7 Tdo 1173/2012-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 10. 2012 o dovolání
obviněného R. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4.
2012, sp. zn. 10 To 132/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 2 T 109/2011 t a k t o :
Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 2 T 109/2011,
byl obviněný R. F. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle
§ 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu
řízení motorových vozidel na pět let. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř., podle
§ 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných
nárocích na náhradu škody.
Jako přečin posoudil Okresní soud v Kolíně skutek, který podle jeho zjištění
spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 16. 9. 2010 kolem 16,10 hodin v obci
N. , okr. K. (v rozsudku je nepřesně uvedeno P. – v. ), na silnici č. ......
řídil vozidlo zn. Audi Q7 4L, při průjezdu nepřehledné levotočivé zatáčky
rychlostí nejméně 55 km/h vjel do protisměru nejméně o 0,5 m, levou přední
částí vozidla se střetl s levou přední částí protijedoucího vozidla zn. Opel
Corsa, které poté narazilo do podezdívky plotu domu, a v důsledku toho došlo
ke zraněním osob jedoucích ve vozidle zn. Opel Corsa, a to k těžkému zranění
nepřipoutaného řidiče O. O. , který zemřel dne 8. 10. 2011, k těžkému zranění
nepřipoutané spolujezdkyně na zadním sedadle E. L. , která zemřela dne 7. 2.
2011, a ke zranění nepřipoutané spolujezdkyně na předním sedadle E. O.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu
v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 10 To 132/2012, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu
namítl, že „skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným“, není trestným činem. V
této souvislosti vyjádřil názor, že poškozený O. O. nebyl vzhledem k
špatnému zdravotnímu stavu způsobilý řídit motorové vozidlo, a že smrtelné
následky nehody byly způsobeny okolností, že poškození nebyli připoutáni
bezpečnostními pásy. Mimo dovolací důvod projevil nesouhlas se skutkovými
zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, a s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení
dalších důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Kolíně věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za
dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není žádný další běžný
opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu,
ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až
1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen
formálně odkázat na zákonný dovolací důvod. Uplatněné námitky musí odpovídat
deklarovanému dovolacímu důvodu také svým obsahem.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Citované ustanovení je koncipováno tak, že pokud je dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, tak jak ho zjistily soudy
prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění
dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat,
že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci
skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové
námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného
hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových
zjištěních soudů a jejich nahrazení tou verzí skutkového stavu, kterou sám
prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na
další dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako
mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních
vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů
prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu
dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se
Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve
vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně,
a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Za dovolací důvod tak bylo možné považovat pouze ty námitky týkající se
právního posouzení skutku, které obviněný vztahoval ke skutku uvedenému ve
výroku o vině.
Správnosti právního posouzení skutku se nijak netýká okolnost, zda poškozený
O. O. byl zdravotně způsobilý k řízení motorového vozidla. Pro posouzení
způsobu jízdy poškozeného je významné to, že jel ze svého hlediska v pravé
polovině vozovky a pohyboval se rychlostí, při které dodržoval rychlostní limit
a která byla přiměřená vzhledem k dané situaci. Namítaný špatný zdravotní stav
poškozeného rozhodně nemohl být okolností, která by mohla mít jakýkoli příčinný
význam ve vztahu ke srážce obou vozidel. Proto soudy nijak nepochybily ani tím,
že nevyhověly návrhům obviněného na doplnění důkazů, jimiž obviněný sledoval
objasnění zdravotního stavu poškozeného v době nehody a ověření jeho zdravotní
způsobilosti k řízení motorového vozidla.
V návaznosti na zjištění, že poškození nebyli připoutáni bezpečnostními pásy,
se Okresní soud v Kolíně zabýval také otázkou, zda a jaký vliv měla tato
okolnost na míru následků nehody, a zaměřil na objasnění této otázky prováděné
dokazování. Ze zjištění, ke kterým Okresní soud v Kolíně dospěl, je zřejmé, že
vzhledem k rozmístění poškozených ve vozidle, dále vzhledem k tomu, že vozidlo
poškozených bylo vystaveno nejen srážce s protijedoucím vozidlem obviněného,
ale v důsledku této srážky také nárazu do podezdívky plotu v těsné blízkosti
vozovky, a konečně i vzhledem ke snižující se účinnosti bezpečnostních pásů při
nárazech v rychlosti nad 50 km/h, nemělo nepřipoutání vliv na zranění
poškozeného O. O. Z těchto zjištění vyplývá, že zranění, která posléze vedla
ke smrti poškozeného O. O. , by nastala i kdyby poškozený byl připoután
bezpečnostními pásy. Namítaná okolnost, že poškozený nebyl připoután, tedy
nebyla v příčinné souvislosti se smrtí poškozeného. Ve vztahu k poškozené E.
L. učinil Okresní soud v Kolíně závěr, že pokud by byla připoutána, neutrpěla
by tak závažná zranění, aby to u ní vedlo ke smrtelnému následku. Tento závěr
pojal Okresní soud v Kolíně do odůvodnění rozsudku, z něhož je patrno, že
právní kvalifikaci skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst.
1, 2 tr. zákoníku vztahoval jen k usmrcení poškozeného O. O. , a nikoli též k
usmrcení poškozené E. L. Okresnímu soudu v Kolíně lze vytknout, že popis
skutku ve výroku rozsudku nepřizpůsobil uvedenému závěru. Jde však o
nepodstatnou vadu, která jinak nemá vliv na správnost použité právní
kvalifikace.
V námitkách obviněného, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b
odst. l písm. g) tr. ř., neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby na
výroku o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2
tr. zákoníku cokoli měnil.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně
nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému
základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. V poměru mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor zejména tehdy,
jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co
je obsahem důkazů, na jejichž podkladě soudy tato zjištění učinily, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, z nichž v napadeném
usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění
soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly zejména
výpovědi svědkyně E. O. (spolujezdkyně ve vozidle poškozeného) a svědkyně P.
Š. (spolujezdkyně ve vozidle obviněného), protokol o nehodě v silničním
provozu s plánkem místa a fotodokumentací, znalecké posudky z oboru dopravy a z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z důkazů vyplývá, že k nehodě
došlo na pozemní komunikaci, jejíž vozovka byly široká 5,7 m. Vzhledem k
rozměrům obou vozidel je jasné, že při uvedené šířce vozovky se obě vozidla
mohla bezpečně minout, pokud by se každý z řidičů pohyboval ve své pravé
polovině vozovky. Obviněný ovšem projížděl sice spíše mírnou, ale méně
přehlednou levotočivou zatáčku tak, že nejméně o půl metru zasahoval do levé
poloviny vozovky. V tomto nesprávném způsobu jízdy obviněného spočívala příčina
střetu obou vozidel. Námitky obviněného, že k přejetí do protisměru u něho
došlo mimovolně v důsledku náhlého kýchnutí, jsou jen opakováním obhajoby z
původního řízení. Pokud soudy považovaly tuto obhajobu za nevěrohodnou, měly k
tomu přijatelné důvody. Svědkyně P. Š. , spolujezdkyně obviněného, popsala
průběh jízdy až do okamžiku srážky jako klidný a bez nějakých zvláštních
zvukových jevů. Významná je také výpověď svědkyně E. O. , spolujezdkyně ve
vozidle zn. Opel Corsa, která utrpěla jen lehké zranění, byla schopná popsat
situaci po nehodě a v tomto rámci popsala i chování obviněného. Svědkyně E.
O. nezaznamenala, že by se obviněný snažil vysvětlit srážku tím, že byl nějak
indisponován náhlým kýchnutím nebo jiným způsobem a že z toho důvodu vjel do
protisměru. Přitom pokud by okolnost namítaná obviněným byla pravdivá, bylo by
logické, aby toto v podstatě omluvitelné a přijatelné vysvětlení prezentoval
ihned na místě nehody, zvláště pak vůči osobě, která při nehodě utrpěla
zranění. Lze jen dodat, že svědkyně E. O. měla z chování obviněného dojem,
jako by se naopak snažil prezentovat tak, že vozidlo zn. Audi Q7 ani neřídil.
Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká
skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího
důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v
žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního
a druhého stupně jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily svůj
hodnotící postup. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem,
nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti soudy přijatelně
vysvětlily také to, proč považují provedené dokazování za dostatečné a návrhy
obviněného na provedení dalších důkazů za nadbytečné.
Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, a s rozsahem, v němž soudy provedly dokazování, není
dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec