7 Tdo 1159/2014-17-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. října 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 50 To 123/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 214/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 2 T 214/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným ad 1), ad 2) pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ad 1), ad 2) pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro jeho výkon zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se zločinů dopustil tím, že ad 1) dne 4. 10. 2012 v K. V., třída T. G. M., v blízkosti pobočky České pošty převzal od J. B. za přítomnosti M. B., finanční částku ve výši 180.000,- Kč, jako částku určenou pro nákup a dovoz osobního motorového vozidla Škoda Octavia TDi 1,9 stříbrné barvy, kdy k dovozu do K. V. mělo dojít do deseti dnů, převzetí finančních prostředků potvrdil podpisem na směnce, následně ale žádné vozidlo nezakoupil, nedovezl a finanční prostředky nevrátil, uvedeným jednáním způsobil škodu ve výši 180.000,- Kč Z. B., ad 2) dne 12. 10. 2012 v K. V., Z. ulice .. v prodejních prostorách pekárny převzal od J. V., za přítomnosti M. B., finanční částku 400.000,- Kč jako finanční částku určenou pro nákup a dovoz dvou osobních motorových vozidel, a to VW Sharan a VW Touran, kdy za každé vozidlo měla být určena částka ve výši 200.000,- Kč, k dovozu do K. V. mělo dojít do deseti dnů, následně ale žádné vozidlo nezakoupil, nedovezl a finanční prostředky nevrátil, uvedeným jednáním způsobil J. V. škodu ve výši 400.000,- Kč; jednáním pod body 1) a 2) tak celkově způsobil škodu ve výši 580.000,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť opakovaným zamítnutím jako nadbytečného jeho návrhu na provedení výslechu svědka K. V. B., došlo k porušení jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Provedení
odmítnutého důkazu obhajoby mohlo podle obviněného přivodit zcela jiné právní posouzení z hlediska hmotného práva. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnou námitkou obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně, jakož se jí zabýval také soud I. stupně, neboť obviněný vznesl stejnou námitku v rámci své obhajoby již před nalézacím soudem.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitka dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Toho si je ostatně obviněný vědom, když s touto jedinou námitkou (nevyslechnutí navrhovaného svědka) spojil údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Podstatou dovolání je tedy nesouhlas obviněného s tím, že soudy obou stupňů zamítly jeho návrh na doplnění dokazování výpovědí svědka K. V. B. Provedení tohoto důkazu by podle něj vedlo ke zcela jinému právnímu posouzení skutku. Obviněný však takovou námitkou v podstatě zpochybňuje správnost procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu, brojí tedy proti skutkovému zjištění učiněnému soudy na základě provedeného dokazování a proti úplnosti provedeného dokazování s tím, že soudy odůvodnily neprovedení uvedeného důkazu pouze jeho nadbytečností. Dokazování zůstalo podle obviněného neúplné, a skutek tak nebyl podle něj zjištěn způsobem, který by odpovídal zásadám spravedlivého procesu.
Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení. Námitka neprovedení navrhovaného důkazu nemůže sama o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Navíc za situace, kdy se jí zabývaly již oba soudy ve věci činné, přičemž správně shledaly tento důkaz vzhledem k ostatním provedeným důkazů nadbytečným, což také v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě odůvodnily.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (existenci takového rozporu obviněný ani nenamítal). V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování, jakož i hodnocení důkazů. Oba soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědka K. V. B. Pokud jde o námitku obviněného, v níž nesouhlasí se způsobem odůvodnění odmítnutí svého návrhu v rozhodnutích soudů obou stupňů, jde o námitku, která se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem i s ostatními dovolacími důvody přípustnými podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud (správně zjištěný skutek pouze jinak právně kvalifikoval), a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Obviněný své jednání vůči poškozeným v podstatě doznal, uvedl, že jim měl zajistit dovoz automobilů z Holandska a v souvislosti s tím od nich převzal částky uvedené ve skutkových větách, potvrdil také, že žádné automobily nedovezl.
V tomto směru jsou výpovědi obviněného a vyslechnutých svědků v souladu. Obviněný v rámci své obhajoby ale tvrdil, že sám je obětí trestného jednání, neboť peníze (obdržené od poškozených) údajně dále předal bez jakéhokoli dokladu či potvrzení osobě označené jako „K.“, ke kterému až v rámci předposledního hlavního líčení dne 9. 12. 2013 (č. l. 187 tr. spisu) uvedl příjmení a adresu (na Kanárských ostrovech) a který měl zajistit požadované automobily. Podle obviněného se ale „K.“ stal nekontaktním a s penězi zmizel.
Soudy obou stupňů se velice pečlivě zabývaly touto obhajobou obviněného, přičemž přesvědčivě odůvodnily, proč ji shledaly zcela účelovou a nepravdivou. Zejména z výpovědi svědka M. B. vyplývá, že obviněný hovořil o tom, že automobily dováží prostřednictvím své příbuzné, jméno “K.“ před ním nezmiňoval a na dovozu automobilu od jiné osoby tedy nebyli domluveni. Soudy také správně uvedly, že nelze uvěřit tomu, že by obviněný předal více než půl milionu korun jakési osobě, jejíž identitu by sám v podstatě neznal a s nímž nikdy předtím nespolupracoval.
Správnost tohoto závěru potvrzuje i bohatá kriminální minulost obviněného, který je již speciálním recidivistou v oblasti trestné činnosti podvodného charakteru. Je věcí obviněného, jakou obhajobu si v trestním řízení zvolí, ale je pouze na soudu, zda tuto obhajobu bude s ohledem na ostatní důkazy akceptovat. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy v souvislosti s dalšími provedenými důkazy zcela oprávněně shledaly výpověď obviněného v této části za zcela nevěrohodnou a účelovou. Znovu pak opakuje, že není povinností soudů akceptovat jakýkoliv důkazní návrh.
Oba soudy správně vyhodnotily, s ohledem na další ve věci provedené důkazy, návrh obviněného na provedení důkazu výslechem K.
V. B. jako nadbytečný, a proto ho zamítly. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, se kterými se plně ztotožnil.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného J. S. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš