7 Tdo 122/2012-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 24.
května 2012 v Brně dovolání obviněného P. N. , proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného P. N. zrušují
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí
na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením jejích částí, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc
obviněného P. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn.
48 T 8/2008, byl obviněný P. N. (dále zpravidla jen: „obviněný“) pod bodem
25) výroku rozsudku o vině uznán vinným společně s obviněnými F. K. a J. W.
tím, že v září 2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční
hotovosti v Komerční bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem
opatřili nástroje a pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako
pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu,
dále obviněný F. K. a obviněný J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22:00 hodin
do 24:00 hodin v Ž. na ulici B. Č. před domem odcizili osobní automobil zn.
Škoda Favorit, poškozené J. K. , v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z
místa činu, několikrát provedli obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky
Komerční banky, a. s., a vzájemně si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali
svoji činnost, přičemž v době, když všichni tři obvinění již se zbraněmi a
kuklami týž den přijížděli k místu činu, zjistili, že je v okolí větší množství
policistů, a proto od činu upustili. Pod bodem 28) výroku o vině uvedeného
rozsudku byl obviněný P. N. společně s obviněnými F. K. a J. W. uznán
vinným skutkem, který spáchali tím, že dne 3. 12. 2006 okolo 21:00 hodin ve V.
Ž. , když obviněný P. N. zajišťoval pomocí vysílačky okolí místa činu,
obvinění F. K. a J. W. rozpletli oplocení objektu společnosti CS-Beton, s.
r. o., vnikli dovnitř, kde maskováni kuklami pod pohrůžkou krátkými střelnými
zbraněmi napadli strážné J. B. , a D. M. , které spoutali a donutili je k
odkódování administrativních budov a následně je uzavřeli na WC, poté vyrazili
vchodové dveře do obou administrativních budov nacházejících se v areálu, kde
vyrazili další dveře vedoucí do kanceláří, které prohledali, a odcizili
příruční trezor v hodnotě 8.000,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně
70.000,- Kč, stravenky Sodexho Pass v hodnotě 147.427,- Kč, náhradní klíče od
služebních vozidel v hodnotě 42.500,- Kč, dále notebook Amilo Pro v hodnotě
15.040,- Kč, notebook Toshiba včetně tašky v hodnotě 9.940,- Kč, FSC LifeBook
v hodnotě 16.800,- Kč, satelit Toshiba v hodnotě 10.500,- Kč, Genius NetScroll
110 v hodnotě 50,- Kč, FSC Celsius H240/intel v hodnotě 26.880,- Kč, fotoaparát
zn. Sony Cyber-Shot v hodnotě 10.710,- Kč, fotoaparát zn. Kodak Easy Share v
hodnotě 1.080,- Kč, video projektor inFocus LP v hodnotě 33.000,- Kč, to vše
celkem ve výši 391.927,- Kč ke škodě CS-Beton, s. r. o., přičemž poškozením
způsobili další škodu ve výši 94.772,- Kč, dále odcizili peněženku v hodnotě
250,- Kč s hotovostí 150,- Kč ke škodě poškozeného D. M. , peněženku s
hotovostí asi 500,- Kč, osobními doklady a osobní automobil zn. Škoda Forman,
v hodnotě 22.200,- Kč, který byl nalezen později ohořelý u obce K. , to vše ke
škodě poškozeného J. B.
Skutek pod bodem 25) byl posouzen jako příprava k trestnému činu
loupeže podle § 7 odst. 1, § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a skutek
pod bodem 28) jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný P. N. odsouzen podle § 234 odst.
2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání šesti roků a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P.
N. uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou obviněnými F.
K. a J. W. poškozené společnosti CS-Beton, s. r. o., 412 01 Velké Žernoseky
184, částku 486.699,- Kč, poškozenému J. B. , částku 22.700,- Kč, poškozené
J. K. , částku 5.000,- Kč a poškozené společnosti Kooperativa Pojišťovna, a.
s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747, částku 15.000,- Kč.
Obviněný podal proti všem výrokům tohoto rozsudku odvolání, které
projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 19. 11. 2010 ve věci
vedené pod sp. zn. 2 To 107/2010, v němž rozhodl rozsudkem o odvoláních i
dalších obviněných v této věci, a to F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O.
K. a L. Č. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010,
sp. zn. 48 T 8/2008, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl v trestních
věcech obviněných F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O. K. , L. Č. a P. N.
Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl obviněný P. N. uznán
vinným skutkem, který spáchal s obviněnými F. K. a J. W. tím, že v září
2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční
bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a
pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro
vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obvinění F. K. a
J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22 hod. do 24 hod. v Ž. na ulici B. Č.
před domem odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit, poškozené J. K. ,
v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli
obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a.s., a vzájemně
si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, když
všichni tři obvinění již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu,
zjistili, že je v okolí větší množství policistů, a proto od činu upustili. V
tzv. právní větě rozsudku není obviněný P. N. uveden, v rozsudku není
uveden ani skutek pod bodem 25). Rozsudek neobsahuje ani výrok o trestu
obviněného P. N. Výrokem o náhradě škody byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložena obviněným F. K. , J. W. a P. N. povinnost zaplatit rukou
společnou a nerozdílnou poškozené společnosti CS-BETON, s. r. o., Velké
Žernoseky 184, 412 01, částku 486.699,- Kč, poškozenému J. B. , částku
22.700,- Kč, poškozené J. K. , částku 5.000,- Kč a poškozené společnosti
Kooperativa, pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747
částku 15.000,- Kč a dále bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 2 tr. ř. tak, že se
poškození uvedení v tomto výroku odkazují se zbytky nároků na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 2 To 107/2010
rozhodl o odvoláních obviněného P. N. a obviněného M. S. proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008 tak, že
podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. S. a P. N. jako
nedůvodná.
Obviněný P. N. podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Tatiany
Babovákové několika podáními dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2
To 107/2010, podal obviněný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) a
l) tr. ř. proti všem výrokům napadeného rozsudku. V dovolání namítl, že Vrchní
soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. Rozsudek soudu
prvního stupně se týkal celkem sedmi obviněných, kteří byli odsouzeni za
spáchání celkem 29 skutků. Napadený rozsudek by se tedy měl týkat všech sedmi
obviněných, neboť všichni obvinění se odvolali, ale podle tzv. skutkové věty
rozsudku jsou tito obvinění vinni pouze ze spáchání 25 skutků. Ačkoliv obviněný
měl spáchat skutek, který podle jeho popisu odpovídá skutku 25) rozsudku
vrchního soudu, v části týkající se právní věty i právní kvalifikace chybí a
není uveden ani ve výroku o trestu. Obviněný dále namítl, že v rozsudku
odvolacího soudu není specifikováno, zda a která část napadeného rozsudku soudu
prvního stupně se ponechává v platnosti či zda bylo rozhodnuto o části odvolání
a o jiné části odvolání bude teprve rozhodnuto. Rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, je podle dovolatele zmatečný a
nejednoznačný a vůči dovolateli nepravomocný, neboť volnou úvahou lze dojít k
závěru, že ačkoliv byl dovolatel rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze
spáchání skutků pod 25) a 28) výroku o vině tohoto rozsudku, v rozsudku
odvolacího soudu již není uveden skutek 28), a u skutku 25) v části skutkové
věty je dovolatel uveden jako jeden ze spolupachatelů, avšak ve zbývajících
částech výroku rozsudku již není uveden. Nedopustil se proto protiprávního
jednání a nebyl mu ani uložen trest. Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť v něm
není uvedeno, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, protože tento výrok v něm
chybí.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010 a věc vrátil k dalšímu
projednání, aniž by uvedl, který soud by měl věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu trestu
odnětí svobody.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2
To 107/2010, obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k)
a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
především uvedl, že se jej týkají pouze skutky pod body 25) a 28) rozsudku
soudu prvního stupně, proti němuž podal odvolání do výroků o vině i trestu. V
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal jak rozpory v jednotlivých
výpovědích spoluobviněného J. W. k těmto skutkům, tak i rozpor mezi výpovědí
tohoto spoluobviněného se zjištěnou skutečností. Poukázal na to, že i v
rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že o jeho vině bylo rozhodnuto pouze
na základě výpovědi spoluobviněného J. W. , a to za absence jiných důkazů,
které by jej usvědčovaly. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se jeho
odvolacími námitkami vůbec nezabýval, ačkoliv je to jeho povinností. Obviněný
dále poukázal na to, že Vrchní soud v Praze jeho odvolání projednal ve veřejném
zasedání dne 19. 11. 2010 a rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního
stupně částečně zrušil. Znovu rozhodl o jeho odvolání dne 27. 1. 2011 v
neveřejném zasedání a podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání jako nedůvodné.
Obviněný dodal, že proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dne 2.
5. 2011 dovolání, přičemž dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010 podal po doručení tohoto usnesení, k němuž
došlo až po sepsání předcházejícího dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010.
Obviněný namítl, že vrchní soud rozhodl dvěma samostatnými rozhodnutími, a to
rozsudkem a usnesením, přičemž zamítnutím odvolání se podle jeho názoru stal
rozsudek nalézacího soudu pravomocným. Poukázal také na to, že rozsudkem soudu
prvního stupně i rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o jeho
povinnosti k náhradě škody, takže existují dva exekuční tituly a mohlo by dojít
k duplicitnímu vymáhání shodných částek. Zároveň došlo k tomu, že rozsudek
soudu prvního stupně byl vůči němu a obviněnému M. S. ponechán v platnosti a
vůči dovolateli se stal pravomocným, avšak vůči dalším pěti spoluobviněným byl
tento rozsudek nahrazen novým rozsudkem odvolacího soudu a došlo k paradoxu, že
jeden a týž trestný čin je u jednoho obviněného, nyní odsouzeného, jinak právně
kvalifikován než u něj. Dodal, že se to týká skutků pod body 25) a 28), které
byly rozsudkem soudu prvního stupně kvalifikovány jako trestný čin loupeže
podle § 234 tr. zák., zatímco podle rozsudku Vrchního soudu v Praze se jedná
asi o zvlášť závažný zločin loupeže, což však v něm není uvedeno, neboť skutek
28) v uvedeném rozsudku neexistuje a skutek 25) byl u dalších obviněných
posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr.
zákoníku. Podle dovolatele není možné, aby za jeden trestný čin, tj. skutek pod
bodem 25), byli odsouzeni tři obvinění a u každého z nich bylo jednání
kvalifikováno jinak, ačkoliv měli skutek spáchat společně, nehledě na to, že
při právní kvalifikaci téhož skutku bylo použito jiné právní normy. Pokud jde o
skutek pod bodem 25) napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, byli obvinění
F. K. a J. W. uznáni vinnými trestnými činy neoprávněného užívání cizí
věci podle § 207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a obviněný byl uznán vinným
trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za
skutek pod bodem 28) byl odsouzen pouze dovolatel, protože v rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, tento skutek již není
uveden, přičemž tento skutek měli spáchat společně obvinění F. K. , J. W. a
dovolatel.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, a věc vrátil k dalšímu
projednání, aniž by uvedl, který soud by měl věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení
nástupu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010,
navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.,
protože je nepřípustné. Podle jeho názoru obviněný dovoláním napadá rozhodnutí,
které s ním sice souvisí, avšak nedotýká se viny a trestu obviněného P. N.
Dovolání nesplňuje základní předpoklad přípustnosti dovolání, byť v zákoně
přímo nevyslovený, a to, že dovoláním lze napadat pouze takové rozhodnutí soudu
druhého stupně ve věci samé, které se dovolatele bezprostředně dotýká a jímž
bylo konečným způsobem rozhodnuto v jeho trestní věci.
K dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011,
sp. zn. 2 To 107/2010, nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že dovolatel
namítl, že dvě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jsou ve vzájemném nesouladu,
protože jeden skutek je u různých obviněných odlišně právně kvalifikován,
přičemž za skutek 28) byl odsouzen pouze dovolatel, ačkoliv ho spáchali ještě
další dva obvinění a dále, že dovolatel byl zavázán k náhradě škody dvěma
rozhodnutími. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je vada týkající se
výroku o náhradě škody ryze formální povahy a není odstranitelná v dovolacím
řízení. Jinak se ovšem rozsudek soudu druhého stupně obviněného netýká a není
možné jeho obsah spojovat s jiným samostatným rozhodnutím odvolacího soudu,
jakkoli takový způsob rozhodování soudu vzbuzuje značné pochybnosti. Obviněný
nevznesl žádnou konkrétní námitku proti obsahu napadeného usnesení, které ve
spojení s rozsudkem soudu prvního stupně v části, která se týká dovolatele,
nevykazuje žádnou vadu, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. odmítl dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010, protože bylo podáno z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Dodal, že vzhledem k těmto závěrům je irelevantní
zkoumat, zda jsou dány důvody pro odložení výkonu trestu odnětí svobody, když z
dostupného materiálu není zřejmé, zda a s jakým výsledkem o tomto návrhu
obviněného rozhodovala podle § 265h odst. 3 tr. ř. předsedkyně senátu soudu
prvního stupně. Závěrem nejvyšší státní zástupce souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ, že
by dovolací soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněným jako
osobou oprávněnou a prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f
odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky neodmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení předcházející napadené části rozhodnutí.
Po přezkoumání shledal, že dovolání jsou z níže uvedených důvodů důvodná.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. :
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku
rozsudku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních,
a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem
zásadně vázán (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o
vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci
nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést
důkazy, tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této
činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci
dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového
stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného
dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti
dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
hmotně právních a procesních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného
prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní
iniciativy.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného
dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména
tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s
provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů z těchto důkazů
nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení,
jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na
jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, jestliže se jedná o případ tzv.
opomenutých důkazů, apod.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v obou dovoláních. Nejvyšší soud
zjistil, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To
107/2010, je obviněný P. N. uveden mezi dalšími obviněnými, kteří podali
odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp.
zn. 48 T 8/2008. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze
dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, jehož vyhotovení je na č. l. 10747 až
10 826 spisu, o odvoláních obviněných takto: „Podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek částečně zrušuje a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. se rozhoduje tak, že obžalovaní F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O. K. ,
L. Č. a P. N. jsou vinni, že …“. Z výroku učiněného podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. nelze zjistit na základě podnětu jakého odvolání a
kterého obviněného nebo obviněných byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v
jakém rozsahu.
Další výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze se opírá o ustanovení
§ 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož může odvolací soud rozhodnout ve věci sám
rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu,
který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů
provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné
důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly
provedeny v hlavním líčení. Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací nepostupoval důsledně při veřejném zasedání dne 19. 11. 2010
podle § 259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř.
Výrokem o vině pod bodem 25) napadeného rozsudku odvolacího soudu byli
obvinění F. K. , P. N. a J. W. uznáni vinnými, že: „V září 2006 v přesně
nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční bance, a. s.,
na pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a pomůcky jako
střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou
komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obžalovaní F. K. a J.
W. v době od 22.00 hod. dne 10. 9. 2006 do 24.00 hod. v Ž. na ulici B. Č.
před domem odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit poškozené J. K. , v
hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli obhlídky
a mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a. s., a vzájemně si
rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, kdy
všichni tři již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu, zjistili
v jeho okolí výskyt většího množství policistů, a proto od činu upustili.“ V
tzv. právní větě rozsudku není tento skutek uveden. Obviněný P. N. není
uveden ani v části týkající se právní kvalifikace skutku. U spoluobviněných
F. K. a J. W. byl skutek kvalifikován jako trestný čin neoprávněného
užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze neobsahuje ani výrok o trestu obviněného P. N. (viz
strana 16 až 17 rozsudku), naproti tomu odvolací soud rozhodl podle § 228 odst.
1 tr. ř. výrokem o náhradě škody tak, že uložil obviněnému P. N. , aby rukou
společnou a nerozdílnou zaplatil společně s obviněnými F. K. a J. W.
poškozeným, a to společnosti CS-BETON, s. r. o., Velké Žernoseky 184, 412 01,
částku 486.699,- Kč, J. B. , částku 22.700,- Kč, J. K. , částku 5.000,- Kč,
společnosti Kooperativa Pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1,
Templová 747, částku 15.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, že obviněný
P. N. podal odvolání proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního
stupně, v němž namítal, že o jeho vině bylo rozhodnuto pouze na základě
výpovědi spoluobviněného J. W. , která byla nevěrohodná, protože obviněný J.
W. měl sám vyhledat policii, ovšem neinformoval ji o skutcích, na jejichž
spáchání se sám podílel. Podle obviněného měl spoluobviněný J. W. informovat
policii o větším množství skutků, než bylo následně uvedeno v obvinění. Mimo
výpovědi obviněného J. W. neměl být zajištěn ani proveden žádný důkaz, který
by svědčil o tom, že se obviněný P. N. dopustil jednání, které je mu kladeno
za vinu. Popřel spáchání skutku 25) a pokud jde o skutek 28) existují závažné
rozpory ve výpovědích spoluobviněného J. W. Obviněný také namítl, že nelze
jako důkaz použít úřední záznamy o podání vysvětlení. Z těchto důvodů obviněný
P. N. navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby byl zproštěn obžaloby.
Odvolací soud uvedl v odůvodnění rozsudku, že přezkoumal podle § 254
odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku,
proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které mu
předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Po přezkoumání shledal, že Krajský
soud v Ústí nad Labem po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí
pokračoval v hlavním líčení ve stejném složení senátu a v hlavním líčení
provedl všechny úkony a doplnění, které mu odvolací soud nařídil a řídil se i
právním názorem vysloveným odvolacím soudem v jeho předcházejícím rozhodnutí.
Odvolací soud zdůraznil, že skutkové závěry soudu mají podklad v řádně
provedených a důsledně hodnocených důkazech, jsou podrobně rozvedeny v
příslušných částech odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a proto odvolací
soud nemá důvod na nich cokoli měnit. Výslovně poukázal na to, že soud prvního
stupně při svém rozhodování o vině (neuvedl však, o čí vinu se jednalo),
správně vycházel z výpovědí obžalovaného J. W. , které učinil v přípravném
řízení, ale i později před soudem prvního stupně po vrácení věci a zmínil
důvody takového posouzení (viz strana 66 až 67 rozsudku) ve vztahu k
jednotlivým obviněným, avšak nikoliv ve vztahu k obviněnému P. N.
V další části uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem se správně
zabýval i námitkami obviněných, které směřovaly k tomu, že již v přípravném
řízení byly zatajeny či vyřazeny ze spisu určité důkazy. Podle odvolacího soudu
soud prvního stupně tyto námitky obviněných správně neakceptoval a řádně
odůvodnil, proč jim neuvěřil. Stejně tak postupoval i pokud jde o odposlechy,
které byly provedeny v přípravném řízení. Poukázal na to, že soud prvního
stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval jednotlivými body (rozumí se
výroku o vině) všech obviněných, které jsou uvedeny v rozsudečném výroku pod
body ad 1) až ad 29), vypořádal se s námitkami obviněných a neshledal žádné
důvody, které by vedly k napadení závěrů nalézacího soudu (strana 68 rozsudku).
Nejvyšší soud zjistil, že oproti tomuto odůvodnění se odvolací soud nevypořádal
s námitkami obviněného P. N. V odůvodnění této části rozsudku, ale ani v
jiných jeho částech není o obviněném P. N. žádná zmínka. Závěrem odvolací
soud uvedl, že se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že vina
všech obžalovaných byla jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázána na
podkladě řádně provedených důkazů.
Výrok o náhradě škody odvolací soud odůvodnil tím, že nalézací soud
správně vycházel z ustanovení § 420 občanského zákoníku, protože poškození se
řádně a včas připojili s nároky na náhradu škody k trestnímu řízení a
rozhodnutí soudu prvního stupně je proto třeba považovat za správné a zákonné.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a je proto naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Pod tento dovolací důvod Nejvyšší soud podřazuje též porušení
práva na spravedlivý proces. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že:
„Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů
vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení
tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti
nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými
námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má
to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a
základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36
odst. 1 Listiny.“ Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 70) pak Ústavní soud uvedl, že
„právu na spravedlivý proces“ odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí
řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí
racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s
argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném
případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v
podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109).“
K těmto vadám došlo i v řízení proti obviněnému P. N. O tom
svědčí samotný výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp.
zn. 2 To 107/2010, který rozhodl i ohledně obviněného P. N. tak, že se podle
§ 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušuje rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, a podle § 259
odst. 3 tr. ř. se znovu ve věci rozhoduje způsobem, který je uveden ve výroku
rozhodnutí. Ačkoliv odvolací soud v záhlaví napadeného rozsudku uvedl, že
projednal i odvolání obviněného P. N. a rozhodl o něm výše uvedeným
způsobem, v popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové větě) uvedl, že
obviněný spáchal skutek pod bodem 25) společně s obviněnými F. K. a J. W. , v
rozsudku chybí výrok o právním posouzení tohoto skutku (tzv. právní věta) pokud
jde o obviněného P. N. a chybí také výrok o jeho trestu. Z rozsudku není ani
patrno, jak bylo rozhodnuto o skutku pod bodem č. 28), kterým byl obviněný
uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a proti němuž obviněný rovněž
podal odvolání. Pokud jde o řízení před odvolacím soudem, musí Nejvyšší soud
poukázat na to, že Vrchní soud v Praze pochybil, když se nevypořádal s
námitkami obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, které obviněný v
podstatě opakuje ve svém dovolání. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, byl vyhlášen v jiném znění, než je uvedeno ve
vyhotovení rozsudku, které bylo doručeno obviněným, státnímu zástupce a
poškozeným (srov. č. l. 10713 až 10725 a č. l. 10747 až 10766 spisu). Rozsudek,
tak jak byl vyhlášen, neodpovídá zákonu, protože je vyloučeno, aby obviněný P.
N. jím byl uznán vinným, byť vadným a neúplným výrokem o vině, nebyl mu
uložen žádný trest, avšak byla mu uložena povinnost k náhradě škody, a současně
týmž rozsudkem odvolací soud zamítl jako nedůvodné jeho odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně. Neobstojí proto obsah protokolu o veřejném zasedání
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, v němž je
uvedeno, že předmětem jednání je vyhlášení výroku, který pochybením soudu nebyl
vyhlášen při veřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2010, který se týká
obžalovaných M. S. a P. N.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto nemůže zcela
přezkoumat důvody rozhodnutí odvolacího soudu, když odvolací soud jen v obecné
rovině odůvodnil výroky o vině všech obviněných, a konkrétně se nezabýval
námitkami obviněného P. N. V každém případě však Vrchní soud v Praze porušil
právo obviněného na spravedlivý proces jak řízením proti obviněnému, tak svým
rozhodováním.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To
107/2010, byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární
povinnost k náhradě škody poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku. Nehledě k
výše uvedeným pochybením odvolacího soudu, je zřejmé, že tento výrok je vadný a
nemůže obstát. Výrok o náhradě škody je odvislý od výroku o vině. V případě
obviněného P. N. nebylo v souladu se zákonem rozhodnuto o vině obviněného,
protože z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nelze vůbec zjistit, jakým
trestným činem byl obviněný uznán vinným, protože takový výrok v rozsudku chybí
a chybí i výrok o trestu. Vrchní soud v Praze pochybil také při rozhodování a
odůvodnění výroku o náhradě škody. Především vzhledem k většímu počtu výroků o
náhradě škody, jimiž bylo rozhodnuto v adhezním řízení o nárocích mnoha
poškozených na náhradu škody, bylo nutno tyto výroky jednotlivě odůvodnit a
nikoliv uvést jen všeobecné důvody, jak to učinil Vrchní soud v Praze. Navíc,
jestliže odvolací soud zrušil, byť částečně (není ovšem zřejmé, v jakém rozsahu
a z podnětu jakého odvolání) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl ve věci
znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř., rozhodoval znovu také o nárocích poškozených
na náhradu škody. Odvolací soud proto nemůže svůj výrok o náhradě škody
odůvodňovat tím, že nalézací soud správně vycházel z ustanovení § 420
občanského zákoníku a že rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba považovat za
správné a zákonné (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Vrchní soud v Praze sám rozhodl
rozsudkem podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zjištění, že skutkový stav věci byl
podle jeho názoru v napadeném rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn, a
proto musí výrok o náhradě škody odůvodnit jako své rozhodnutí, a nikoliv
odkazovat na rozsudek soudu prvního stupně, který sám zrušil, jak se lze
domnívat, v celém výroku o náhradě škody.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.:
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení trestního řádu
má dvě alternativy. Podle první alternativy nebyl učiněn určitý výrok, který
podle zákona měl soud učinit, a proto takový výrok v rozhodnutí chybí. Při
druhé alternativě sice byl učiněn určitý výrok, ale tento výrok není úplný.
Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem o vině obviněného P.
N. skutkem 25) a nerozhodl o právní kvalifikaci skutku. Nerozhodl ani o
skutku 28), kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně,
přičemž odvolání obviněného směřovalo proti celému výroku o vině, tedy i proti
tomu, že byl uznán vinným skutkem 28) výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně. Výrok o vině je se zřetelem na ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.
nedělitelný, a proto nelze rozhodnout v odvolacím řízení jen o části
nedělitelného výroku o vině. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že byl
naplněn v jeho první alternativě důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř.
Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To
107/2010, tak, že se podle § 256 tr. ř. zamítají odvolání obžalovaných M. S.
a P. N. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 1. 2011 uvedl, že
předmětem jednání je vyhlášení výroku, který pochybením soudu nebyl vyhlášen
při veřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2010, který se týká obžalovaných M.
S. a P. N.
Je nepochybné, že se jedná o samostatné rozhodnutí, kterým byla podle §
256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná odvolání obviněných M. S. a P. N. Toto
rozhodnutí je nezákonné a nepřípustné, protože jím bylo rozhodováno znovu o
odvoláních obou obviněných proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně.
Povinností odvolacího soudu je rozhodnout o odvoláních všech obviněných proti
témuž rozsudku jediným rozhodnutím. Přestože výrok rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, je ze shora uvedených důvodů
vadný, přece jde o rozhodnutí, jímž bylo konečným způsobem rozhodnuto o
odvoláních obviněného P. N. a obviněného M. S. Vážné pochybení soudu, který
údajně opomněl vyhlásit výrok ohledně zmíněných obviněných ve veřejném zasedání
dne 19. 11. 2010, nelze napravit postupem Vrchního soudu v Praze, který nemá
oporu v zákoně a je postupem v soudní praxi naprosto nevídaným. Odvolací soud
totiž rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, rozhodl zčásti o
vině obviněného P. N. , nerozhodl o právní kvalifikaci skutku a o výroku o
trestu a naproti tomu rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody. Pro
úplnost je třeba dodat, že obdobně rozhodl o vině obviněného M. S. (pod bodem
4) a nerozhodl ani u něj výrokem o trestu.
Odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítne odvolání, jestliže shledá, že není
důvodné. To znamená, že po splnění přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr.
ř. neshledal důvody k zamítnutí odvolání podle § 253 tr. ř., k přerušení
trestního stíhání podle § 255 tr. ř., ke zrušení napadeného rozsudku a k
postoupení věci, k zastavení trestního stíhání nebo k přerušení trestního
stíhání podle § 257 tr. ř. nebo ke zrušení napadeného rozsudku a k postupu
podle § 259 až § 261 tr. ř. Odlišnost obsahu rozhodnutí podle § 256 tr. ř. a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. je naprosto zřejmá. Pravomocným rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, bylo trestní stíhání
obviněného P. N. skončeno a pokračování v jeho trestním stíhání bylo
nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Vrchní soud v Praze však přesto
pokračoval v trestním stíhání obviněného P. N. (a obviněného M. S. ),
ačkoliv byl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm.
f) tr. ř., který spočívá v tom, že nelze pokračovat v trestním stíhání proti
tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu
pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Vrchní soud v Praze postupoval také v rozporu s článkem 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod, který stanoví zásadu, že nikdo nesmí být opětovně
trestně stíhán pro týž skutek. Výslovně se v něm uvádí, že nikdo nemůže být
trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn
obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v
souladu se zákonem.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.:
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě spočívající v
tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání byl dán důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoliv obviněný tento důvod dovolání
zcela náležitě neodůvodnil, i v tomto případě Nejvyšší soud shledal naplnění
tohoto důvodu, neboť s přihlédnutím k principu spravedlivého procesu ve výše
uvedeném smyslu shledal dovolání obviněného důvodným ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně obviněného P.
N. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To
107/2010, i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To
107/2010. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na
zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením jejích částí, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného P. N. v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze proto znovu rozhodne o odvolání obviněného P. N. , které
podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp.
zn. 48 T 8/2008, a v souladu se zákonem se vypořádá se všemi odvolacími
námitkami obviněného a znovu ve věci rozhodne. Bude respektovat všechna
ustanovení trestního řádu, která se týkají odvolacího řízení a rozhodnutí
odůvodní v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že se zabýval také otázkou, zda je důvodné,
aby s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř., na něž odkazuje ustanovení §
265k odst. 2 tr. ř., zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011,
sp. zn. 2 To 107/2010, také ohledně obviněného M. S. , který proti němu
nepodal dovolání. Přitom zjistil okolnosti, které nemají žádný vztah k
obviněnému P. N. , přičemž skutková zjištění v případě posuzování podmínek
tzv. beneficia cohaesionis (dobrodiní souvislosti) je nutno posuzovat u každého
z obviněných samostatně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejde o beneficium
cohaesionis ve smyslu § 261 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., a proto nezrušil
výše uvedené usnesení ohledně obviněného M. S.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného P. N. v neveřejném zasedání,
které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265o odst. 1 tr.
ř. před rozhodnutím o dovolání neshledal důvody pro odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 24. května 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek