7 Tdo 1165/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 10. 2010 o dovolání, které
podal obviněný D. V. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 55 To 123/2010, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 245/2009, takto:
Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolaní obviněného D. V. G.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 1 T 245/2009,
byl obviněný D. V. G. uznán vinným v bodě 1 trestným činem ublížení na
zdraví podle § 222 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů) a trestným činem porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2 trestným činem útoku na veřejného činitele
podle § 156 odst. l písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. l tr. zák.,
§ 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Výrokem podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na
náhradu škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného M. I.
Odvolání obviněných D. V. G. a M. I. , podaná proti výroku o vině a proti
výroku o trestech, byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 55 To 123/2010, podle § 256 tr. ř.
zamítnuta.
Obviněný D. V. G. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolaní
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Výrok o
zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b
odst. l písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že skutek uvedený v bodě 1 výroku o vině byl
nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. l tr.
zák. a že správně měl být posouzen podle § 221 tr. zák., neboť jeho úmysl
nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Poukázal na to, že jednal ve
stavu opilosti a že šlo o malicherný spor. Namítl, že ani není zřejmé, že by
zranění považované za těžkou újmu na zdraví způsobil právě on. Zpochybnil také
správnost právního posouzení skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině, a to
námitkou, že nebyla splněna ta podmínka trestného činu útoku na veřejného
činitele podle § 156 odst. l písm. b) tr. zák., která spočívá v tom, že
výhrůžka pronesená na adresu veřejného činitele musí vzbudit důvodnou obavu.
Obviněný D. V. G. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho
zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. l tr. zák. spáchaný v
jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1, 2 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v
Liberci, s nimiž se v napadaném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, spočíval v tom, že obvinění D. V. G. a M. I.
společně na ubytovně v L. , N. S. dne 5. 10. 2009 kolem 22,30 hodin poté, co
byli D. K. požádáni, aby nerušili noční klid, vtrhli do pokoje č. 203, při
vstupu vysadili dveře, v pokoji vyhrožovali T. B. , D. K. , J. J. a M. K.
, že to tam všechno vybijí, a ačkoli byli opakovaně vyzváni, aby z pokoje ihned
odešli, v pokoji setrvali, napadli nejprve T. B. , jehož nejméně dvacetkrát
udeřili pěstmi do oka, obličeje a hlavy, poté napadli D. K. , jehož nejméně
patnáctkrát udeřili pěstmi do obličeje, zatlačili ho na postel, kopli ho
kolenem do obličeje, vyhrožovali mu, že si dojdou pro kudlu a vrazí mu ji do
břicha, následně znovu napadli T. B. , jehož udeřili pěstí do zubů, uchopili
ho za spodní zuby a rozvírali mu čelisti, křičeli na něj, že ho zabijí, nejméně
osmkrát ho udeřili do obličeje, znovu napadli i D. K. , jehož opakovaně
udeřili pěstmi a lokty do hlavy, obviněný D. V. G. uchopil vysazené dveře,
zvedl je nad hlavu a rozběhl se proti D. K. , který však rukou dveře odrazil,
opět D. K. napadli údery pěstí, obviněný D. V. G. vyskočil na postel a
kopal ho do zad a ledvin, obviněný M. I. otočil D. K. na záda, klekl mu na
hrudník, škrtil ho, vyhrožoval mu, že ho uškrtí a zabije, a třikrát ho udeřili
rychlovarnou konvicí do obličeje. Podle zjištění Okresního soudu v Liberci
obvinění tímto jednáním způsobili poškozenému T. B. četné zhmožděniny a
oděrky na hlavě a v obličeji a krevní výron oka a poškozenému D. K. zhmoždění
dolní části zad a pánve, zhmoždění levé ledviny s masivním krvácením do moče,
zlomeninu příčných výběžků dvou bederních obratlů, zhmoždění obličeje a otřes
mozku s hospitalizací od 6. 10. 2009 do 9. 10. 2009 a následnou dobou léčení
jeden až dva měsíce (bod 1 rozsudku).
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. l tr. zák. se dopustil ten,
kdo jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.
Za těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. soudy
považovaly zranění, které utrpěl poškozený D. K. , pokud spočívalo ve
zhmoždění ledviny s masivním krvácením do moče a ve zlomenině příčných výběžků
bederních obratlů. Proti tomu obviněný D. V. G. v dovolání nic nenamítal a
své výhrady zaměřil proti závěru soudů, že jeho jednání bylo v příčinné
souvislosti s uvedeným zraněním a že jeho úmyslem bylo způsobit poškozenému
těžkou újmu na zdraví. Žádná z těchto námitek nemůže obstát.
Soudy ve shodě se zjištěními týkajícími se způsobu provedení útoku dospěly k
důvodnému závěru, že útok obou obviněných byl jejich společným jednáním a že k
tomu směřoval i jejich úmysl, takže šlo o spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák. Podstatou spolupachatelství je mimo jiné to, že každá z jednajících
osob odpovídá za trestný čin tak, jako by ho spáchala sama. Z toho vyplývá, že
již není rozhodné, která ze společně jednajících osob konkrétně způsobila tu či
onu dílčí část celého následku činu, neboť každá ze společně jednajících osob
odpovídá za celý následek.
Vztáhnou-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že odpovědnost
obviněného D. V. G. za těžkou újmu na zdraví, kterou utrpěl poškozený D.
K. , vyplývá z toho, že byl spolupachatelem podle § 9 odst. 2 tr. zák. Ze
strany obou obviněných šlo evidentně o společný útok, který byl vyvolán týmž
podnětem, směřoval proti týmž poškozeným, byl široce založen co do množství ran
zasazených poškozeným i použitím více různých útočných mechanismů, navíc byl
provázen výhrůžkami zabitím a jeho intenzita postupně rostla. Z takto
vymezeného rámce společně podniknutého útoku žádný z obviněných nijak
nevybočil, takže je vyloučena jakákoli úvaha o případném excesu. Zranění, které
ze společně podniknutého útoku obviněných vzešlo u poškozeného D. K. , svou
povahou, závažností a rozsahem bylo adekvátním následkem útoku, nijak se
nevymykalo z mezí daných způsobem a razancí útoku a z hlediska toho, že se
jednalo o vážnou poruchu zdraví, bylo i plně předvídatelné. Jinak je ovšem
třeba odkázat na tu část výroku o vině, v níž je výslovně uvedeno zjištění
podložené především jednoznačnou svědeckou výpovědí poškozeného, že to byl
právě obviněný D. V. G. , kdo poškozeného D. K. kopal do zad a ledvin, tj.
útočil proti němu způsobem, který evidentně vedl ke zranění posouzenému jako
těžká újma na zdraví.
Úmysl obviněného D. V. G. směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví soudy
výstižně vyvodily jednak ze zjištění týkajících se intenzity útoku, jednak ze
zjištění, že vážnou poruchu zdraví v podobě zranění ledviny a bederní páteře
poškozený D. K. utrpěl na těch místech těla, proti kterým byly kopy vedeny.
Obviněný kopal poškozeného cíleně do těchto míst, a to v té fázi celého útoku,
která následovala po předchozích opakovaných úderech pěstmi a loktem
směřujících zejména na hlavu poškozeného a po výhrůžkách zabitím. Obviněný
kopal do poškozeného za situace, kdy poškozený ležel a obviněný za ním vyskočil
na postel. Rozhodně tedy nešlo o nějaký náhodný či mimovolný zásah. Přitom
obvinění zahájili tuto část útoku proti poškozenému D. K. konstatováním, že
ho ještě pořádně nezmlátili (viz svědeckou výpověď poškozeného T. B. ). Tím
obvinění dali jasně najevo, že dosavadní újmu poškozeného nepovažují za
dostatečnou, a tomu také odpovídala zvýšená razance následující části útoku.
