7 Tdo 1226/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. října 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 3 To 220/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 42/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 1 T 42/2009, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 16 T 52/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 7 To 207/2009, byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 59 odst. 2 tr. zákona mu bylo uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zákona mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Současně byl zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 16 T 52/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 7 To 207/2009. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeného.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 3 To 220/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 16 T 52/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 7 To 207/2009, ho odsoudil podle § 247 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 r. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 59 odst. 2 tr. zákona mu bylo uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zákona mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Současně byl zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 16 T 52/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 7 To 207/2009. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeného.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje v tom, že v řízení před soudem I. stupně se projednání a rozhodnutí účastnil jako samosoudce JUDr. Petr Vrtěl, který měl být kvůli podjatosti vyloučen. Důvod pro tento postup je uveřejněný článek v Prostějovském deníku, ve kterém novinář cituje samosoudce, který se vyjadřoval k jeho osobě a okolnostem případu s tím, že z jeho vyjádření lze nabýt dojem, že od samého počátku ho vnímal jako vinného. Nesouhlasí pak se závěry soudů, které jeho námitce nevyhověly s odůvodněním, že označené citace pocházely pouze z ústního odůvodnění rozsudku a samosoudce neposkytl redaktorovi žádný rozhovor, když se podle obviněného v předmětném článku objevují rozsáhlé citace, které by si redaktor nebyl schopen doslovně zapamatovat. Dále uvádí, že z protokolu o hlavním líčení není zřejmé, že by se tohoto účastnil dotyčný novinář, natož že by soudu oznámil, že bude o průběhu hlavního líčení pořizovat zvukový záznam. Obviněný považuje také za nestandardní postup, že po vznesení této námitky se ve spise objevil úřední záznam citovaný v rozhodnutí stížnostního soudu, ve kterém se novinář vyjadřuje k okolnostem vzniku předmětného článku, přičemž není zřejmé z jakého důvodu a na čí výzvu se k sepsání záznamu dostavil. K tomu obviněný odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Nd 310/99, které lze podle jeho názoru vztáhnout na jeho případ a učinit závěr, že vyjádřením samosoudce ve sdělovacích prostředcích, ve kterém označí obviněného za vinného ze spáchání skutku ještě předtím, než je věc pravomocně rozhodnuta, a kdy samosoudce nemůže vyloučit, že tuto věc bude muset znovu projednat, je dán důvod k jeho vyloučení z úkonů trestního řízení pro jeho vztah k věci.
Pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá
nesprávné právní posouzení věci, zejména pokud jde o posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nesouhlasí se závěrem soudů, že od počátku smluvního vztahu s poškozeným jednal v úmyslu za provedené práce nezaplatit, když byl v nepříznivé finanční situaci a proto musel vědět, že nebude schopen svému závazku dostát. Daný závěr však podle obviněného nemá oporu v dokazování. Dále uvádí, že je pravdou, že se dostal do finančních potíží, k tomu však došlo až později, a proto v únoru 2006 neměl žádný důvod se domnívat, že nebude schopen své závazky plnit. O tom svědčí i znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který byl zpracován v jiné trestní věci a z kterého vyplývá, že v únoru 2006 byly jeho finanční prostředky v kladných číslech, přičemž doba úpadku nastala až od června 2007. Dovolatel proto předkládá kopii uvedeného znaleckého posudku s tím, že může být podle § 265r odst. 7 tr. ř. proveden. Nesprávné právní posouzení shledává také v určení výše škody a následně ve výroku o náhradě škody. Soudy podle něj bez jakéhokoliv podkladu a opory v důkazech převzaly tvrzení poškozeného o výši způsobené škody a přiznaly mu náhradu škody. Obviněný si není vědom, že by s poškozeným sjednával cenu díla a poškozený její výši nijak nedoložil, a proto výši způsobené škody nelze považovat za spolehlivě prokázanou. Cena je přitom podstatnou náležitostí smlouvy o dílo (§ 536 odst. 3 ObZ) a pokud poškozený tvrdil, že cena byla sjednána ve výši 260,- Kč za m3, aniž by k tomu předložil jakýkoliv důkaz, nelze takové tvrzení považovat za postačující podklad k přiznání nároku v občanskoprávním řízení. Soudy přitom bez jakéhokoliv odůvodnění poškozenému uplatněný nárok přiznaly, čímž de facto nahradily činnost civilního soudu, což je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že by měla být projednána jiným samosoudcem než je JUDr. Petr Vrtěl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo soudem odvolacím v celém rozsahu zrušeno. Proto lze mít za to, že JUDr. Petr Vrtěl nerozhodl ve věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný také netvrdí žádné skutečnosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., ale poukazuje pouze na novinový článek, jehož obsahem je totéž co samosoudce vyslovil v ústním odůvodnění rozsudku po jeho vyhlášení a co tak bylo zveřejněno. Proto ve věci neshledává naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
K námitkám obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný zejména napadá úplnost dokazování a poukazuje na důkaz provedený v jiné trestní věci, k čemuž ale nelze přihlížet. S jistou mírou tolerance lze podle státního zástupce za odpovídající tomuto důvodu dovolání považovat toliko námitku o nenaplnění subjektivní stránky. V době sjednání smlouvy měl ale obviněný neuhrazené splatné závazky ve výši 1.140.000,- Kč, což poškozenému nesdělil a nutně z toho vyplývá jeho srozumění s tím, že ani tento závazek neuhradí. Navíc obviněný vytěžené dřevo prodal za 851.487,- Kč, které mu byly uhrazeny a ani z této částky ničeho poškozenému nezaplatil. I tato skutečnost tak dokládá rozhodnutí obviněného nesplnit svůj závazek vůči poškozenému. Vzhledem k okolnostem případu tak podle státního zástupce obviněný nepochybně jednal v přímém úmyslu a právní posouzení jeho jednání je tak správné.
Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pod tímto dovolacím důvodem obviněný namítal podjatost samosoudce nalézacího soudu, kterou spatřoval v tom, že samosoudce asi novináři poskytl rozhovor, ve kterém ho označil za vinného ještě předtím, než byla věc pravomocně rozhodnuta.
Především je nutno uvést, že námitkou podjatosti se podrobně zabývaly již soudy nižších stupňů, přičemž ji neshledaly důvodnou. Nejvyšší soud se obeznámil s obsahem předmětného článku (na č. l. 293), který byl uveřejněn den po vyhlášení rozsudku v Prostějovském deníku. Ze skutečností v něm uvedených není patrné, že by samosoudce poskytl novináři rozhovor, nýbrž že se spíše jedná o závěry převzaté z hlavního líčení, vyhlášení rozsudku a odůvodnění samosoudce, kterých se redaktor účastnil. Tomuto odpovídá také to, že článek byl uveřejněn další den po konání hlavního líčení a vyhlášení rozsudku.
Novinář pak v úředním záznamu (na č. l. 299 spisu) k předmětnému článku uvedl, že byl přítomen vyhlášení a odůvodnění rozsudku, přičemž si není vědom, zda si pořídil zvukový záznam, ale dělal si podrobné poznámky. Dále uvedl, že žádný rozhovor se soudcem ani před ani po vyhlášení rozsudku neprovedl a předmětný článek učinil pouze na základě poznámek. Dovolatel zpochybňuje vznik tohoto záznamu, když není zřejmé, z jakého důvodu a na čí výzvu se novinář dostavil. Z daného úředního záznamu je však zřejmé, že redaktor byl účasten jako veřejnost u hlavního líčení v jiné trestní věci, načež byl následně požádán předsedou senátu o vyjádření k okolnostem vzniku článku.
V tomto postupu pak nelze shledávat pochybení, když to byl právě autor článku, který mohl objasnit vzešlé pochybnosti, a tím vnést do celé věci světlo. K námitce obviněného, že z protokolu o hlavním líčení není zřejmé, že by se tohoto novinář účastnil, Nejvyšší soud odkazuje na str. 2 odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu (usnesení Krajského soudu ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 3 To 238/2010), kde se stížnostní soud náležitě vypořádal s předmětnou námitkou a Nejvyšší soud se s tímto zcela ztotožňuje.
Obviněný k předmětné námitce také odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Chmelíř proti ČR, sp. zn. 64935/01), jde však o nepřiléhavý odkaz, protože se jednalo o případ, kdy byla podána obviněným žaloba na ochranu osobnosti proti předsedovi senátu, který následně rozhodoval o jeho odvolání v trestním řízení. Rovněž odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn 7 Nd 310/99, byl nepřiléhavý, když v tomto případě bylo zjištěno, že soudce odvolacího soudu poskytl novináři rozhovor s vyjádřením svého názoru ohledně rozsudku ještě před rozhodnutím.
V posuzované věci však bylo prokázáno, že soudce I. stupně neposkytl novináři žádný rozhovor, přičemž podstatnou skutečností z hlediska možné podjatosti samosoudce je skutečnost, že i kdyby takový rozhovor poskytl, nestalo se tak předem, ale až po rozhodnutí ve věci.
Veřejným vyhlášením rozhodnutí dá totiž soud najevo svůj názor na věc, a proto již není významné, že rozhodnutí ještě nenabylo právní moci.Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal důvody pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. a hodnotil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265 tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoliv o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedených požadavků na hmotně právní argumentaci v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že tomuto důvodu dovolání předně neodpovídají námitky obviněného ohledně výše způsobené škody a v souvislosti s tím i proti rozhodnutí o povinnosti k její náhradě uložené podle § 228 odst. 1 tr. ř. Tyto námitky totiž obviněný zakládá na tvrzení, že si není vědom sjednání ceny díla, poškozený její výši podle jeho názoru nijak nedoložil, a výši pohledávky, resp. způsobené škody, nelze mít za spolehlivě prokázanou. Touto námitkou ale obviněný nenapadá právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale primárně zpochybňuje skutkové zjištění soudů, že si objednal těžbu a přibližování dřeva za předem sjednanou úplatu 260,- Kč za vytěžený a vyvezený 1m3 dřeva. Toto skutkové zjištění učinily soudy na základě zhodnocení provedených důkazů, které tím obviněný rovněž zpochybňuje, domáhá se jiného hodnocení důkazů, resp. provedení důkazů dalších, a v konečném důsledku jiného skutkového zjištění, na základě kterého by až následně mělo dojít i k jinému právnímu posouzení skutku. Dovolání ale není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí, které může dovolací soud přezkoumávat pouze z pohledu námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Mezi takovéto námitky ale nepatří zpochybňování úplnosti dokazování, správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění samotných.
Přitom Nejvyšší soud nezjistil ani rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, včetně sjednané ceny. Za situace, kdy výši sjednané ceny jednoznačně poškozený uvedl ve výši 260 Kč za m3, a následně provádění prací pro obviněného kontroloval a řídil svědek Z. S., který také vyplatil zálohy a přebíral výpisy z těžebního stroje, a asistentka obviněného rovněž na jeho příkaz nejen vystavila, ale i podepsala objednávku pro poškozeného, a na pokyn obviněného i dávala příkaz k vyplácení záloh, nevznikají pochybnosti o tom, že cena za provedení prací byla sjednána ve výši uvedené poškozeným. A to i s ohledem na to, že sjednání ceny díla je podstatnou náležitostí smlouvy o dílo, jak obviněný uvádí v dovolání. Zhotovitel díla by neprováděl práce, aniž by předem věděl kolik za to bude zaplaceno. Že si obviněný není vědom sjednání ceny díla, na tomto závěru nemůže nic změnit, přičemž před soudem I. stupně dokonce tvrdil, že si není vědom ani objednání a provádění prací, či vyplacení záloh. Výše uvedené skutečnosti přitom podrobně uvedl již soud I. stupně v odůvodnění rozsudku.
Další námitka obviněného o nesprávném právním posouzení věci, zejména pokud jde o posouzení subjektivní stránky, je sice obecně námitkou povahy hmotně právní ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ale nenamítá, že existenci podvodného úmyslu nelze dovodit ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku, z kterého podle zjištění Nejvyššího soudu podvodný úmysl obviněného jednoznačně vyplývá, a to od počátku jeho jednání. Naopak i v tomto případě obviněný zpochybňuje skutkové zjištění soudů, že již v době objednání prací neměl v úmyslu za tyto zaplatit, neboť měl již nesplacené splatné závazky ve výši nejméně 1.140.000,- Kč. Obviněný tak nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů, že byl předlužen již v době objednání prací, ale namítá, že k tomu došlo až později, a v únoru 2006 neměl žádný důvod domnívat se, že nebude schopen své závazky plnit. I v tomto případě tak obviněný primárně zpochybňuje hodnocení důkazů soudem, a to zejména listinných důkazů o nařízených exekucích a platebních výměrů uvedených podrobně na str. 4 rozsudku soudu I. stupně, z kterých právě soudy závěr o jeho předluženosti učinily. Z těchto listinných důkazů přitom podle Nejvyššího soudu vyplývá, že obviněný jako podnikatel měl již od prosince 2004 až do února 2006 značné dluhy, když neuhradil splatné pohledávky různých subjektů. Tyto námitky obviněného proto neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Pokud pak obviněný poukazuje na znalecký posudek z jiné trestní věci, jde o důkaz, který v tomto řízení nebyl proveden a jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku soud v tomto řízení nevyhověl. Obviněným uváděný znalecký posudek je tak novou skutečností, ke které soudy v původním řízení nijak nemohly přihlížet a nehodnotily ji. Tyto nové skutečnosti jsou pak v řízení o dovolání nepřípustné.
Protože námitky obviněného byly z podstatné části opakováním jeho obhajoby, s kterou se řádně vypořádaly již soudy obou stupňů, a značná část těchto námitek ani neodpovídala uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání na základě výše uvedených důvodů odmítnuto podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu : JUDr. Michal Mikláš