Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť to výslovně v dovolání neuvádí.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto výhrady dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný jimi vyjadřuje toliko svou nespokojenost s výší uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a nepřicházelo to ani v úvahu, protože obviněnému byl podle § 213 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na pět měsíců s podmíněným odkladem na osmnáct měsíců, tedy přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené až na jeden rok odnětí svobody. Námitky, které se týkají pouze přiměřenosti trestu, nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odpovídá to také povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu.
K namítané disproporci mezi rozsudkem, který nakonec ve spojení s napadeným usnesením nabyl právní moci, a původním trestním příkazem, pokládá Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tato disproporce nezakládá žádnou hmotně právní vadu napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o aplikaci ustanovení trestního řádu, kde se obviněný domáhá analogie v případě, kde existuje přímá zákonná úprava (§ 314g odst. 2 tr. ř.), která by tak měla být vyloučena. Obviněný byl navíc v trestním příkazu poučen, že projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán mj. ani výměrou trestu obsaženou v trestním příkazu. Uložení přísnějšího trestu je přitom odůvodněno tím, že před vydáním trestního příkazu vycházel soud z jiných skutečností, než tomu bylo po provedeném hlavním líčení. Již po podání obžaloby soud prvního stupně poukázal na nedostatek základních důkazů ohledně majetkových poměrů obviněného a neúspěšně se pokusil vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Poté byl vydán trestní příkaz, který byl zrušen v důsledku odporu obviněného. Soud prvního stupně pak v hlavním líčení (od 26. 10. 2006 do 20. 3. 2007) vedle výslechu obviněného a svědků, provedl celou řadu listinných důkazů a sám si opatřil znalecký posudek k objasnění jeho majetkových poměrů (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 1. 2007, č. l. 494 – 510; ze dne 7. 2. 2007, č. l. 550 – 562 a ze dne 20. 3. 2007, č. l. 630 – 642). Soud tak vycházel z nově zjištěných skutečností, které mu v době vydání trestního příkazu nebyly známy a nelze v jeho rozhodnutí spatřovat libovůli.
Pokud jde o námitky obviněného směřující proti výroku o vině, kdy obviněný v obecné rovině uvedl, že nelze konstatovat, že by jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tyto námitky z velké části založil na námitkách skutkové povahy, které neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. Jde o námitky, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by výživné neplatil, když naopak bylo prokázáno, že platil částku 500,- Kč měsíčně a podrobně zdůvodnil, proč více platit nemohl, dále jde o výhrady proti znaleckému posudku z oboru ekonomiky, účetní evidence nebo o námitky, že ze žádného důkazu nelze dovodit, že by nechtěl vyživovací povinnost plnit nebo že by s tím, že tuto povinnost neplní byl srozuměn.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Pokud tedy jde o hmotně právní námitku obviněného, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák., lze ve stručnosti připomenout, že objektem citovaného trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá ustanovení § 96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Pachatelem může být pouze osoba, která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím.
Při posuzování správnosti právního posouzení skutku vycházel Nejvyšší soud ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení. Okolnosti podstatné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného zjistil na základě rozsáhlého dokazování soud prvního stupně. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku tohoto soudu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný od listopadu 2004 do prosince 2005 řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna, ačkoli věděl, že mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. P 129/2003. Obviněný dále věděl, že výživné má být hrazeno ve výši 8.000,- Kč měsíčně, přičemž od listopadu 2004 do prosince 2005 v každém měsíci uhradil vždy pouze 500,- Kč, ačkoli s ohledem na své výdělkové možnosti a majetkové poměry byl schopen plnit svoji vyživovací povinnost ve výši nejméně 3.000,- Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obviněný byl trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. uznán vinným tak, že ho spáchal úmyslně. Nikoli tedy z nedbalosti, jak omylem uvádí státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud konstatuje, že za situace kdy se obviněný dlouhodobě domáhá snížení vyživovací povinnosti stanovené mu v částce 8.000,- Kč, bylo zcela namístě, důvodné, a v souladu se zákonem, že soud prvního stupně řešil sám výši výživného v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř., neboť vycházel ze zásady, že soud při rozhodování o vině posuzuje rozsah vyživovací povinnosti pachatele samostatně. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých poznatků dospěl k závěru o výši výživného, které byl obviněný po vymezenou dobu na svého nezletilého syna povinen platit, a z jakých důvodů za odpovídající považuje částku ve výši 3.000, Kč měsíčně. Při řešení této otázky vycházel soud z důkazů provedených v trestním řízení (výpověď obviněného, znalecký posudek z oboru ekonomiky, účetní evidence, aj.). Obviněný na výživném v rámci předmětného období přispíval pouze částkou 500,- Kč měsíčně a jiným způsobem se na výchově a výživě svého syna nepodílel, přičemž je zřejmé, že byl schopen přispívat na výživu nezletilého v předmětném období nejméně 3.000,- Kč měsíčně. Hrazení částky 500,- Kč měsíčně nelze tedy považovat za řádné plnění vyživovací povinnosti ve smyslu § 85 odst. 2 zákona o rodině. Z této skutečnosti vyplývá, že obviněný v souladu s kritérii vymezenými v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině, neplnil svou povinnost vyživovat svého nezletilého syna, přičemž výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že v jeho jednání chybí zavinění jako podmínka trestnosti. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se obviněný trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. dopustil úmyslně, neboť věděl o tom, že by měl výživné hradit ve větší míře než v částce 500, Kč měsíčně a měl také vědomost o tom, že je s ohledem na své schopnosti a majetkové možnosti povinen hradit výživné v částce podstatně vyšší. Zvláště pak, když sám v řízení o svém návrhu na snížení výživného (sp. zn. P 129/2003) dne 10. 11. 2004 navrhoval částku 3.000,- Kč, případně i 5.000,- Kč, pokud s manželkou urovnají majetkové poměry. Obviněný přitom nepřípustně vázal výši své vyživovací povinnosti nikoli na své možnosti, schopnosti a majetkové poměry, ale na vyřešení majetkových sporů (vypořádání společného jmění manželů) se svou bývalou manželkou. Z důvodu výše uvedeného pak nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že nemohl znát výši výživného, jak ji následně zjistil nalézací soud, z čehož vyplývá námitka, že výživné ve výši 3.000,- Kč rovněž nemohl platit. Plně by totiž postačovalo, kdyby platil výživné v jím navržené výši, která se shoduje s výší následně zjištěnou trestním soudem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal správným usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 To 214/2007, i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 6 T 62/2006, pokud jimi byl obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť oba soudy uvážily a zjistily řádně skutečnosti významné z hlediska všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a o této právní kvalifikaci rozhodly v souladu se zákonem.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu, proto dovolání obviněného L. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá také ze skutečnosti, že námitky uplatněné v dovolání jsou ve své podstatě opakováním stejných námitek uplatněných již v odvolání a zabýval se jimi proto již soud odvolací, ale taktéž z toho, že část jeho námitek vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu. Pokud v daném případě nebyl námitkami obviněného naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., logicky z toho plyne, že není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl v této věci uplatnitelný jen ve spojení s některým jiným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.