Pokud výsledkem závěrečné fáze útoku bylo zranění ledvin a bederní páteře,
které již nabylo povahy vážné poruchy zdraví ve smyslu znaků těžké újmy na
zdraví, je to zcela ve shodě se záměrem, který obviněný projevil celkovým
způsobem, jímž si při útoku počínal. Agresi obviněného lze sice vysvětlit jeho
namítanou opilostí, avšak není možné ji tím bagatelizovat. Úmysl směřující ke
způsobení těžké újmy na zdraví není s opilostí obviněného nijak neslučitelný.
To platí i o namítané malichernosti sporu. Spor, který se týkal rušení nočního
klidu, obviněný sám přenesl do podoby hrubého a bezohledného fyzického útoku
proti poškozenému, přičemž razanci tohoto útoku neustále stupňoval. Za tohoto
stavu nemůže být útok zlehčován původní malicherností sporu. Povaha sporu
rozhodně není okolností, která by vylučovala úmysl obviněného způsobit
poškozenému těžkou újmu na zdraví. Požadavek obviněného, aby jeho jednání bylo
kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák., tedy
nelze akceptovat.
Jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. b) tr.
zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Liberci, s
nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci, spočíval v tom, že obviněný D. V. G. na služebně
Obvodního oddělení Policie České republiky v Liberci, Krajinská ul., dne 5. 10.
2009 kolem 23,30 hodin v průběhu zajištění, ke kterému došlo podle zákona o
Policii České republiky, vyhrožoval policistovi pprap. Tomáši Molatovi, který
realizoval zajištění obviněného, že když ho po svém propuštění potká, sejme ho
a že ho nezachrání ani uniforma (bod 2 rozsudku). Z bližších okolností je
patrno, že k uvedenému jednání obviněného došlo za situace, kdy byl policií
zajištěn v souvislosti s předcházejícím fyzickým napadením poškozených T. B.
a D. K.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. b) tr.
zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jinému vyhrožoval usmrcením pro výkon
pravomoci veřejného činitele.
Zjištěné okolnosti jasně ukazují na to, že pronesenou výhružkou obviněný
sledoval zastrašení policisty, který byl činný při jeho zajištění. Z toho, jak
jsou konstruovány znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 156
odst. 1 písm. b) tr. zák., je patrno, že se k jejich naplnění nevyžaduje, aby
pronesená výhrůžka vzbudila skutečnou obavu u osoby, které je adresována, resp.
u veřejného činitele, jehož výkonem pravomoci je výhrůžka motivována. Tím se
uvedený trestný čin liší např. od trestného činu násilí proti skupině obyvatelů
a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., k jehož spáchání se
vyžadovalo mimo jiné to, aby výhrůžka byla učiněna takovým způsobem, že to
mohlo vzbudit důvodnou obavu. Z hlediska systematiky trestního zákona je
trestný čin útoku na veřejného činitele zařazen do třetí hlavy zvláštní části,
tj. mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, a v tomto rámci je
zakotven v prvním oddílu, který pojednává o trestných činech proti výkonu
pravomoci státního orgánu a veřejného činitele. Chráněn je tedy zájem na tom,
aby výkon pravomoci probíhal nerušeně bez zásahů, které mají mimo jiné povahu
výhrůžek specifikovaných v § 156 odst. 1 tr. zák. Takové výhrůžky narušují
výkon pravomoci již tím, že jsou vážně pronášeny, a to bez ohledu na to, zda
jejich účinkem bylo vyvolání skutečné obavy. Pokud podle námitek obviněného D.
V. G. nebylo zjištěno, že by jeho výhrůžky vzbudily skutečnou obavu u
policisty, jemuž byly určeny, nelze tím správnost výroku o vině nijak
zpochybnit.
Rozsudek Okresního soudu v Liberci není rozhodnutím, které by spočívalo na
nesprávném právním posouzení žádného ze skutků, jimiž byl obviněný D. V. G.
uznán vinným. Rozsudek tedy není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z toho vyplývá, že ani
napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci není
rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. V. G.
podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec