7 Tdo 1195/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. října 2008 v neveřejném zasedání o
dovolání obviněné D. N., které podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 To 389/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 12 T 85/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 12 T 85/2005, byla
obviněná D. N. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzena podle § 148
odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu 2,5 roku.
Uvedeného trestného činu se dopustila tím, že jako jednatelka společnosti D.
B., zkrátila daň z příjmu právnických osob za rok 1999 o 472.850,- Kč (daňové
přiznání bylo podáno na Finančním úřadě Brno III., dne 3. 7. 2000) a daň z
příjmů právnických osob za rok 2000 o 165.240,- Kč (daňové přiznání bylo podáno
na Finančním úřadě Brno III., dne 2. 7. 2001), čímž měla způsobit státu
zastoupenému Finančním úřadem Brno III., škodu ve výši 638.390,- Kč, a to tím
způsobem, že do účetnictví společnosti D. za rok 1999 a 2000 zaúčtovala
neoprávněně faktury dodavatelů ak. arch. M. V. a Z. V., a to celkem 30 faktur
(v rozsudku konkrétně uvedených) v období od 3. 9. 1999 do 27. 12. 2000.
K odvolání obviněné Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3
To 670/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I.
stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněnou podle § 226 písm. e) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť trestnost činu
zanikla v důsledku účinné lítosti podle § 66 písm. a) tr. zák.
Poté, co byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně k dovolání Nejvyšší státní
zástupkyně zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo
643/2007, rozhodl Krajský soud v Brně nově ve věci rozsudkem ze dne 12. 3.
2008, sp. zn. 3 To 389/2007 tak, že k odvolání obviněné podle § 258 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o
trestu a nově jí podle § 148 odst. 3 tr. zák. uložil mírnější trest odnětí
svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž poukázala
na to, že v odvolacím řízení byly obhajobou předloženy nové důkazy, a to
stanovisko ke způsobu a formě úhrady dodatečně doměřené daně a stanovisko
daňového poradce k problematice dobrovolnosti úhrady dosud nevyměřené daně, u
daňového subjektu D. s. r. o. V kontextu těchto nových důkazů, že je pak také
třeba posuzovat i splnění podmínky účinné lítosti podle § 66 písm. a) tr. zák.,
a to i v kontextu s příslušnými ustanoveními zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní
a poplatků. Odvolací soud, že se měl zejména zabývat otázkou, jaké byly zákonné
možnosti obviněné svým aktivním jednáním napravit škodlivý následek. Přitom
poukázala na to, že po zahájení daňové kontroly dne 11. 2. 2003 již nebyla
oprávněna pro nepřípustnost (§ 41 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.) podat dodatečné
daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za období od r. 1999 do r.
2000 a současně v zákonné lhůtě uhradit dodatečnou daňovou povinnost, protože
jakákoliv platba učiněná v tomto období, která by převyšovala splatnou daň, by
byla podle § 64 odst. 1 cit. zákona posuzována jako daňový přeplatek. Již před
zahájením daňové kontroly, že přitom měla na účtu této daně u finančního úřadu
přeplatek ve výši 453.770,- Kč, po celou dobu daňové kontroly nepožádala o jeho
vrácení a navíc důsledně dbala, aby veškeré své daňové povinnosti v období
daňové kontroly plnila tak, aby tento přeplatek nemohl být správcem daně použit
na úhradu jiných splatných daňových povinností. Jen tak mohl být ex lege, po
celou dobu průběhu daňové kontroly, tento přeplatek považován za zálohu na
dosud nesplatnou daňovou povinnost (§ 64 odst. 2 cit. zák.), vyplývající z
budoucího dodatečného vyměření daně, které by nastalo po ukončení daňové
kontroly. Je proto toho názoru, že jednala v souladu s citovanými ustanoveními
zákona aktivně tak, aby v důsledku nedoplatku u jiné daně, nemohl být přeplatek
použit jinak, než jako záloha na dosud nesplatnou budoucí daňovou povinnost,
při zachování totožnosti druhu daně. Domnívá se proto, že neměla jiný zákonný
způsob, jakým by dobrovolně uhradila svoji dodatečnou daňovou povinnost než
ten, že u správce daně udržovala na svém osobním účtu konkrétní daně přeplatek
ve výši, o němž předpokládala, že bude odpovídat budoucí daňové povinnosti,
když jiným projevem vůle daň předem uhradit nelze. Proto je toho názoru, že
pokud její jednání nebylo posouzeno jako jednání v účinné lítosti podle § 66
tr. zák., došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a navrhla, aby byl
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen v celém rozsahu a tomuto soudu byla věc
přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k
němu nevyjádřila.
Protože námitky obviněné ohledně splnění podmínek pro použití ustanovení § 66
tr. zák. o účinné lítosti odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, Nejvyšší soud
se jimi zabýval, ale dovolání shledal zjevně neopodstatněným.
Podstatou dovolání obviněné je tvrzení, že v průběhu daňové kontroly zahájené
dne 11. 2. 2003, již pro nepřípustnost nebyla oprávněna podat dodatečné daňové
přiznání a současně v zákonné lhůtě uhradit dodatečnou daňovou povinnost, když
takováto platba by byla posouzena jako daňový přeplatek. Protože neměla jiný
zákonný způsob, jakým by dobrovolně uhradila svoji dodatečnou daňovou
povinnost, u správce daně udržovala na svém účtu přeplatek na této dani ve
výši, o níž předpokládala, že bude odpovídat budoucí daňové povinnosti. V tomto
svém jednání, které považuje za aktivní a dobrovolné, spatřuje obviněná splnění
podmínek pro aplikaci ustanovení § 66 tr. zák. o účinné lítosti. S tímto
názorem obviněné se ale Nejvyšší soud neztotožnil.
Předně obviněná spojuje možnost dodatečného splnění své daňové povinnosti
toliko s obdobím po zahájení daňové kontroly, tj. obdobím od 11. 2. 2003.
Vezme-li se v úvahu, že obviněná sama iniciovala vystavení faktur na fiktivní
zdanitelná plnění a věděla tak, že k žádným zdanitelným plněním vůči dané
obchodní společnosti nedošlo a není oprávněna zahrnovat je do daňových
přiznání, je pak zřejmé, že od počátku a tedy i od doby podání předmětných
daňových přiznání věděla, že její daňová povinnost je vyšší.
Podle § 41 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, zjistí-li
daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší … než jeho poslední známá
daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto
zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V této lhůtě je dodatečná daň též
splatná. Podala-li obviněná daňová přiznání dne 3. 7. 2000, resp. 2. 7. 2001,
měla až do doby zahájení daňové kontroly dne 11. 2. 2003 období 2 ½ roku,
resp. 1 ½ roku, ve kterém nejen mohla, ale byla podle § 41 odst. 1 cit.
zákona povinna předložit dodatečné přiznání. Měla tedy dostatek času, aby
dobrovolně napravila škodlivý následek trestného činu a dosáhla tak zániku jeho
trestnosti podle § 66 tr. zák.
Využití této možnosti přitom obviněné nebránila ani zahájená daňová kontrola.
Je sice skutečností, že podle § 41 odst. 2 cit. zákona dodatečné přiznání není
přípustné, byl-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon směřující k
přezkoušení správnosti daňové povinnosti za dané období. Na druhé straně
obviněné nic nebránilo v tom, aby při vědomí své vyšší daňové povinnosti
zaplatila i bez dodatečného daňového přiznání na svůj osobní účet částku
odpovídající úmyslně zatajené daňové povinnosti, byť by tato byla vedena
správcem daně jako daňový přeplatek podle § 64 odst. 1 cit. zákona. Zvláště pak
za situace, kdy obviněná, jak uvádí v dovolání, důsledně dbala na plnění svých
dalších daňových povinností tak, aby tento přeplatek nemohl být použit správcem
daně na úhradu jiných splatných daňových povinností a mohl být považován za
zálohu na dosud nesplatnou daňovou povinnost vyplývající z budoucího
dodatečného vyměření daně.
Pokud obviněná v dovolání poukazuje na existenci daňového přeplatku na stejném
druhu daně, nemůže ani tato skutečnost odůvodnit použití ustanovení § 66 tr.
zák. o účinné lítosti. Napravení škodlivého následku podle § 66 písm. a) tr.
zák. vyžaduje, že pachatel v podstatě obnoví stav, který byl před jeho činem,
tj. v daném případě zaplatí daň zkrácenou trestným činem, a to nikoli částečně,
ale v plné výši. Pomine-li se skutečnost, že daný přeplatek na stejném druhu
daně vznikl až 1. 7. 2002, tj. v době 2 roky resp. 1 rok po podání daňových
přiznání a také vyměření daně finančním úřadem, vznikl tento přeplatek pouze ve
výši 453.770,- Kč, přičemž celkově byla dlužná daň vyšší o 184.320,- Kč. Ani
při existenci tohoto přeplatku tak nelze dojít k závěru, že by obviněná
napravila škodlivý následek ve smyslu § 66 písm. a) tr. zák., když by ani
uvedeným přeplatkem nebyla dlužná daň zcela uhrazena.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněné
jsou zjevně neopodstatněné a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném hmotně
právním posouzení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš