7 Tdo 1159/2012-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 2012 v neveřejném
zasedání, o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 4 To 140/2012, v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 166/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného
odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 12 T 166/2011, byl
obviněný J. Š. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Byl odsouzen
za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a
výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 106/2011 ze dne 6. 10.
2011, v právní moci 7. 2. 2012, podle § 145 odst. 1 za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 106/2011 ze dne 6. 10. 2011, jakož i
všechna další rozhodnutí a výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle § 228 odst. 1
a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 4 To 140/2012, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za
to, že soudy vycházely z nesprávného právního posouzení věci a nesprávně
kvalifikovaly jeho jednání jako pokus těžkého ublížení na zdraví, aniž by se
zabývaly otázkou, zda došlo k naplnění pojmových znaků takového činu. Podle
názoru obviněného existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na
jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a skutkový stav, který byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován. Obviněný je přesvědčen, že
jeho jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty zločinu, který je mu
kladen za vinu, a to ani ve stadiu pokusu, neboť od svého jednání dobrovolně
upustil bez toho, aby existovala jakákoliv objektivní překážka či jiná
okolnost, která by ho k takovému jednání, tedy k zanechání již započatého
útoku, nutila. Obviněný namítal, že z provedeného dokazování nelze usoudit na
jeho úmysl, jenž by směřoval k těžšímu následku. Zejména z jeho výpovědi lze v
jeho jednání údajně spatřovat maximálně dokonaný trestný čin méně závažný.
Obviněný opakuje, že nebyl prokázán jeho úmysl k těžšímu následku, když navíc z
jeho strany došlo k přerušení konání. Úmyslu způsobit těžší následek
nenasvědčuje podle obviněného ani intenzita útoku, způsob provedení činu ani
pohnutka. Dodal, že konflikt byl vyvolaný ze strany poškozeného, který jednal
pod vlivem alkoholu značně agresivně. Podle obviněného dále nebyly splněny
podmínky pro to, aby mohla být újma způsobená poškozenému vyhodnocena jako
těžká újma na zdraví. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví je pouze
konstatováno, že zranění poškozeného mohlo citelně omezit obvyklý způsob jeho
života a mohlo přesáhnout šest týdnů. Jedná se však podle obviněného o pouhou
domněnku, fakticky k těžké újmě na zdraví nedošlo, neboť způsobené omezení
trvalo 10 dnů, kdy poškozený byl v nemocnici a poté byl 4 týdny omezen v běžném
způsobu života. Soudy podle názoru obviněného též neprokázaly, do jaké míry se
podílel na vzniku zranění, jež utrpěl poškozený, když nebyl jediným, kdo
poškozeného napadl. Nebyla tedy prokázána míra jeho zavinění a nelze mu
přičítat veškeré následky zranění, která poškozený utržil. Obviněný se domnívá,
že jeho podíl byl pouze minimální a uzavřel, že okolnosti jeho jednání spíše
nasvědčují naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky
podle § 145a tr. zákoníku, neboť se jednání dopustil v silném rozrušení z
napadení svého přítele poškozeným a v důsledku předchozího zavrženíhodného
jednání poškozeného. Rovněž považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný.
Vzhledem ke skutečnosti, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání, by
bylo adekvátní uložit mu trest za mírnější trestný čin a podmíněně jeho výkon
odložit.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí
soudu I. i II. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že soudy nepochybily, pokud jednání obviněného popsané ve
skutkové větě kvalifikovaly mimo jiné jako zločin těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Podle státního zástupce obviněný svým jednáním naplnil jak
subjektivní tak objektivní stránku předmětného zločinu spáchaného ve stadiu
pokusu, neboť bylo zjištěno, že zaútočil na poškozeného mimo jiné tím, že ho
kopal do hlavy, když poškozený ležel bezbranně na zemi a věděl, že takto mohl
způsobit poškozenému život ohrožující poranění. K takto závažnému následku na
zdraví poškozeného nedošlo jen díky náhodě. Jednání spočívající v takovémto
fyzickém útoku je podle státního zástupce nepochybně jednáním úmyslným. Protože
však vlivem okolností nezávislých na vůli obviněného k závažným následkům
nedošlo, zůstalo ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku u pokusu daného zločinu.
Státní zástupce zdůraznil, že existence „extrémního nesouladu“ v daném případě
dána není, neboť dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2
odst. 5 tr. řádu. Důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr.
řádu, a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových
zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním.
Státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru nedošlo ani k zániku trestnosti
jednání obviněného v důsledku ustoupení od pokusu. Zákonem předpokládané
podmínky účinného ustoupení od pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku totiž
nebyly splněny. Obviněný pouze zanechal svého protiprávního jednání, aniž by
však zároveň odstranil nebezpečí, které z jeho jednání poškozenému vzniklo.
Odstranění nebezpečí však bylo nezbytné pro zánik trestnosti jeho pokusu, neboť
šlo na straně obviněného o tzv. ukončený pokus. Nelze podle státního zástupce
přisvědčit ani tvrzení obviněného, že jeho jednání, pokud je vůbec trestným
činem, je trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle § 146a
tr. zákoníku. Kopání do hlavy ležícího poškozeného poté, co jej obviněný skolil
na zem pěstí, nemohlo být motivováno omluvitelnou pohnutkou ve smyslu
citovaného zákonného ustanovení. Námitku obviněného, že nedošlo k těžké újmě na
zdraví, považuje státní zástupce za zcela bezpředmětnou. Obviněnému se totiž
klade za vinu spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu.
Pokus je z povahy věci následku prostý, jinak by totiž nešlo o pokus, nýbrž o
dokonaný trestný čin. Možnost, že taková újma nastane, však byla reálná, jak
vyplývá z příslušného znaleckého posudku. Zbývající námitky obviněného podle
státního zástupce směřují proti skutkovým zjištěním či proti údajným vadám
předchozího řízení, kromě toho se s nimi soudy již dostatečně vypořádaly a na
jejich rozhodnutí lze tak v tomto ohledu odkázat.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že až na dobrovolné upuštění od dalšího
jednání se shodnými námitkami obviněného již zabýval soud II. stupně a
vypořádal se s nimi. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek,
podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 247 – 251 tr. spisu).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný své hmotně právní námitky, že soudy
nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako pokus zločinu těžkého blížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku, že v jeho
případě nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro posouzení jeho jednání jako
pokusu, neboť dobrovolně upustil od svého jednání, že z provedených důkazů
nelze usuzovat na jeho úmysl ke způsobení těžšího následku, že u poškozeného
nedošlo k těžké újmě na zdraví, z velké části postavil na námitkách proti
skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný tak námitkami, kterými rozebírá své výpovědi, jakož i výpovědi svědků
a ze svého pohledu hodnotí, co z uvedených důkazů vyplývá, nenaplnil
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací
důvod není naplněn ani námitkami, kterými brojí proti závěrům znaleckého
posudku, jakož ani námitkami, že nebyl prokázán jeho podíl na zraněních
poškozeného. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým
zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z
odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně
kvalifikovaly. Obviněný v dovolání popisuje zjištěné jednání, provedené důkazy
pak hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou
stupňů. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za
další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř.
uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního
posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu
dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou
považuje obviněný. Toho si je obviněný také vědom, když mj. namítá také
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými
skutkovými zjištěními.
Podle skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obviněný
dopustil trestných činů tím, že dne 30. 10. 2010 kolem 5.00 hod. na ulici B. v
B. fyzicky napadl poškozeného J. Ž., a to tak, že jej udeřil pěstí do obličeje,
v důsledku čehož poškozený upadl na zem, poté co poškozený vstal, znovu jej
udeřil pěstí do obličeje, takže ten znovu upadl na zem, kde se udeřil o zem do
hlavy a dále jej přibližně třikrát kopl do oblasti hlavy a obličeje, čímž mu
způsobil otřes mozku, tříštivou zlomeninu nosních kostí, tříštivou zlomeninu
čelní kosti vlevo s posunem úlomků, zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu
spodiny levé očnice s vylomeným úlomkem, vzduch v dutině lební, oděrku pravé
ruky, mnohačetná zhmoždění obličeje, krevní podlitiny víček obou očí a bolesti
hlavy při úrazové poruše krční páteře, což si vyžádalo lékařské ošetření
spojené s hospitalizací v trvání 10 dnů a následné léčení spojené s omezením v
obvyklém způsobu života po dobu nejméně 4 týdnů, přičemž podle znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, při tomto způsobu útoku mohl
poškozenému způsobit zranění podstatně závažnější, jako například ložiskové
poranění mozku ve smyslu zhmoždění a dále krvácení mezi obaly mozkové, což jsou
zranění život ohrožující, přičemž ke vzniku těchto závažných následků nedošlo
pouze vlivem okolností na vůli obviněného nezávisejících.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto
trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné
funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na
zdraví je definována v § 122 odst. 2 tr. zákoníku a je vymezena dvěma
podmínkami – jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a jde
zároveň o jeden z případů taxativně uvedených v zákoně. Podstatné je, že
poškozený pociťuje citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o tom, zda v
daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší
učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí
zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a
byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku z
intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně atp. Je
potřeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo
útočeno a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu
způsobit jinému těžkou újmu, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení
na zdraví (resp. nemělo ani takový následek) je třeba ho právně kvalifikovat
jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst.1 , § 145
odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je tedy jednání, které bezprostředně směřuje k
dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin
spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.
Nejvyšší soud shledal, že soudy učinily správně, pokud výše popsané jednání
obviněného posoudily mimo jiné jako pokus trestného činu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedených
důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči
poškozenému, neboť poté, co poškozeného ranou pěstí srazil na zem, v době,
kdy tento nehybně ležel na zemi, nebránil se, na něj ještě opakovaně zaútočil
kopanci obutou nohou do oblasti hlavy. Obviněnému přitom muselo být zřejmé, že
jde o oblast lidského těla mimořádně křehkou, ničím nechráněnou, kde jsou
uloženy životně důležité orgány. Ze znaleckého posudku, oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství (na č. l. 24 a násl. tr. spisu), vyplývá rozsah
poměrně závažných zranění poškozeného, které si vyžádalo 10 dnů hospitalizace a
následně 4 týdny léčení, přitom je zde uvedeno, že ke zraněním v obličejové
části a poranění čelní kosti byla nutná velká intenzita násilí. Z posudku dále
vyplývá, že poškozený byl bezprostředně ohrožen vznikem ještě závažnějších
následků na zdraví včetně život ohrožujících, ke kterým však jen náhodou
nedošlo. Vzhledem k osobě obviněného, ke způsobu jednání vůči poškozenému, k
intenzitě útoku, není možné, aby si obviněný neuvědomoval všechny hrozící
následky svého agresivního počínání vůči poškozenému a neuvědomoval si, jaké
nebezpečí kopáním do oblasti hlavy poškozenému hrozilo. Přitom je v této
souvislosti bez významu námitka obviněného, že z počátku šlo o incident
poškozeného s třetí osobou vyprovokovaný poškozeným, neboť obviněný řešil tento
konflikt zcela nepřiměřeným a neúnosným způsobem. Vzhledem k následkům,
kterými byl poškozený útokem obviněného bezprostředně ohrožen, včetně následků
smrtelných, pokud by sám nevyhledal lékařské ošetření, soudy nepochybily, když
kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus trestného činu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Právě tento hrozící
těžší následek je přitom podstatný z hlediska právního posouzení jednání
obviněného a nikoliv jednotlivá zranění, která poškozený skutečně utrpěl. Proto
je bez významu jeho námitka, že nebylo nepochybně prokázáno, jakou měrou se na
zranění poškozeného podílel, nehledě na skutkovou povahu této námitky. Nejvyšší
soud tedy konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní tak
subjektivní stránku uvedeného zločinu ve stadiu pokusu. Soudy obou stupňů
správně naznaly, že obviněný jednal úmyslně i ke způsobení těžšího následku. Z
hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom stačí zjištění, že
pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s
tím srozuměn. Právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu
ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, jak se
domáhá obviněný, nepřipadala v úvahu.
Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že k zániku odpovědnosti
obviněného za pokus trestného činu rozhodně nedošlo, neboť nebyly splněny
všechny zákonné podmínky. Podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost
za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího
jednání směřujícího k jeho spáchání a zároveň odstranil nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu nebo učinil o
pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu
chráněnému trestním zákonem, mohlo být ještě odstraněno. Obě uvedené podmínky
musí být splněny kumulativně. V daném případě však obviněný svým jednáním
popsaným ve skutkové větě učinil vše k dokonání trestného činu, avšak k jeho
dokonání přesto nedošlo. Nemohl splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §
21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť v jeho případě šlo o ukončený pokus,
kdy nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání, ale je třeba dobrovolného
aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které na zdraví poškozeného
hrozilo z podniknutého pokusu. To ale obviněný neučinil.
Nejvyšší soud na závěr konstatuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění
soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v
případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když
skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní
nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat
jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy
jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad
přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními
vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a
přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či
hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst.
5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou
důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu,
postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za
situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku,
kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených
právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému v projednávané věci neshledal takové
okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se
zákonem a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Výslechem
obviněného, svědků a listinnými důkazy bylo prokázáno trestné jednání
obviněného i jeho podíl na zraněních poškozeného. Není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že
soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že
se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný J. Š. nesouhlasí
se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o námitku obviněného, že považuje jemu uložený trest za nepřiměřeně
vysoký, Nejvyšší soud uvádí, že samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je
uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou
trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, a v daném případě to
nepřicházelo ani v úvahu, neboť obviněnému byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku
uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní
sazby. Námitky v tom smyslu, že uložený trest je velmi přísný, neboť soudy
jinak hodnotily rozhodné skutečnosti, než se jeví obviněnému, nelze podřadit
pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný
důvod podle § 265b tr. ř. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku
není, aby jeho cestou byl výrok o trestu napadán z důvodu „pouhé“
nepřiměřenosti, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní
sazby.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z části tomuto dovolacímu důvodu
neodpovídají a hmotně právní námitky považuje Nejvyšší soud za zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného J. Š. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš