7 Tdo 1182/2006-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 11. 2006 v řízení o
dovoláních, která podali mimo jiné obvinění M. M., a R. M., proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T
94/2001, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obvinění M. M. a R. M. neberou do vazby.
Obvinění M. M. a R. M. vykonávají tresty odnětí svobody, které jim byly v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 94/2001
uloženy rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To
613/2004. Tento rozsudek byl v dovolacím řízení ohledně obou obviněných zrušen
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I, s
tím, že Krajskému soudu v Ostravě bylo uloženo, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Za těchto okolností bylo nutné, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř.
rozhodl o vazbě obviněných, neboť další výkon trestu odnětí svobody ztratil
podklad ve zrušeném rozsudku.
Nejvyšší soud shledal, že u žádného z obviněných není dán jakýkoli z důvodů
vazby podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř., a proto rozhodl tak, že obvinění se
do vazby neberou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 7 Tdo 1182/2006
Datum rozhodnutí: 22.11.2006
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
7 Tdo 1182/2006-I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. 11. 2006 dovolání
obviněných M. M., L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N., a F. P., proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, v trestní
věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 94/2001 a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, ohledně obviněných M. M.,
L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. se
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004,
z r u š u j e také ohledně obviněných R. C., M. H. a M. R.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část
rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 T
94/2001, byli obvinění M. M., R. C., M. B., R. B., L. B., Z. C., J. G., M. H.,
Z. K., P. L., R. M., P. M., M. M., P. N., R. N., F. P., M. R., Š. R., M. S., J.
S., M. Z. a M. Z. uznáni vinnými trestnými činy nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. (přitom u některých
obviněných šlo o trestný čin dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák.). Odsouzeni byli obvinění M. M., Z. C., P. L., R. M.
k trestům odnětí svobody na 30 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s
ostrahou, obviněný R. C. k trestu odnětí svobody na 3 roky nepodmíněně se
zařazením do věznice s ostrahou, obviněný R. N. k trestu odnětí svobody na 2
roky nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a ostatní obvinění k
podmíněným trestů odnětí svobody.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podali odvolání obvinění M. M.,
R. C., M. B., R. B., L. B., Z. C., J. G., M. H., Z. K., P. L., R. M., P. M., P.
N., R. N., F. P., M. R., Š. R., M. S., J. S., M. Z. a státní zástupce v
neprospěch obviněných M. M., R. C., L. B., Z. C., M. H., P. L., R. M., R. N.,
F. P., M. R. a M. S.
O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v
neprospěch obviněných M. M., R. C., Z. C., M. H., P. L., R. M., R. N., F. P. a
M. R. a z podnětu odvolání obviněných M. M., R. C., R. B., L. B., Z. C., M. H. a P. L. byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušen ohledně těchto
obviněných v celém rozsahu. Z podnětu odvolání obviněné Š. R. byl rozsudek
Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušen ohledně této obviněné ve výroku o
trestu. Ve věci obviněných, ohledně nichž byl rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku Místku zrušen, bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění M. M. a R. C. byli
uznáni vinnými každý trestným činem nedovoleného překročení státní hranice
podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. dílem dokonaným a dílem
nedokonaným podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 171 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák.,
obvinění R. B. a L. B. byli uznáni vinnými každý trestným činem nedovoleného
překročení státní hranice podle § 171 a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.,
obvinění Z. C., M. H., P. L., R. M. a R. N. byli uznáni vinnými každý trestným
činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b),
c) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1 tr. zák., §
171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák., a obvinění F. P. a M. R. byli uznáni vinnými
trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2
písm. b), c) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný M. M. k úhrnnému trestu
odnětí svobody na 40 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou,
obviněný R. C. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky nepodmíněně se
zařazením do věznice s dozorem, obvinění R. B. a L. B. každý k trestu odnětí
svobody na 1 rok podmíněně se zkušební dobou stanovenou na 2 roky, obviněný Z. C. k trestu odnětí svobody na 30 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s
ostrahou, obviněný M. H. k trestu odnětí svobody na 28 měsíců podmíněně se
zkušební dobou stanovenou na 3 roky při současném vyslovení dohledu, obvinění
P. L. a R. M. každý k trestu odnětí svobody na 30 měsíců nepodmíněně se
zařazením do věznice s ostrahou, obviněný R. N. k trestu odnětí svobody na 28
měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na 3 roky při současném vyslovení
dohledu, obvinění F. P. a M. R. každý k trestu odnětí svobody na 30 měsíců
podmíněně se zkušební dobou stanovenou na 3 roky při současném vyslovení
dohledu. Nově bylo rozhodnuto také o trestu ohledně obviněné Š. R. Odvolání
státního zástupce ohledně obviněných L. B., J. G., Z. K., Š. R., M. S. a M. Z. a odvolání obviněných M. B., J. G., Z. K., R. M., P. M., P. N., R. N., M. R.,
M. S., J. S. a M. Z. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Obvinění M. M., R. C.,
R. B., L. B., Z. C., M. H., P. L. a F. P. byli podle § 226 písm. c) tr. ř.
zproštěni obžaloby pro některé útoky, jimiž měli spáchat trestný čin
nedovoleného překročení státní hranice podle § 171 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a jako trestný čin
účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., přičemž v případě
obviněných Z. C. a P. L. měl být trestný čin účasti na zločinném spolčení
spáchán zvlášť nebezpečnými recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák.
Obvinění M. M., L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P. podali
prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě.
Obviněný M. M. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku, pokud byl
uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že provedené důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění neumožňují
činit závěr, že zločinná organizace, o níž je v jeho věci v napadeném rozsudku
zmínka, byla součástí nějakého mezinárodního gangu zabývajícího se převáděním
osob z třetích zemí do zemí západní Evropy. Poukázal na to, že chybí zákonné
znaky zločinného spolčení podle § 89 odst. 17 tr. zák. Domáhal se toho, aby
Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému
soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný L. B. napadl rozsudek v části, v níž byl uznán vinným trestným činem
nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr.
zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho
mezích namítl, že v souvislosti s trestnou činností nepřijal žádnou úplatu, a
zpochybnil i závěr, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny.
Poukázal na to, že na věci se podílel jen okrajově, aniž byl zasvěcen do
širších souvislostí jednání ostatních obviněných. Domáhal se toho, aby Nejvyšší
soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.
Obviněný Z. C. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku. Odkázal na
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V souvislosti s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že v hlavním
líčení rozhodoval jako předseda senátu soudce, který v přípravném řízení
nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Uvedl, že v usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 8 To 324/2003, které bylo
publikováno v časopise Soudní rozhledy, byla tato okolnost považována za důvod
vyloučení soudce z rozhodování v hlavním líčení. V souvislosti s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že ve skutkových
zjištěních soudů není podklad pro to, aby trestný čin, jímž byl uznán vinným,
byl kvalifikován jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení
podle § 43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil
rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku Místku věc znovu
projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
Obviněný P. L. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku. Odkázal na
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zahrnul námitku proti tomu, že v hlavním
líčení rozhodoval předseda senátu, který předtím v přípravném řízení jako
soudce nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Tohoto soudce
označil za vyloučeného z rozhodování v hlavním líčení. Poukázal na rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni, který v obdobném případě považoval soudce z uvedeného
důvodu za vyloučeného. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný zahrnul námitky směřující proti právnímu posouzení skutku, pokud byl
kvalifikován jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §
43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky
obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku věc znovu projednat
a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
Obviněný R. M. napadl jeho se týkající část rozsudku. Odkázal na důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že trestný čin, jímž byl uznán
vinným, byl nesprávně posouzen jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho
zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný R. N. napadl jeho se týkající část rozsudku. Odkázal na důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítl, že jeho jednání
bylo chybně kvalifikováno jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho
zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.
Obviněný F. P. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku. Odkázal na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se žádného
protiprávního jednání aktivně nezúčastnil, za nepodložené označil to, že by se
činu dopustil za úplatu a jako člen organizované skupiny, a nesouhlas projevil
i s tím, že by se činu dopustil ve prospěch zločinného spolčení. Domáhal se
toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil odsuzující část napadeného rozsudku
a aby ho zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření označila
dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná a navrhla, aby je Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že nijak nebral v úvahu ty části
podaných dovolání, v nichž obvinění uplatňovali námitky nacházející se mimo
meze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Jde o
námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily, jak postupovaly při
dokazování, v jakém rozsahu provedly důkazy, že přihlížely k úkonům, které
podle názoru dovolatalů nebyly použitelné jako důkaz (zejména odposlech a
záznam telekomunikačního provozu) apod. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho
cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. To se zejména týká i dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení
skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Podstatou tohoto dovolacího
důvodu je to, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy.
Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení toho skutkového stavu, který
zjistily soudy. Nejvyšší soud se proto námitkami obviněných proti právnímu
posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který v napadeném
rozsudku zjistil Krajský soud v Ostravě, a nijak nepřihlížel k námitkám, jimiž
se obvinění snažili dosáhnout změny ve skutkových zjištěních, na nichž byl
založen napadený rozsudek.
Přihlížeje tedy jen k námitkám, které spadaly do rámce deklarovaných dovolacích
důvodů, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 5 tr. ř. přezkoumal ohledně každého
z dovolatelů napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání
jsou důvodná, pokud byla opřena o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Uvedený dovolací důvod uplatnili obvinění Z. C. a P. L. Soudcem, jehož
vyloučení obvinění namítali, byl JUDr. V. K., soudce Okresního soudu ve Frýdku-
Místku, který jako předseda senátu tohoto soudu rozhodoval v hlavním líčení.
Tento soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního
provozu (§ 88 tr. ř.) u obviněných M. M., R. C. a M. H. (totožnost tohoto
obviněného však nebyla v době nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu známa a tento obviněný byl identifikován jen označením „M.“). Odposlech
a záznam telekomunikačního provozu v případě ostatních obviněných nařídili jiní
soudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, v případě obviněných Z. C. a P. L. šlo
o soudce JUDr. P. P.
O tom, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu u obviněných M. M., R.
C. a M. H. nařídil JUDr. V. K., se obvinění Z. C. a P. L. dověděli nejpozději
ve stádiu skončení vyšetřování, když jim bylo podle § 166 odst. 1 tr. ř.
umožněno prostudovat si spisy. Z toho vyplývá, že obviněným Z. C. a P. L. byla
v původním řízení známa okolnost, o kterou nyní opírají dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Před rozhodnutím orgánu druhého stupně však tuto
okolnost uplatnil jen obviněný Z. C., a to v odvolání podaném proti prvnímu
odsuzujícímu rozsudku. Obviněný P. L. tuto okolnost v původním řízení
neuplatnil, a proto v jeho případě nepřichází v úvahu, aby o ní opíral dovolací
důvod. Není tedy nutné, aby se Nejvyšší soud dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. dále zabýval ve vztahu k obviněnému P. L.
Pokud jde o obviněného Z. C., je třeba zopakovat, že v přípravném řízení u něho
odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařídil jiný soudce, než který pak
rozhodoval v hlavním líčení. Vyvstává tudíž otázka, zda ve věci obviněného Z.
C. byl vyloučen soudce, který rozhodoval v hlavním líčení a který předtím v
přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu u jiných
obviněných.
Vystupování soudce v přípravném řízení, ať již má formu rozhodnutí, anebo se
uplatňuje jinak, není obecně samo o sobě důvodem vyloučení soudce z vykonávání
úkonů trestního řízení ve stádiu po podání obžaloby. Za důvod vyloučení se tu
podle § 30 odst. 2 tr. ř. považuje jen to, že soudce v projednávané věci v
přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo
rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Výčet těchto tří
způsobů, jimiž soudce zasahuje do přípravného řízení, je taxativní, což
znamená, že jiné způsoby jeho ingerence do přípravného řízení samy o sobě
nejsou důvodem jeho vyloučení podle § 30 odst. 2 tr. ř. Z toho vyplývá, že
pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního
provozu, není to důvodem jeho vyloučení podle § 30 odst. 2 tr. ř.
Je však třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v
přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v § 30 odst. 2 tr. ř.,
nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti,
že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. O takový
případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce
činil byť jen předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda
jeho pachatelem je obviněný, obdobně jako např. při rozhodování o vazbě a při
vydání příkazu k zatčení.
Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je podle § 88 odst. 1
tr. ř. podmíněno tím, že je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný
trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje
vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou
sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Již z toho, jak jsou
koncipovány podmínky nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu,
je zřejmé, že soudce nemusí činit žádné závěry o důvodnosti podezření ze
spáchání trestného činu, zejména ne ve vztahu ke konkrétní osobě, a zaujímat
tak, byť jen předběžně a v úrovni pravděpodobnosti, stanovisko k otázce viny
určitého obviněného. Z tohoto rámce nevybočil v posuzovaném případě ani postup
soudce, který v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního
provozu u obviněných M. M., R. C. a M. H. a který pak rozhodoval v hlavním
líčení mimo jiné o vině obviněného Z. C. V souvislosti s nařízením odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu u obviněných M. M., R. C. a M. H. v
přípravném řízení neřešil soudce žádné otázky a nebyl konfrontován s žádnými
okolnostmi, které by jakkoli prejudikovaly jeho rozhodnutí o vině obviněného Z.
C. v hlavním líčení.
Pokud se obviněný Z. C. odvolával na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4.
6. 2003, sp. zn. 8 To 324/2003, Nejvyšší soud se s ním neztotožňuje a právní
názory v něm vyjádřené nepovažuje za důvod, pro který by v posuzované věci byl
podklad pro závěr, že ve věci obviněného Z. C. rozhodl vyloučený soudce.
Dovolání obviněných Z. C. a P. L. jsou v části, v níž jsou založena na
dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně neopodstatněná a
nemohou být proto podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud z jejich podnětu jakkoli
zasahoval do napadeného rozsudku a předcházejícího řízení.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Předmětem právního posouzení byl skutek, který podle zjištění Krajského soudu v
Ostravě spočíval v podstatě v tom, že obvinění v době od 12. 11. 1999 do 5. 3.
2000 v případech specifikovaných v bodech 1 – 23 ve skupinách, jejichž složení
se z hlediska přítomnosti jednotlivých obviněných různě měnilo, za peníze
ilegálně převedli nebo se pokusili převést na různých místech přes hranice mimo
hraniční přechody běžence z třetích zemí, přičemž část těchto akcí zorganizoval
obviněný M. M. a část obviněný R. C. tak, že vždy převedení běženců každý z
nich dohodl s osobou nezjištěné totožnosti, vyslal jiné obviněné jako řidiče a
doprovod pro běžence, kteří byli resp. měli být, po příjezdu ke státní hranici
vysazeni, dalšími obviněnými fyzicky převedeni přes tzv. zelenou hranici, znovu
naloženi do vozidel, odvezeni na jiná místa ve vnitrozemí a předáni dalším
osobám. V tomto ohledu byl skutek u všech obviněných posouzen jako trestný čin
nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c),
tr. zák.
Také jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr.
zák. byl skutek posouzen v případě obviněných M. M. a R. C., a to na podkladě
zjištění, že tito obvinění se zapojili do činnosti mezinárodní zločinecké
organizace zabývající se výdělečným pašováním ilegálních migrantů z třetích
zemí do zemí Evropské unie a vytvořili tak spojovací článek při ilegálním
přechodu těchto migrantů, který realizovali mimo hraniční přechody v
nezjištěných místech, a tohoto jednání se dopustili v úmyslu získat finanční
prostředky, což se jim v přesně nezjištěné výši podařilo.
V případě obviněných Z. C., M. H., P. L., R. M., R. N., F. P. a M. R. byl
skutek posouzen jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice
spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Stalo se tak na
podkladě zjištění, že tito obvinění se činu dopustili za situace, kdy jim z
okolností jednotlivých akcí bylo zřejmé, že běženci jsou dopravování z třetích
zemí, prostřednictvím mezinárodní zločinecké organizace zabývající se
výdělečným pašováním migrantů z těchto zemí do Evropské unie, a jednání se
dopustili za úplatu.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěry Krajského soudu v Ostravě, pokud
jde o zločinné spolčení a o aplikaci ustanovení § 163a odst. 1 tr. zák. a § 43
tr. zák. Základní podmínkou aplikace těchto ustanovení je existence zločinného
spolčení, kterým je podle § 89 odst. 17 tr. zák. společenství více osob s
vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je
zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Přitom podle § 89 odst.
17 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku se vyžadovalo ještě to, aby
zločinné spolčení bylo zaměřeno na dosahování zisku.
Pokud jde o právní posouzení skutku, je zločinné spolčení kvalifikační
okolností. Z toho vyplývá požadavek, aby byly zjištěny takové konkrétní
skutkové okolnosti, které jsou podřaditelné pod zákonné znaky zločinného
spolčení, jak jsou vymezeny v § 89 odst. 17 tr. zák., to znamená konkrétní
skutkové okolnosti, které zákonné znaky zločinného spolčení podle citovaného
ustanovení naplňují.
Posuzovaná věc prošla v otázce zločinného spolčení následujícím vývojem. V
podané obžalobě bylo za zločinné spolčení považováno společenství, které se
mělo skládat z obviněných. Okresní soud ve Frýdku-Místku nepovažoval obviněné
za zločinné spolčení a označil je za organizovanou skupinu ve smyslu § 171a
odst. 2 písm. c) tr. zák. Státní zástupce se v odvolání podaném v neprospěch
obviněných domáhal toho, aby jako zločinné spolčení bylo kvalifikováno
společenství obviněných. Krajský soud v Ostravě se ztotožnil s Okresním soudem
ve Frýdku-Místku v tom, že obvinění nejsou zločinným spolčením, nýbrž
organizovanou skupinou, a sám z vlastního podnětu za zločinné spolčení označil
„mezinárodní zločineckou organizaci zabývající se výdělečným pašováním
ilegálních migrantů“.
Krajský soud v Ostravě však neučinil žádná konkrétnější skutková zjištění, z
kterých by bylo zřejmé, že jsou jimi naplněny zákonné znaky zločinného spolčení
podle § 89 odst. 17 tr. zák. Taková zjištění bylo nesnadné učinit, protože na
to, co Krajský soud v Ostravě označil za „mezinárodní zločineckou organizaci“,
v předcházejícím řízení v podstatě vůbec nebylo orientováno dokazování. Pokud
tu byl pokus o objasnění mezinárodních vazeb obviněných, lze za něj považovat
opatřené zprávy národních centrál Interpolu. Tyto zprávy byly zaměřeny na
otázku, zda obvinění figurují v evidenci národních centrál Interpolu a v jaké
souvislosti. Z těchto zpráv sice vyplynulo, že někteří obvinění jsou evidováni
národními centrálami Interpolu v souvislosti s různými kriminálními činy, avšak
žádná ze zpráv neobsahovala ani zmínku o tom, že by šlo o souvislost s činností
„mezinárodní zločinecké organizace zabývající se výdělečným pašováním
ilegálních migrantů“. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku
(str. 47) uvedl, že „existenci mezinárodní organizace … dostatečně ilustrují
výpovědi svědků …, kteří uvedli, že za svůj převoz do zemí Evropské unie
uhradili částky v rozpětí od 6.000 USD do 15.000 USD“. K tomu je třeba
poznamenat, že pokud byli běženci zadrženi a pokud se je podařilo vyslechnout
jako svědky, vyplývá z jejich výpovědí v podstatě jen to, kdy a kde nastoupili
cestu, jakými dopravními prostředky cestovali, přes které státy jejich cesta
vedla a kolik zaplatili. Jestliže Krajský soud v Ostravě z jejich výpovědí
zdůraznil okolnost, jaké částky běženci za převoz zaplatili, je tím objasněno v
podstatě jen to, že osoby, které převoz běženců zajišťovaly, takto jednaly za
úplatu. Ze zákonných znaků zločinného spolčení tím mohl být objasněn jen znak
spočívající v tom, že šlo o činnost zaměřenou na „dosahování zisku“. Ve vztahu
k ostatním znakům zločinného spolčení z výpovědí svědků ve skutečnosti
nevyplývalo nic.
Nejvyšší soud nemíní zpochybňovat to, že ilegální transport běženců z jejich
domovských zemí do zemí Evropské unie byl organizovanou činností. Musí však
konstatovat, že úvaha Krajského soudu v Ostravě o „mezinárodní zločinecké
organizaci“ je při nedostatku bližších skutkových zjištění o této „organizaci“
natolik nekonkrétní, že není přesvědčivým podkladem pro právní závěr, že šlo o
zločinné spolčení podle § 89 odst. 17 tr. zák.
V napadeném rozsudku chybí jakákoli skutková zjištění, která by vyjadřovala to,
že šlo o společenství více osob „s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením
funkcí a dělbou činností“ ve smyslu § 89 odst. 17 tr. zák. Kumulace těchto
zákonných znaků zločinného spolčení znamená, že nestačí jen rozdělení úkolů
mezi jednotlivé osoby participující na trestné činnosti.
„Vnitřní organizační struktura“ znamená, že společenství více osob považované
za zločinné spolčení má stabilně uspořádané vztahy mezi jednotlivými složkami,
které ho tvoří, že v tomto rámci jsou vzájemné vztahy vymezeny zejména z toho
hlediska, která složka je nadřízená a která podřízená, která složka je řídící
či rozhodovací a která výkonná, a že jsou stanovena určitá pravidla, podle
nichž se realizují vztahy nadřízenosti a podřízenosti např. mezi řídící či
rozhodovací složkou a výkonnou složkou, a případně také pravidla, podle nichž
spolu komunikují nebo kooperují složky, které si vzájemně nejsou nadřízené a
podřízení, apod.
„Rozdělení funkcí“ znamená, že k dosažení cílů společenství více osob
považovaného za zločinné spolčení jsou stanoveny určité typy dílčích činností,
kterými jsou pověřeny osoby odpovídající za jejich provedení.
„Dělba činností“ znamená konkrétní podobu kooperace mezi osobami, které se
podílejí na provedení jednotlivých akcí směřujících k naplnění cílů
společenství více osob považovaného za zločinné spolčení.
Vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností tedy jsou tři
ze zákonných znaků, které na různém stupni obecnosti charakterizují zločinné
spolčení z hlediska jeho organizovanosti. Pokud Krajský soud v Ostravě
považoval ve vztahu ke znakům zločinného spolčení za ilustrativní výpovědi
svědků z řad zadržených běženců, lze to, co z jejich výpovědí vyplývalo,
považovat jen za ilustraci toho znaku, jehož podstatou je „dělba činností“.
Běženci totiž podle toho, co bylo obsahem jejich výpovědí, přišli do styku s
osobami, které je fyzicky dopravily z jednoho místa na jiné a které od nich
inkasovaly peníze. Obecnější hlediska organizovanosti, která jsou pro zločinné
spolčení stanovena jako „vnitřní organizační struktura“ a „rozdělení funkcí“, z
těchto výpovědí zřejmá nejsou.
Lze konstatovat, že Krajský soud v Ostravě v otázce zločinného spolčení v
podstatě jen presumoval existenci „mezinárodní zločinecké organizace zabývající
se výdělečným pašováním ilegálních migrantů“ a že ji vyvozoval z četnosti a
způsobu provedení jednotlivých útoků. To ovšem nevyznívá přesvědčivě, protože
zjištěný počet a způsob útoků byl stejně dobře proveditelný i bez existence
„mezinárodní zločinecké organizace“ s atributy zločinného spolčení podle § 89
odst. 17 tr. zák., a to prostou návazností činnosti organizovaných skupin
působících samostatně, na území jednotlivých států, bez zapojení do nějaké
jednotné „vnitřní organizační struktury“ mezinárodní zločinecké organizace a
tedy za podmínek, jež nenaplňují zákonné znaky zločinného spolčení v tom směru,
v kterém je spatřoval Krajský soud v Ostravě. Ostatně sám Krajský soud v
Ostravě „mezinárodní zločineckou organizaci“, kterou považoval za zločinné
spolčení, nijak blíže necharakterizoval např. z toho hlediska, kde sídlí, kdo
ji řídí, kdo ji tvoří, jaké má organizační složky, jaké jsou jejich vzájemné
vztahy a jakými pravidly se řídí, jak jsou v ní rozděleny funkce atd. V tomto
ohledu chybí v napadeném rozsudku jakákoli skutková zjištění. Ohledně
mezinárodní návaznosti jednání obviněných Krajský soud v Ostravě zjistil v
podstatě jen tolik, že obvinění M. M. a R. C., kteří jednotlivé případy
převedení běženců organizovali, dohodli transport běženců vždy s osobou, jejíž
totožnost nebyla zjištěna a která vystupovala pod označením „G.“, „A.“, „Š.“,
„B.“, „H.“, „J.“, „M.“. Nejvyšší soud si je vědom toho, že pokud nějaké
společenství více osob působí jako zločinné spolčení, nejsou o něm k dispozici
běžně dostupné údaje srovnatelné s tím, co je zjistitelné např. o obchodních
společnostech z obchodního rejstříku, a že takové společenství vyvíjí činnost
konspirativně. Přesto musí Nejvyšší soud trvat na tom, že mají-li být obvinění
uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
tr. zák., resp. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice spáchaným
ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., je nezbytné, aby ohledně
toho, co má být považováno za zločinné spolčení, byly zjištěny dostatečně
konkrétní skutečnosti v rozsahu, který odpovídá zákonným znakům zločinného
spolčení podle § 89 odst. 17 tr. zák. Tomuto požadavku napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě nevyhovuje a proto nemůže v uvedeném ohledu obstát.
Pokud byl skutek v napadeném rozsudku posouzen v případě obviněného M. M. jako
trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a v
případě obviněných Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P. jako trestný čin
nedovoleného překročení státní hranice spáchaný ve prospěch zločinného spolčení
podle § 43 tr. zák., je napadený rozsudek rozhodnutím spočívajícím na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání těchto obviněných zrušil ohledně nich
napadený rozsudek, a protože důvod, z něhož rozhodl ve prospěch těchto
obviněných, prospívá i obviněným R. C., M. H. a M. R., kteří nepodali dovolání,
rozhodl i v jejich prospěch a zrušil napadený rozsudek také ohledně nich.
Nejvyšší soud zrušil rovněž všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která
ztratila podklad zrušením uvedené části napadeného rozsudku.
Ohledně obviněného F. P. byl napadený rozsudek zrušen také proto, že ve
skutkových zjištěních Krajského soudu v Ostravě chybí podklad pro závěr, že byl
naplněn zákonný znak spáchání činu „za úplatu“ ve smyslu § 171a odst. 2 písm.
b) tr. zák. Obviněný byl uznán vinným jednáním uvedeným v bodech 13, 18, 20,
21, 22 napadeného rozsudku. V bodě 13 je uvedeno zjištění, že obviněnému R. C.,
který transport běženců zorganizoval, byla vyplacena odměna v nezjištěné výši.
Ve vztahu k obviněnému F. P. v tomto ohledu nebylo učiněno žádné zjištění. Je
proto nejasné, proč Krajský soud v Ostravě kvalifikoval jeho jednání podle §
171a odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud jde o body 18, 20, 21, 22 není ve
skutkových zjištěních Krajského soudu v Ostravě o nějakém plnění, které by bylo
možné považovat za úplatu, vůbec žádná zmínka.
Naprotitomu Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněného F. P., že se
protiprávního jednání aktivně nezúčastnil, zejména ne jako člen organizované
skupiny. Aktivní účast obviněného F. P. spočívala v tom, že působil jako řidič
vozidla, jímž byli běženci převáženi ke státní hranici (bod 13 napadeného
rozsudku), resp. od státní hranice po jejím překročení do P. (body 18, 20, 21,
22 napadeného rozsudku). Význam tohoto jednání obviněného spočíval v tom, že
běžence dopravil do blízkosti místa, v němž je další obvinění fyzicky převedli
přes tzv. zelenou hranici, resp. v tom, že běžence poté, co je další obvinění
fyzicky převedli přes tzv. zelenou hranici, ihned dopravil do vnitrozemí.
Jednání obviněného tak bylo důležitou podmínkou pro úspěšné provedení každé z
akcí, při nichž bylo běžencům umožněno nedovolené překročení státní hranice, a
vykazovalo všechny znaky trestného činu podle § 171a odst. 1 tr. zák. Důvodné
je také posouzení podle § 171a odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť obviněný F. P.
spáchal čin jako člen organizované skupiny. Na každé akci se podílelo několik
obviněných, z nichž obviněný R. C. byl vždy organizátorem transportu běženců
přes státní hranici, další obvinění zajistili převoz běženců do blízkosti
státní hranice, další obvinění pak fyzické převedení běženců přes tzv. zelenou
hranici a konečně pak šlo o převzetí běženců dalšími obviněnými a o jejich
dopravu do vnitrozemí. Z toho je jasně patrná organizovanost akcí. Ta se
promítla do toho, že obviněnému F. P. připadl jen dílčí úkol spočívající v
dopravení běženců ke státní hranici těsně před jejím překročením nebo od státní
hranice bezprostředně po jejím překročení. Zároveň rozdělení úkolů mezi více
obviněných, jejich součinnost a návaznost jejich jednotlivých kroků významně
posilovala pravděpodobnost úspěšného provedení každé akce. Spáchání činu členem
organizované skupiny tudíž podstatně zvyšovalo stupeň jeho nebezpečnosti pro
spolčenost (§ 88 odst. 1 tr. zák.), a to i v případě obviněného F. P.
V případě obviněného L. B. byl jako trestný čin nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. posouzen skutek, který
podle zjištění Krajského soudu v Ostravě spočíval v tom, že dne 4. 2. 2000
poté, co obviněný M. M. dohodl převoz šesti běženců s osobou označovanou jako
„Š.“ zorganizoval obviněný M. M. transport běženců tak, vyslal jako řidiče a
doprovod obviněné R. N., M. H., M. R., J. N. a G. R., kteří běžence naložili
poblíž utečeneckého tábora v A. a mimo jiné vozidlem zn. Škoda Favorit, které
řídil obviněný R. N., běžence přivezli ke státní hranici, přes kterou je
ilegálně mimo hraniční přechod pěšky převedli obvinění P. L. a L. B., pak
běžence opět naložili do vozidel a odvezli napředem určená místa v P., přičemž
se je nepodařilo zadržet, a za tento převoz obdržel obviněný M. M. částku 2.100
DM (bod 5 napadeného rozsudku).
Námitka obviněného L. B., že se na věci podílel jen okrajově, aniž byl zasvěcen
do širších souvislostí jednání ostatních obviněných, je zjevně neopodstatněná.
Obviněný v rámci rozdělení úloh, které připadly jednotlivým obviněným, vykonal
tu nejpodstatnější část celého posuzovaného jednání, neboť fyzicky převedl
běžence přes státní hranici. Jednání obviněného mělo rozhodující význam pro
zdárné provedení celé akce a bylo z tohoto hlediska nezastupitelné. Proto nelze
jeho význam bagatelizovat, byť šlo podle zjištění Krajského soudu v Ostravě o
jediný případ, jehož se obviněný zúčastnil. Právní kvalifikace skutku podle §
171a odst. 1 tr. zák. je proto plně podložená. Namístě je také posouzení skutku
podle § 171a odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť obviněný L. B. čin evidentně
spáchal jako člen organizované skupiny. O organizovanosti akce nejsou žádné
pochybnosti, jak o tom svědčí způsob jejího provedení, zapojení více
obviněných, rozdělení úkolů mezi ně, koordinace jejich jednotlivých kroků,
návaznost jednotlivých aktů celého posuzovaného jednání atd. Případná okolnost,
že obviněný neznal širší souvislosti jednání ostatních obviněných, nijak
nebrání tomu, aby jeho čin byl kvalifikován jako čin spáchaný členem
organizované skupiny. Jde naopak spíše o typický rys činu spáchaného
organizovanou skupinou, neboť logickým důsledkem rozdělení dílčích úkolů mezi
více pachatelů je to, že nemusí být vzájemně blíže zasvěceni do toho, jak se na
činu podílí ostatní. V posuzovaném případě obviněný věděl, kdy a kde má na
převzetí běženců čekat, kam je má dovést, kde je má předat dalším osobám atd.
Bylo mu tedy jasné, že jeho dílčí úkol spočívající ve fyzickém převedení
běženců přes hranici je součástí připravené, promyšlené a zabezpečené akce, na
jejímž provedení se podílí více osob, jejichž součinnost je organizována. Tato
okolnost také podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro
společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud ovšem nemohl akceptovat to, že skutek byl u obviněného L. B.
posouzen též podle § 171a odst. 2 písm. b) tr. zák., tj. jako čin spáchaný za
úplatu. Ve skutkových zjištěních uvedených ve výroku napadeného rozsudku i v
jeho odůvodnění chybí zjištění, že by obviněný L. B. dostal za čin peníze nebo
jiné plnění, které by se dalo považovat za úplatu. Podle výroku o vině částku
2.100 DM obdržel obviněný M. M., avšak z napadeného rozsudku nevyplývá, že by
tento obviněný něco z uvedené částky nebo z jiného zdroje vyplatil obviněnému
L. B. Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 39) vyplývá, že mezi obviněným M.
M. a osobou označovanou jako „Š.“ byla dohodnuta odměna za převoz šesti lidí v
celkové výši 2.100 DM, tedy v částce 350 DM za jednu osobu. Za tohoto stavu
Krajský soud v Ostravě již nevysvětlil, proč skutek kvalifikoval jako čin
spáchaný za úplatu podle § 171a odst. 2 písm. b) tr. zák. u obviněného L. B. V
tomto ohledu napadený rozsudek nemůže obstát, neboť spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného L. B. zrušil napadený
rozsudek i ohledně tohoto obviněného. Zrušil také všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu.
K rozsahu, v němž byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě na podkladě
dovolání obviněných M. M., L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P. zrušen
ohledně těchto obviněných a v důsledku tzv. beneficia cohaesionis také ohledně
obviněných R. C., M. H. a M. R., považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že
byl ohledně každého z nich zrušen v celém rozsahu, což v případě obviněných M.
M., L. B., Z. C., P. L., F. P., R. C. a M. H. znamená v rozsahu zahrnujícím i
zprošťující výrok. Stalo se tak v souvislosti s tím, že Nejvyšší soud přikázal
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Krajský soud v Ostravě tedy znovu rozhodne jednak o odvoláních
obviněných, ohledně nichž byl napadený rozsudek v dovolacím řízení zrušen, a
jednak o odvolání státního zástupce, pokud bylo podáno ohledně těchto
obviněných. Vzhledem k zásadě, že o tomtéž odvolání a o odvoláních podaných
ohledně téhož obviněného musí být rozhodnuto vždy jediným rozhodnutím
odvolacího soudu, bylo třeba nastolit stav, jaký tu byl před rozhodnutím
Krajského soudu v Ostravě o odvoláních uvedených obviněných a o odvolání
státního zástupce podaném ohledně těchto obviněných. Nejvyšší soud připomíná,
že při novém rozhodování musí Krajský soud v Ostravě respektovat ustanovení §
265s odst. 2 tr. ř., podle něhož v novém řízení nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v neprospěch obviněných.
Nad rámec rozhodnutí o podaných dovoláních je vhodné dodat, že délka dovolacího
řízení nebyla ovlivněna žádnými průtahy v řízení před Nejvyšším soudem, neboť
věc mu byla předložena dne 21. 9. 2006.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec