7 Tdo 1215/2011-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27.
října 2011 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 59/2011, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 100/2010, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d
m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 1 T
100/2010, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem
lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 253 odst. 1 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst.
1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců. Podle § 253 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák.
byl obviněnému dále uložen peněžitý trest 25.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr.
zák. byl obviněnému stanoven pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. byli poškození J. N., a L. N., odkázáni s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a
trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 59/2011,
podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání
prostřednictvím svého obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu
s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje
podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se
posuzuje pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Obviněný je
přesvědčen, že měl být aplikován nový trestní zákoník s tím, že podle § 253
odst. 1 tr. zák. bylo možno uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, nebo
peněžitý trest, kdežto podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku je možno uložit trest
odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti, přičemž tato varianta se
jeví obviněnému jako příznivější. Obviněný dále namítl nesprávné posouzení jeho
jednání jako trestného činu lichvy podle 253 odst. 1 alinea první tr. zák.
Uvedl, že v právním vztahu mezi ním a poškozenými nebyl dán hrubý nepoměr
vzájemného plnění jako znak lichvy. Naopak poškození podle něj jednali s
vědomím, že nebudou schopni plnit své závazky vyplývající ze smluvních vztahů s
původními věřiteli a do smluvního vztahu se společností ASBE, s. r. o.
zastupovanou obviněným, vstoupili pouze ve snaze oddálit plnění svých původních
smluvních závazků. Trestný čin lichvy tak podle obviněného nemohl být naplněn
po objektivní stránce. Dodal, že jde zjevně pouze o civilně-právní spor.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 59/2011,
jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 10. 2010, sp.
zn. 1 T 100/2010, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v
Blansku, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou
právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného
práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud.
Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek tak, jak ho zjistil
soud, a nikoli tak, jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné
namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu,
jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v
kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího
důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a
tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na
tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6
tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval
při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům
na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek
určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti
právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný uplatnil právní námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že v jeho trestní věci měl být správně
aplikován nový trestní zákoník s tím, že trest zákazu činnosti, přicházející v
úvahu podle nového trestního zákoníku, je podle něj příznivější.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle
zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se
posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím
kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro
pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo
při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně
rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro
pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek
skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozh. č 12/2001-n.
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Pokud bude po zvážení
jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu
jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v
úvahu přicházejících trestů (srov. rozh. č. 12, uveřejněno v časopise Právní
rozhledy na s. 641). Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v
daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude
nutno zvažovat i konkrétní výměru.
Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů zcela správně posoudily otázku
příznivosti té či oné právní úpravy. Při zvážení dané otázky je totiž nutné
dospět k závěru, že jednání obviněného je trestné jak podle zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, tak i podle zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V obou případech
je navíc stanoven trest odnětí svobody až na dvě léta. Odlišně jsou však
stanoveny další v úvahu přicházející tresty, kdy v případě zákona č. 140/1961
Sb., lze uložit trest zákazu činnosti, kdežto při aplikaci zák. č. 40/2009 Sb.,
lze uložit peněžitý trest. Z hlediska posouzení příznivosti aplikace dřívějšího
či pozdějšího platného a účinného zákona však není rozhodující otázka
poměřování přísnosti trestu zákazu činnosti vůči peněžitému trestu. Z pohledu
obviněného jde totiž o ryze subjektivní hodnocení příznivosti v úvahu
přicházejícího druhu trestu. Za daných okolností proto nebyl dán důvod
aplikovat trestní zákoník s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný uplatnil právně relevantní námitku, že svým jednáním nenaplnil
objektivní stránku trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první tr.
zák. s tím, že v právním vztahu mezi ním a poškozenými nebyl dán hrubý nepoměr
vzájemného plnění.
Z hlediska objektivní stránky je trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1 tr.
zákoníku naplněn dvěmi alternativními formami jednání a) pachatel zneužije něčí
tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo něčího rozrušení k tomu, aby
pachateli nebo jinému bylo poskytnuto nebo slíbeno plnění, jehož hodnota je k
hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo b) pachatel takovou
pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. V posuzovaném
případě jde o první alternativu jednání pachatele.
Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to
poškozený obdrží, nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných
hodnot obou plnění. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen
na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné
škody, protože toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy.
Podle soudní praxe lze spatřovat hrubý nepoměr plnění v uvedeném smyslu např. v
uzavření smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 293 000 Kč na dobu 3 měsíců s
příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850?Kč (srov. rozh. č. 5/2001-II.
Sb. rozh. tr.). Ustálená judikatura tedy vychází z toho, že při poskytování
úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která
odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu správním
řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat
již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu
§ 253 odst. 1 tr. zák. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem obsahujícím 70 % a více
za rok pak takový hrubý nepoměr zakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004).
V posuzovaném případě je hrubý nepoměr vzájemného plnění spatřován ve smluvních
ujednáních mezi obviněným jednajícím jako zmocněnec za společnost ASBE, s. r.
o., a poškozenými J. N. a L. N., když byly u jednotlivých smluv stanoveny
nepřiměřené úroky až 180 % a nepřiměřené smluvní pokuty, přičemž posuzovaného
jednání se obviněný dopustil s vědomím aktuální nepříznivé finanční situace
poškozených. Právní kvalifikace jednání obviněného je proto zcela správná a
jeho dovolání je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České
republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek