U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 7. října 2015 v Brně
dovolání obviněných M. T. , J. Š. , a S. Š. , roz. P. , proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To 24/2014, v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 28/2013, a rozhodl takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. T. a
S. Š. odmítají .
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 5 T 28/2013,
uznal obviněného M. T. vinným návodem ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 173
odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Současně zrušil výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 2 T
108/2012, a z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn.
2 T 106/2012, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Obviněného J. Š. uznal vinným pomocí ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 173
odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice
s dozorem. Obviněného S. Š. uznal vinným pomocí ke zločinu loupeže podle §
24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání
šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku
poškozené na náhradu škody.
Obvinění spáchali uvedené trestné činy tím, že dne 21. 6. 2012 kolem
17.15 hodin v domě čp. ..... v ulici ..... v N. S. , okres R. , obvinění J.
B. a J. Č. společně v úmyslu zmocnit se násilím zlatých šperků a finanční
hotovosti pod smyšlenou záminkou nákupu přívěsku vstoupili do zlatnictví
poškozeného K. R. , požádali ho o poskytnutí katalogu zboží, obviněný J.
B. stříkl poškozenému do obličeje nezjištěnou dráždivou látku, v důsledku
čehož měl poškozený narušené vidění a následně musel vyhledat lékařské
ošetření, poté dal obviněný J. Č. poškozenému do úst roubík, společně ho
povalili na zem, silonovým motouzem a lepicí páskou mu svázali ruce a nohy a
přelepili ústa okolo hlavy uvedenou páskou, obviněný J. B. rozbil skleněnou
vitrínu s vystavenými drobnými šperky, které uložil do plastového vědra
nalezeného ve vedlejší místnosti, v kapsách kalhot poškozeného se zmocnil klíčů
od bytu a obchodu, prohledal dílnu a trezor, kde odcizil nalezenou hotovost ve
výši nejméně 250.000 Kč a dále zlaté šperky přijaté od zákazníků k opravě, a to
nejméně zlaté náušnice s granáty, almadiny a diamanty v hodnotě 6.819 Kč, zlaté
náušnice s brilianty v hodnotě 29.315 Kč, zlatý prsten vyřezávaný ornamenty v
hodnotě 1.720 Kč, zlatý řetízek lambada v hodnotě 732 Kč, zlatý prsten v
hodnotě 1.370 Kč a celozlaté náušnice v hodnotě 1.960 Kč, dále rodinné šperky
poškozeného, a to nejméně tři zlaté náramky v hodnotě 19.100 Kč, čtyři zlaté
prsteny v hodnotě 12.800 Kč, dva zlaté řetízky v hodnotě 4.000 Kč a granátovou
soupravu v hodnotě 8.000 Kč, dále přepracované zlato – polotovar určený k
výrobě šperků v množství nejméně 201,45 gramů v hodnotě 161.160 Kč a zlomkové
zlato v množství nejméně 50 gramů v hodnotě 31.800 Kč, další přesně nezjištěné
množství rozpracovaných zlatých šperků, polodrahokamů a syntetických kamenů
nezjištěné ceny a starší digitální fotoaparát nezjištěné ceny a poškodili
skleněnou vitrínu, celkem tak způsobili poškozenému K. R. škodu ve výši
nejméně 528.876 Kč, přičemž jednali na základě návodu obviněného M. T. , jemuž
dal tip obviněný J. Š. , který jej informoval o zlatnictví, o osobě
poškozeného K. R. , jeho věku, množství v dílně uložených šperků a hotovosti,
použití vhodné záminky k tomu, aby poškozený vpustil obviněné do zlatnictví,
obviněný S. Š. svým osobním automobilem tovární značky Volvo V 40,
registrační značky ......., obviněné J. Č. , J. B. a M. T. přepravil na
místo podle pokynů obviněného M. T. , který čekal ve vozidle s obviněným S.
Š. , a poté kdy se obvinění vrátili do vozidla s odcizenými věcmi, obviněný S.
Š. je odvezl zpět, přičemž cestou si obvinění M. T. , J. Č. a J. B.
rozdělili odcizené věci a peníze a obviněný S. Š. převzal jako odměnu za
pomoc nejméně částku 10.000 Kč, obvinění M. T. , S. Š. a J. Š. takto
jednali v úmyslu usnadnit obviněným J. Č. a J. B. , aby se zmocnili uvedených
věcí a peněz s použitím násilí vůči poškozenému K. R.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To 24/2014,
podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných M. T. , J. Š. a
S. Š. podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. T. prostřednictvím svého
obhájce Mgr. Petra Škopka včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl, že s ohledem na provedené
dokazování nebyl skutkový stav věci správně hmotněprávně posouzen. Poukázal na
to, že nebyla naplněna subjektivní stránka návodu ke zločinu loupeže podle § 24
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedl,
že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že obviněný J. B. v hlavním
líčení popřel, že by jakýmkoliv způsobem naváděl jeho a obviněného J. Č. ,
loupežné přepadení bylo jejich okamžitým nápadem v provozovně poškozeného K.
R. Namítl, že věrohodnost výpovědí obviněných J. Č. a J. B. z přípravného
řízení je zpochybněna tím, že oba tuto výpověď následně změnili. Obviněný
nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, že všechny relevantní okolnosti byly
soudem prvního stupně vyloženy ve prospěch všech obviněných, neboť podle něj
existují zásadní pochybnosti o množství odcizeného zlata. Dále poukázal na
nesprávný závěr soudu prvního stupně týkající se finanční hotovosti ve výši
minimálně 250 000 Kč, která měla být odcizena poškozenému K. R. Dále namítl,
že soudy obou stupňů nebylo správně aplikováno ustanovení § 42 písm. p) tr.
zákoníku a § 43 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Uvedl, že po uplynutí poloviny výkonu
trestu zákazu činnosti, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v
Rakovníku ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 2 T 268/2009, bylo rozhodnuto o
podmíněném upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu. Obviněný si není vědom
toho, že by Okresní soud v Rakovníku ať už ve zkušební době nebo do jednoho
roku po uplynutí zkušební doby rozhodl o tom, že obviněný zbytek trestu zákazu
činnosti vykoná. Z tohoto důvodu měl soud vycházet z domněnky, že trest zákazu
činnosti byl vykonán dnem právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od
výkonu zbytku zákazu činnosti a že se tak na něj hledí, jako by nebyl odsouzen.
Namítl, že lhůta pěti let pro zahlazení odsouzení se počítá ode dne vydání
amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, které se vztahuje na rozsudek
rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 T 106/2012,
přičemž v této lhůtě se žádné trestné činnosti nedopustil. Uvedl, že se proto
nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že měl být ukládán souhrnný
trest za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v
Rakovníku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 2 T 108/2012, a v rozsudku Okresního
soudu v Rakovníku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 T 106/2012.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To
24/2014, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím
obhájce JUDr. Ladislava Šustra, Ph.D., včas dovolání opírající se o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nevzaly
dostatečně v úvahu všechny důkazy svědčící v jeho prospěch. Poukázal na to, že
v předcházejícím řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se
dopustil trestného jednání. Obviněný zpochybnil věrohodnost svědeckých
výpovědí, o které opírají soudy obou stupňů prokázání jeho viny. Uvedl, že od
počátku popírá jakoukoliv účast na trestném jednání ostatních spoluobviněných.
Namítl, že nebylo prokázáno, že by z jednání spoluobviněných měl jakýkoliv
majetkový či jiný prospěch. Poukázal na to, že výpověď svědka T. B. není
pravdivá, neboť jej nezná, nikdy jej neviděl a nikdy se neúčastnil žádných
jednání a schůzek s ním. Uvedl, že z protokolu o rekognici vůbec nevyplývá,
jakou osobu „J. “ označil, respektive jak tato osoba souvisí s trestním
stíháním, což je podle něj zásadní procesní vada, pro kterou není možné tento
protokol použít jako důkaz. Namítl, že soudy obou stupňů důsledně nedbaly
zásady in dubio pro reo, neboť rozpory a pochybnosti nebyly odstraněny a důkazy
svědčící v jeho neprospěch netvoří ucelený řetězec důkazů o jeho vině.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To
24/2014, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 5 T
28/2013, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal včas dovolání také obviněný
S. Š. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Hrubešové opírající se o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že při projednání jeho
trestní věci, resp. při hodnocení provedených důkazů, došlo k porušení zásad
spravedlivého soudního procesu v jeho neprospěch. Poukázal na to, že soudy obou
stupňů neučinily úplná skutková zjištění. Ve výroku o vině neuvedl, že by
obvinění J. Č. a J. B. přišli do provozovny poškozeného s úmyslem dopustit
se vůči němu fyzického násilí, resp. ani ve skutkové větě není uvedeno, že by s
jejich násilným jednáním vůči poškozenému byl ztotožněn. Dále namítl nesprávnou
aplikaci ustanovení § 42 odst. p) tr. zákoníku při ukládání trestu. Přestože
byl v minulosti trestně stíhán, svůj poslední trest vykonal již v roce 2007.
Okolnosti spáchání uvedeného skutku, zejména jeho podíl na spáchání skutku i
doba, která uplynula od jeho posledního odsouzení, vylučují ukládat trest při
zohlednění přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku. Obviněný
nepopírá svůj podíl na spáchané trestné činnosti, ale domnívá se, že jeho
jednání mělo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu krádeže a nikoli jako
pomoc k trestnému činu loupeže, neboť mu nebyl prokázán úmysl ke spáchání
násilného trestného činu.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 2 To
24/2014, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněných M. T. ,
J. Š. a S. Š. uvedl, že obvinění uplatnili ve svých dovoláních argumentaci
známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Těmito námitkami se
náležitě a dostatečně podrobně zabýval odvolací soud, přičemž jeho závěry jsou
logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Obvinění podle názoru
nejvyššího státního zástupce uvedli v dovolání prakticky výlučně skutkové
námitky, které nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
odmítl dovolání obviněných M. T. , J. Š. a S. Š. podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř., a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána
obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají obligatorní náležitosti dovolání
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného M. T. :
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. T. na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. zpochybňuje naplnění zákonných znaků zvlášť závažného zločinu loupeže
podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože podle něj jsou
skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a
skutkový stav byl nesprávně právně posouzen. Obviněný se odvolává na výpovědi
obviněných J. B. a J. Č. Pokud tito spoluobvinění krátce po zadržení
vypovídali odlišně ve snaze mu přitížit, bylo to proto, že on jejich jednání
popsal E. U. , která věc oznámila. Podle názoru obviněného soudy nesprávně
odmítly jeho námitky proti výpovědím svědků T. B. , P. V. a E. U. Z
přehledu těchto námitek je zcela zřejmé, že jde primárně o skutkové námitky,
které nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný
uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
Namítl, že existují zásadní pochybnosti o množství odcizeného zlata a
výši finanční hotovosti minimálně 250.000 Kč odcizené poškozenému K. R.
Těmito námitkami však obviněný zpochybňuje učiněná skutková zjištění, a proto
nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž
odkazuje § 265l odst. 1 tr. ř. Obviněný dále namítá jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž údajně došlo při
nesprávné aplikaci § 42 písm. p) tr. zákoníku a § 43 dost. 2, 4 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud těmto námitkám nepřisvědčil. Obviněný blíže neodůvodnil námitku
týkající se přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku. Podle něj
soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel byl již
pro trestný čin odsouzen. K této přitěžující okolnosti je soud povinen
přihlédnout (arg.: „přihlédne“). Podle téhož ustanovení je však soud oprávněn,
podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující
vzhledem k okolnostem vypočteným v tomto ustanovení. Je tedy zřejmé, že
fakultativní je jen to, že soud je oprávněn nepokládat za přitěžující okolnost,
že pachatel byl již pro trestný čin odsouzen, zatímco obligatorně (povinně)
musí k uvedené okolnosti přihlížet. Jestliže soud neučinil fakultativní
rozhodnutí, nelze to pokládat za vadu rozhodnutí.
Skutkovou okolností, která zakládá jiné hmotně právní posouzení může
být i to, zda přichází v úvahu uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud se zabýval otázkou uložení
souhrnného trestu obviněnému M. T. a dospěl k právnímu závěru, že souhrnný
trest byl uložen v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku, protože ke spáchání
posuzovaného činu obviněným došlo před vyhlášením dřívějších odsuzujících
rozsudků (resp. trestního příkazu). Dodal, že obviněný M. T. byl navíc
posuzován jako recidivista, což je přitěžující okolnost podle § 42 písm. p) tr.
zákoníku.
Nejvyšší soud nemá důvodu měnit svou judikaturu, podle níž, opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky uplatněné dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto
dovolací soud pokládá za zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného J. Š. :
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto
skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se
týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný J. Š. uplatnil ve svém dovolání pouze skutkové námitky. Těmito
námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož
i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové
námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice formálně opřel
dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil
tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a které nelze
podřadit pod tento dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými
zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky
proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto
nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem
přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým
zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění
důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo
686/2002).
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného J. Š. bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K dovolání obviněného S. Š. :
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není
možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §
265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je
vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně
deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že
právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou
takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na
skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem
právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti
odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy,
nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné
vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo
rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se
dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily
soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže
zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání
podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou
správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu
věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl
rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková
zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky
však nenaplňují uplatněný dovolací důvod.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka
pomoci ke zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 173
odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a že jeho jednání mělo být právně
kvalifikováno jako pomoc ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku k § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku.
Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu
nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání
trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním
poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí
nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím
svobody na dvě léta až deset let.
Podle § 173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pachatel bude potrestán
odnětím svobody na pět až dvanáct let, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Vycházel ze skutkového
stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen
ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem
odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný S.
Š. se aktivně podílel na trestné činnosti spoluobviněných J. B. , M. T. ,
J. Č. tak, že spoluobviněné J. B. , J. Č. a M. T. přepravil svým
osobním automobilem značky Volvo V40, ....., na místo činu, kde následně čekal
společně se spoluobviněným M. T. na spoluobviněné J. B. a J. Č. Po
provedení loupežného přepadení zlatnictví poškozeného K. R. je opět odvezl
zpět, přičemž obvinění M. T. , J. Č. a J. B. si v průběhu cesty rozdělili
odcizené věci a peníze a obviněný S. Š. převzal jako odměnu za pomoc nejméně
částku ve výši 10 000 Kč. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný S.
Š. svým jednáním naplnil nejen subjektivní stránku pomoci ke zločinu loupeže
podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky tohoto
zločinu, neboť usnadnil spoluobviněným J. Č. a J. B. spáchání zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zejména tím, že zajistil
jejich přepravu na místo činu a vytvořil jim také podmínky k úniku po provedení
loupeže v přistaveném vozidle. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že soudy obou stupňů při
rozhodování o výměře trestu nesprávně aplikovaly ustanovení § 42 odst. p) tr.
zákoníku.
K této námitce, která ve skutečnosti směřuje proti nepřiměřenosti trestu,
Nejvyšší soud poukazuje na to, že proti výroku o trestu lze zásadně podat
dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít
k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou
alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k
uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí též případy, v nichž by byl
uložen některý z druhů trestů sice uvedených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez
splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě
určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh
trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo
trestní sazbu je uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil
horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení,
pokud je v zákoně určena.
Obviněný dovozuje nepřiměřenou přísnost trestu z toho, že soud aplikoval
ustanovení § 42 písm. p) tr. zákoníku, podle něhož soud jako k přitěžující
okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel byl již pro trestný čin
odsouzen. Soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto
okolnost za přitěžující. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný z tohoto důvodu
namítal nepřiměřenost trestu i v odvolání. Odvolací soud se s ní vypořádal tak,
že poukázal na to, že obviněný byl v minulosti mnohokrát soudně trestán,
převážně pro majetkovou trestnou činnost. Jestliže vykonal zatím poslední z
uložených trestů v roce 2007, neuplynula od výkonu trestu do spáchání
posuzovaného trestného činu tak dlouhá doba, aby na předchozí odsouzení nebylo
možno hledět jako na přitěžující okolnost recidivy podle § 42 písm. p) tr.
zák., a proto uložený šestiletý trest odnětí svobody s výkonem ve věznici s
ostrahou nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Samotná nepřiměřenost uloženého
trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné
přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících
a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a
vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci
žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl
uložen přípustný druh trestu ve výměře rámci zákonné trestní sazby, jak se
stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění M. T. a J. Š. podali dovolání z jiných
důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a proto jejich dovolání odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr..ř. Dovolání obviněného S. Š. shledal jako celek
zjevně neopodstatněným, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
O dovoláních všech obviněných rozhodl v neveřejném zasedání za podmínek § 265r
odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu