7 Tdo 124/2026

Judikát 7 Tdo 124/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:04.03.2026

Spisová značka:7 Tdo 124/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.124.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Vražda předem uvážená

Pohnutka trestného činu

Zabezpečovací detence

Důvody dovolání

Dotčené předpisy:§ 140 odst. 2,3 písm. j) předpisu č. 40/2009 Sb. § 100 odst. 2 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb. § 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb. Kategorie rozhodnutí:CD 7 Tdo 124/2026-934

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 3. 2026 o dovolání obviněného D. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 7 To 92/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2025 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá. Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2025, č. j. 2 T 2/2025-750, byl obviněný D. B. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst.1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to jednoho zbroušeného zubního kartáčku. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky.

2. Podle zjištění Městského soudu v Praze obviněný spáchal

- pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku skutkem, který spočíval v podstatě v tom, že dne 22. 10. 2024 v době od 17:00 hodin do 17:30 hodin v XY v Psychiatrické nemocnici XY, kde vykonával protitoxikomanické ústavní ochranné léčení, vylákal poškozeného F. C., nar. XY, který podstupoval léčbu na stejném oddělení, na toalety za účelem společného vykouření cigarety, tam ho v jedné z kabinek v nestřeženém okamžiku, kdy poškozený seděl na toaletní míse, ostrým nástrojem o délce 16 cm, který si předtím vyrobil tak, že na plastovém zubním kartáčku ulomil hlavu a ulomený konec rukojeti zbrousil do špičky, bodl do pravé části spodní čelisti, přičemž mířil na krk, načež se poškozený postavil, snažil se krýt, předpažil pravou ruku a obviněný pokračoval v napadání poškozeného tím, že ho levou rukou opakovaně udeřil do čelisti a krku, zatímco v pravé ruce stále svíral zmíněný ostrý nástroj; uvedeným jednáním obviněný způsobil poškozenému kromě drobných krevních výronů povrchní bodnou ránu o velikosti přibližně 1 cm za úhlem dolní čelisti vpravo, která si vyžádala lékařské ošetření spojené se sešitím dvěma stehy, avšak u poškozeného mohlo dojít k poranění hlouběji uložených struktur, tj.

velkých krčních cév či dýchacích nebo trávicích cest, což ho mohlo bezprostředně ohrožovat na životě nadměrnými krevními ztrátami, vzduchovou embolií při protětí hrdelní žíly či vdechováním krve do plic, a k těmto následkům nedošlo, neboť do prostor toalet vešli další dva pacienti, kteří začali na obviněného naléhat, aby svého jednání zanechal, čemuž vyhověl a prostory toalet opustil; popsanému jednání obviněného předcházelo to, že poškozený dne 21. 10. 2024 oznámil personálu nemocnice, že nesouhlasí s domluvou, podle které si s obviněným vyměnil obuv, takže po zákroku personálu si oba museli vrátit obuv zpět, což obviněný považoval za křivdu, za kterou se chtěl poškozenému pomstít, proto se rozhodl ho usmrtit, což nejméně od 21.

10. 2024 plánoval s tím, že poškozeného usmrtí za pomoci nástroje vyrobeného ze zubního kartáčku, téhož dne před poškozeným vytáhl zubní kartáček se špičkou, odhodil ho do odpadkového koše a poškozenému řekl, že má štěstí, že mu Bůh sdělil, aby ho nezabíjel (bod I výroku o vině),

- pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku skutkem, který spočíval v podstatě v tom, že dne 26. 10. 2024 kolem 13:20 hodin v Praze 4 ve Vazební věznici XY – XY v úmyslu způsobit smrt spoluvězni V. N., nar. XY, vyčkal, až si po návratu z toalety lehne do postele, a zaútočil na něho tak, že za zadní nohy uchopil železnou židli, dřevěným opěradlem ho opakovanými údery zasáhl do hlavy, až opěradlo prasklo, poté ho opakovaně zasáhl i nohami židle, po pádu poškozeného na zem ho znovu udeřil židlí, opakovaně ho bodl špičkou lžíce, kterou si předtím z obou stran zbrousil, do levé části krku, hlavy, obličeje a očí a útoku zanechal, když si myslel, že poškozený je po smrti, přičemž mu dal své pyžamu na hlavu, dupnul mu na hlavu a přivolal dozorčí službu; uvedeným jednáním obviněný způsobil poškozenému různá zranění hlavy, krku, končetin a dalších částí těla, specifikovaná ve výroku o vině, s tím, že při útoku mohly u poškozeného vzniknout rozsáhlé vpáčené zlomeniny lebky, krvácení mezi mozkové obaly, pohmoždění mozku většího rozsahu, pohmoždění velkých krčních cév či dýchacích nebo trávicích cest, což ho mohlo bezprostředně ohrožovat na životě, a k těmto následkům nedošlo, neboť obviněný svého jednání zanechal z důvodu, že se domníval, že již poškozeného usmrtil; popsanému jednání obviněného předcházelo to, že zjistil, že poškozený je ve vazbě v souvislosti s obviněním pro sexuální trestný čin, za který ho chtěl usmrtit, o čemž už od rána kritického dne přemýšlel, a sepsal v tomto smyslu dopis (bod II výroku o vině).

3. Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 7 To 92/2025-852, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Namítl, že jeho jednání v Psychiatrické nemocnici XY nesměřovalo k usmrcení poškozeného F.

C., že neměl takový úmysl, že prostředky, které použil při jeho napadení, nebyly způsobilé přivodit smrtelný následek a že poškozený žádný závažný následek neměl. Uvedl, že pokud v přípravném řízení doznal úmysl usmrtit poškozeného, vypovídal pod vlivem drog. Vyjádřil názor, že jeho jednání proti poškozenému F. C. mohlo být posouzeno nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Zvláště se ohradil proti závěru soudů, že čin spáchal ze zavrženíhodné pohnutky, a zdůraznil, že činem reagoval na takové jednání poškozeného, které cítil jako zradu.

Ve vztahu k prvnímu z obou skutků vytkl, že soudy při jeho právním posouzení směšovaly zákonné znaky „rozmysl“ a „předchozí uvážení“ a neučinily jednoznačný závěr o tom, který z nich měl být naplněn. Ve vztahu k oběma skutkům uvedl, že se v době jejich spáchání nacházel ve stavu, kdy nemohl nad situací racionálně uvažovat, neboť byl pod vlivem léků a drog. Na to navázal námitkami proti tomu, že byly zamítnuty jeho důkazní návrhy. Tím mínil jednak návrh na výslech svědků z okruhu pacientů Psychiatrické nemocnice XY, kteří mohli potvrdit, že v kritickou dobu byl pod vlivem léků a drog, a návrh na opatření kamerových záznamů z Psychiatrické nemocnice XY ze dne, kdy napadl poškozeného F.

C., a ze dnů předcházejících, aby tak bylo prokázáno, že po útoku byl klidný, poskytoval součinnost a že nebyl ostatním pacientům nijak nebezpečný. Další výhrady vznesl v tom smyslu, že soudy nedostatečně hodnotily polehčující okolnosti a že chybně přecenily přitěžující okolnosti. Za nesprávné označil uložení zabezpečovací detence s tím, že nebyla splněna podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. To vyvozoval ze skutečnosti, že až dosud nespáchal žádný trestný čin proti životu a zdraví, že posuzovaných případů napadení se dopustil proti osobám, s nimiž byl nuceně uzavřen v jedné místnosti, že nad oběma činy projevil lítost a že se poškozeným omluvil.

Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného, podle nichž nechtěl poškozeného F. C. usmrtit, jsou v rozporu s tím, jak se na útok připravil, jak si vytvořil improvizovaný útočný a potencionálně vražedný nástroj a jakým způsobem poškozeného napadl, zejména proti jaké části těla zmíněným nástrojem na poškozeného zaútočil. Nesouhlasil s tím, jak obviněný prezentoval motiv k napadení poškozeného F. C., a zdůraznil, že šlo o zcela malicherný důvod, který měl povahu zavrženíhodné pohnutky.

Za nepodložené označil námitky obviněného ohledně rozmyslu a předchozího uvážení a v této souvislosti poukázal na plánovitost útoků obviněného proti oběma poškozeným. Konstatoval, že s důkazními návrhy obviněného se soudy vypořádaly, že je zamítly důvodně a že nešlo o tzv. opomenuté důkazy. K námitkám obviněného ohledně toho, jak soudy hodnotily polehčující a přitěžující okolnosti, uvedl, že tyto námitky se týkají otázky trestu a nezakládají žádný dovolací důvod.

Žádnou opodstatněnost nepřiznal ani námitkám proti výroku o uložení zabezpečovací detence, neboť pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, představuje významné riziko další závažné násilné trestné činnosti a obviněný v léčebném režimu dlouhodobě selhává. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

6. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím obhájce písemnou replikou, v níž na dovolacích námitkách setrval a znovu zdůraznil, že útok pod bodem I byl proveden zcela nezpůsobilým předmětem, jednání nebylo objektivně způsobilé přivodit smrtelný následek a nelze dovodit znak bezprostředního směřování k usmrcení jiného. Ve vztahu k oběma skutkům obviněný znovu vyjádřil výhrady k odůvodnění rozsudku s tím, že neobsahuje systematickou analýzu naplnění znaku „po předchozím uvážení“, přičemž pouhý časový odstup či příprava improvizovaného nástroje nemohou bez dalšího založit závěr o předchozím uvážení ani o rozmyslu.

Ve vztahu k uloženému úhrnnému trestu obviněný vytkl, že odůvodnění trestu postrádá konkrétní úvahu, jaký trest by byl ukládán za jednotlivé skutky samostatně a jak byla aplikována absorpční zásada. Opětovně vyjádřil nesouhlas s uložením zabezpečovací detence, jehož odůvodnění neobsahuje přesvědčivou analýzu aplikace zásady subsidiarity tohoto ochranného opatření ani konkrétní a individualizovanou analýzu nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a případně aby sám rozhodl „ve prospěch“ obviněného.

7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

9. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, která jsou rozhodná pro naplnění znaků trestného činu, se vztahoval k otázce, co bylo cílem jeho útoku na poškozeného F. C. Proti zjištění soudů, že jeho záměrem bylo poškozeného usmrtit, nevznesl žádné námitky v tom smyslu, že by toto zjištění bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména neuvedl, s kterými z provedených důkazů by mělo být ve zjevném rozporu a v čem by měl takový rozpor spočívat. Obviněný založil nesouhlas s uvedeným zjištěním na tom, že proti němu pouze postavil svou vlastní verzi skutkového stavu, kterou vyvozoval z jiného hodnocení důkazů, než jak je hodnotily soudy. Takto koncipované námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., pokud jím je zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.

10. Soudům nelze vytknout, že by jakkoli vybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy vycházely z výpovědi obviněného v přípravném řízení, v níž výslovně doznal záměr usmrtit poškozeného F. C. a vysvětlil důvody, pro které tak chtěl učinit. Obviněný v hlavním líčení změnil tuto výpověď, popřel záměr usmrtit poškozeného a změnu výpovědi zdůvodnil tím, že v době výslechu v přípravném řízení byl pod vlivem drog. Toto zdůvodnění soudy neakceptovaly a za podklad zjištění, co bylo cílem jednání obviněného, vzaly příslušnou část jeho výpovědi z přípravného řízení, kterou byl v hlavním líčení proveden důkaz podle § 207 odst. 2 tr.

ř., což lze považovat za správné. V přípravném řízení obviněný za přítomnosti obhájkyně na výslovný dotaz policejního orgánu uvedl, že je schopen výslechu a není pod vlivem drog. Obviněný byl před výslechem lékařsky vyšetřen se závěrem, že je schopen policejních úkonů, přičemž z lékařské zprávy není patrno, že by měl být pod vlivem drog. Výpověď obviněného v přípravném řízení byla logicky skloubená a nevykazovala žádné známky neorientovanosti, zmatenosti apod. Nejpodstatnější ovšem je, že doznání záměru usmrtit poškozeného korespondovalo s tím, jakým způsobem, za jakých okolností a s použitím jakého prostředku byl útok na poškozeného proveden.

V tomto ohledu soudy správně přihlédly ke zjištění, že obviněný napadl poškozeného následující den poté, co vůči němu demonstrativně vyjádřil jasnou pohrůžku smrtí, a dále z toho, že poškozeného napadl na odlehlém místě, kam ho vylákal, použil k útoku předmět, který si upravil tak, aby byl špičatý a ostrý, a zaútočil tímto předmětem na poškozeného úderem cíleným na krk. Z dalších zjištění soudů je patrno, že obviněný nedokonal čin proto, že poškozený se bránil a na místo se dostavily další osoby.

Významná je i výpověď svědka T. N., zaměstnance psychiatrické nemocnice, který potvrdil, že po incidentu obviněný říkal, že chtěl poškozeného zabít. Námitky v tom smyslu, že pokud by obviněný chtěl poškozeného zabít, opatřil by si k tomu mnohem způsobilejší předmět než zubní kartáček, nemohou zvrátit zjištění soudů. Obviněný byl ve výkonu ústavního ochranného léčení v psychiatrické nemocnici, což samo o sobě podstatně omezovalo jeho možnosti ve výběru předmětu způsobilého k zamýšlenému usmrcení poškozeného.

V rámci možností, které obviněný měl, zvolil zubní kartáček, jemuž ulomil hlavu a jehož rukojeť na ulomeném konci zbrousil do špičky. Tento předmět byl způsobilý přivodit poškozenému smrtelné zranění, jestliže by se obviněnému podařilo zasáhnout poškozeného úderem hlouběji pronikajícím do krku. V otázce záměru, s nímž obviněný napadl poškozeného F. C., nelze uvažovat o žádném zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů.

11. Pokud soudy zamítly důkazní návrhy obviněného, měly pro to plně přijatelné důvody v evidentní nadbytečnosti navrhovaných důkazů. Výslechem svědků L. H., M. Š., R. D., P. B. a L. M.

chtěl obviněný prokázat, že při skutku spáchaném v Psychiatrické nemocnici XY byl pod vlivem drog a léků užívaných nad rámec předepsané medikace, že jejich vliv přetrvával při jeho výslechu k tomuto skutku a prostřednictvím abstinenčních příznaků i v době spáchání skutku ve Vazební věznici XY a že opakovaně žádal personál Psychiatrické nemocnice o přesun na jiné oddělení. Kamerovými záznamy z Psychiatrické nemocnice XY chtěl obviněný prokázat, v jakém stavu byl a jak se jinak choval v den napadení poškozeného F.

C. a v předcházejících dnech. Již z toho, co chtěl obviněný navrhovanými důkazy prokázat, je zřejmé, že to nemělo žádný vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Duševní stav obviněného v době obou skutků by měl povahu rozhodného skutkového zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, jestliže by šlo o objasnění příčetnosti jako podmínky trestní odpovědnosti. Závěr soudů o příčetnosti obviněného byl podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, a obviněný v tomto ohledu nic nenamítal.

Nad rámec otázky příčetnosti nemělo psychické rozpoložení obviněného a jeho celkové chování v době kolem obou skutků význam rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

13. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Významné je, že předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění v jiné verzi dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku o vině, jsou uvažovaným dovolacím důvodem pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

14. Pokud obviněný namítal, že útok na poškozeného F. C. mohl být posouzen jen jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, vycházely jeho námitky především z toho, že nesouhlasil se skutkovým zjištěním soudů ohledně cíle jeho jednání a že soudy za podklad tohoto zjištění vzaly jeho výpověď v přípravném řízení. Takto koncipované námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože otázku správnosti právního posouzení skutku vztahují k jiné verzi skutkového stavu, než jak ho zjistily soudy.

15. Další námitky, které obviněný vznesl proti právnímu posouzení útoku na poškozeného F. C., byly založeny na tom, že prostředky použité k útoku nebyly způsobilé přivodit smrtelný následek a že poškozený žádné závažné následky ani neutrpěl, zejména vzhledem k tomu, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, použité násilí působilo malou až střední silou.

Obviněný k útoku použil takového prostředku, který pro něho byl v omezených podmínkách psychiatrické nemocnice dostupný, přičemž si ho upravil tak, aby jím bylo možné dosáhnout značné razance útoku vedeného proti měkké části těla, konkrétně proti krku poškozeného. Znalecký posudek sice konstatoval, že objektivně vzniklá zranění byla způsobena malou až střední silou, avšak zároveň vysvětlil, že za použití velké síly mohlo reálně dojít ke smrtelným zraněním. Intenzita síly použité k útoku na poškozeného byla ovlivněna tím, že poškozený se začal bránit a že na místo se dostavily další osoby, jejichž přítomnost útok obviněného ukončila. Za těchto okolností již obviněný nemohl sílu svého útoku dále vystupňovat. To ovšem nic nemění na správnosti právního posouzení skutku jako pokusu vraždy.

16. Žádné opodstatnění nemají námitky obviněného ohledně spáchání činu s rozmyslem a po předchozím uvážení. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku rozvedl právní úvahy o tom, v čem se tyto dva zákonné znaky liší, avšak nelze mu vytýkat, že by jeho závěr byl nejasný. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že uznal obviněného vinným spácháním obou skutků „po předchozím uvážení“, což je v souladu se skutkovými zjištěními ohledně toho, za jakých okolností se obviněný k oběma skutkům rozhodl, jak se na ně připravil a nakonec i provedl.

17. Úmysl usmrtit poškozeného F. C. pojal obviněný poté, co byl nucen vrátit mu boty, které si s ním předtím vyměnil. Za účelem usmrcení poškozeného si jako smrtící zbraň v omezených možnostech psychiatrické nemocnice zvolil zubní kartáček, jemuž odlomil hlavu a odlomený konec zbrousil do špičky. Úmysl zabít poškozeného před ním demonstroval den před útokem tím, že mu sdělil, že má štěstí, protože mu Bůh řekl, aby ho nezabíjel, a odhodil kartáček. Následujícího dne poškozeného vylákal na odlehlé toalety pod záminkou společného vykouření cigarety a tam na něho s použitím připraveného a do špičky zbroušeného zubního kartáčku zaútočil.

18. Úmysl usmrtit poškozeného V. N. pojal obviněný poté, co se dověděl, že poškozený je ve vazbě pro sexuální trestný čin. Rozhodnutí obviněného k činu bylo výrazem jeho averze k pachatelům sexuálních trestných činů obecně. Z hlediska obviněného šlo zamýšleným činem o potrestání poškozeného. Svůj čin a nutnost jeho vykonání obviněný vysvětlil v dopise, který zůstal na místě. Ve výběru prostředků byl obviněný omezen, neboť se nacházel ve vězeňské cele, a proto mu nezbývalo než použít nějaký předmět, který byl součástí jejího vybavení, konkrétně kovovou židli s dřevěným opěradlem a lžíci zbroušenou do špičky. S útokem na poškozeného obviněný vyčkal na vhodnou dobu, která nastala, když poškozený po návratu z toalety ulehl na postel.

19. Oba útoky se vyznačovaly jasnou plánovitostí, návazností jednotlivých úkonů a časovou posloupností zahrnující zřetelný časový odstup provedení činu od předcházejícího rozhodnutí ho vykonat. Za tohoto stavu je správný závěr soudů, že obviněný spáchal oba činy po předchozím uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

20. Právní posouzení útoku obviněného na poškozeného F. C. též podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je v souladu se zákonem.

Podle citovaného ustanovení se čin posoudí, jestliže ho pachatel spáchá v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Z tzv. právní věty výroku o vině plyne, že obviněný byl uznán vinným spácháním činu „z jiné zavrženíhodné pohnutky“. Obviněný namítal, že o takovou pohnutku u něho nešlo, protože reagoval na jednání poškozeného, v důsledku něhož byl nucen vrátit mu vyměněné sportovní boty, a cítil to jako zradu. Tyto námitky evidentně nemají žádné opodstatnění.

21. Za jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutku ve smyslu § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je třeba obecně považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti pachatele, jeho bezcitnosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu.

22. Výměna sportovních bot mezi obviněným a poškozeným souvisela podle zjištění soudů s tím, že oba soutěžili v basketbale o peníze, obviněný vyhrával a poškozenému pro nedostatek vlastních peněz narůstal dluh ze hry. Když dluh dosáhl částky asi 800 Kč, obviněný nabídl poškozenému možnost jeho uhrazení tím, že si vymění sportovní boty, které měl poškozený výrazně lepší než obviněný. Poškozený na výměnu přistoupil, výměna se uskutečnila, avšak poškozený ji začal považovat za nevýhodnou, obrátil se na personál psychiatrické nemocnice a jeho zásahem dosáhl vrácení svých bot oproti vrácení bot obviněnému.

Tento postup poškozeného vyvolal u obviněného rozhodnutí poškozeného usmrtit. Pohnutka k usmrcení poškozeného byla tedy očividně malicherná. Námitka, že obviněný pociťoval postup poškozeného jako zradu, svědčí o přehnané sebestřednosti obviněného. Vzájemné vrácení bot nezpůsobilo obviněnému žádnou újmu a nanejvýš obnovilo stav, kdy poškozený dlužil obviněnému relativně zanedbatelnou částku asi 800 Kč v penězích. Pokud se obviněný cítil dotčen nutností zpětné výměny bot a rozhodl se proto usmrtit poškozeného, bylo to výrazem nebývalé pomstychtivosti.

Očividná malichernost pohnutky obviněného je zvýrazňována tím, že šlo o dluh ze sportovní hry, tj. z činnosti, jejímž účelem primárně byla zábava. Do popředí tak vystupuje extrémně nápadný nepoměr mezi důvodem, pro který se obviněný cítil dotčen, a následkem, který se kvůli tomu rozhodl způsobit. Tato neobvykle velká disproporce svědčí o tom, že jednání obviněného se z hlediska pohnutky ocitlo zcela mimo rámec elementárních morálních zásad, jejichž dominantním rysem je respekt k životu druhého, a to i v situacích vzájemného rozporu, nesouhlasu či dokonce konfliktu.

Pohnutka k usmrcení poškozeného tudíž svědčí o morální zvrhlosti obviněného, jeho bezcitnosti, bezohlednosti a naprosté neúctě k lidskému životu. Jednoznačně jde o námitku zavrženíhodnou. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

23. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

24. S odkazem na tento dovolací důvod obviněný vytkl nesprávnost výroku, jímž mu byla podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložena zebezpečovací detence.

25. Podle § 100 odst.

2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

26. Obviněný namítl, že pro uložení zabezpečovací detence nebyla splněna podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě ani podmínka subsidiarity. Námitky uplatněné v tomto smyslu nemají žádné opodstatnění.

27. Pachatel, který se dopustil zločinu ve stavu vyvolaném duševní poruchou, je osobou, jejíž pobyt na svobodě je nebezpečný, za předpokladu, že z jeho strany do budoucna reálně hrozí opakování závažného útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Tak tomu v případě obviněného evidentně je, což vyplývá ze zjištění, která soudy učinily na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Obviněný trvale trpí duševní poruchou, jejíž podstatou je anomální – disociální osobnost.

Tato duševní porucha podmínila oba posuzované skutky, nikoli však chorobným a forenzně významným způsobem, který by měl vliv na jeho příčetnost. U obviněného jsou přítomny akcentované disociální rysy, rysy zvýšené iritability (podrážděnosti), nezdrženlivosti a egocentrismu, přičemž významně zvýrazněné jsou znaky agresivity. Jeho adaptibilita je snížená, je protisociálně zaměřený, projevuje se u něho spíše odtažitost od sociálního světa. Interpersonální kontakty navazuje účelově, jeho komunikace s druhými je hraniční až téměř nulová, zcela mu chybí aktivní participace na rozvoji pozitivních mezilidských vztahů.

Má nestabilní sebevědomí a proměnlivou sebejistotu, která je navenek překompenzovaná. Jeho agresivní rysy jsou významně zvýšené, úroveň jeho agresivity je nadprůměrná, jeho direktivní a útočné jednání se objevuje ve zcela běžných situacích. Agrese je pro něho často jedinou a zcela běžnou formou mezilidské interakce. Agresivní rysy u něho nejsou ani v minimální míře zpracovány či korigovány a obviněný je zcela volně využívá pro řešení běžných situací. Jeho emoční stabilita je nízká, zvýrazněná je naopak nezdrženlivost, dráždivost a nízká frustrační tolerance.

I v případě mírně silnější zátěže má sklon velmi rychle selhávat a jeho jednání je bez přiměřené racionální kontroly a bez zvážení důsledků. V rámci individuální kriminální predikce u obviněného významně a masivně převažují negativní faktory, takže obviněný je trvale nebezpečný pro společnost. Přitom jeho duševní porucha není ovlivnitelná medicínskými prostředky, tedy léčením, což koresponduje se zjištěním bezvýslednosti dosavadního léčení. Ze zmíněné charakteristiky osoby obviněného jasně plyne reálné nebezpečí, že při pobytu na svobodě se znovu uchýlí k agresivnímu jednání proti zájmu chráněnému trestním zákonem, konkrétně proti životu a zdraví.

28. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit dovolací námitky obviněného.

To, že až dosud nespáchal žádný trestný čin proti životu a zdraví, lze sice zaznamenat, avšak nelze pominout, že již první dva útoky (v posuzované věci) byly projevem agresivity v míře naprosto neúměrné situaci. Okolnost, že obviněný projevil nad oběma činy lítost a omluvil se poškozeným, vzešla z probíhajícího trestního řízení, lze ji považovat za výraz jeho schopnosti účelově navazovat interpersonální kontakty, avšak rozhodně nesvědčí o tom, že by se příznaky duševní poruchy, z nichž vyplývá nebezpečnost jeho pobytu na svobodě, zmírnily či dokonce vymizely.

Ani to, že obviněný po incidentu spočívajícím v útoku na poškozeného F. C. spolupracoval s personálem psychiatrické nemocnice a odevzdal ostré předměty, se nijak nedotýká závěru o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Namítané okolnosti navazovaly na to, že v dokonání činu obviněnému zabránila obrana samotného poškozeného a příchod dalších osob na místo a že o incidentu se dověděl personál psychiatrické nemocnice. Pod vlivem těchto okolností agrese obviněného v dané situaci odezněla, ale na podstatě jeho osobnosti jako anomální – disociální osobnosti se tím nic nezměnilo, jak o tom svědčí další agresivní útok, ke kterému se obviněný uchýlil čtyři dny poté.

Nebezpečnost pobytu na svobodě není nijak eliminována tím, že posuzovaných činů se dopustil proti osobám, se kterými byl nucen sdílet uzavřený prostor. Šlo o psychiatrickou nemocnici a o věznici, avšak konkrétní situace, které obviněný řešil neúměrnou agresí vůči poškozeným, se snadno mohou naskytnout ve vztahu k jiným osobám také v podmínkách pobytu obviněného na svobodě. Namítané okolnosti rozhodně nejsou důvodem k tomu, aby Nejvyšší soud na výroku o uložení zabezpečovací detence cokoli měnil.

K námitkám mimo dovolací důvody

29. Žádným z uplatněných ani jiných zákonných dovolacích důvodů nejsou námitky, jimiž obviněný projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily polehčující a přitěžující okolnosti, jakou váhu a význam jim přikládaly apod. Tyto námitky se týkají otázky přiměřenosti uloženého trestu. Pokud obviněný zamýšlel uvedenými námitkami vytknout nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, míjí se to s uplatněnými dovolacími důvody i s ostatními zákonnými dovolacímu důvody, které výslovně neuplatnil. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát a musí být zrušen v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a ani to nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody na osmnáct let a šest měsíců mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 140 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od patnácti let do dvaceti let. 30.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno k tomu, aby pravomocný výrok o uložení trestu byl korigován z důvodu jeho případné nepřiměřenosti, nýbrž k nápravě jen těch nejzávažnějších vad, jejichž podstatou je právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.

31. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, pak Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do výroku o uložení takového trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže uložený trest je v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to představuje porušení ústavní zásady proporcionality trestní represe, která je znakem demokratického právního státu (čl. 1 odst.1 Ústavy), resp. porušení základního ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody, čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo a obviněný to ani nenamítal. Uložený trest je také řádně odůvodněn. Závěrem

32. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. 3. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu