7 Tdo 1244/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. listopadu 2006 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného D. Š., které podal proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To 267/2006, v trestní věci vedené
u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 11/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 3. 2006, sp. zn. 3 T
11/2006, byl obviněný D. Š. uznán vinným, že ad I. jako zvlášť nebezpečný
recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. spáchal trestný čin vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., dále byl uznán vinným trestnými činy ad
III./1 vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., ad III./2 a), b), c), d) podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a ad III./3 trestným činem svádění k pohlavnímu
styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §
235 odst. 2 tr. zák. za použití § 41 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák., §
35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7
(sedmi) let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen
do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému
uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému M. P., částku 160.000,-
Kč.
Obviněný spáchal trestné činy tím, že ad I. společně s dalšími obviněnými dne
20. 12. 2004 vylákal M. P. do areálu šaten u fotbalového hřiště, kde obviněný
S. Ž. vybaven baseballovou pálkou procházel kolem vozidla, jímž poškozený na
místo přijel společně s obviněným D. Š. a poté, co obviněný P. H. M. P. udeřil
pěstí do obličeje, aby jej přiměl prodat chatu a z výtěžku uhradit sumu
20.000,Kč za neoznámení policii, že poškozený sexuálně zneužíval dívky údajně
mladší patnácti let, obviněný S. Ž. v úmyslu učinit nátlak na poškozeného
důraznějším, naznačoval rány baseballovou pálkou na vozidlo, přitom společné
jednání obviněných vedlo M. P. k uskutečněnění prodeje své nemovitosti a
předání získané hotovosti, přitom byl obviněný D. Š. rozsudkem Krajského soudu
v Brně ze dne 24. 4. 2001 s právní mocí ode dne 11. 9. 2001 pod sp. zn. 11 T
13/2000 potrestán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl
podmíněně propuštěn dne 8. 7. 2003 se stanovením zkušební doby v trvání čtyř
let.
Další trestné činy spáchal obviněný D. Š. tím, že ad III./1 přesně nezjištěného
dne 14. 12. 2004 nebo 15. 12. 2004 kolem 16:00 hodin se telefonicky domáhal na
M. P. úhrady částky 20.000,- Kč pro údajného otce I. V., když pro případ, že
tak neučiní, tento na něj u policie podá trestní oznámení, že vyžadoval orální
sexuální praktiky na dívkách mladších patnácti let, poškozený v obavě z
uskutečnění výhružky předal obviněnému D. Š. ještě téhož dne částku 1.000,- Kč,
v průběhu následujícího měsíce mu vyplatil dalších 19.000,- Kč, ad III./2 a) v
době od listopadu roku 2004 do 28. 2. 2005 vylákal pod záminkou převodu
právního vztahu k osobnímu motorovému vozidlu zn. Škoda Felicia, od M. P.
částku 50.000,Kč tak, že mu předkládal různé padělané písemnosti dokladující,
že došlo k převodu nájemního vztahu k vozidlu na základě leasingové smlouvy z
L. Š. na osobu poškozeného, což bylo v rozporu se skutečností, ad III./2 b) dne
25. 11. 2004 uzavřel na návod D. Š. M. P. s firmou C. smlouvu o poskytnutí
úvěru ve výši 17.498,- Kč za účelem koupě dvou mobilních telefonů, když
obviněný sliboval za výtěžek z prodeje telefonů uhradit náklady převodu
osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia, na osobu poškozeného, obviněný
telefony převzal, zpeněžil a hotovost použil pro krytí vlastních potřeb nikoli
za dohodnutým účelem, tím způsobil M. P. škodu ve výši 17.498,- Kč, ad III./2
c) dne 18. 12. 2004 vylákal pod záminkou dvoudenního zapůjčení na M. P. jeho
osobní motorové vozidlo zn. Škoda 120 L, včetně dokladů k vozidlu, automobil
následně směnil s D. M. za mobilní telefon v hodnotě 2.500,- Kč, tím způsobil
škodu M. P. ve výši nejméně 12.300,- Kč, ad III./2 d) přesně nezjištěného dne v
období od 14. 1. 2005 do 11. 2. 2005, pod záminkou ochrany před osobami, jimiž
měl být M. P. vydírán, převzal od něj obviněný D. Š. finanční částku ve výši
97.000,- Kč získanou prodejem chaty s tím, že peníze mu předá zpět
následujícího dne, neučinil tak a způsobil M. P. škodu ve výši 97.000,-Kč,
podvodným jednáním způsobil obviněný D. Š. škodu v celkové výši 176.798,- Kč,
ad III./3 přesně nezjištěného dne 14. 12. 2004 nebo 15. 12. 2004 kolem 16:00
hodin nabídl I. V., úplatu ve výši 25.000,- Kč a J. S., úplatu ve výši 10.000,-
Kč za orální sexuální styk s M. P., přestože mu bylo známo, že dívky jsou
mladší 18 let.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním. Krajský
soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To 267/2006, v
jehož rámci odvolání obviněného D. Š. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolaní z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je
přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že
nesouhlasí s právní kvalifikací „zvlášť nebezpečný recidivista“, neboť se
domnívá, že okolnost, že se měl dopustit další trestné činnosti, podle jeho
názoru, nezvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný uvedl, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2001
(správně 24. 4. 2001), sp. zn. 11 T 13/2000, odsouzen za spáchání trestného
činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 8. 7. 2003 se stanovením zkušební doby v trvání čtyř let. Současné trestné
činnosti se měl dopustit dne 20. 12. 2004. Obviněný dodal, že v předchozím
případě byla intenzita fyzického násilí vyšší a naopak v předmětném případě
mělo dojít k fyzickému násilí malé intenzity. Obviněný zdůraznil, že jde o
druhý případ, kdy se dopouští trestné činnosti a podotkl, že v době spáchání
předchozí trestné činnosti mu bylo 19 let a v době spáchání předmětného činu mu
bylo 23 let. Dále poukázal na to, že jeho celkový osobní profil, charakterové a
psychické vlastnosti nebyly v trestním řízení zjišťovány. Obviněný argumentoval
v této souvislosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
396/03, podle kterého je třeba zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť
nebezpečné recidivy interpretovat restriktivně, když smyslem tohoto právního
institutu je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy dopouštějící se
opakovaně zvlášť nebezpečných trestných činů. Základní otázkou při posuzování
naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle obviněného je, zda
opětovné spáchání trestného činu, v tomto případě jiného charakteru, na sklonku
roku 2004, tedy poté, co byl obviněný pro jiný zvlášť závažný trestný čin
spáchaný v roce 2000 potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou
závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního
odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. Obviněný dále cituje obsah nálezu Ústavního soudu České republiky,
podle kterého pro zhodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy jsou
relevantní tyto skutečnosti: o kolikáté odsouzení pro zvlášť nebezpečný trestný
čin se jedná (v případě obviněného jde o druhé odsouzení), jak dlouhá doba
uplynula mezi spácháním těchto dvou trestných činů (podle obviněného uplynula
doba přesahující čtyři roky), celková doba, kterou pachatel před svým posledním
odsouzením strávil ve výkonu trestu odnětí svobody (obviněný uvedl, že ve
výkonu trestu odnětí svobody strávil více než dva a půl roku), zda byl pachatel
z výkonu předchozího trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, zda předchozí
trestný čin byl stejného nebo jiného charakteru, je nutno zohlednit věk
pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti,
apod.
Podle obviněného je rozhodné také to, že se jedná o trestný čin, kde je
tak široké rozpětí trestní sazby (dva až osm let), že má soud možnost
dostatečně citlivě diferencovat konkrétní výměru trestu a vystihnout adekvátně
stupeň nebezpečnosti činu. Obviněný uzavřel, že ani soud prvního stupně ani
soud druhého stupně se s těmito všemi uvedenými okolnostmi nevypořádaly, když
zvlášť nebezpečnou recidivu dovodily údajně pouze z charakteru předchozí a této
trestné činnosti a z „poměrně“ krátké doby od jeho propuštění. Obviněný dodal,
že soudy nesprávně přihlížejí k době, která uplynula od podmíněného
propuštění, když podle § 41 odst. 1 tr. zák. měly podle obviněného přihlížet
zejména k době, která uplynula od jeho odsouzení.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadené
části rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 7 To
267/2006, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání konstatovala, že výhrady
obviněného proti aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné
recidivě sice naplňují uplatněný dovolací důvod, ale nejsou podle ní způsobilé
přivodit změnu soudních rozhodnutí. Soudy podle jejího názoru dovodily
existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z okolnosti, že
obviněný opakoval trestnou činnost ve zkušební době podmíněného propuštění z
výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody a délka doby, která uplynula od
propuštění z výkonu posledního trestu odnětí svobody je podle ní významným, byť
v zákoně výslovně neuvedeným hlediskem pro hodnocení existence materiální
stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena,
že se okresní soud náležitě vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, které
měly význam pro posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečné recidivy.
Soudy podle ní rovněž postupovaly plně v souladu s ustálenou judikaturou (R
12/1963, R I/1969, R 6/1963 – délkou doby, která uplynula od posledního
odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku,
nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění, nebo po odpykání
trestu). Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že na základě shora uvedených údajů
vyplývá, že od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uplynula
krátká doba a je proto zřejmé, že materiální podmínka pro použití institutu
zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. byla splněna, nehledě na
to, že v ní obviněný páchal ještě další trestnou činnost, o které soudy
současně rozhodovaly.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslali
obviněný i jeho obhájce své stanovisko, ve kterém nesouhlasí s jejím tvrzením o
krátké době, která uplynula od podmíněného propuštění z výkonu trestu, když
předchozí trestnou činnost spáchal před více jak čtyřmi roky a od podmíněného
propuštění uplynula doba jednoho a půl roku. Státní zástupkyně, že také
zaměňuje typový a konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Samotný obviněný pak státní zástupkyni vytýká, že její vyjádření postrádá
podrobný popis jeho podílu na souzeném skutku a záměrně zahaluje skutečnost, že
po celou dobu incidentu nečinně seděl v automobilu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř., a bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem (§ 265e odst. 1 tr.
ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky
naplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že
zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný
skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde,
anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný
trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění
skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného zjištění a
v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního
posouzení.
Nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí i otázka, zda je pachatel
trestného činu zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.
V posuzovaném případě tedy obviněný uplatnil námitky, které uvedeným požadavkům
odpovídají, když uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací zvlášť nebezpečného
recidivisty, neboť se podle jeho názoru soudy prvního a druhého stupně
dostatečně nevypořádaly s okolnostmi rozhodnými pro naplnění zákonných znaků
zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. a namítal, že soudy
zvlášť nebezpečnou recidivu nesprávně dovodily údajně pouze z charakteru jeho
předchozí a současné trestné činnosti a z „poměrně“ krátké doby od jeho
podmíněného propuštění. Pouze v těchto okolnostech podle obviněného nelze
spatřovat podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže
tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula
od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu
pro společnost. Ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák. pak označuje za zvlášť závažné
trestné činy ty trestné činy, které jsou uvedeny v § 62 tr. zák. a také ty
úmyslné trestné činy, na než trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní
hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Na základě uvedeného není pochyb o tom, že obviněný naplnil formální podmínky
zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 tr. zák., neboť poté, co byl rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 11 T 13/2000, s právní mocí
od 11. 9. 2001, potrestán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož
výkonu byl podmíněně propuštěn dne 8. 7. 2003 se stanovením zkušební doby v
trvání čtyř let, tj. byl potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin,
spáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., tedy
spáchal další zvlášť závažný úmyslný trestný čin.
Z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že naplnění formálních znaků
zvlášť nebezpečné recidivy samo o sobě nestačí, nýbrž že je třeba brát zřetel i
na jejich závažnost, tj. intenzitu, s jakou byly formální znaky pachatelem
naplněny (shodně viz č. I/1969 Sb. rozh. trest.). Příkladmo pak mezi kritérii
rozhodnými pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy uvádí
dobu, která uplynula od posledního odsouzení.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že neobstojí námitka obviněného,
že soudy nesprávně přihlížely k době, která uplynula od jeho podmíněného
propuštění, když by podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. měly přihlížet
zejména k době, která uplynula od jeho odsouzení, neboť soudy obou stupňů
postupovaly plně v souladu s ustálenou soudní judikaturou (R 12/1963, R I/1969,
R 6/1963 - délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět
nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která
uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu. Spáchá-li odsouzený
trestný čin v době výkonu trestu a budou-li splněny i ostatní znaky uvedené v §
41 tr. zák., nutno pachatele považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu).
Nejvyšší soud proto v tomto ohledu sdílí závěr okresního i krajského soudu, že
tato doba naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy nasvědčuje.
Pokud jde o další hlediska rozhodná pro naplnění materiální podmínky zvlášť
nebezpečné recidivy soudy obou stupňů správně zvažovaly, zda opětovné spáchání
zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl pachatel za předchozí
takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti později
posuzovaného trestného činu pro společnost a v této souvislosti správně
hodnotily konkrétní stupeň nebezpečnosti a charakter trestného činu předchozího
i trestného činu nyní souzeného, jakož i následky trestných činů, způsob jejich
páchání a okolnosti za nichž byly trestné činy páchány.
Namítá-li obviněný, že se u něj jedná pouze o druhý případ, kdy se dopustil
trestné činnosti, nelze přehlédnout, že v obou případech se jedná o odsouzení
za zvlášť závažné úmyslné trestné činy ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. V
případě prvního odsouzení, které nabylo právní moci 11. 9. 2001, obviněný
ranami pěstí do dolní čelisti způsobil mladistvému poškozenému zlomeninu
čelisti vlevo i vpravo, toto zranění mělo povahu těžké újmy na zdraví, a jeho
spolupachatel poškozenému následně odcizil mobilní telefon v hodnotě
přesahující 6.000,- Kč. Za tento trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání pěti let, ze kterého vykonal téměř dva roky (jeden rok
a deset měsíců), když 15. 7. 2003 byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou v
trvání čtyř let. Ač si byl vědom tohoto dobrodiní podmíněného propuštění z
výkonu trestu odnětí svobody, již po uplynutí pouhé jedné čtvrtiny zkušební
doby se opět dopustil rozsáhlé trestné činnosti, jejíž součástí byl i další
zvlášť závažný úmyslný trestný čin. V obou případech těchto trestných činů se
přitom jednalo o majetkovou trestnou činnost násilného charakteru, motivovanou
snahou obviněného o bezpracné získání finančních prostředků na úkor jiných
osob.
Obviněný sice poukazuje na „malou intenzitu fyzického násilí“ v případě druhého
odsouzení, ale správně odvolací soud při hodnocení materiální podmínky zvlášť
nebezpečné recidivy zdůraznil, že jednání obviněného bylo promyšleným
vyvrcholením nátlaku na poškozeného M. P. k získání dalších finančních
prostředků. Jak vyplývá ze zjištěných skutečností, obviněný jednal vůči
poškozenému se zvláštní lstí, když zneužil jeho důvěry, stavěl se do pozice
jeho ochránce, ale ve skutečnosti to byl právě on, kdo promyšleně a bezohledně
jednal s cílem obohatit se ke škodě majetku poškozeného. Za této situace je
námitka obviněného, že po celou dobu jen nečinně seděl v automobilu bez
významu. Tyto skutečnosti, jakož i podstatně vyšší způsobená škoda, svědčí o
značném stupni narušenosti osoby obviněného a gradaci jeho trestné činnosti,
když ani předchozí téměř dvouletý výkon trestu odnětí svobody, na něj neměl
žádný výchovný vliv a nevážil si ani možnosti nevykonat celý předchozí trest
odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn. Namísto toho, aby ve
zkušební době podmíněného odsouzení vedl řádný život, ještě v jejím počátku se
opět dopouští nejen dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ale i
další rozsáhlé související trestné činnosti. O bezohlednosti a vysokém stupni
narušenosti obviněného svědčí např. i výpověď I. V., která uvedla, že v její
přítomnosti obviněný telefonoval s poškozeným a po skončení telefonátu se
svěřil s tím, že jej M. P. prosil, aby ho přestali vydírat, nebo se pověsí, a
obžalovaný se u toho usmíval. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný je
nepoučitelným delikventem, dopouštějícím se opakovaně zvlášť závažných
úmyslných trestných činů, kdy v daném případě opakované páchání trestných činů
podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu.
Ve vztahu k dalšímu zvlášť nebezpečnému úmyslnému trestnému činu vydírání podle
§ 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným
napadeným rozhodnutím, Nejvyšší soud proto přisvědčil závěrům soudů obou
stupňů, že obviněný spáchal tento trestný čin jako zvlášť nebezpečný
recidivista. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil
znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst.
1, 2 písm. b), c) tr. zák., a že obviněný spáchání tohoto zvlášť závažného
úmyslného trestného činu náležitě naplánoval a jeho jednání bylo promyšleným
vyvrcholením nátlaku na poškozeného za účelem získání dalších finančních
prostředků. Je tedy zřejmé, že opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného
trestného činu poté, co byl obviněný za předchozí takový trestný čin potrestán,
vzhledem ke všem uvedeným okolnostem jakož i ke krátké době od podmíněného
propuštění obviněného z předchozího výkonu trestu, podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Nejvyšší soud
považuje za nutné uvést, že obviněný páchal i další trestné činy, o kterých
soudy současně rozhodovaly, tyto souvisely se spáchaným zvlášť závažným
trestným činem vydírání a za účelem jeho přípravy a úspěšného provedení, se ve
vztahu k J. S. a J. V. dopustil i mravnostního trestného činu. Spočíval-li
první zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže v jednorázovém aktu, dopustil
se již obviněný dalšího takovéhoto trestného činu po promyšlené pečlivé
přípravě, včetně spáchání dalšího trestného činu, což svědčí o již uvedené
gradaci jeho trestného jednání a spolu s dalšími výše uvedenými skutečnostmi, o
výrazném nárůstu společenské nebezpečnosti ve smyslu jejího podstatného zvýšení
podle § 41 odst. 1 tr. zák.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolací
soud dospěl k závěru, že obviněný jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41
odst. 1 tr. zák. spáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b),
c) tr. zák., a že tedy hmotně právní námitky uplatněné obviněným jsou zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš