7 Tdo 1172/2016-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. října 2016 v Brně
dovolání obviněného P. A., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7.
2014, sp. zn. 8 To 258/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 43/2013, a rozhodl takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 6 T
43/2013, uznal obviněného P. A. (dále zpravidla jen „obviněný“ nebo
„dovolatel“) vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
obvinění Š. V., M. H. a P. A., společně po vzájemné domluvě v úmyslu vylákat
od poškozeného P. C. finanční prostředky, dne 19. 11. 2012 v době okolo 22:00
hod. obviněná Š. V. zaslala svému tehdejšímu příteli, poškozenému P. C., SMS
zprávu ve znění: „Mám problém, potřebuji pomoct“, když předstírala, že má
strach ze strany třetí osoby, která jí už nedovolí odepsat. Následně
poškozenému okolo 22:30 hod. telefonoval obviněný P. A. s tím, že pokud chce
vidět „starou“ - myšleno obviněnou Š. V., ať za ni zaplatí částku 10 000 Kč
představující její dluhy nebo ji už neuvidí. Poškozený P. C. sdělil, že má
pouze 5 000 Kč, a že se pokusí zbytek sehnat, následně na výzvu obviněného P.
A. okolo 23:00 hod. v obci H. u staré cihelny, okres K. V., předal obviněným
z obavy o zdraví a život obviněné Š. V. částku 5 000 Kč, poté, když mu
obvinění ukázali obviněnou Š. V., kterou vyzval k nastoupení do jeho vozidla,
což odmítl obviněný M. H. s tím, že se obviněná vrátí do jejich vozu, protože
poškozenému nevěří, že by jim dal zbytek peněz. Následně byl poškozený
obviněným P. A. ujištěn, že se mu ozvou, aby jim mohl předat zbytek peněz, a
poté z místa odjeli. Po chvilce obviněný P. A. telefonoval poškozenému s tím,
že chce následující den částku 7 000 Kč, když částka 2 000 Kč činí penále. Dne
20. 11. 2012 poté co poškozený P. C. formou SMS zprávy sdělil obviněnému P.
A., že pro něj má pouze částku 6 000 Kč, což obviněný P. A. akceptoval, se
poškozený P. C. okolo 15:00 hod. dostavil na telefonickou výzvu obviněného P.
A. k P. M. v ul. Z. v K. V., kam přišli oba obvinění M. H. a P. A., a
poškozeného P. C. vyzvali k vydání peněz, což poškozený P. C. odmítl do doby,
než uvidí obviněnou Š. V., kterou mu obvinění posléze přivedli ukázat.
Poškozený P. C. poté předal částku 6 000 Kč obviněnému P. A., který mu sdělil,
že obviněná u něho má další dluhy. Z toho důvodu poškozený P. C. obviněnému
P. A. vydal i svůj mobilní telefon zn. Sony Xperia T bez SIM karty v hodnotě
12 000 Kč, jako kompenzaci za údajné dluhy obviněné Š. V., s čímž obviněný P.
A. souhlasil, věci převzal a společně s obviněným M. H. z místa odešli.
Obviněná Š. V. s poškozeným P. C. zůstala ve vozidle a poté mu sdělila, že
si dojde pro nějaký telefon, a aby na ni počkal na benzinové čerpací stanici
ÖMV, což poškozený učinil, avšak obviněná Š. V. se již nevrátila. Všichni
obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozenému P. C. škodu ve výši 23 000
Kč.
Podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil
obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do
věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 6 T
2/2013, sp. zn. 3 T 22/2013, i výrok o trestu z trestního příkazu Okresního
soudu v Lounech ze dne 25. 2. 2013, doručený s účinky vyhlášení 2. 3. 2013,
týkající se obviněného P. A., jakož i všechna další rohodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud zrušením, k němuž došlo, pozbyla podkladu. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným M. H. a P. A. povinnost společně a
nerozdílně nahradit poškozenému P. C. škodu 23 000 Kč.
Podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného P. A. obžaloby okresního
státního zástupce v Karlových Varech, sp. zn. 2 Zt 80/2012, pro skutek
kvalifikovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr.
zákoníku, kterého se s obviněným M. H. měl dopustit tím, že v době od 7:00
hod. do 12:30 hod. dne 21. 11. 2012 v B. n. T. – V., okres K. V., u domu č.
p. .... po překonání dózického zámku na dveřích z dílny odcizili benzinovou
motorovou pilu zn. Jonseret v hodnotě 7 500 Kč a AKU vrtačku zn. Skil v hodnotě
500 Kč, čímž měli způsobit poškozenému P. V. škodu 8 000 Kč, odcizené věci
byly u obviněných zajištěny při jejich zadržení dne 22. 11. 2012, neboť nebylo
prokázáno, že obvinění spáchali žalovaný skutek.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 To 258/2014, podle
§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního
zástupce podaného v neprospěch obviněných P. A. a M. H. proti výrokům o
trestech rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4. 2014, sp. zn.
6 T 43/2013, a ve výrocích o trestech uložených obviněným M. H. a P. A.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině znovu rozhodl a
podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil
obviněného M. H. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a
obviněného P. A. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti
měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil oba obviněné pro výkon
trestů do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému M. H.
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu dvou roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil
výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 1.
2014, sp. zn. 6 T 26/2013, ohledně obviněného M. H., a ohledně obviněného P.
A. z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 6
T 2/2013, a z trestního příkazu Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 2. 2013,
sp. zn. 3 T 22/2013, který byl obviněnému P. A. doručen dne 1. 3. 2013, jakož
i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodné odvolání obviněného P. A. podané proti všem výrokům rozsudku
soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti uvedenému usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Kateřiny
Walterové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyly naplněny zákonné znaky zločinu vydírání podle
§ 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, protože nebylo v průběhu řízení
prokázáno, že se dopustil jednání proti poškozenému P. C. Poškozeného k ničemu
nenutil násilím, pohrůžkou násilí, ani pohrůžkou jiné těžké újmy. Obviněný
uvedl, že skutečnost, že poškozený odmítl vypovídat před soudem prvního stupně
zapříčinila to, že dokazování nemohlo být vedeno v jeho prospěch, a že výpověď
poškozeného postrádá v některých částech souvislosti. Podle něj je nepřípustné,
aby si soud právě tyto souvislosti domýšlel a vyplňoval tak mezery v prováděném
dokazování. Obviněný popřel, že by z jeho strany došlo k jakýmkoliv výhrůžkám
proti poškozenému P. C. Závěrem namítl, že uložený trest je nepřiměřeně
přísný, přestože je majetkovým recidivistou.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 To
258/2014. Další postup nenavrhl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného P. A. nebude
věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v dovolání uplatnil zčásti skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že
nebylo v průběhu řízení prokázáno, že se dopustil jednání proti poškozenému P.
C., že je nepřípustné, aby si soud domýšlel souvislosti a tím vyplňoval mezery
v prováděném dokazování, a že by z jeho strany došlo k jakýmkoliv výhrůžkám
proti poškozenému. Obviněný těmito námitkami napadl rozsah provedeného
dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy,
jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný
dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve
věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým
zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu
vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci
řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není
naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů a způsobem
hodnocení důkazů.
IV. Důvodnost dovolání
Obviněný právně relevantně namítl, že nenaplnil zákonné znaky zločinu vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude
potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem.
Podle § 175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až osm
let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného a poukazuje na to, že trestný
čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku je spáchán tehdy, když pachatel nutí
jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou
násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou
násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel
dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a
ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním
nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, 1752 s.). Spáchání trestného činu vydírání nejméně se dvěma osobami
zahrnuje jakoukoliv formu účastenství, tedy i spolupachatelství (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68, uveřejněné pod č.
25/1968 Sb. rozh. tr.). Tyto další dvě osoby nemusí být trestně odpovědné a
nemusí o sobě vzájemně vědět. S ohledem na povahu této okolnosti se z hlediska
subjektivní stránky vyžaduje úmysl ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku a § 15
tr. zákoníku.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního
stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného
dokazování vyplývá, že obviněný P. A. společně s obviněnými Š. V. a M. H.,
tj. nejméně se dvěma osobami společně jednal tak, že dne 19. 11. 2012 v úmyslu
vylákat od poškozeného P. C. finanční obnos, předstírali, že obviněná Š. V.
(tehdy přítelkyně poškozeného) má strach ze třetí osoby, která by jí již
nedovolila opětovně napsat poškozenému, a to tak, že mu nejprve zaslali SMS
zprávu. Následně mu obviněný P. A. telefonoval, že pokud chce obviněnou
vidět, musí zaplatit 10 000 Kč. Pod pohrůžkou násilí na obviněné poškozeného
nutili k úhradě částky 10 000 Kč představující náhradu za údajné dluhy obviněné
Š. V. Dne 20. 11. 2012 po předchozí komunikaci s poškozeným prostřednictvím
SMS zprávy se obvinění P. A. a M. H. setkali s poškozeným P. C. u P. M.
v K. V. za účelem předání částky 6 000 Kč (opět jako úhrady údajných dluhů
obviněné, které měla u obviněných) a obviněné, kterou mu oba obvinění přivezli
ukázat. Jakmile poškozený předal částku 6 000 Kč, obvinění mu sdělili, že
obviněná má u nich další dluhy, a proto poškozený jim vydal i svůj mobilní
telefon v hodnotě 12 000 Kč. Obvinění P. A. a M. H. peníze a mobilní
telefon převzali a odešli. Po odchodu obviněných obviněná Š. V. s poškozeným
zůstala ve vozidle odkud pod záminkou, že si dojde pro mobilní telefon, odešla
(a to i přesto, že na ni měl poškozený P. C. počkat na čerpací stanici) a již
se nevrátila. Všichni tři obvinění poškozenému jednáním způsobili škodu ve výši
23 000 Kč. Zcela správně uvedl Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozsudku mimo
jiné, že to byl právě obviněný P. A., který byl vykonavatelem jednání vůči
poškozenému P. C. zásadně s ním jednal a vydíral ho, byť nelze vyloučit, že
trestnou činnost mohla vymyslet již odsouzená Š. V.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. A. je zjevně neopodstatněné,
a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odvolání rozhodl v
neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v dovolacím řízení nedošlo k žádným
průtahům. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 To
258/2014, byl doručen obviněnému P. A. až dne 1. 8. 2016 a spis byl předložen
Okresním soudem v Karlových Varech dne 25. 8. 2016 Nejvyššímu soudu k
rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu