7 Tdo 12/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. května 2018 v neveřejném zasedání, o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. W.,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To
259/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T
47/2016, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. 13 To 259/2017, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí
na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 2 T
47/2016, byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s
podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byl poškozený T. Ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání do výroku o vině a o
trestu. Z podnětu tohoto odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8.
2017, sp. zn. 13 To 259/2017, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil
napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že uznal obviněného J. W. vinným pouze přečinem výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho odsoudil podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební
dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Ř. se svým
nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský
soud rozhodl na základě stejných skutkových zjištění jako okresní soud, když se
netotožnil pouze s právním posouzením skutku též jako přečin ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný se podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 21. 2. 2016 v době od
03:00 hodin do 04:00 hodin v baru Beseda v S. před větším počtem hostů baru
úmyslně fyzicky napadl T. Ř., do kterého nejprve strčil ramenem a poté ho bez
varování udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající ve
zlomenině nosních kůstek s posunem úlomků na levou stranu, které poškozeného
omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne“.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal řádně a včas dovolání nejvyšší
státní zástupce, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Uvedl, že odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými závěry okresního soudu tak, jak byly popsány ve výroku o vině
rozsudku okresního soudu, který odvolací soud převzal do tzv. skutkové věty.
Odvolací soud jako správné zhodnotil zjištění okresního soudu týkající se
vzniklého následku, a to včetně omezení poškozeného v obvyklém způsobu života
po dobu delší jednoho týdne. Odvolací soud pak s ohledem na potíže, které
poškozený měl, dospěl k závěru, že nebyl po dobu delší jednoho týdne podstatně
omezen v obvyklém způsobu života, a proto se nejednalo o ublížení na zdraví ve
smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tak nenaplnil znaky skutkové
podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a byl
proto uznán vinným pouze přečinem výtržnictví. S tímto rozhodnutím však státní
zástupce nesouhlasí. Poškozený utrpěl zlomeninu nosních kůstek s posunem
úlomků, což je poranění obecně bolestivé po dobu jednoho týdne, kdy poškozený
má zhoršené dýchání a je omezen v provozování sportu. Krajský soud nevzal v
úvahu závěry znalců týkající se objektivní povahy poranění a kladl důraz na
subjektivní vyjádření poškozeného a aktivity, které prováděl přes obtíže
plynoucí z poranění. Znalec uvedl, že léčba poranění je minimálně jeden týden a
trvá přibližně měsíc, než dojde k úplnému zhojení. Objektivně bylo zjištěno, že
poškozený měl nos zlomený. Rovněž z podkladů nevyplývalo, že by měl před tímto
poraněním potíže s dýcháním a po tomto poranění podstoupil septoplastiku. Fakt,
že nastoupil fotbalový zápas lze posoudit jako určitý hazard se zdravím. Dále
odkázal na judikaturu týkající se ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr.
zákoníku a § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Shrnul, že dle ustálené judikatury v
případě, že poškozený nedodržuje léčebný režim, neznamená to, že se nejedná o
ublížení na zdraví. Není rozhodné, zda byla vystavena pracovní neschopnost. Pro
závěr o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví je nutné, aby znesnadnění
obvyklého způsobu života netrvalo jen zcela krátkou dobu. Krajský soud tak
pochybil, když skutek neposoudil rovněž jako přečin ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť uvedl, že poškozený nebyl po dobu delší jednoho
týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života, kdy ustanovení § 122 odst. 1
tr. zákoníku hovoří toliko o znesnadnění obvyklého způsobu života. Tento závěr
odporuje i faktu, že krajský soud ponechal v tzv. skutkové větě zjištění, že
poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden.
Poškozený musel vyhledat lékařské ošetření, trpěl bolestí a měl potíže s
dýcháním. Riskantní chování poškozeného nemá dopad na objektivní poruchu jeho
zdraví. S ohledem na shora uvedené lze shrnout, že byly naplněny všechny
podmínky k tomu, aby krajský soud jednání obviněného posoudil v jednočinném
souběhu nejen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ale
také jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Tím
založil existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, jakož i
další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že
rozdílnost právních pohledů na věc má podstatu v jiné rovině a to té, že ve
věci nelze správně rozhodnout pro absenci objektivních skutkových zjištění
vztahujících se k tvrzenému úrazovému ději, zdravotnímu stavu poškozeného před
úrazem i po úrazu. Ze znaleckého posudku MUDr. Hrubého nelze vyvozovat jakékoli
závěry o vině přečinem ublížení na zdraví, protože poškozeného vůbec
nevyšetřoval, pouze s ním hovořil telefonicky, vycházel z neúplných lékařských
zpráv a neměl k dispozici celkovou zdravotní dokumentaci. Znalec MUDr.
Křivánek, CSc., u výslechu uvedl, že je-li posun do strany, měla by být zlomena
i nosní přepážka, což zde není vidět. Nelze přesně určit, kolik zlomenin měl
poškozený předtím, jsou vidět dvě starší lomné linie překryté svalkem. Tomuto
popisu však neodpovídá skutková věta o zlomenině nosních kůstek s posunem
úlomků na levou stranu. Proto také nemohlo dojít k repozici. Poškozený musel
mít zlomeninu již před touto událostí a pouze využil konfliktu k možnosti
přihlásit pojistnou událost a nárokovat náhradu škody. Opakovaně navrhoval
vyžádání si dokumentace poškozeného od zdravotní pojišťovny, aby bylo zjištěno,
za jaké poškození obdržel pojistné plnění, případně zda již v minulosti
nárokoval plnění za poranění nosu. Nikdo ze svědků poškozeného ani sám
poškozený v průběhu přípravného řízení nehovořili o zakřivení nosu před
projednávanou událostí, ač zakřivení bylo patrno na první pohled. Poškozený
rovněž uvádí nesprávné datum události. Jednoznačným cílem poškozeného bylo
zamlčet předchozí úrazy nosu ve snaze činit jej odpovědným za jeho zdravotní
stav. Nebylo zjištěno, za co poškozený od pojišťovny obdržel plnění ve výši 28
000 Kč, aniž bylo zjišťováno za co, a v tomto směru jsou rozsudky
nepřezkoumatelné. Nelze připustit závěr, že by poškozený před úrazem netrpěl
zdravotními potížemi. Pokud je argumentováno, že byl poškozený na
septoplastice, pak ne po tomto úrazu, ale patrně po úraze v roce 2012. V
dokazování zůstávají závažné pochybnosti, kdy soud prvního stupně jej měl v
souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit obžaloby. Je nutné doplnit
dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku a fakt, že poškozenému
tekla krev z nosu, neznamená, že mu způsobil zlomeninu. Se svědkem M. nemá
žádný bližší vztah, neměl důvod vypovídat v jeho prospěch. Jedná se o maséra
fotbalového mužstva, tudíž je v pravidelném kontaktu s poškozeným a musí znát
jeho zdravotní stav. Nos poškozeného byl ohnutý již před událostí a jeho
požadavek na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč je minimálně
troufalý. Nebylo vedeno dokazování směrem, na který poukazoval a to konkrétně
tak, že je pravák a pokud by jako pravák vedl úder pěstí pravou rukou, úder by
směřoval proti směru zakřivení nosu, nikoli po jeho směru, jak uvádí poškozený.
Bez náležitého a objektivního zjištění skutkového stavu nelze správně
rozhodovat o podstatě podaného dovolání.
Z obsahu vyjádření obviněného je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními
soudů, a to nejen ohledně způsobení samotného zranění, ale i samotného útoku na
poškozeného, když uvádí jeho „údajné napadení“ a domnívá se, že již soudem
prvního stupně měl být v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Protože ale obviněný
dovolání nepodal, k jeho námitkám uvedeným ve vyjádření k dovolání nejvyššího
státního zástupce nelze přihlížet a z jejich hlediska napadený rozsudek
přezkoumávat, Nejvyšší soud vycházel ze soudy shodně zjištěného skutkového
stavu, když nejvyšší státní zástupce žádné skutkové námitky v dovolání
neuplatnil.
III
Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zejména
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky uplatněné v dovolání odpovídají
tomuto důvodu dovolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku pak Nejvyšší soud
zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2016,
byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v
Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, odvoláním obviněného
napadené rozhodnutí zrušil a právně kvalifikoval protiprávní jednání obviněného
pouze jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož
shledal, že obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud uvedl, že
vzhledem k charakteru zranění a zejména potíží, které poškozený měl po dobu
jednoho týdne, a to podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a
zejména podle výpovědi samotného poškozeného, nebyl poškozený po dobu delší
jednoho týdne podstatně omezen v obvyklém způsobu života a nejedná se proto o
ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že obviněný s ohledem na všechny okolnosti
případu svým jednání naplnil rovněž skutkovou podstatu přečinu podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání nejvyššího státního zástupce je tak zaměřeno na
zpochybnění hmotněprávních závěrů učiněných odvolacím soudem.
Podstata řešení věci souvisí s otázkou, zda u poškozeného byla přítomna taková
porucha zdraví, aby byla naplněna rovněž skutková podstata přečinu ublížení na
zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění znaků skutkové podstaty
přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby
pachatel jinému úmyslně ublížil na zdraví. Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se
ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném
onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí
znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a
který vyžaduje lékařského ošetření.
Podle shodných skutkových závěrů soudů obou stupňů obviněný poškozeného pěstí
udeřil do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků
vlevo. Poškozený se podrobil vyšetření u lékaře. Pracovní neschopnost mu nebyla
vystavena. Podle lékařských záznamů, ze kterých vycházel i znalec MUDr. Hrubý
při zpracování znaleckého posudku na poranění poškozeného plyne, že na rtg
snímku je patrná čerstvá fraktura nosních kůstek a lze rozeznat i zlomeniny
staršího data překryté svalkem. Poškozený nepopírá, že měl nos zlomený již v
minulosti, což ostatně lze vidět i na snímcích poškozeného před projednávaným
incidentem. Byť jej zranění pracovně nelimitovalo, bolelo jej to 2 až 3 měsíce
a v jeho důsledku se mu hůř dýchá (viz výpověď v hlavním líčení dne 8. 6. 2016,
č. l. 117 tr. spisu). V roce 2012 rovněž podstoupil septoplastiku (pozn.
vyrovnání nosu), jelikož měl problémy s dýcháním.
Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního
stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha na
zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se
však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od
případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na
zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti,
nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného
bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře, znaleckým posudkem.
Podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu
delší jednoho týdne, jelikož zlomenina je zásahem do tělesné integrity
organismu a nelze ji považovat za zranění přechodné. Ustanovení § 122 odst. 1
tr. zákoníku pak uvádí, že z hlediska vymezení ublížení na zdraví musí jít o
takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, které znesnadňuje postiženému
obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý
způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu.
Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí
porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví
bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe zde při
zvažování všech shora uvedených kritérií ale vychází z toho, že znesnadnění
obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní, ale není
vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za ublížení na
zdraví považována i taková porucha zdraví, která netrvala obvykle požadovanou
minimální dobu sedmi dnů (viz rozhodnutí publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh.
tr.).
Pokud jde o pracovní neschopnost, pak je třeba uvést, že pracovní neschopnost
je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však
kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění obvyklého
způsobu života, jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však
okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života
poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). Okolnost, že při poruše
zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní
neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru,
že nejde o ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí
publikované pod č. 21/1984 Sb. rozh. tr.), (viz § 122, ublížení na zdraví a
těžká újma na zdraví, In: ŠÁMAL Pavel a kol., Trestní zákoník 2. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1314 a násl.).
Jak plyne z komentáře i znění samotného ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku,
není třeba, aby byl poškozený omezen, nebo dokonce „podstatně omezen“ jak
požadoval krajský soud, po danou dobu v obvyklém způsobu života ale postačí,
aby byl obvyklý způsob života toliko znesnadněn. Všechny tyto podmínky u
poškozeného shledal již okresní soud a v souladu s názorem nejvyššího státního
zástupce uvedeným v dovolání, také Nejvyšší soud je shledává, a to bez ohledu
na to, že poškozený nedodržel léčebný režim a hazardoval se svým zdravím tím,
že vykonával fyzickou práci a rovněž nastoupil k fotbalovému zápasu, i když
nutno také poznamenat, že ne bezprostředně, ale až šestý den po zranění.
Nepochybně se mu po danou dobu muselo hůře dýchat a měl i další potíže
vyplývající objektivně již z povahy zranění. V případě, že by do poraněného
nosu dostal v průběhu utkání opětovný úder, mohlo to mít pro něj zásadnější
důsledky, které by však nebylo možné přičítat k tíži obviněnému. Žádné
komplikace se však nevyskytly, a proto je tato úvaha pouze teoretická. K
naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví není tedy nutné,
aby poškozený byl v pracovní neschopnosti, po danou dobu nevykonával žádnou
činnost a byl tak podstatně omezen v obvyklém způsobu života. I když poškozený
subjektivně nevnímal nějaké výraznější narušení obvyklého způsobu života,
podstatný je v daném případě objektivní stav, kdy podle znaleckého posudku byl
poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne, jelikož
zlomenina je zásahem do tělesné integrity organismu a nelze ji považovat za
zranění přechodné.
Nejvyšší soud také uvádí, že odvolací soud rozhodl při zcela nezměněné skutkové
větě, že obviněný je vinný toliko přečinem výtržnictví, nicméně ponechal ve
výroku o vině svého rozhodnutí, že tento svým jednáním způsobil poškozenému
zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků vlevo, čímž poškozeného omezil v
obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne. Odvolací soud tak v
podstatě uvedl, že svým jednáním obviněný naplnil znaky skutkové podstaty
přečinu ublížení na zdraví, ale následně jej uznal vinným jen přečinem
výtržnictví.
Odvolací soud tak pochybil, když neuznal obviněného J. W. vinným také přečinem
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání
vykazovalo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty také tohoto přečinu.
Dovolání nejvyššího státního zástupce, pokud jde o právní kvalifikaci
zjištěného skutku ve smyslu naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tak je důvodné a dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v tomto směru naplněn.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 13 To 259/2017, a podle §
265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když zjištěná vada se týká pouze
rozhodnutí soudu odvolacího.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude Krajský soud v Praze znovu rozhodovat o
podaném odvolání, naznačeným způsobem napraví zjištěnou vadu napadeného
rozhodnutí a vypořádá se s otázkou posouzení újmy na zdraví poškozeného. Přitom
bude vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší
soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu