7 Tdo 124/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 2. 2003 o dovolání obviněného Ing. J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2002, č. j.
4 To 51/02-1724, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.
33 T 17/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2002, č. j. 4 To 51/02-1724. Tímto rozsudkem byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2002, č. j. 33 T 17/2000-1651, ve výroku o vině pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb. pod body 1) a 2), dále v celém výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a v důsledku toho také ve výroku o náhradě škody a znovu podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodnuto tak, že byl obviněný za jednání uvedená pod body 1) a 2) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb. /pod bodem 3) napadeného rozsudku/ a pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb. /pod bodem 4) napadeného rozsudku/ byl obviněnému podle § 248 odst. 3 tr. zák. ve znění zák.
č. 265/2001 Sb. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s tím, že výkon tohoto trestu mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a vysloven nad ním dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O náhradě škody bylo rozhodováno podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.
Dovolání, které směřuje toliko do výroku o vině pod bodem 4) rozsudku a do výroku
o trestu, obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Zpochybnil závěry obou soudů o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu. Namítl, že ačkoliv je ve výrokové části skutkové věty obviněnému kladeno za vinu, že předstíral, že pronájem zajistí jeho spolužák „Z.“ a sděloval poškozeným neexistující čísla spisů, není tím podle jeho názoru vyjádřen úmysl obviněného uvést někoho v omyl již od samého počátku. Uvedl, že čísla spisů obviněný poškozeným předkládal s vědomím, že jsou pravá a skutečná a byl si vědom toho, že budou z jejich strany prověřena. Dospěl tak k závěru, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu by došlo pouze v případě, kdyby věděl o tom, že čísla spisů G. ř. c. P. jsou neexistující. Z tohoto důvodu je přesvědčen, že nepravdivé údaje k osobě zprostředkovatele lze posuzovat toliko ve spojení s vědomím obviněného o neexistujících číslech spisů G. ř. c. P., jinak nelze dovodit, že by se obviněný dopustil trestného činu podvodu. Na výzvu soudu obviněný dovolání doplnil. V doplnění dovolání uvedl, že ačkoliv skutková věta v bodě 4) výroku o vině odpovídá důkaznímu řízení, jednání v ní popsané není v příčinné souvislosti
s možným škodlivým následkem. Tvrdí, že jestliže skutková věta neobsahuje vědomost obviněného o neexistujících číslech spisů, pak právní věta pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 tr. zák. neodpovídá tomuto právnímu posouzení, neboť obviněnému nebyl prokázán podvodný úmysl směřující k získání neoprávněného majetkového prospěchu. V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu napadeného výroku o vině a o trestu a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného. Uvedl, že dovolání obviněný sice formálně podal
z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však dovolatel namítá vadné hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit ve věci jiné rozhodnutí vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Státní zástupce zaujal stanovisko i k dodatku dovolání obviněného ze dne 17. 1. 2003. Tvrzení, že skutková věta rozsudku nalézacího soudu neobsahuje údaj o vědomosti dovolatele o neexistujících číslech spisů, sdělovaných poškozenému
T. N., a že z tohoto důvodu absentuje soulad mezi větou skutkovou a větou právní, považuje za zavádějící. Údaj o sdělování neexistujících čísel spisů poškozenému ve skutkové větě obsažen je a z kontextu jednoznačně vyplývá, že o tom dovolatel věděl. S ohledem na dodatečnou změnu odůvodnění dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu § 265c tr. ř. shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou
/§ 265b odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonem stanovené lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud nejprve posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod ve vztahu k vytýkaným námitkám lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedený
v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je třeba si uvědomit, že relevantnost tohoto dovolacího důvodu je založena na tom, že podkladem pro rozhodnutí Nejvyšší soudu je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení a v návaznosti na takto zjištění skutkový stav věci Nejvyšší soud posuzuje po právní stránce kvalifikaci skutku. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace skutku zjištěného soudem s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že tomu tak není.
Pod bodem 4) výroku o vině napadeného rozsudku soudy kvalifikovaly jednání obviněného jako jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, čímž obviněný spáchal pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb. Podkladem pro tuto právní kvalifikaci bylo jednání obviněného, které spočívalo v tom, že „ve spolupráci s další osobou, v době od září 1999 do 21. 1. 2000 při jednání s poškozeným T. N. tomuto nabízel za částku 2.400.000,- Kč zajištění nájemní smlouvy na parcelu č. 2430/2 ve vlastnictví České republiky, M. f. – G. ř. c. P.,
v katastrálním území H., obec K., s tím, že mu předstíral, že pronájem zajistí jeho spolužák „Z.“, ačkoliv věděl, že tato osoba neexistuje, poškozenému předkládal doklady, o kterých tvrdil, že jsou od „Z.“ a sděloval mu neexistující čísla spisů, dne 21. 1. 2000 měl od poškozeného T. N. částku 2.400.000,- Kč v T. u S. převzít,
k tomu však nedošlo, protože T. N. podvodný charakter jednání obviněného odhalil, oznámil je policii a obviněný byl na místě zadržen.“
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž v žádném případě nelze namítat, že skutek byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně, že dokazování je neúplné apod. Vezmeme-li v úvahu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, citovaný dovolací důvod nemůže sloužit k odstranění vad založených na nedostatcích ve skutkovém zjištění, nýbrž pouze k nápravě vad právních.
V posuzovaném případě existenci vad obviněný zakládá jednak na nesprávném právním posouzení příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a možným škodlivým následkem, jednak také na tvrzení, že obviněnému nebyl prokázán podvodný úmysl směřující k získání neoprávněného majetkového prospěchu. Tyto skutkové námitky však nemohou být důvodem pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobně námitka obviněného, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu by došlo pouze v případě, kdyby obviněný věděl o tom, že čísla spisů G. ř. c. P. jsou neexistující, se nachází mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, když i tato otázka byla předmětem dokazování nalézacího soudu.
Vycházíme-li ze skutečnosti, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, je třeba říci, že z citace vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 4) napadeného rozsudku slovy: „… ačkoliv věděl, že tato osoba neexistuje, poškozenému předkládal doklady, o kterých tvrdil, že jsou od „Z.“ a sděloval mu neexistující čísla spisů …“ jednoznačně vyplývá, že je v ní zahrnuta tato forma zavinění. Nelze se nezmínit, že k celému jednání obviněný přistoupil hlavně veden snahou uspokojit svou neutěšenou finanční situaci v podnikání. Domnívá-li se tedy obviněný, že mu nebylo prokázáno, že úmysl spáchat trestný čin nebyl u něj dán již od samého počátku, lze tuto jeho námitku spolehlivě vyvrátit právě s ohledem na motiv jeho jednání.
Znak trestného činu podvodu, tj. uvedení někoho v omyl podle § 250 tr. zák.,
v daném případě spočíval v jednání obviněného, jímž předstíral, že poškozenému zajistí za částku 2.400.000,- Kč nájemní smlouvu na uvedené nemovitosti, přičemž věděl, že osoba zprostředkovatele „Z.“ je smyšlená a jednací čísla G. ř. c. P. neexistují. Je třeba říci, že k tomuto závěru dospěly soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování, přičemž důkazy vyhodnotily podle zásad formální logiky, a to jak v souhrnu, tak jednotlivě a na základě takto provedeného dokazování zdůvodnily počínání obviněného i ohledně jednacích čísel. Nelze také přehlédnout, že požadavek na poskytnutí jednacích čísel nájemní smlouvy navíc vyvstal jen v důsledku obezřetnosti poškozeného, který měl zájem si celou transakci ověřit. Lze uzavřít, že vytýká-li obviněný, že nepravdivé údaje k osobě zprostředkovatele lze posuzovat toliko ve spojení s vědomím obviněného o neexistujících číslech spisů
G. ř. c. P., je třeba konstatovat, že jde o námitku, která není způsobilá v žádném případě naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann