U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2017 o dovolání
obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017,
sp. zn. 4 To 282/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 8 T 150/2015 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 8 T
150/2015, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z
nedbalosti podle § 273 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 273
odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon
tohoto trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební
doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvanáct měsíců, a podle
§ 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu chovu
a držení psů všech plemen ve svém i cizím vlastnictví na pět let. Výrokem podle
§ 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.
bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali obviněný a čtyři poškození, bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 4 To 282/2016.
Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě podle §
258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku
o náhradě škody ve vztahu ke čtyřem poškozeným. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo
nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle § 82
odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta a obviněnému bylo podle § 82 odst. 2
tr. zákoníku, § 48 odst. 4 tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v
zákazu chovu a držení psů všech plemen ve svém i cizím vlastnictví. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto
také o náhradě škody. Odvolání poškozených byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Napadl výrok o trestu. Odkázal na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že Krajský soud v
Ostravě porušil zákaz reformace in peius, pokud mu napadeným rozsudkem uložil
podmíněný trest odnětí svobody s delší zkušební dobou, než jakou předtím
stanovil Okresní soud v Ostravě. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila dovolání
za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovalo žádnou významnější argumentaci nad rámec
odůvodnění napadeného rozsudku, takže nebylo třeba předkládat ho obviněnému,
resp. obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Námitku porušení zákazu reformace in peius by bylo přiléhavější
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v alternativě,
podle které lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S ohledem na význam zákazu reformace in peius jako jednoho ze
stěžejních principů spravedlivého procesu ve stádiu odvolacího řízení je možno
konstatovat, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově
odpovídá námitka, že výměrou uloženého trestu byla překročena horní hranice
přípustné výměry, jak vyplývá ze zákazu reformace in peius.
S přijatelnou mírou tolerance lze uvedenou námitku akceptovat i jako
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „jiného
nesprávného hmotně právního posouzení“, tj. jiného, než je právní posouzení
skutku. Při ukládání trestu za okolností, daných v posuzované věci, jde konec
konců o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) v podmínkách limitovaných
zákazem reformace in peius.
Pokud jde o odvolací řízení, je zákaz reformace in peius vymezen
ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., podle kterého v neprospěch obviněného může
odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání
státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a ve výroku o
náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného
obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil
nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného
obohacení. Zákaz reformace in peius – jinak řečeno – znamená, že z podnětu
odvolání obviněného nebo jakéhokoli jiného odvolání podaného ve prospěch
obviněného nesmí odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně způsobem,
který zhoršuje postavení obviněného.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou
právní otázkou to, zda změna výroku o trestu, ke které přikročil Krajský soud v
Ostravě z podnětu odvolání obviněného, je či není porušením zákazu reformace in
peius.
Obecně vzato je třeba uvedenou otázku posuzovat v kontextu celého
výroku o trestu, zejména nastane-li situace, že při uložení dvou nebo více
druhů trestu odvolací soud výrok o jednom druhu trestu zpřísní při současném
zmírnění nebo úplném zrušení výroku o jiném druhu trestu. V takové situaci je
třeba především objektivně zkoumat, zda, v jakém směru a v jaké míře bylo
změněno celkové postavení obviněného. Pominout nelze ani to, jak změnu
subjektivně vnímá sám obviněný, avšak toto hledisko není možné absolutizovat do
té míry, že by odvolací soud měl obviněnému uložit trest na jeho přání, podle
jeho výběru apod. Subjektivní vnímání změny výroku o trestu musí mít reálný
podklad.
V posuzované věci spočívala změna výroku o trestu provedená napadeným
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě v tom, že při stejné výměře podmíněného
trestu odnětí svobody byla obviněnému stanovena delší zkušební doba a
obviněnému bylo navíc uloženo ještě přiměřené omezení, avšak zároveň mu již
nebyl uložen trest zákazu činnosti.
Neuložení trestu zákazu činnosti bylo změnou, která velmi významně
změnila postavení obviněného v jeho prospěch. Jde především o to, že za stavu
vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v Ostravě mohl obviněný dosáhnout
účinku, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen, nejdříve až po uplynutí
doby pěti let, na kterou mu byl uložen trest zákazu činnosti (§ 105 odst. 5, 6
tr. zákoníku), zatímco za stavu vyplývajícího z napadeného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě může uvedeného účinku dosáhnout již po uplynutí zkušební doby
dvou let, která mu byla stanovena v souvislosti s podmíněným odkladem výkonu
trestu odnětí svobody. Dále jde o následky případného porušení zákazu chovu
psů. Pokud by obviněný porušil tento zákaz za situace, kdy mu byl uložen trest
zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, mohl by se tím dopustit
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, za který by mu hrozil trest odnětí svobody až na dvě
léta. Jestliže by však obviněný porušil uvedený zákaz za situace, kdy mu byl
uložen ve formě přiměřeného omezení podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, hrozilo by
mu za to nanejvýš rozhodnutí soudu, že se vykoná trest odnětí svobody v trvání
šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen. Zákaz chovu psů – bez ohledu
na to, do kterého výroku byl pojat – omezuje obviněného v důsledku rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě jen po dobu dvou let, tj. dokud běží zkušební doba
podmíněného odsouzení, zatímco v důsledku rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě
by ho omezoval po dobu pěti let. Obsahově se přiměřené omezení, nově uložené
podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, vztahuje na tutéž činnost, která byla předtím
předmětem trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, avšak omezuje
obviněného po mnohem kratší dobu a s výrazně méně závažnými následky případného
porušení zákazu.
Za tohoto stavu prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení, která
v délce dvou let stále ještě spadá do dolní poloviny rozpětí stanoveného v § 82
odst. 1 tr. zákoníku od jednoho roku do pěti let, ani ve spojení s uloženým
přiměřeným omezením podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku nepředstavuje takovou
změnu, která by celkové postavení obviněného zhoršovala. K tomu, aby obviněný
subjektivně vnímal změnu výroku o trestu jako změnu ve svůj neprospěch, chybí
reálný podklad. Postavení obviněného zůstalo stejné v tom smyslu, že nijak není
omezena jeho osobní svoboda a že má zakázáno chovat psy. Z hlediska další
perspektivy je postavení obviněného v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v
Ostravě výhodnější v tom smyslu, že mnohem dříve mohou pominout reálné i
potencionální důsledky odsouzení a že obviněný má možnost v podstatně kratší
době dosáhnout fikce neodsouzení.
Je tedy evidentní, že změnou výroku o trestu Krajský soud v Ostravě
neporušil zákaz reformace in peius, neboť celkové postavení obviněného oproti
rozsudku Okresního soudu v Ostravě nezhoršil.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného
rozsudku, ke kterému došlo dne 18. 1. 2017, pokládá Nejvyšší soud za nutné
konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 19. 9. 2017.
V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu