7 Tdo 1237/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 10. 2008 o dovolání obviněné J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 8 To 49/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 90/2007 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 2 T 90/2007, byla obviněná J. Š. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. a odsouzena podle § 171 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva roky.
O odvolání obviněné bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 8 To 49/2008. Podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. zák. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. a odsouzena podle § 171 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři měsíce, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na dva roky.
Jako trestný čin posoudil Krajský soud v Plzni skutek, který podle jeho zjištění, jimiž upřesnil a doplnil zjištění Okresního soudu Plzeň-jih, spočíval v tom, že obviněná J. Š. v P., v B., a jinde nezajišťovala a neumožňovala styk nezletilé Š. Š., s jejím otcem Z. Š. v době od 5. 7. do 9. 7. 2006, od 14. 7. do 23. 7. 2006 a od 18. 8. do 27. 8. 2006, ač jí to bylo uloženo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 15 P a Nc 73/2004, 15 Nc 13/2004, a v období od 6. 9. do 20. 9. 2006 a od 1. 11. 2006 do 14. 1. 2007 v každou středu a každou sudou neděli, ač jí to bylo uloženo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 15 Nc 13/2004, s výjimkou 19. 11. 2006, kdy se Z. Š. ke styku nedostavil, a takto jednala přesto, že jí byla usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 15 P a Nc 73/2004, jež nabylo právní moci dne 4. 7. 2006, uložena pokuta za to, že již v dřívější době neumožňovala styk své dcery se Z. Š.
Změna skutkové části výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni oproti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih se týkala jednak specifikace časových období, kdy se obviněná činu dopouštěla, jednak přesné identifikace soudních rozhodnutí, jejichž výkon mařila.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tento rozsudek napadla v celém rozsahu. Vytkla, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení“. Touto citací obsahu zákonného textu uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když v této podobě na uvedené ustanovení jinak výslovně neodkázala. V mezích deklarovaného dovolacího důvodu namítla nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Uvedla, že pokud se styk její dcery s obviněným jako otcem neuskutečnil, nešlo z její strany o nějaký rozmar nebo schválnost, ale o uvážený krok konzultovaný s lékaři. Podle obviněné se její dcera odmítala s otcem stýkat a na styk s ním reagovala náhlými zdravotními obtížemi. Obviněná podle svých námitek nechala dceru vyšetřit psycholožkou, která s ohledem na psychiku dcery doporučila její styk s otcem neuskutečňovat. Obviněná poukázala také na znalecký posudek, který vyzněl tak, že styk dcery s otcem ve formě stanovené soudem není vhodný a je nerealizovatelný. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ji zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Subjektivní stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák. spočívá v úmyslném zavinění. Výrok o vině obviněné uvedeným trestným činem rozhodně nemůže být zvrácen námitkami ohledně nedostatku úmyslného zavinění. Zkoumání psychického stavu dcery obviněné soudy věnovaly v rámci dokazování odpovídající pozornost a náležitě se vypořádaly se zjištěními, která v tomto ohledu učinily, zejména pak správně diferencovaly, ke které konkrétní době se tato zjištění vztahují. V tomto ohledu Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku výstižně vysvětlil, že pokud část důkazů svědčila pro namítanou nevhodnost styku dcery obviněné s otcem a pro jeho nerealizovatelnost v té formě, jak bylo upraveno rozhodnutím opatrovnického soudu, netýkají se tato zjištění doby, kdy se obviněná dopouštěla posuzovaného jednání, nýbrž pozdější doby. Krajský soud v Plzni zjištění o zhoršujícím se vztahu dcery obviněné k otci správně hodnotil v kontextu s okolností, že tento vztah se neustále zhoršoval, aniž mezi dcerou obviněné a otcem ve skutečnosti probíhal jakýkoli bližší kontakt. Na podkladě výsledků dokazování Krajský soud v Plzni dovodil, že toto zhoršování nebylo primárně zapříčiněno otcem, nýbrž manipulací obviněné jako matky, a to i přes výhrady, které jinak lze mít i k postupu Z. Š. jako otce. Za situace, kdy záporný vztah dcery k otci primárně vyplýval z toho, jak na dceru působila obviněná jako matka, nepřichází v úvahu, aby obviněná mohla tímto vztahem dcery k otci úspěšně argumentovat proti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněné a státního zástupce.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k námitkám, které obviněná uplatnila mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V obou variantách uvedeného dovolacího důvodu jde o aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že soud chybně aplikoval hmotné právo (trestní zákon) na skutkový stav, který zjistil. V mezích dovolacího důvodu lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. V dovolání nelze brojit proti tomu, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudu jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem důkazů, na jejichž podkladě soud zjištění učinil, apod. V posuzovaném případě mají skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku jasnou logickou vazbu na obsah provedeného dokazování, soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a proto se o žádný extrémní rozpor mezi jejich zjištěními a důkazy nejedná. To platí jak ohledně zjištění týkajících se psychického stavu dcery obviněné, tak jednotlivých dílčích období, kdy obviněná úmyslně nezajišťovala a neumožňovala styk své dcery s otcem. Skutkové námitky obviněné nejsou dovolacím důvodem. Dovolacím důvodem není ani námitka, že teprve v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího byla poprvé vymezena doba spáchání činu a konkretizována rozhodnutí, jejichž výkon byl mařen. V tomto ohledu se evidentně nejednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Již v rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih byla doba spáchání činu vymezena od 4. 7. 2006 do 14. 1. 2007 a Krajský soud v Plzni v rámci této doby jen blíže specifikoval jednotlivá dílčí období, kdy se obviněná posuzovaného jednání dopouštěla. Ve výroku rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih bylo jako mařené rozhodnutí citováno jen usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 15 Nc 13/2004, přičemž datum jeho vydání a další rozhodnutí byla citována v odůvodnění, zatímco Krajský soud v Plzni do výroku napadeného rozsudku pojal přesnou identifikaci mařených rozhodnutí.
Ve shodě s tím, jak je koncipován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který v napadeném rozsudku zjistil Krajský soud v Plzni, a přihlížel při tom jen k těm námitkám obviněné, které byly pod uvedený dovolací důvod podřaditelné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec