U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 9. 2011 o dovolání
obviněného Ing. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
3. 5. 2011, sp. zn. 11 To 80/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 1 T 110/2010 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. H. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 1 T 110/2010,
byl obviněný Ing. M. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 82 odst. 1 tr.
zákoníku na tři roky, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu
činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři
roky.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Jičíně v podstatě v tom, že
obviněný Ing. M. H. dne 4. 8. 2010 ve 21.50 hodin na silnici č. … v obci O.,
okr. Jičín, jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Passat registrační
značky …….. se dostatečně nevěnoval situaci v silničním provozu, při průjezdu
obcí nepřizpůsobil rychlost jízdy vzniklé situaci, přehlédl a nereagoval na
osvětleného cyklistu B. K. odbočujícího vlevo, v důsledku toho došlo pravou
přední stranou vozidla ke střetu s cyklistou, který utrpěl polytrauma a na
místě zemřel.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 11 To 80/2011,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl
nesprávnost právního posouzení skutku. V tomto ohledu namítl, že nepřekročil
nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h stanovenou pro jízdu obcí, že neporušil
žádné ustanovení týkající se způsobu jízdy, že jeho jednání nelze hodnotit jako
zaviněné a že jeho jednání ani nebylo příčinou střetu. Obviněný se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal
nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Otázka rychlosti jízdy obviněného se nevyčerpává tím, že v momentě střetu jel
rychlostí 50 km/h a že tedy neporušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona č.
361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. V rámci
tohoto rychlostního limitu stanoveného pro jízdu v obci byl obviněný povinen
řídit se také dalšími ustanoveními, především ustanovením § 18 odst. 1 zákona o
silničním provozu. Podle tohoto ustanovení rychlost jízdy musí řidič
přizpůsobit okolnostem, které je možno předvídat. Pokud řidič nerespektuje toto
ustanovení, reálně přichází v úvahu, že rychlost jeho jízdy je nepřiměřeně
vysoká i při dodržení rychlostního limitu stanoveného pro jízdu obcí. Jinak
řečeno, z dodržení ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu ještě bez
dalšího nevyplývá, že řidič zároveň dodržel také ustanovení § 18 odst. 1 tohoto
zákona.
Podle zjištění soudů, které se opírá o znalecký posudek z oboru dopravy,
obviněný při rychlosti 50 km/h mohl osvětleného cyklistu poprvé bezpečně
registrovat na vzdálenost 67,5 m. Přítomnost cyklisty a jeho pohyb na vozovce
při pravém okraji ve směru jízdy obviněného byly významnou okolností, která od
obviněného vyžadovala odpovídající reakci jak v rychlosti, tak ve způsobu
jízdy. Cyklista jako účastník provozu na pozemních komunikacích je v tomto
provozu již z podstaty věci ohrožen ve zvýšené míře, zvláště pak v situacích, v
nichž se ocitá v blízkosti automobilů a jiných motorových vozidel, neboť při
případném střetu je vystaven zpravidla velmi závažným následkům. Stupeň těchto
následků se obvykle zvyšuje s rychlostí jízdy toho motorového vozidla, s nímž
ke střetu došlo. Tělo cyklisty není při případném nárazu v podstatě nijak
chráněno. Jízdní kolo se samo o sobě vyznačuje nízkou stabilitou, která může
být snadno narušena i dalšími vlivy na straně cyklisty či z vnějšího okolí.
Požadavek, aby obviněný přizpůsobil rychlost a způsob jízdy přítomnosti
cyklisty na vozovce, vyplýval z ustanovení § 4 písm. a) zákona o silničním
provozu, podle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý
povinen mimo jiné chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním
neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, a své chování je povinen
přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích. Uvedená část
citovaného ustanovení od obviněného vyžadovala jistou míru zdrženlivosti v
rychlosti a razanci jízdy, tak aby bylo kompenzováno nebezpečí, jemuž je
cyklista potencionálně vystaven jako výrazně slabší a proto i ohroženější
účastník provozu. Obviněný nijak nereagoval na přítomnost cyklisty, pokračoval
v jízdě bez jakékoli změny rychlosti a způsobu jízdy a narazil do cyklisty,
který právě odbočoval vlevo na místní komunikaci. K nárazu došlo tak, že pravá
přední strana vozidla obviněného zasáhla levou stranu jízdního kola
odbočujícího cyklisty, a místo nárazu se nacházelo při středu vozovky mírně v
její pravé polovině z hlediska směru jízdy obviněného. Nedostatek jakékoli
reakce obviněného na přítomnost cyklisty se projevila nakonec tak, že obviněný
před nárazem ani nebrzdil a zaznamenal cyklistu až po nárazu, což zároveň
ukazuje na to, že obviněný náležitě nesledoval situaci v provozu na pozemních
komunikacích, jak mu ukládá ustanovení § 5 písm. b) zákona o silničním provozu.
Obviněný se rychlostí a způsobem jízdy sám uvedl do situace, při které na
cyklistu nereagoval a narazil do něho. Náraz vyplýval z toho, že obviněný při
jízdě nerespektoval ustanovení § 4 písm. a), § 5 písm. b), § 18 odst. 1 zákona
o silničním provozu. Tento závěr je plně slučitelný se zjištěním, že obviněný
nepřekročil rychlostní limit stanovený pro jízdu v obci ustanovením § 18 odst.
4 zákona o silničním provozu.
Ze subjektivního hlediska obviněného byla přítomnost cyklisty na vozovce snadno
postřehnutelná. Plně předvídatelné bylo také to, že pokud přítomnost cyklisty
nenajde u obviněného odpovídající odezvu ve smyslu ohleduplnosti vůči
cyklistovi, může to vést až ke kolizi s případnou srážkou a smrtelným
následkem. Identifikace tohoto rizika nekladla na obviněného žádné nároky,
které by přesahovaly běžnou zkušenost řidiče. Obviněný toto riziko pominul,
pokračoval v jízdě bez jakékoli korekce a tím evidentně spoléhal na to, že
nezpůsobí žádný škodlivý následek. Na to však spoléhal bez jakýchkoli
přiměřených důvodů. Jeho jízda byla za dané situace lehkomyslná. Okresnímu
soudu v Jičíně tudíž není možné vytýkat, že u obviněného konstatoval tzv.
vědomou nedbalost, tj. nedbalostní zavinění podle § 16 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.
Obstát rozhodně nemohou námitky vycházející z tvrzení, že jednání obviněného
nebylo v příčinné souvislosti s následkem, jímž bylo usmrcení poškozeného.
Tento následek vzešel z toho, že obviněný narazil do jízdního kola, na kterém
jel poškozený. Z toho je zřejmý zásadní příčinný význam jednání obviněného pro
vznik smrtelného následku, zvláště když toto jednání spočívalo v takovém řízení
motorového vozidla, při kterém obviněný porušil citovaná ustanovení zákona o
silničním provozu. Na příčinném vztahu mezi jednáním obviněného a smrtelným
následkem nic nemění to, že vedle jednání obviněného se jako další příčina
následku uplatnilo jednání samotného poškozeného. Poškozený se k odbočení vlevo
rozhodl za okolností, kdy evidentně neměl pod dostatečnou kontrolou situaci za
sebou. Dominantním prvkem této situace bylo vozidlo obviněného, které se
blížilo k obviněnému a k místu jeho zamýšleného odbočení, aniž snížilo rychlost
a dalo tak najevo, že reaguje na přítomnost poškozeného. V této situaci si
poškozený nepočínal podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož
při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí
řidič mimo jiné dbát zvýšené opatrnosti. Odbočovací manévr poškozeného byl za
daných okolností naopak neopatrný. Obviněný poukazoval na to, že mu poškozený
svým manévrem vytvořil náhlou překážku. K tomu je třeba poznamenat, že
poškozený nebyl překážkou provozu na pozemních komunikacích podle § 2 písm. ee)
zákona o silničním provozu, ale byl účastníkem provozu na pozemních
komunikacích podle § 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Nešlo tedy o kolizi
mezi obviněným jako účastníkem provozu a překážkou provozu, nýbrž o kolizi mezi
dvěma účastníky provozu. Pojem „překážka“ tak lze při posuzování daného případu
použít jen v tom smyslu, že uskutečněný odbočovací manévr poškozeného
neumožňoval obviněnému pokračovat v dosavadní jízdě. Znovu však je třeba
připomenout, že do situace, která obviněnému znemožnila jakoukoli reakci na
manévr poškozeného, se obviněný primárně uvedl sám nerespektováním ustanovení §
4 písm. a), § 5 písm. b), § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Proto
použije-li se k popisu uvedené situace pojem „překážka“, pak je třeba
konstatovat, že byla náhlá jen ze subjektivního hlediska obviněného.
V rámci námitek týkajících se příčinné souvislosti obviněný poukázal na to, že
skutková část výroku o vině obsahuje dikci, podle které obviněný „...
nereagoval na osvětleného cyklistu, který ... odbočoval na místní komunikaci
vlevo, v důsledku čehož došlo ke střetu ...“. Obviněný interpretoval tuto dikci
tak, že podle zjištění Okresního soudu v Jičíně bylo příčinou střetu odbočování
poškozeného. Takový význam však citovaná dikce rozhodně nemá, což je zřejmé z
celkového kontextu skutkové části výroku o vině a zejména pak z odůvodnění
rozsudku. Uvedená dikce je svou konstrukcí neobratná, nevýstižná a ne příliš
jasná, neboť ve skutečnosti se vztahuje k předcházejícímu textu ve znění, podle
něhož obviněný „... se dostatečně nevěnoval situaci v silničním provozu, kdy
při průjezdu obcí nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla vzniklé situaci,
přehlédl a nereagoval na osvětleného cyklistu“. Jde evidentně jen o určitou
nepřesnost v popisu skutku, a nikoli o skutkový závěr soudu, že příčinou střetu
bylo odbočování poškozeného.
Vedle jednání obviněného bylo příčinou střetu a smrtelného následku také
jednání poškozeného a lze konstatovat i spoluzavinění poškozeného. Okresní soud
v Jičíně to vyjádřil v právní kvalifikaci skutku tím, že ho posoudil jako
přečin usmrcení z nedbalosti jen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli též
podle přísnějších ustanovení § 143 odst. 2 nebo 3 tr. zákoníku.
Rozsudek Okresního soudu v Jičíně není rozhodnutím, které by spočívalo na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec