7 Tdo 1216/2014-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 9. 10. 2014 dovolání, které
podal obviněný A. L. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2.
2014, sp. zn. 8 To 66/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 1 T 194/2013, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 1 T 194/2013,
byl obviněný A. L. O. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody na dva měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1
tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 v podstatě v tom,
že obviněný dne 3. 11. 2013 v Praze 10, Štěchovická 1982/6, v pokoji na
ubytovně odcizil spolubydlícímu volně položený notebook a tím mu způsobil škodu
ve výši 9 000 Kč.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupkyně v
neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014. Z podnětu
odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle § 205
odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na dva měsíce, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s
dozorem, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na jeden rok.
Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Městského soudu v Praze. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Namítl, že pokud mu byl uložen trest vyhoštění, jde o
nepřípustný druh trestu, neboť jako občan Rumunska je zároveň občanem Evropské
unie a uložení trestu vyhoštění u něho bylo vyloučeno vzhledem k zásadám
vyplývajícím ze Smlouvy o Evropské unii, ze Smlouvy o fungování Evropské unie a
zejména vzhledem ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29.
4. 2004. Vyjádřil názor, že tato směrnice nebyla náležitě implementována do
vnitřního zákonodárství České republiky. Uvedl, že uložení trestu vyhoštění za
bagatelní trestný čin, jímž byl uznán vinným, nebylo opodstatněné ani z
hlediska stávající právní úpravy. Kromě toho vytkl, že nebyly splněny zákonné
předpoklady pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a nadto zpochybnil
také správnost výroku o vině námitkami v tom smyslu, že odcizení notebooku mu
nebylo spolehlivě prokázáno. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k otázce trestu
vyhoštění jako přípustného druhu trestu vyjádřila tak, že tento trest byl
obviněnému uložen v souladu s eurokonformním výkladem ustanovení § 80 tr.
zákoníku. Poukázala na to, že odrazem směrnice Evropského parlamentu a Rady
2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 jsou ustanovení § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr.
zákoníku, v nichž jsou stanoveny negativní podmínky pro uložení trestu
vyhoštění, pokud je pachatel občanem Evropské unie. V návaznosti na to
zdůraznila, že obviněný nesplňuje žádnou z těchto podmínek vylučujících uložení
trestu vyhoštění. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Především ale musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný
opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu,
nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a)
až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných
dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani
k obecné přiměřenosti trestu. Jestliže dovolatel deklaruje určitý zákonný
dovolací důvod, pak relevantními jsou jen takové námitky, které mu odpovídají
svým obsahem, a ostatní námitky jsou bez významu. Zákonným dovolacím důvodem,
který je deklarován dovolatelem, a obsahově pod něj spadajícími konkrétními
námitkami je určen rozsah přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem je jen uložení
nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní
sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce
zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat pouhou
nepřiměřenost trestu. Dovolacím důvodem, který je vymezen jako nepřípustný druh
trestu nebo trest uložený ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, nejsou ani
námitky zaměřené proti výroku o vině.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak ho uplatnil
obviněný, obsahově odpovídají pouze námitky týkající se otázky, zda uložený
trest vyhoštění v dané věci je či není přípustným druhem trestu. Nejvyšší soud
se tudíž při přezkumu napadeného rozsudku a předcházejícího řízení omezil na
tuto otázku.
Trest vyhoštění je upraven v § 80 tr. zákoníku. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku
soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění
z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu,
vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. V
ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku jsou pod písmeny a) až g) uvedeny
podmínky, při jejichž splnění soud trest vyhoštění neuloží.
Otázka přípustnosti trestu vyhoštění v posuzovaném případě vyplývá z okolnosti,
že obviněný je občanem Rumunska, které je členským státem Evropské unie stejně
jako Česká republika. Na tuto okolnost Městský soud v Praze nijak nereagoval a
omezil se na konstatování, že obviněný byl v České republice již pro obdobnou
majetkovou trestnou činnost odsouzen a není zde vázán pobytem, zaměstnáním a
rodinnými vazbami. Z toho Městský soud v Praze vyvodil splnění podmínek pro
uložení trestu vyhoštění. Okolnost, že obviněný je občanem členského státu
Evropské unie však má zásadní význam.
Smlouva o Evropské unii je založena na stěžejních principech, které směřují k
integraci členských států. Jedním z těchto principů je myšlenka Unie jako
prostoru, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Zároveň jde o jeden z
předpokladů svobodného trhu v tomto prostoru.
Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie v tzv. konsolidovaném
znění se zavádí občanství Unie a každá osoba, která má státní příslušnost
členského státu, je občanem Unie, přičemž občanství Unie doplňuje občanství
členského státu a nenahrazuje je. Podle čl. 20 odst. 2 písm. a), čl. 21 odst. 1
občané Unie mají právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských
států, přičemž toto právo vykonávají za podmínek a v mezích stanovených
Smlouvami a opatřeními přijatými na jejich základě, resp. s výhradou omezení a
podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení.
Rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o
právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a
pobývat na území členských států (zkrácený název) v tzv. konsolidovaném znění v
bodě 1 preambule stanoví, že občanství Unie přiznává každému občanu základní a
osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s
výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě a v opatřeních přijatých k
jejímu provedení (míněna tím je Smlouva o založení Evropského společenství). V
bodě 22 preambule se uvádí, že Smlouva umožňuje omezit právo svobodně se
pohybovat a pobývat na území členských států z důvodů veřejného pořádku,
veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Směrnice rozlišuje trojí statut
občanů Unie pobývajících na území jiného členského státu, a to občany s právem
pobytu po dobu do tří měsíců (kapitola III, čl. 6), občany s právem pobytu po
dobu delší než tři měsíce (kapitola III, čl. 7-8) a občany s právem trvalého
pobytu (kapitola IV, čl. 16-17). Směrnice upravuje také omezení práva vstupu a
práva pobytu, a to ustanovením, podle kterého smějí členské státy omezit
svobodu pohybu a pobytu občanů Unie z důvodů veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti nebo veřejného zdraví (kapitola VI, čl. 27 odst. 1). V návaznosti
na to směrnice stanoví, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo
veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být
založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, dále že předchozí odsouzení
pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje a konečně že
osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a
dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (kapitola
VI, čl. 27 odst. 2). Diferencovaný status občanů Unie pobývajících na území
jiného členského státu se podle směrnice projevuje mimo jiné tím, že
hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se
veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti
občanům Unie, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území (kapitola VI, čl. 28 odst. 2). Podle směrnice rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých
důvodů týkajících se veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno
proti občanům Unie, kteří a) posledních deset let měli pobyt v hostitelském
členském státě nebo b) jsou nezletilými osobami, kromě případů, kdy je
vyhoštění v nejlepším zájmu dítěte, jak je stanoveno v Úmluvě OSN o právech
dítěte ze dne 20. 11. 1989 (kapitola VI, čl. 28 odst. 3 směrnice). Směrnice
obsahuje i ustanovení, podle něhož hostitelský členský stát nesmí vydávat
rozhodnutí o vyhoštění jako formu sankce nebo jako právní důsledek trestu
odnětí svobody, pokud nejsou splněny požadavky článků 27, 28 a 29 (kapitola VI,
čl. 33). Směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států,
které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti směrnice (kapitola VI,
čl. 37). Členské státy byly povinny uvést v účinnost právní a správní předpisy
nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí do 30. 4.
2006, přičemž tato opatření
přijatá členskými státy musela obsahovat odkaz na směrnici nebo musel být
takový odkaz učiněn při jejich vyhlášení (kapitola VII, čl. 40 odst. 1).
Smyslem citovaných ustanovení mimo jiné je garantovat občanům Unie pobývajícím
na území jiného členského státu takovou míru ochrany před vyhoštěním, která
zajišťuje reálnost principu, podle něhož Unie je prostorem volného pohybu osob.
Odkaz na to, že trestní zákoník zapracovává směrnici Evropského parlamentu a
Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, je uveden v ustanovení § 419a tr. zákoníku
(ve znění zákona č. 141/2014), které je nazváno „Implementace práva Evropské
unie“.
Ve vztahu k občanům Evropské unie je zvláštní úprava trestu vyhoštění, kterou
lze považovat prakticky za doslovnou implementaci směrnice, obsažena v
ustanoveních § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Podle těchto
ustanovení soud neuloží trest vyhoštění, jestliže: e) pachatel je občanem
Evropské unie a má na území České republiky povolen trvalý pobyt, neshledá-li
vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, f) pachatel je
občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá na území
České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo g)
pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v
jeho nejlepším zájmu.
Privilegovaná úprava, která občanům Evropské unie poskytuje zvýšenou ochranu
před trestem vyhoštění, se podle doslovného znění trestního zákoníku nevztahuje
na jiné občany Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v § 80 odst. 3 písm. e),
f), g) tr. zákoníku. Formálně vzato jsou tím pádem občané Evropské unie, kteří
nejsou uvedeni v § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, postaveni naroveň
ostatním cizincům, tj. občanům jiných než členských států Evropské unie, neboť
se na ně vztahuje ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku.
Má-li být stávající konstrukce ustanovení § 80 tr. zákoníku o trestu vyhoštění
pokládána za implementaci práva Evropské unie, konkrétně za zapracování
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, pak je
nutné, aby soudy v rámci své rozhodovací činnosti vykládaly ustanovení § 80
odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k jiným občanům Evropské unie, než kteří jsou
uvedeni v § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, způsobem slučitelným s
citovanou směrnicí, zejména s ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2. V těchto
ustanoveních jsou totiž obsažena obecná hlediska, kterými je třeba se řídit při
ukládání trestu vyhoštění občanům Evropské unie, na které se nevztahuje
privilegovaná úprava trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr.
zákoníku.
Ve světle hledisek uvedených v čl. 27 odst. 1, 2 směrnice je uložení trestu
vyhoštění občanům Evropské unie podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku přípustné,
jestliže se tak stane z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo
veřejného zdraví, a to v podobě skutečného, aktuálního a dostatečně závažného
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, navíc v souladu se zásadou
přiměřenosti. Takto je třeba interpretovat podmínku, že uložení trestu
vyhoštění vyžaduje „bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem“ ve
smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku, pokud je pachatel občanem Evropské unie, na
kterého se nevztahuje některé z ustanovení § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr.
zákoníku.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že výrok o
uložení trestu vyhoštění nemůže obstát. I když to Městský soud v Praze v
napadeném rozsudku výslovně nekonstatoval, obviněný zjevně nebyl osobou
uvedenou v § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Z data narození
obviněného je jasné, že není dítětem, a z jeho výpovědi ohledně okolností
pobytu na území České republiky lze soudit, že zde neměl povolen trvalý pobyt a
že se zde nezdržoval nepřetržitě po dobu deseti let. Výrok o uložení trestu
vyhoštění je tedy třeba posuzovat podle hledisek uvedených v § 80 odst. 1 tr.
zákoníku, avšak výkladově korigovaných ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Obviněný byl
odsouzen pro běžnou drobnou krádež spáchanou jednoduchým způsobem na ubytovně
ke škodě spolubydlícího. Městský soud v Praze sám v odůvodnění napadeného
rozsudku výstižně označil tuto krádež za bagatelní trestný čin. Trestný čin
obviněného rozhodně nelze charakterizovat jako „závažné“ ohrožení některého ze
„základních“ zájmů společnosti v oblasti veřejného pořádku nebo veřejné
bezpečnosti, jemuž by bylo vyhoštění přiměřené, jak to vyžadují ustanovení čl.
27 odst. 1, 2 směrnice. Povaha a závažnost trestného činu obviněného se tak
míjí s hledisky, která musí být při výkladu a aplikaci ustanovení § 80 odst. 1
tr. zákoníku respektována ve vztahu k pachatelům, kteří jsou občany Evropské
unie a na které se nevztahují ustanovení § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr.
zákoníku. Nic na tom nemění ani recidiva obviněného, který byl trestním
příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 3 T 121/2004,
odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k samostatnému
trestu vyhoštění na dvě léta. Uvedený trestný čin spočíval podle citovaného
trestního příkazu v tom, že obviněný dne 20. 7. 2004 v obchodním centru odcizil
z volného výběru různé drogistické zboží a způsobil tím škodu ve výši 12 063,70
Kč. Jednalo se tedy o méně závažný trestný čin, od jehož spáchání uplynula tak
dlouhá doba, že recidivu obviněného nelze považovat za nějakou podstatnou
přitěžující okolnost.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uložený trest vyhoštění je nepřípustným
druhem trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
jak ho uplatnil obviněný. Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného
zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující
rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze znovu
rozhodne o odvoláních podaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10.
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o
vině, a proti uloženému trestu odnětí svobody nejsou dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takže se jimi Nejvyšší soud dále nezabýval.
Obviněný může uplatnit tyto námitky v řízení před odvolacím soudem a ten je
povinen se s nimi vyrovnat.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od doby, kdy bylo podáno dovolání,
pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Dovolání
bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 23. 4. 2014, avšak Nejvyššímu
soudu bylo předloženo až dne 16. 9. 2014. V řízení před Nejvyšším soudem tedy
nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec