7 Tdo 1206/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2007 o dovolání
obviněného M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7.
2007, sp. zn. 11 To 233/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě
pod sp. zn. 14 T 12/2007 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 14 T 12/2007,
byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák. a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč s
náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na 2 měsíce. Výrokem podle § 228
odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Náchodě skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v tom, že obviněný M. Z. dne 17. 9. 2006 asi v 8:30 hodin v
N. M. n. M., vyjížděl se svým osobním automobilem zn. Peugeot 307 ze dvora domu
na silnici, za svým vozidlem na neoznačeném horolezeckém laně táhl za zadní
část motorové vozidlo zn. Škoda 120L, u kterého byl za řízením T. J., a při
vlečení tohoto vozidla zacouvalo vozidlo zn. Škoda 120L do protisměrného
jízdního pruhu v době, kdy k místu přijížděl cyklista V. K., takže byl z
jízdního kola vymrštěn, spadl na vozovku a utrpěl pohmoždění hrudníku,
zlomeniny pátého až sedmého žebra vlevo s poúrazovým výpotkem v levé pohrudní
dutině, prasknutí sleziny s následným pozvolným krvácením do dutiny břišní, což
u něho vedlo ke kolapsovému stavu, takže musel být hospitalizován do 16. 10.
2006 a jeho pracovní neschopnost trvala do 31. 12. 2006. Podle zjištění blíže
rozvedených v odůvodnění rozsudku poškozený narazil do lana spojujícího obě
vozidla, přičemž okolnosti, že mezi vozidly je natažené lano, si povšiml v tak
těsné vzdálenosti, že i když prudce brzdil, střetu s lanem a pádu na vozovku
nezabránil.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To
233/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém
rozsahu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že sám svým jednáním nevytvořil
žádnou překážku silničního provozu, že řidič vlečeného vozidla se na vozovce
ocitl mimo rámec jejich dohody, že smyslem celého jejich manévru bylo umístit
vozidlo zn. Škoda 120L v prostoru mimo vozovku, že z tohoto důvodu nemohl
předpokládat, že se jeho řidič zachová jinak, že vlečení bylo prováděno malou
rychlostí a s přestávkami a že poškozený měl dostatek času na přiměřenou reakci
stejně jako druhý cyklista, který místem projížděl. Z těchto námitek obviněný
dovozoval, že za zranění poškozeného neodpovídá. Kromě toho zpochybnil možnost,
že poškozený utrpěl zranění v souvislosti s nárazem do lana. Obviněný se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby
přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jestliže cílem manévru obou vozidel bylo vytáhnout nepojízdné vozidlo zn. Škoda
120L z pozemku u domu obviněného a umístit ho v rovnoběžném pruhu území mezi
plotem a vozovkou, pak je z plánku místa a z připojené fotodokumentace jasné,
že tento manévr nevyhnutelně zahrnoval fázi zasahující do vozovky. Vezme-1i se
v úvahu stavební provedení plotu a vrat, šířka rovnoběžného pruhu mezi plotem
a vozovkou a délka obou vozidel zvýšená o délku lana mezi nimi, je zřejmé, že
zamýšlený manévr vyžadoval při výjezdu vozidel z vrat tolik prostoru, že bylo
vyloučené, aby byl proveden mimo vozovku. Z hlediska směru manévru, vytýčeného
zamýšleným konečným postavením vlečeného vozidla, se jednalo o pohyb do pravého
úhlu, přičemž tento pohyb byl omezen stavebním uspořádáním vrat a plotu a
neobešel se bez výrazného najetí do vozovky. S těmito okolnostmi je
neslučitelná námitka, že podle dohody obviněného s řidičem nepojízdného vozidla
se vozidla vůbec neměla ocitnout na vozovce a že se řidič vlečeného vozidla
zachoval v rozporu s takovou dohodou. Z výsledného postavení vozidel v době
nehody oproti vratům, jimiž projela, je jisté, že jejich pohyb po vozovce byl
dostatečně dlouhý na to, aby ho obviněný mohl přerušit, jakmile vlečené vozidlo
začalo vjíždět do vozovky, a učinit potřebná opatření, která by tomu zabránila,
jestliže by to skutečně odporovalo předchozí dohodě obou řidičů. Obviněný však
na pohyb vlečeného vozidla do vozovky nijak v tomto smyslu nereagoval a naopak
pokračoval v manévru. Obviněný byl řidičem vlečného vozidla, takže mohl další
průběh manévru bez obtíží ovlivnit již tím, že by ho včas přerušil, pokud by
chování řidiče vlečeného vozidla vybočovalo z předchozí dohody a pokud by s ním
nesouhlasil. Tvrzení obviněného je sice neověřitelné svědectvím T. J. jako
řidiče vlečeného vozidla, který mezitím zemřel, avšak z povahy celého
zamýšleného manévru, z poměrů na místě jeho provedení a z toho, že sám obviněný
v manévru pokračoval ve fázi, kdy se vlečené vozidlo ocitlo na vozovce,
vyplývá, že obviněný měl a velmi snadno mohl předvídat, že manévr se stane
součástí situace v silničním provozu, že tuto situaci může ovlivnit a že jeho
provedení musí být podřízeno tomu, co stanoví zákon o silničním provozu, tj.
zákon č. 361/2000 Sb., zejména pokud upravuje vlečení motorových vozidel.
Za uvedeného stavu je jasným porušením ustanovení § 34 odst. 4 zákona č.
361/2000 Sb. to, že spojnice mezi vozidly, kterou tvořilo lano, nebyla označena
červeným praporkem nebo štítkem, pro které je navíc předepsán rozměr 300 x 300
mm. Způsobem posuzovaného manévru, který byl zčásti proveden na vozovce, se
obviněný stal účastníkem silničního provozu ve smyslu § 2 písm. a) cit. zákona,
takže se na něj vzhledem k ustanovení § 1 cit. zákona vztahovala povinnost
opatřit spojnici (lano) tak, jak stanoví § 34 odst. 4 cit. zákona. Smyslem této
povinnosti je, aby v případě vlečení motorového vozidla byla spojnice mezi
vlečným a vlečeným vozidlem včas a dostatečně zřetelná pro ostatní účastníky
silničního provozu a aby garantovala, že ostatní účastníci silničního provozu
do prostoru mezi vlečným a vlečeným vozidlem nevjedou, vyhnou se mu apod. Tím,
že obviněný předepsaným způsobem neoznačil spojnici mezi oběma vozidly, jednal
formou opomenutí ve smyslu § 89 odst. 2 tr. zák.
V příčinné souvislosti s jednáním obviněného je následek spočívající ve zranění
poškozeného, které vzešlo z toho, že poškozený do lana, které tvořilo spojnici
mezi vlečným a vlečeným vozidlem, narazil, neboť lano zaregistroval tak pozdě,
že již nestačil zabrzdit. To koresponduje se zjištěním, že na laně bylo sice
kombinováno několik barev, avšak celkově působilo dojmem šedomodré barvy, která
nebyla nikterak kontrastní a naopak spíše splývala s vozovkou. Viditelnost lana
byla poněkud znesnadněna i tím, že bylo nataženo šikmo přes vozovku (tj. nikoli
kolmo). Tím je jen zvýrazňována naléhavost řádného označení lana předepsaným
způsobem a závažnost skutečnosti, že lano takto označeno nebylo. Navíc
poškozený podle svého logického vysvětlení, podle něhož lano zaregistroval ze
vzdálenosti 3 až 5 metrů, věnoval pozornost tomu, že by někdo u vozidla při
kraji případně otevřel dveře.
Nic na tom nemění okolnost, že místem nejprve projel jiný cyklista, který se
oběma vozidlům vyhnul vyjetím do levé poloviny vozovky, nejel do prostoru mezi
vozidly a nenarazil proto do lana. Tento cyklista totiž zaregistroval manévr
obou vozidel v době, kdy byla v pohybu, zatímco poškozený si vozidel povšiml,
až když stála, a proto zvolil takový směr jízdy, při kterém pokračoval v pravé
polovině vozovky, snažil se projet prostorem mezi oběma stojícími vozidly a
přitom si pozdě povšiml lana mezi nimi. Situace, na kterou reagoval poškozený,
tedy byla podstatně jiná než situace, na kterou reagoval cyklista jedoucí před
poškozeným. Tento cyklista primárně reagoval na pohyb vozidel, zatímco
poškozený reagoval na lano napnuté mezi stojícími vozidly. Z rozdílné reakce
obou cyklistů proto nelze vyvozovat nic, co by svědčilo ve prospěch obviněného
v tom smyslu, že tu není příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem.
Pokud obviněný zpochybnil možnost, že poškozený utrpěl tak závažné zranění při
nárazu do lana ve výšce asi 25 cm nad zemí, nelze akceptovat ani tyto námitky.
Z lékařské zprávy, na jejímž podkladě soudy zjistily povahu, rozsah a závažnost
zranění poškozeného, mimo jiné vyplývá, že zranění odpovídá tomu, co o jeho
vzniku uvedl poškozený. Případné pochybnosti byly odstraněny zjištěním, že
projevy vyplývající z poškození sleziny jako nejzávažnějšího zranění se
dostavovaly až později s určitým časovým odstupem. K tomu přistupuje zjištění,
že kromě posuzované nehody poškozený neprodělal nic, co by jeho zranění mohlo
způsobit. Obviněný v dovolání uvedl, že sám poškozený popsal svůj pád tak, že
po nárazu udělal ve vzduchu přemet a dopadl na nohy do podřepu. Z toho obviněný
vyvozoval pochybnosti o tom, že obviněný se tak vážně zranil při tomto pádu. V
této spojitosti je třeba jen poznamenat, že skutečný obsah výpovědi poškozeného
je jiný, neboť poškozený výslovně uvedl: „... jak jsem přistál na ruce, tak mi
křuplo žebro” (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 86 p. v. spisu).
Odpovědnost obviněného není dotčena tím, že povinnost řádně označit spojnici
mezi vlečným a vlečeným vozidlem nesplnil ani řidič vlečeného vozidla, neboť v
příčinné souvislosti s následkem, který z toho vzešel, je opomenutí každého z
obou řidičů. Odpovědnost obviněného tu není vyloučena odpovědností
(spoluodpovědností) řidiče vlečeného vozidla. Uvažovat lze i o tom, že při
vyšší míře opatrnosti mohl sám poškozený reagovat způsobem, při kterém by k
jeho nárazu do lana nedošlo nebo při kterém by následek nárazu nebyl tak
závažný, avšak ani tím není odpovědnost obviněného dotčena, neboť základní
příčinný význam pro vznik posuzovaného následku mělo nesplnění povinnosti řádně
označit spojnici mezi oběma vozidly.
Nejvyšší soud neměl žádný důvod k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného
jakkoli zasahoval do výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a proto zjevně
neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl
v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a
státního zástupce.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té
části dovolání, v níž obviněný projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily
důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Tyto námitky nezakládají
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní
posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z uvedeného
ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního
je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil
soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V
dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v
n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. V dovolání nelze
uplatňovat s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím
i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení
jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo meze dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky směřující proti tomu, jak
soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při
dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který je vázán na taxativně vymezené důvody, mezi nimiž není žádný
skutkový důvod. Dovolání je z tohoto hlediska koncipováno tak, že nepřipouští,
aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto
otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu
skutkovému stavu, který v posuzovaném případě zjistil Okresní soud v Náchodě a
s kterým se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec