7 Tdo 1232/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. ledna 2016 v neveřejném zasedání o
dovolání obviněného P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4.
2015, sp. zn. 8 To 97/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 67 T 18/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. 4. 2015, sp. zn. 8 To 97/2015, a ohledně obviněného P. S. také rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 67 T 18/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 67 T
18/2014, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst.
1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, s přihlédnutím
k § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2, 3 a § 69 odst. 1 tr.
zákoníku, k samostatnému peněžitému trestu v celkové výši 10 000 Kč, s
náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Týmž rozsudkem byl uznán
vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen
k podmíněnému trestu odnětí svobody, také spoluobviněný T. B.
Obviněný P. S. se měl uvedeného přečinu dopustit tím, že (zkráceně
uvedeno) poté co dne 2. 6. 2013, v době kolem 01:00 hodin v P., v ulici H.
...., v klubu T. G., když obviněný T. B. jako člen ostrahy viděl poškozeného M.
K. močit na pánských toaletách do umyvadla, tak ho kvůli tomu razantně udeřil
rukou sevřenou v pěst do obličeje, čímž ho srazil na podlahu a způsobil mu
dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpravo, kvůli které se poškozený musel
podrobit operaci a nejméně po dobu čtyř týdnů byl omezen v obvyklém způsobu
života, vzápětí obviněný P. S., rovněž jako člen ostrahy, při odvádění
poškozeného z toalet k východu z klubu, jej udeřil rukou do obličeje, když se
zpěčoval tomuto vyvedení.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný P. S. odvolání, které Městský
soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 8 To 97/2015, podle § 256
tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný P. S. řádně a včas
dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když měl být zproštěn
obžaloby podle § 226 písm. a) nebo b) tr. ř., protože nebylo prokázáno, že se
stal skutek pro který je stíhán, nebo tento skutek není trestným činem.
Obviněný uvedl, že nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem, ale i při
daném skutkovém zjištění soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou naplnění
subjektivní stránky trestného činu, svůj závěr o přímém úmyslu ani nijak
neodůvodnily a navíc jej považuje za odporující okolnostem případu. Poukázal na
podnapilost poškozeného, který močil do umyvadla, vyvolal tak celou situaci a
jeho úkolem jako člena ochrany objektu bylo vyvést jej z baru ven. To učinil,
přičemž poškozenému nezpůsobil žádné zranění, i kdyby mu skutečně měl dát
facku. Proto je přesvědčen, že nemohl jednat v přímém úmyslu porušit zájem
státu na ochraně veřejného klidu a zdraví lidí, když v rámci svého zaměstnání
jednal na pokyn nadřízeného, aby zabránil dalším výtržnostem, hrubým
neslušnostem a uklidnil situaci v baru vyvedením podnapilé a agresivní osoby.
Nanejvýš tak mohl jednat nedbalostně nebo při překročení mezí krajní nouze.
Existenci uplatněného důvodu dovolání obviněný spatřuje také v porušení zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní
vyplývajícího principu ultima ratio. Za zcela formální považuje závěry soudů o
naplnění subjektivního i objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu
výtržnictví, zvláště když jsou aplikovány tak neurčité pojmy jako hrubá
neslušnost a výtržnost, které mají svojí alternativu v přestupku proti
veřejnému pořádku. Jeho jednání, že bylo vzhledem k okolnostem bagatelní, a
nedosáhlo takové intenzity, aby bylo postižitelné prostředky trestního práva. K
tomu obviněný poukázal také na judikaturu soudů, podle které se má uvážit
průběh, intenzita i povaha fyzického napadení (R 40/1977), a trestně
postižitelné je jen takové jednání, pro které je typický zjevně neuctivý a
neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 4/1976). Smyslem
jeho jednání ale bylo rychlé uklidnění situace i podnapilého poškozeného,
nikoliv vyvolání hrubé neslušnosti či výtržnosti, když právě poškozený svým
chováním projevil značně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského
soužití a dopustil se na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal
věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve
věci rozhodl, pokud shledá, že se skutek stal, a zprostil jej obžaloby podle §
226 písm. b) tr. ř., nebo věc postoupil jinému orgánu, pokud by skutek mohl být
posouzen jako přestupek.
Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že námitky obviněného týkající se subjektivní stránky a
překročení mezí krajní nouze jsou nedůvodné, když úder do obličeje poškozeného
je již ze své podstaty úmyslným jednáním, a ze skutkových zjištění naprosto
nevyplývá, že by v daný moment hrozilo přímo nějaké nebezpečí zájmům chráněným
trestním zákonem, které by obviněný odvracel. Předchozí jednání poškozeného
mělo přitom nanejvýš povahu přestupku, ale nikoliv útoku na zájem chráněný
trestním zákonem. Na odvracení takového nebezpečí vyvolaného útokem člověka, že
se navíc vztahuje ustanovení o nutné obraně a ne o krajní nouzi. Za částečně
důvodné, ale státní zástupce považuje námitky obviněného o nedostatečné
intenzitě jeho jednání a subsidiaritě trestní represe. S odkazem na judikaturu
zmíněnou již obviněným (R 40/1977) státní zástupce uvedl, že ne každé fyzické
napadení občana, i když k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném, musí vždy naplňovat skutkovou podstatu výtržnictví, kdy se musí
jednat o hrubé narušení veřejného klidu a pořádku. Byť jej jednání poškozeného
nevyvinuje, jednání obviněného spočívající v úderu do obličeje bylo
jednorázové, malé intenzity, nezpůsobilo ani žádné zranění, a ze skutku ani z
odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá, že by byl jednáním obviněného veřejný
klid a pořádek narušen do té míry, že by to naplnilo znaky výtržnosti nebo
hrubé neslušnosti ve smyslu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. Proto postačuje postihnout jej pouze jako přestupek. Státní zástupce
proto navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno, a Městskému soudu v Praze
bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku
je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění
správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními
soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový
stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Když neshledal důvody
pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., po přezkoumání napadeného
usnesení a předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Ačkoli Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako celek důvodným,
nesouhlasí s jeho námitkou, že v jeho jednání absentuje úmyslné zavinění a že
nanejvýš překročil meze krajní nouze. Jak uvedl již státní zástupce ve
vyjádření k dovolání, úder do obličeje poškozeného je již ze své podstaty
úmyslným jednáním, a ze skutkových zjištění nevyplývá, že by v daný moment
hrozilo přímo nějaké nebezpečí zájmům chráněným trestním zákonem, které by
obviněný odvracel. Ze skutkových zjištění soudů, ze kterých vychází při svém
hodnocení také Nejvyšší soud, nevyplývá, že by došlo k fyzickému útoku ze
strany poškozeného, který by obviněný svým jednáním odvracel, a případně tak
jednal, nikoliv za překročení mezí krajní nouze jak namítá, ale nutné obrany.
Ve stručnosti lze připomenout, že podstatou nutné obrany je odvracení
nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním
zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti
útočníkovi. Podmínky pro jednání v nutné obraně, resp. k překročení jejich
mezí, tak z důvodu neexistence útoku nebyly naplněny. Pokud obviněný překročení
mezí krajní nouze spatřuje v nebezpečí, že by poškozený v důsledku své
podnapilosti mohl rušit klid v baru a ohrožovat snad zdraví nebo život hostů,
když uvádí, že jednal aby „uklidnil situaci v baru a vyvedl podnapilou osobu
ven“, o překročení mezí krajní nouze se nemohlo jednat, protože při krajní
nouzi se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem,
které nelze za daných okolností odvrátit jinak, ale z provedených důkazů takové
nebezpečí ze strany poškozeného nevyplývá. Krajní nouzí se tedy označuje takový
stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákon, jen tím, že se
obětuje jiný takový zájem. O případ krajní nouze se také nejedná, ani pokud
nebezpečí již pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoliv
bezprostředně. Za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde
vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen,
nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby
hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky či podmínek
postačí náhoda, která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností
nastat.
Obviněný se měl přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
dopustit podle tzv. právní věty výroku rozsudku tím, že se veřejně a na místě
veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti. Dovoláním není zpochybňováno, že se
obviněný svého jednání dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Ze
skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně na základě provedeného
dokazování, a uvedených ve výroku o vině rozsudku, vyplývá, že obviněný P. S.
zasáhl do události samostatně až po konfliktu spoluobviněného T. B. s
poškozeným, a to pouze tím, že jako člen ostrahy při odvádění poškozeného z
toalet směrem k východu z klubu, jej udeřil do obličeje, když se poškozený
tomuto vyvádění zpěčoval. Pro závěr, že čin pachatele má charakter výtržnosti,
je však rozhodující povaha jeho jednání, a nikoliv samotné místo, kde k němu
došlo. Trestný čin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku patří mezi trestné činy
hrubě narušující občanské soužití. Ustanovení o trestném činu výtržnictví
chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid
a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli
o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny
jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnost“, musí být
takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému
okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti
jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího
okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u
nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele
ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je
založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí.
Jak se soudy při právním posouzení jednání obviněného P. S. jako přečin
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku vypořádaly s výše uvedenými
podmínkami pro posouzení jeho jednání jako výtržnosti nelze zjistit. Soud I.
stupně k tomu pouze paušálně uvedl, že obviněný „svým jednáním naplnil jak po
stránce subjektivní, tak i objektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty
přečinu výtržnictví zejména tím, že fyzicky napadl poškozeného“. Také odvolací
soud se omezil pouze na konstatování, že obviněný „zákonné znaky po objektivní
i subjektivní stránce naplnil“. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak z tohoto
důvodu nepřezkoumatelná.
Totéž pak platí i z hlediska použitelnosti ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku
o subsidiaritě trestní represe, když soud I. stupně také pouze konstatoval, že
„jednání obviněného naplňuje i trestně relevantní míru společenské
škodlivosti“. Nijak se tedy nevypořádal s podstatnými okolnostmi významnými z
hlediska § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle stanoviska trestního kolegia
Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013) k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu
společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, je
trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní
zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13
odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který
vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je
třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu
spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se
jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat
nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a
jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní
represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima
ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného
činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného
činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji
řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že
trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Soud I. stupně se tady bude muset zabývat otázkou, s ohledem na výše uvedené
podmínky, zda jednání obviněného skutečně naplnilo znak daného přečinu
spočívající v tom, že se pachatel „dopustí výtržnosti“ a zda přesto v tomto
případě nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Z
dosavadních zjištění nevyplývá, že by se jednání obviněného, které spočívalo
pouze ve vyvedení poškozeného z toalety ven směrem k východu z klubu, a přitom
v udeření poškozeného rukou, nějak dotklo dalších občanů nebo, že by se tak
stalo způsobem, který by svědčil o celkově negativně zaměřeném postoji
obviněného P. S. vůči společnosti či spoluobčanům vůbec. Incident trval krátkou
dobu, nebylo zjišťováno, zda byl pozorován větším počtem návštěvníků v klubu a
jak na ně působil, zda se obviněný P. S. choval nějak hlučně a neslušně, a zda
tak z jeho strany došlo k pohoršení nebo pobouření veřejnosti. Motiv činu také
vyvěral z předchozího nevhodného chování poškozeného, v důsledku kterého došlo
k jeho předchozímu konfliktu s již odsouzeným T. B., který až následně přivolal
P. S., a to v souvislosti s jeho pracovním zařazením člena ostrahy klubu.
Odvolací soud se aplikací ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nezabýval, ale
nelze přisvědčit jeho argumentaci v odůvodnění usnesení o udeření poškozeného
obviněným P. S. pěstí. Takové zjištění soud I. stupně neučinil, přičemž v
souvislosti se závěrem znalce MUDr. P. Tomáška tento soud také konstatoval, že
ze strany obviněného P. S. bylo působeno násilím malé intenzity.
Na základě uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud
soudy kvalifikovaly dané jednání obviněného P. S. jako přečin výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku, jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného P. S. zrušil jak
napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak ohledně tohoto obviněného i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Zrušil také všechna další, na zrušené
usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující rozhodnutí, která tím
pozbyla podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu