7 Tdo 1230/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. listopadu 2003 v neveřejném
zasedání v Brně o dovolání obviněných V. M. a J. M., které podali proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 To 74/02, v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 17/98, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. M. a J. M. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 T 17/98, byli
obvinění V. M. a J. M. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst.
1 písm. b), odst. 4 tr. zák. s tím, že za tento trestný čin byli podle § 247
odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro
jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s
ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícím výrokem ohledně
spoluobviněných J. B., Ing. M. K., A. L., R. M., J. R., J. S. a J. V.
Shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 T
17/98, byl napaden odvoláními obviněných V. M., J. M., Ing. M. K., A. L., R.
M., J. R. a J. V. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, sp.
zn. 5 To 74/02, byl napadený rozsudek ohledně obviněných Ing. M. K., R. M. a J.
V. podle § 258 odst. 2 tr. ř. v celém výroku o vině a trestu zrušen a věc v
rozsahu zrušení podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Městskému soudu v Praze, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; odvolání obviněných V. M., J.
M., A. L. a J. R. byla zamítnuta podle § 256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali řádně a včas dovolání obvinění V. M. a
J. M.
Obviněný V. M. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a založil jej na námitce, že skutek byl nesprávně právně
kvalifikován z hlediska skutkových zjištění. Tuto námitku dále rozvedl tak, že
celá záležitost byla obchodem pana B. st. s tím, že tato skutečnost vyplývá z
výpovědí spoluobviněných B. ml., L., M. a V. a svědků H., K. a S. Existuje tedy
dostatek důkazů o tom, že se jednalo o občanskoprávní věc pana B. st. V tom, že
všechny výpovědi spoluobviněných a svědků, pokud se shodovaly, hodnotil soud v
jeho neprospěch, obviněný spatřuje nelogičnost odůvodnění a nesprávný právní
závěr soudu. Výroky rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postaveny na jeho
výpovědi ze dne 24. 6. 1996, která je ojedinělým a nepravdivým důkazem, jenž
nebyl proveden v souladu s trestním řádem. Soud, který měl podle § 2 odst. 5
tr. ř. prověřit všechny okolnosti a objektivně je posoudit, se nezabýval jeho
námitkou, že nikoho z B. neznal, nezdůvodnil, proč jeho výpovědi dal přednost
před jinými důkazy. V závěru svého dovolání obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší
soud usnesení odvolacího soudu v části výroku, kterou bylo zamítnuto jeho
odvolání, zrušil, přikázal věc v potřebném rozsahu k novému projednání a
rozhodnutí a aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání
přerušil či odložil výkon rozhodnutí.
Obviněný J. M. své dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b písm. c) tr. ř. /
správně § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl,
že výrok o vině je postaven pouze na výpovědi spoluobviněného V. M. ze dne 24.
6. 1996, která je jako důkaz proti němu nepoužitelná, neboť byla učiněna před
tím, než vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání. Z tohoto důvodu nemohl využít
své právo zaručené čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod, a to právo vyslýchat či dát vyslýchat svědka proti sobě, resp.
spoluobviněného; toto právo nemohl využít ani později, neboť spoluobviněný M.
svoji předchozí výpověď odvolal. Poté obviněný J. M. projevil svůj nesouhlas s
tím, že výslech spoluobviněného M. ze dne 24. 6. 1996 byl neodkladným úkonem,
a s argumentací odvolacího soudu o nedostatečnosti zákonné specifikace
neodkladného úkonu. Podle právní úpravy platné v době provedení výslechu M.
dne 24. 6. 1996 mohl vyšetřovatel provést neodkladný úkon pouze za situace, kdy
osoba, která může být obviněna, ještě není známa, dosud jí nebylo možno sdělit
obvinění nebo kdy zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo. Jelikož M.
při podání vysvětlení dne 24. 6. 1996 jej uvedl jako jednoho z údajných
spolupachatelů, byl již v této době znám a výpověď M. by proti němu bylo možno
použít pouze tehdy, pokud by byl v době jeho výslechu obviněn a měl obhájce
oprávněného se tohoto úkonu účastnit. Výpověď spoluobviněného M. ze dne 24. 6.
1996 je navíc absolutně neúčinným důkazem, neboť jak vyplývá z protokolu
sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. Nt 328/96,
soudce rozhodující o vazbě tohoto dne zjistil, že mezi JUDr. H. a M. neexistuje
smlouva o zastupování a advokátka do tohoto dne ani nebyla obhájkyní M.
ustanovena. Při výslechu dne 24. 6. 1996 tedy M. obhájce neměl, neboť obhájcem
v trestním řízení se může podle zákona stát advokát pouze na základě plné moci
či ustanovení ze strany příslušného soudu. Jelikož v případě M. nastal důvod
nutné obhajoby již okamžikem obvinění před započetím jeho výslechu dne 24. 6.
1996, je nutno na tento výslech pohlížet jako na důkaz absolutně neúčinný, mj.
s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 153/96, podle kterého
provedení výslechu obviněného bez přítomnosti obhájce bezprostředně po sdělení
obvinění je v případech nutné obhajoby porušením práva na obhajobu. Soudy tedy
pro rozhodnutí o vině použily důkaz absolutně neúčinný, neboť byl pořízen při
porušení práva na obhajobu v době, kdy spoluobviněný M. neměl obhájce, ač ho
podle zákona mít musel. S ohledem na skutečnosti uvedené ve svém dovolání
obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení odvolacího soudu v
té části výroku, kterou bylo jeho odvolání zamítnuto, a přikázal Vrchnímu soudu
v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; dále obviněný
navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu již před rozhodnutím o dovolání
rozhodl o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno
dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se ve svém podání ze
dne 9. 4. 2003 nejprve vyjádřil k dovolání obviněného J. M. tak, že těžiště
námitek tohoto obviněného spočívá v tom, že soudy při závěru o jeho vině
vycházely z výpovědi spoluobviněného M. provedené před tím, než mu bylo
sděleno obvinění, ačkoli nešlo o neodkladný úkon. Otázku procesní použitelnosti
důkazu z hlediska neodkladnosti jeho provedení však nelze v rámci uplatněného a
ani jiného dovolacího důvodu přezkoumávat. Z povahy dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vyplývá, že porušení ustanovení trestního řádu o
obhajobě se musí týkat dovolatele. Pokud podatel namítá, že v době konání
výslechu dne 24. 6. 1996 nebyla spoluobviněnému M. řádně ustanovena obhájkyně,
jde opět o námitku týkající se procesní použitelnosti důkazu, kterou se nelze v
rámci uvedeného dovolacího důvodu zabývat. Námitky obviněného J. M. se tedy
nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. ani jiným
dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. Dále podotkl, že sám dovolatel připustil,
že „důvody dovolání se mohou zdáti ne zcela obvyklé pro použití dovolacího
důvodu dle § 265b písm. c) tr. ř.“; podle jeho názoru jde nejen o neobvyklý,
ale i o nepřípustně rozšiřující výklad citovaného ustanovení dovolatelem.
K dovolání obviněného V. M. státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že
dovolatel nenamítá nepřiléhavost použité právní kvalifikace ve vztahu ke
skutku vymezenému ve výroku o vině ani nesprávnost jiného hmotně právního
posouzení. Z jeho dovolacích námitek vyplývá, že brojí proti hodnocení důkazů
soudy a prosazuje verzi již uplatňovanou v původním řízení, podle které
obvinění nakládali s věcmi podle pokynů J. B. st., kterého pokládali za jejich
vlastníka. Jde tedy o námitky výlučně skutkového charakteru, které se nekryjí s
formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
ani s jiným dovolacím důvodem.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání
obviněných J. M. a V. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a na
základě § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než
navrhovaného rozhodnutí.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný V. M. opřel své dovolání o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li
napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku
vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy zejména namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů.
Z obsahu dovolání obviněného V. M., jenž byl stručně uveden výše, vyplývá, že
uplatnil toliko námitky proti způsobu, jakým byly soudy obou stupňů hodnoceny
provedené důkazy. Obviněný neuplatnil jedinou námitku vztahující se k právnímu
posouzení skutku, jím vytýkané vady nemají povahu vad hmotně právních.
Přestože tedy obviněný V. M. formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., namítal vady, které nejsou způsobilé tento důvod
dovolání obsahově naplnit.
Obviněný J. M. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn zejména v
případě, kdy v trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby uvedené v § 36
tr. ř., tj. kdy obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným
(§ 37 tr. ř.), nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl.
Obviněný Jan Mrázek existenci uvedeného dovolacího důvodu v podstatě shledává
v tom, že spoluobviněný V. M., na jehož výpovědi ze dne 24. 6. 1996 je
postaven výrok o jeho vině, neměl při tomto výslechu obhájce, přestože u něj
byly dány podmínky nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., s tím, že na
základě této skutečnosti je výpověď V. M. vůči němu absolutně neúčinná.
Na základě jazykového výkladu, kterým se zjišťuje smysl ustanovení na podkladě
významu použitých slov a podle zásad gramatiky, a doslovného výkladu § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že předmětný
dovolací důvod je způsobilý obsahově naplnit toliko námitky týkající se absence
obhájce toho obviněného, který v podaném dovolání dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil.
Dovolací soud se dále ztotožňuje s názorem státního zástupce, že dovolání
obviněného J. M. je primárně založeno na námitkách týkajících se procesní
použitelnosti důkazu, tj. na námitce absolutní neúčinnosti výpovědi
spoluobviněného V. M. nejen s ohledem na absenci obhájce tohoto
spoluobviněného u výslechu provedeného dne 24. 6. 1996, ale i s ohledem na dobu
provedení tohoto procesního úkonu nemajícího dle názoru obviněného J. M. povahu
úkonu neodkladného. Účinnost důkazu či správnost provedení neodkladného nebo
neopakovatelného úkonu ovšem nelze přezkoumat na základě odkazu na ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť se na takovou problematiku nevztahuje,
ani na základě jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. ř.
Lze proto konstatovat, že v rozsahu výše citovaných námitek, v nichž obviněný
J. M. spatřoval naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, bylo
dovolání tohoto obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněných V. M. a J. M.
na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu
prvního stupně takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo
možno návrh obviněných považovat pouze za podnět k případnému postupu podle §
265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu
důvody neshledal.
Protože obvinění V. M. a J. M. ve svých dovoláních namítali vady, které nejsou
způsobilé jimi deklarované důvody ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.
obsahově naplnit, Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš