zcela nepřesvědčivé a pouze
odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný H. je přesvědčen, že
odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a zprostit jej v plném
rozsahu obžaloby, neboť jeho jednání spočívající v objednání výroby dřevěných
hranolů a odtahové služby na žádost a pro obviněného Š. není skutkem, který by
mohl být kvalifikován jako trestný čin, když zcela absentuje prokázání
subjektivní stránky trestného činu, tj. jeho úmyslného zavinění. Obviněný
zdůraznil, že byl pouze využit či zneužit obviněným Š., neboť neměl jakékoli
povědomí či tušení, k čemu mají dřevěné hranoly a odtahová služba sloužit. K
naplnění předmětné skutkové podstaty přitom pouhé nedbalostní zavinění
nepostačuje.
Z důvodů, jež byly stručně uvedeny výše, má obviněný H. za to, že zjištěný
skutek tak, jak je popsán v napadeném rozhodnutí, není trestným činem, a proto
v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu
druhého stupně podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále ve věci
buď rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej ve smyslu § 226 písm. b)
tr. ř. obžaloby zprošťuje, nebo aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Obviněný H. dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího
soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k
dovolání obviněného J. H. zejména uvedl, že je sice pravdou, že forma zavinění
není ve výroku napadeného rozsudku výslovně uvedena a že odůvodnění napadeného
rozsudku v tomto směru toliko odkazuje na skutková zjištění obsažená v
rozsudku nalézacího soudu, který formu zavinění výslovně neuvádí, ale na
základě obsahu tohoto rozsudku je nepochybné, že všichni obvinění se trestného
činu dopustili úmyslně, tedy nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr.
zák. Z provedených důkazů totiž bylo nepochybně zjištěno, že obviněnému H. bylo
známo, že jde o přepravu drog z T. do ČR, když odtahové vozidlo ve firmě pana
Z. sám zajišťoval pod smyšleným jménem Ing. T., že se na akci podílí více osob
a že jejich činnost je koordinována a vzájemně do sebe zapadá. Podle státního
zástupce je zcela irelevantní, zda obviněný H. znal obviněného V., přičemž to,
že každý z nich jednal relativně samostatně, vyplývá z dělby úkolů mezi
jednotlivými spolupachateli. Státní zástupce dále k dovolání obviněného J. H.
uvedl, že námitka nedostatečného dokazování a vadného hodnocení provedených
důkazů směřuje proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, kterými
je však dovolací soud vázán; skutková zjištění soudů obou stupňů navíc
neodporují zásadám formální logiky a jsou v podstatě shodná, neboť vady, pro
něž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, spočívaly toliko v nesprávné
právní kvalifikaci a v uložení nezákonných trestů. Mimo rámec dovolacích důvodů
státní zástupce poznamenal, že svědek M. G. byl v přípravném řízení řádně
vyslechnut cestou právní pomoci prokurátorem Okresní prokuratury v M., že
obhájci všech obviněných byli o tomto úkonu včas vyrozuměni faxem a že s
ohledem na skutečnost, že svědek G. po řádném poučení odmítl vypovídat s tím,
že by si svou výpovědí mohl přivodit trestní stíhání, nalézací soud nepochybil,
když tohoto svědka k hlavnímu líčení nepředvolal.
Protože státní zástupce považuje dovolání obviněného J. H. za zjevně
neopodstatněné, navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř., a to podle § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupce dále vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než navrhovaného
rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a oprávněnou osobou a zda splňuje zákonem požadované náležitosti. Shledal
přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo
podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst.
1, 3 tr. ř.), a osobou k tomu oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř./ a že splňuje náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací námitky naplňují důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož „dovolání lze podat“,
jestliže napadené „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění
správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními
soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový
stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování
buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o
dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu
a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a
bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat
správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil toliko jedinou
námitku hmotně právní povahy, kterou soudu druhého stupně vytkl, že v popisu
skutku není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, tedy to, v čem
spočívalo jeho úmyslné zavinění, a podle které se soudy obou stupňů zdůvodněním
naplnění subjektivní stránky nezabývaly ani v odůvodnění rozsudků. Námitku
absence úmyslného zavinění obviněný vztahuje k nedostatku jeho vědomí o tom, že
se jedná o přepravu drog a provádí jí organizovaná skupina působící ve více
státech.
Dovolací soud dospěl k závěru, že je sice pravdou, že subjektivní stránka
posuzovaného trestného činu není ve skutkové větě výslovně vyjádřena a že v
rozsudcích není výslovně uvedeno, která konkrétní forma zavinění byla v
případě obviněného H. (i obviněných Š. a V.) zjištěna, nicméně že její naplnění
ze skutkové věty výroku o vině i z odůvodnění rozsudků soudů činných v
předmětné trestní věci nepochybně vyplývá.
Právní závěr o naplnění subjektivního znaku trestného činu se zakládá na
skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Z tohoto
důvodu nemůže být zjištěná forma zavinění (např. v přímém úmyslu) uvedena přímo
ve skutkové větě, ale jednání v ní uvedené musí obsahovat skutečnosti, které
tento závěr prokazují. Ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku jsou
uvedeny podstatné skutečnosti prokazující zavinění obviněného H., podle nichž
tento obviněný společně s obviněnými Š. a V. dovezli z T. do Č. r. ve skutkové
větě specifikované množství heroinu a efedrinu, přičemž „jejich společné
jednání spočívalo v tom, že obžalovaný J. H. prostřednictvím obžalovaného J.
Š., který koordinoval činnost obžalovaného X. V. v T. a současně obžalovaného
J. H. v Č. r., zajistil výrobu dutých dřevěných hranolů, do nichž obžalovaný X.
V. vložil či nechal vložit v I. 52 balíčků uvedených látek a za pomoci
obžalovaným J. H. objednaných pracovníků odtahové služby … těmito hranoly
obžalovaný X. V. nechal podložit na vozidle odtahové služby … osobní motorové
vozidlo tov. zn. Mercedes Benz … užívané obžalovaným X. V., které bylo úmyslně
poškozeno …, přičemž s tímto nákladem měli řidiči odtahové služby … zvláštní
trasou státy E. u. dojet do P.
Jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně, dne 1. 5. 2002 se obviněný Š. sešel na odpočívadle s benzínovou stanicí na dálnici D1 se svým dlouholetým
přítelem ze S., svědkem M. G.. Dne 2. 5. 2002 obviněný H. v rámci telefonního
rozhovoru se slovensky hovořícím mužem „přemýšlí o počtu trámků, uvádí, že
objedná odtah, S. že pojede T.“ (str. 22 rozsudku soudu prvního stupně), a v
rámci jiného telefonního rozhovoru vedeného s týmž mužem se dne 2. 5. 2002
„ujišťují, že pokud bude vůz na trámcích, nikdo nebude zkoumat jejich účelnost,
zda jich bylo potřeba tolik“ (tamtéž). Dne 3. 5. 2002 obviněný H. telefonicky
informoval obviněného Š., že „on chce čtyři kusy, že mi to vysvětlí“ (tamtéž),
a objednal u svědka J. R: výrobu 4 kusů dřevěných trámů s vyfrézovaným
vnitřkem, a to na základě rozměrů, jež obdržel od obviněného Š.. Poté, co mu
obviněný Š. sdělil, že rozměry vyfrézovaného vnitřku trámů měly být větší,
obviněný H. ještě v podvečer téhož dne přemluvil svědka R., aby mu do druhého
dne vyrobil trámy nové. Vyrobené trámy poté obviněný H. společně se svědkem P. Š. odvezl na odpočívadlo u čerpací stanice na dálnici D1, kde svědek Š. předal
mj. čtyři trámy jemu neznámému člověku s vozidlem se zahraniční poznávací
značkou. Dne 4. 5. 2002 dále obviněný H. objednal u svědka V. Z. odtah vozidla
Mercedes z I. do P., přičemž se představil jako Ing. J. T., odmítl, aby na
zakázkovém listu byla uvedena jeho osobní data s tím, že faktura bude napsaná
na pana K., a s odůvodněním, že je pouhým prostředníkem, nechtěl ani doklad o
zaplacení zálohy ve výši 30.000,- Kč; svědku Z. pouze sdělil číslo svého
mobilního telefonu. Soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že na otázku
svědka V. D., zaměstnance odtahové služby, „zda jsou v pořádku kola, aby se vůz
dal natáhnout pomocí lan“, obviněný H. uvedl, „že kola jsou v pořádku“ (str. 13
rozsudku nalézacího soudu) a že „vozidlo není havarované, je pouze nepojízdné
pro závadu motoru“ (str. 15 tamtéž), a že měl obviněný H. požadavek, aby
odtahové vozidlo jelo na zpáteční cestě přes Ř., odtud trajektem do I. a dále
přes R. do ČR. Poté obviněný H. svědku Z. „volal … v podstatě každou hodinu a
stále se zajímal, kde řidiči jsou“, a „tak mu na ně“ svědek Z. „dal
telefon“ (str. 15 a 16 tamtéž). Z výpovědi řidičů, svědků M. K. a V. D., a
svědka Z. (str. 11 - 16 tamtéž), je dále zřejmé, že obviněný H. během cesty do
I. řidičům volal, že jim řekl, že originály kol Mercedesu jsou v Č., naléhal na
ně, „ať jakýmkoli způsobem vůz natáhnou na odtah“, a poté „se polekal“, když mu
svědek D. sdělil, že se mu podařilo Mercedes zpojízdnit, po naložení Mercedesu
na odtahový vůz opětovně naléhal na svědka Z., „aby vozidlo jelo předem
dohodnutou trasou, že si to majitel přeje a že vše zaplatí“, ověřoval si u
řidičů, zda chytí trajekt do I., požadoval, aby řidiči změnili dohodnutou trasu
a automobil odvezli do M., přičemž když řidiči tento požadavek odmítli, předal
svůj telefon obviněnému Š., který se řidičům představil jako pan K. a rovněž je
žádal, aby jeli do M. atd. Jak shrnul svědek K., „po cestě zpět bylo telefonátů
od pana T. víc“. Obviněný H.
byl v inkriminované době taktéž v telefonním
kontaktu se svědkem M. G., který podle zjištění soudu prvního stupně dřevěné
trámy vyrobené na základě objednávky obviněného H. dovezl do I., tam úmyslně
poškodil automobil Mercedes užívaný obviněným X. V. tak, aby nebyl pojízdný,
odmontoval mu kola a podložil jej dřevěnými trámy vyplněnými balíčky s heroinem
a efedrinem a kola vozidla posléze dovezl až na hranice mezi Č. a S. r.. Dne 7. 5. 2002, tj. toho dne, kdy se měli řidiči odtahového vozidla setkat ve 12:00
hod. místního času se zástupcem majitele nepojízdného vozidla Mercedes u hotelu
R. – P. v I., se obvinění H. a Š. ve 12:09 hod. telefonicky dohadovali o tom,
že „on to ještě nemá hotový, sbalený“ (str. 23 rozsudku nalézacího soudu), poté
ve 12:19 hod. obviněný Š. požádal obviněného H., aby “zavolal M., ať se domluví
s odtahovou službou a jde dělat, co má za úkol“ (tamtéž). Dne 9. 5. 2002
obviněný H. požádal svědka G., aby mu přivezl mj. kola Mercedesu, a když svědku
G. nebyl kvůli převážení těchto kol povolen vstup na území Č. r., zajel pro ně
na česko-slovenskou hranici a odvezl je do garáže obviněného Š. nacházející se
v autocentru D. v P. Posléze obviněný H. společně s obviněným Š. kola
převezli do vrátnice uvedeného objektu, kde byla dne 10. 5. 2002 zajištěna
pracovníky policie. V neposlední řadě bylo soudem prvního stupně zjištěno, že
dne 9. 5. 2002 obviněný Š. požádal obviněného H., aby se „ho přesně zeptal, co
s tím udělal, s tím autem“, tj. „aby u M. a G. zjistil, co konkrétně na voze
poškodil, aby bylo možné ho zprovoznit“ (str. 24 a 25 rozsudku soudu prvního
stupně).
Zejména na základě shora uvedených skutečností soudy činné v posuzované
trestní věci dospěly k závěru, že v případě obviněného H. byla naplněna i
subjektivní stránka trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák., a uznaly jej tímto trestným činem vinným. Dovolací soud se s
jejich právním závěrem ztotožňuje, neboť z uvedených skutečností je bezpochyby
zřejmé, že se obviněný H. vědomě zapojil do činnosti organizované skupiny
podílející se na neoprávněném dovozu heroinu a efedrinu z T. do Č. r. a že jeho
podíl na této činnosti je značný. Obviněný H. musel vědět, k čemu budou jím
objednané trámy sloužit, tedy co a v jakém množství v nich bude pod vozidlem
Mercedes převáženo, když se se slovensky hovořícím mužem, svědkem G.,
ujišťoval, že pokud bude vůz na trámcích, nikdo nebude zkoumat jejich účelnost,
a když věděl, kolika trámy bude vozidlo podloženo a jaké jsou jejich
„využitelné“ vnitřní rozměry, kvůli nimž musel svědek R. k jeho žádosti
vyrobit trámy nové. Z uvedených skutkových zjištění je taktéž zřejmé, že
obviněný H. již při objednání odtahové služby věděl, že vozidlo Mercedes bude
úmyslně poškozeno svědkem G. a převáženo na jím objednaných trámech a že tedy
skutečným důvodem objednání odtahové služby není dovézt do Č. r. nepojízdné
auto, ale dřevěné trámy, kterými bude úmyslně poškozené vozidlo podloženo a v
nichž se bude nacházet nelegálně převážené zboží. O této vědomosti obviněného
H. svědčí nejen obsah telefonních rozhovorů mezi ním a svědkem G. ze dne 2. 5.
2002 a s obviněným Š. ze dne 7. a 9. 5. 2002, ale i to, že se při objednávání
odtahové služby představil jako Ing. J. T., odmítl poskytnout jakékoli osobní
údaje a uvedl, že kola vozidla jsou v pořádku, přestože poté řidičům odtahové
služby tvrdil, že se nacházejí v České republice. Soud prvního stupně v této
souvislosti správně poznamenal, že obviněný „H. neměl důvod vystupovat pod
jiným jménem“ pokud „by se jednalo o zcela legální záležitost“ (str. 30
rozsudku), a že „bylo-li by známo dopředu, že vozidlo pojede do republiky bez
kol, vedlo by to odtahovou službu k opatření, jež by znemožnila použít
připravené trámy jako podklad pod odvážený vůz“ (str. 28 rozsudku). O tom, že
obviněný H. věděl, že nejde o pouhý převoz nepojízdného vozidla, svědčí např. i
jeho četné telefonní dotazy, kde se právě odtahové vozidlo nachází, či
skutečnost, že „v noci před odletem do K. obětavě křižoval republikou, aby do
P. dostal čtyři kola z V. Mercedesu“ (str. 28 rozsudku soudu prvního stupně).
Na základě uvedených skutečností nelze podle dovolacího soudu dospět k jinému
závěru, než že jednání obviněného H., které je uvedeno ve skutkové větě výroku
o vině a které spočívalo v zajištění výroby dutých dřevěných hranolů a
objednání pracovníků odtahové služby, bylo zahnuto jeho zaviněním ve formě
přímého úmyslu /§ 4 písm. a) tr. zák./, neboť obviněný H. musel vědět, že v
dřevěných trámech bude převážen heroin a efedrin a že popsaným jednáním ke
spáchání trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. přispět chtěl, o čemž
svědčí i jeho další, velice aktivní zapojení do této trestné činnosti.
Úmyslným zaviněním /§ 4 písm. a) tr. zák./ jsou v případě obviněného H.
zahrnuty i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v odst. 2
písm. a) a odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. Ze skutkových zjištění, jež byly
uvedeny výše, je nepochybně zřejmé, že obviněný H. věděl, že se na dovozu
heroinu a efedrinu z T. do Č. r. kromě obviněného Š. podílí i svědek G. a
obviněný V., jaké úkoly směřující k dokonání posuzovaného trestného činu tyto
osoby plní a že plnění jednotlivých úkolů je koordinováno obviněným Š. Obviněný
H. věděl, že svědek G. má za úkol dovést do I. dřevěné trámy, poškodit
automobil, který bude těmito trámy na vozidle odtahové služby podložen, a kola
vozidla odvést do Č. r. Pokud jde o vztah mezi obviněnými H. a V., obviněnému
H. bylo známo, že obviněný V. je osobou, jejíž úmyslně poškozené vozidlo bude z
I. odtaženo do P. a tedy která se v I. setká se svědkem G., převezme od něj
dřevěné trámy a zajistí, aby do těchto trámů byly vloženy balíčky s heroinem a
efedrinem a aby její automobil byl těmito trámy na vozidle odtahové služby
podložen, a která poté jako oprávněný uživatel vozidla a tedy jediná možná
osoba na hranici mezi T. a Ř. zařídí, že vozidlo bude moci území T. opustit i
bez jeho uživatele. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že není
důležité, zda obviněný H. obviněného V. osobně znal či ho někdy viděl, neboť
podstatné je to, že věděl, že existuje osoba, která v T. plní shora uvedené
úkoly směřující k dokonání posuzovaného trestného činu a že její činnost je
koordinována obviněným Š..
K námitce obviněného H., že „popis skutku … zcela postrádá podrobné zdůvodnění
jednotlivých stránek … skutkové podstaty trestného činu po subjektivní i
objektivní stránce, včetně příčinné souvislosti“ (str. 5 dovolání obviněného
H.), dovolací soud uvádí, že se s touto námitkou neztotožňuje a že takto
formulovanou „právní“ námitku nelze s ohledem na její obecnou povahu (s
výjimkou subjektivní stránky, která, jak již bylo uvedeno, je v popisu skutku
vyjádřena), tzn. na to, že z ní není zřejmé, který ze zákonných znaků
objektivní stránky trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák. není podle obviněného ve skutkové větě výroku o vině
napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyjádřen, považovat za konkrétní
námitku. Proto Nejvyšší soud při obecné dovolací námitce uvádí, že ze znění
skutkové věty vyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného
trestného činu a že se ani s touto námitkou neztotožňuje.
Ve zbývající části svého dovolání obviněný H. uplatnil námitky procesní povahy,
které nejsou způsobilé dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obsahově naplnit. Za takovéto námitky je třeba považovat nejenom ty námitky,
ohledně nichž sám obviněný správně uvedl, že „nemohou být podle současné platné
právní úpravy předmětem dovolání“ či že „směřují nad rámec právní úpravy
ohledně důvodů dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“, tj. námitky
uvedené na str. 5 jeho mimořádného opravného prostředku, ale i další námitky
uvedené zejména na str. 6 jeho dovolání, kterými obviněný napadl správnost
hodnocení důkazů soudem prvního stupně podle § 2 odst. 6 tr. ř., když např.
uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje jediný důkaz, který by
svědčil o jeho vině, a dále úplnost dokazování provedeného soudem prvního
stupně a současně i způsob, jakým tento soud svůj rozsudek odůvodnil, když
tomuto soudu vytkl, že se nevěnoval ani prokazování subjektivní stránky
trestného činu, ani jejímu pečlivému zdůvodnění, s tím, že subjektivní i
objektivní stránku trestného činu musí soud pečlivě prokazovat a své závěry
řádně odůvodnit. Posledně uvedené námitky taktéž směřují proti porušení
procesních ustanovení, a to ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr.
ř. upravujícího náležitosti obsahu odůvodnění rozsudku soudu. Proti odůvodnění
rozsudku, a to tentokráte odvolacího soudu, směřují i námitky obviněného H.,
prostřednictvím nichž Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že sám sobě své úvahy o
použití přísnější právní kvalifikace podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák.
vyvrací, že jeho rozsudek je v podstatě nepřezkoumatelný a jeho odůvodnění
zcela nepřesvědčivé. Ačkoli námitky proti odůvodnění rozhodnutí nelze v řízení
o dovolání uplatňovat, vzhledem k obviněným oprávněně namítané absenci závěrů
ohledně jeho zavinění věnoval této otázce větší pozornost v odůvodnění svého
rozhodnutí dovolací soud.
Vzhledem k tomu, že obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku
opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil jedinou
hmotně právní námitku týkající se absence zavinění, která byla dovolacím soudem
shledána jako zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného J. H. na
odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně
takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh
obviněného považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1
tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody
neshledal. Obviněnému byl navíc výkon trestu odnětí svobody uložený napadeným
rozsudkem soudu druhého stupně podle § 275 odst. 4 tr. ř. odložen až do
rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona, a to rozhodnutím ministra
spravedlnosti ze dne 22. 11. 2004, č. j. 1125/2004-OGI-SP/1.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Na základě § 266a odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání obviněného
H. a stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch tohoto obviněného ve
společném řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš