7 Tdo 1236/2020-3139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání
obviněného V. N., nar. XY v XY, Bělorusko, státního občana Běloruska, v České
republice trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8.
2020, sp. zn. 5 To 37/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 2 T 5/2018, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. 8. 2020, sp. zn. 5 To 37/2020, a to pouze v té části výroku podle § 256
tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného V. N. zamítnuto ve vztahu k výroku o
trestu vyhoštění, a dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019,
sp. zn. 2 T 5/2018, stran obviněného V. N. ve výroku o trestu vyhoštění.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí
na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019, č. j. 2 T
5/2018-2754, byl obviněný V. N. shledán vinným ve výroku pod bodem 1. zločinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku a ve výrocích pod body 2. až 5. pokračujícím zločinem krádeže podle §
205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to
byl odsouzen podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému byl dále podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z
území České republiky na dobu neurčitou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve zmíněném
výroku. Současně byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu krádeže podle §
205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého
se měl obviněný dopustit dílem sám a dílem jako spolupachatel podle § 23 tr.
zákoníku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Y. P. a S. G.
a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 a 3 tr. ř. o nárocích poškozených na
náhradu škody.
2. Jednání, kterým se obviněný uvedených zločinů dopustil, není s
ohledem na předloženou dovolací argumentaci podstatné, nicméně lze ve
stručnosti shrnout, že obviněný ve všech případech, vždy po předchozí dohodě a
plánování, s dalšími osobami vnikli v nočních hodinách do přívěsů zaparkovaného
nákladních vozidel, z nichž odcizili v nich se nacházející věci, přičemž
obviněný V. N. k tomu poskytl automobily pro dopravu a odvoz odcizených věcí a
vybaven zejména vysílačkou v průběhu útoku hlídal a sledoval pohyb v okolí
místa činu.
3. Tento rozsudek následně napadl obviněný V. N. odvoláním, které Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 5. 8. 2020, č. j. 5 To 37/2020-3023, podle § 256
tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr.
zákoníku trest vyhoštění z území České republiky, který byl v jeho případě
nepřípustný. Podle § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku jej totiž nelze uložit,
pokud byl pachateli udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního
předpisu. Jemu přitom byla podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena a opakovaně
prodlužována doplňková ochrana, z důvodu nebezpečí, které by mu hrozilo v
Bělorusku. Podle § 53a odst. 5 zákona o azylu nerozhodne-li ministerstvo o
žádosti o prodloužení doplňkové ochrany v době její platnosti, prodlužuje se
doba stanovená v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany do dne nabytí právní
moci rozhodnutí ministerstva o žádosti. To se v jeho věci doposud nestalo
(ministerstvo nerozhodlo o jeho žádosti o prodloužení), tudíž má udělenou
doplňkovou ochranu a trest vyhoštění mu nebylo možné uložit. Dodal, že je-li
dovolání důvodné ve vztahu k jednomu z uložených trestů, musí příslušný soud
při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu,
přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo
741/2010, publikované pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ve vztahu k
jeho osobě ve výroku o trestu a aby buď ve věci sám rozhodl rozsudkem, nebo aby
přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že podle zákona o azylu doplňkovou ochranu
nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který o její udělení
požádal, se dopustil vážného zločinu, resp. taková ochrana se odejme, pokud se
dopustí zvlášť závažného zločinu. To je přitom případ obviněného, přičemž
důsledkem uvedeného zjištění bude odejmutí doplňkové ochrany jako reakce na
jeho chování, byť v době rozhodování soud ještě výhod doplňkové ochrany
požíval. Doplnil, že probíhající řízení podle zákona o azylu výkonu trestu
vyhoštění nebrání, neboť soud si může sám posoudit existenci právních překážek
bránících vyhoštění a jeho výkonu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §
1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 997) a poukázal i na
to, že v jiném řízení, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 Nt
101/2018, bylo rozhodnuto o vydání obviněného do Běloruska k tam vedenému
trestnímu stíhání.
7. S ohledem na reálně předpokládané odejmutí doplňkové ochrany státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr.
ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní
věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k
tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
10. Obviněný takové pochybení shledává konkrétně u trestu vyhoštění
podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který mu byl uložen již soudem prvního
stupně, což se mělo stát v rozporu s § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Po
přezkoumání věci Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného jsou důvodné.
11. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který
není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to
jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost
lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest
vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného
činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S
přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy
a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného
obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do
deseti let, anebo na dobu neurčitou.
12. Zvažuje-li soud uložení trestu vyhoštění, je povinen po zjištění
existence podmínek pro takový postup zejména ve smyslu § 80 odst. 1, 2 tr.
zákoníku zaměřit se na § 80 odst. 3 tr. zákoníku, který taxativním výčtem uvádí
okruh okolností, které uložení trestu vyhoštění brání. Tyto skutečnosti (aby
mohly být zohledněny) musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Jde
tedy o negativní podmínky, které zde nesmí být, aby mohl soud uložit trest
vyhoštění. Vzhledem k tomu, že překážky pro uložení trestu vyhoštění jsou v §
80 odst. 3 stanoveny alternativně, uložení tohoto trestu bude bránit existence
i jen jediné (kterékoli) z nich. Stran zjišťování těchto okolností v trestním
řízení, stejně jako ve vztahu k ostatním skutečnostem důležitým pro rozhodnutí,
platí zásada oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), zásada vyhledávací a zjištění
skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zásada
volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž jsou předmětem
dokazování v rámci podstatných okolností k posouzení osobních poměrů pachatele
[§ 89 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Soud musí přihlížet k jejich existenci z úřední
povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti
zjištěných okolností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 991).
13. Podle § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku soud trest vyhoštění
neuloží, jestliže byl pachateli udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného
právního předpisu. Jiným předpisem je míněn zákon o azylu. Pokud se jedná
konkrétně o doplňkovou ochranu, tvrzenou obviněným v dovolání, udělí se podle §
14a odst. 1 zákona o azylu cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu,
bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou
důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého
posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle
§ 14a odst. 2 zákona o azylu (tzn. uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít
ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého
bydliště.
14. Dále je namístě připomenout, že podle § 53a odst. 1, 4 a 5 zákona o
azylu se doplňková ochrana uděluje na dobu, po kterou osobě požívající
doplňkové ochrany hrozí vážná újma, nejméně však na 1 rok. Osoba požívající
doplňkové ochrany je oprávněna požádat o prodloužení doby, na kterou je
doplňková ochrana udělena. Tuto žádost musí osoba požívající doplňkové ochrany
podat nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na níž je jí doplňková ochrana
udělena. Nerozhodne-li ministerstvo o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany v
době platnosti rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany, prodlužuje se doba
stanovená v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany do dne nabytí právní moci
rozhodnutí ministerstva o žádosti.
15. Krajský soud v Plzni se s ohledem na zvažování uložení trestu
vyhoštění a současně s ohledem na argumentaci obviněného a učiněná zjištění
zaobíral existencí negativní podmínky uložení zmíněného trestu ve smyslu § 80
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a konstatoval, že obviněnému svědčí na území
České republiky statut mezinárodní ochrany v podobě doplňkové ochrany, tedy
zcela teoreticky by bylo uložení trestu vyhoštění vyloučeno. Současně však
doplnil, že ve věci doplňkové ochrany probíhá další řízení, přičemž soud není
povinen vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu, ale může sám posoudit existenci
právních překážek, bránících uložení trestu vyhoštění z hlediska závazků České
republiky, vyplývajících z příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, Úmluvy o právním postavení uprchlíků a úmluvy proti
mučení. Dovodil, že obviněnému žádná závažná újma ve smyslu § 14a odst. 2
zákona o azylu v Bělorusku nehrozí a aniž by předjímal, zda doplňková ochrana
bude obviněnému prodloužena či nikoli, byl názoru, že pro to důvody nejsou
(odst. 20 rozsudku). Vrchní soud v Praze se potom se závěry soudu prvního
stupně ztotožnil a uvedl, že probíhající azylové řízení, včetně řízení o
udělení doplňkové ochrany, zásadně uložení trestu vyhoštění nebrání, neboť
související právní předpisy nestanoví povinnost soudu činného v trestním řízení
k takovému řízení přihlížet, resp. vyvozovat z jeho vedení důsledky. Při
zvažování podmínek pro uložení trestu vyhoštění totiž musí být stanovené
podmínky splněny, a dosud jen vedení řízení nepostačuje (odst. 31 usnesení).
16. Jak potom vyplynulo ze spisového materiálu, vedeného ve věci,
obviněnému byla Ministerstvem vnitra (rozhodnutím ze dne 16. 7. 2014, č. j.
OAM-220/ZA-ZA14-ZA14-2014, které nabylo právní moci dne 14. 8. 2014) udělena a
následně prodloužena (rozhodnutím ze dne 29. 9. 2015, č. j.
OAM-220/ZA-ZA114-P06-PD1-2014, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2015)
doplňková ochrana. Dne 14. 9. 2017 podal obviněný opět žádost o prodloužení
této mezinárodní ochrany, přičemž Ministerstvo vnitra po provedení potřebného
řízení rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019, č. j. OAM-220/ZA-ZA14-ZA188-PD2-2014 (č.
l. 2424 tr. spisu), vyslovilo, že se doplňková ochrana podle § 53a odst. 4
zákona o azylu neprodlužuje. Lze doplnit, že se tak stalo zejména s ohledem na
zjištění důvodu k odejmutí doplňkové ochrany ve smyslu § 17a odst. 1 písm. d)
zákona o azylu, tedy že se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu,
konkrétně toho, stran kterého je vedeno nyní projednávané trestní řízení. Toto
rozhodnutí obviněný napadl žalobou, z jejíhož podnětu je Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 13 Az 17/2017 (č. l. 2554 tr. spisu),
zrušil a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení. Přitom k výše zmíněné
námitce konstatoval, že naplnění podmínky podle § 17a odst. 1 písm. d) zákona o
azylu musí být postaveno najisto, za zohlednění principu presumpce neviny.
Správní orgán si proto o spáchání trestného činu (zvlášť závažného zločinu)
nemůže učinit úsudek sám, ale musí vyčkat pravomocného odsouzení. Rozsudek
Městského soudu v Praze následně napadlo Ministerstvo vnitra kasační stížností,
kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 5 Azs
329/2019, zamítl, přičemž se se závěry městského soudu ztotožnil.
17. S ohledem na popsané okolnosti nastal – nejméně v době rozhodování
soudu druhého stupně v této trestní věci – u obviněného stav, v němž nebylo o
jeho žádosti o prodloužení udělené doplňkové ochrany rozhodnuto, a proto ve
smyslu § 53a odst. 5 zákona o azylu došlo k prodloužení doby stanovené v
(posledním) rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany do dne nabytí právní moci
(nového) rozhodnutí ministerstva o žádosti [soud prvního stupně rozhodoval za
nikoli zcela shodné situace, nicméně k tomu srov. § 2 odst. 1 písm. b) věta
druhá, § 3d odst. 2 a § 32 odst. 2 zákona o azylu]. Uvedené bylo potvrzeno i
přípisem Ministerstva vnitra ze dne 21. 2. 2020 (č. l. 2742 tr. spisu), kterým
informovalo soudy činné ve věci o zamítnutí podané kasační stížnosti, v němž
současně sdělilo, že obviněný je i nadále v postavení osoby s udělenou
doplňkovou ochranou.
18. V návaznosti na to, tedy na mezinárodní ochranu v podobě doplňkové
ochrany, poskytované obviněnému v České republice, bylo nutné dovodit existenci
negativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku, zapovídající takový postup v případě, že obviněnému byla udělena
doplňková ochrana podle jiného právního předpisu, a tento trest mu, i přes
jinak splněné podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neuložit. Znění
předmětné negativní podmínky a její vazba na určitou právní skutečnost jsou
jednoznačné, tedy neumožňují soudu si zvážit, zda udělení doplňkové ochrany
bylo důvodné, zda má trvat nebo zda by mělo být či bude odejmuto.
19. Nejvyšší soud doplňuje, že pokud soudy poukázaly na – údajně pouhé –
vedení řízení ohledně doplňkové ochrany stran obviněného (stran jejího možného
prodloužení), které zmíněné sankci podle jejich názoru bránit nemohlo,
vycházely v tomto ohledu zjevně ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu,
publikovaného pod č. 39/2003 Sb. rozh. tr. Podle něj probíhající azylové řízení
nebrání výkonu trestu vyhoštění. Soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného
orgánu v tomto řízení, ale sám posoudí existenci právních překážek bránících
výkonu vyhoštění též z hlediska závazků České republiky vyplývajících zejména z
příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Úmluvy proti mučení a jinému krutému,
nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání. Mezi právní překážky
realizace trestu vyhoštění patří i další okolnosti, pro které trest vyhoštění
uložit nelze (§ 80 odst. 1, 3 tr. zákoníku), pokud nastaly po vyhlášení
rozsudku, kterým byl tento trest uložen. Vznik a existence uvedených
skutečností jsou pak důvody, pro které soud upustí od výkonu trestu vyhoštění
podle § 350h tr. ř. Zahájení řízení o udělení azylu u odsouzeného, jemuž byl
uložen trest vyhoštění, samo o sobě důvodem vyhošťovací vazby není a bez
dalších okolností důvody vyhošťovací vazby podle § 350c odst. 1 tr. ř.
nenaplňuje. Tyto důvody jsou dány toliko konkrétními skutečnostmi,
nasvědčujícími obavě, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon
trestu vyhoštění.
20. Jak je ovšem zřejmé z právě provedené citace právní věty tohoto
stanoviska, jeho předmětem bylo především řešení otázky, zda podání žádosti o
azyl ze strany odsouzeného brání výkonu trestu vyhoštění a zda zahájení řízení
o udělení azylu má z hlediska důvodů vazby vliv na rozhodování o vyhošťovací
vazbě, tedy, jinak řečeno, otázky týkající se postupu v jiné fázi trestního
řízení (v řízení vykonávacím) na základě jiné skutečnosti (podání žádosti o
azyl). Ve věci obviněného však bylo namístě posoudit, zda je obviněnému vůbec
trest vyhoštění možné, s ohledem na § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, uložit,
a to nikoli jen s ohledem na podání žádosti o azyl (o udělení doplňkové
ochrany), ale za situace, kdy obviněnému v době rozhodování soudu tato
mezinárodní ochrana svědčila. Zmíněný stav (měl udělenu doplňkovou ochranu) pak
bylo nutné tento stav respektovat.
21. Na okraj Nejvyšší soud ke stanovisku publikovanému pod č. 39/2003
Sb. rozh. tr., doplňuje, že podle § 3d odst. 2 zákona o azylu (ve znění účinném
od 18. 12. 2015) nejde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který podal
další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, nelze setrvání žadatele
o udělení mezinárodní ochrany na území ukončit na základě vydaného správního
nebo soudního rozhodnutí. Výjimkou je pouze předání žadatele o udělení
mezinárodní ochrany mezinárodnímu trestnímu soudu nebo mezinárodnímu trestnímu
tribunálu, popřípadě obdobnému mezinárodnímu soudnímu orgánu, který splňuje
alespoň jednu z podmínek uvedených v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci
ve věcech trestních. Aktuální znění zákona o azylu tak zjevně možnost ukončení
pobytu i žadatele [srov. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu] mimo jiné soudním
rozhodnutím (o vyhoštění) zjevně omezuje.
22. Nejvyšší soud tedy shledal dovolání obviněného důvodné, neboť
obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon v daném případě neumožňoval.
Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. 8. 2020, sp. zn. 5 To 37/2020, a to pouze v té části výroku podle § 256
tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného V. N. zamítnuto ve vztahu k výroku o
trestu vyhoštění, a dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2019,
sp. zn. 2 T 5/2018, stran obviněného V. N. ve výroku o trestu vyhoštění. Podle
§ 265k odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud současně zrušil také další rozhodnutí
na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. S ohledem na učiněné závěry potom nebylo
namístě (či vůbec možné) tyto zrušené části, ať již činností Nevyššího soudu či
jiného soudu, jakkoli nahrazovat. Proto také nepřipadalo v úvahu zrušit celý
výrok o trestu, jak to obviněný navrhoval s odkazem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010, publikované pod č. 40/2011
Sb. rozh. tr. Ve zmíněné věci bylo totiž sice rovněž zjištěno pochybení při
ukládání trestu vyhoštění, nicméně s tím, že takový postup současně ani nebyl
předem vyloučen a bylo nutné, aby nižší soudy řádně vyhodnotily všechny
okolnosti. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že je-li mimořádný opravný
prostředek (např. dovolání) důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů
uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o
vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech
uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho
druhu trestu (např. podle § 265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně
podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení
jiného druhu trestu, by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému
trestnímu řízení, vedenému jen o dalším druhu trestu, by bránila překážka věci
pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně
rozhodnutí pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). Ve věci obviněného V. N. ovšem,
zohlední-li se okolnosti existující k době rozhodnutí odvolacího soudu, bylo
uložení trestu vyhoštění vyloučené. Proto, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud
zrušil pouze tento vadný výrok, který již nebude nahrazen jiným, a předmětné
řízení je pravomocně skončeno.
23. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel