7 Tdo 125/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. 2. 2003 dovolání
obviněného plk. JUDr. Z. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.
9. 2002,
sp. zn. 6 To 340/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod
sp. zn. 2 T 174/2001 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. 9. 2002, sp. zn. 6 To 340/2002, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze
dne
26. 4. 2002, sp. zn. 2 T 174/2001, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 2 T 174/2001,
byl obviněný plk. JUDr. Z. Š. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování (nepřesně
uvedeno „porušení“) služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. a
odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na
jeden rok.
Podle zjištění okresního soudu se obviněný dopustil v jednočinném souběhu
uvedených trestných činů tím, že v přesně nezjištěnou dobu od 00:05 hodin do
04:00 hodin dne 14. 6. 2001 v K., okr. B., v úmyslu umožnit K. K., aby nebyl
postižen pro přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a za
přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi, se
představil svým jménem, příjmením, hodností plukovníka, funkcí ředitele
Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v B. a nabádal hlídku Policie ČR,
Obvodního oddělení V. p. P. ve složení prap. J. P. a pprap. M. D., aby upustila
od projednávání vyjmenovaných přestupků, a když byl K. K. převezen do B. k
odběru krve, opětovně se zde snažil hlídku ovlivnit, přičemž si
v této souvislosti z titulu své funkce u operačního důstojníka Okresního
ředitelství Policie ČR v B. vyžádal pro svoji soukromou potřebu služební
motorové vozidlo
v hodnotě 126.200,- Kč a následnou neoprávněnou jízdou v celkové délce 148 km
způsobil Ministerstvu vnitra ČR škodu ve výši 899,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále podal obviněný odvolání. Usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 To 340/2002, bylo jeho
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Ačkoli
formálně označil, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku Okresního
soudu v Bruntále, z obsahu podání je evidentní, že vady, které vytkl napadenému
rozsudku, vytýká
i usnesení Krajského soudu v Ostravě. Jde tedy o dovolání podané proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě. Obviněný namítl, že skutek byl oběma soudy nesprávně
právně posouzen, neboť nevykazuje znaky žádného trestného činu, a odkázal na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že
neměl být uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák., protože pravomoc ředitele Okresního
úřadu vyšetřování
v B. vůči hlídce Policie ČR, Obvodního oddělení V. p. P. nevykonával a nemohl
tudíž její meze překročit. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením skutku
jako trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr.
zák.; namítl, že popis skutku je neurčitý, a zpochybnil závěr o neoprávněném
užití vozidla. Podle dovolatele v řízení došlo též k porušení jeho práv na
obhajobu, poněvadž nebyli vyslechnuti všichni jím navrhovaní svědci. Uvedl, že
nerespektování požadavku spravedlivého procesu nemůže být pro dovolací řízení
pominutelné, neboť pokud nebyl zákonným způsobem zjištěn skutek, nemohl být ani
správně právně posouzen. Soudy podle něj pochybily i potud, že neposuzovaly
otázku, zda nebezpečnost jeho činu pro společnost vykazuje stupeň potřebný pro
trestný čin. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě i
rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil a aby Okresnímu soudu v Bruntále
přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
S odkazem na uvedený dovolací důvod lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo
jde
o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Není však možné
namítat nesprávnost skutkových zjištění, neúplnost dokazování, vadné hodnocení
důkazů apod. Jinými slovy, dovoláním lze napadat právní kvalifikaci skutku,
nikoliv samotná skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Vytýkal-li obviněný, že skutková zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným
trestným činem porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák.,
jsou neurčitá a že se soudy nevypořádaly náležitě s jeho obhajobou, založil
své dovolání výhradně na námitkách skutkových, které nejsou způsobilé důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Shodné závěry je třeba
učinit i ve vztahu k výtce, že bylo porušeno jeho právo obhajoby, nebyli-li
vyslechnuti svědci k prověření věrohodnosti svědka J. P. Dovolání obviněného
bylo v tomto ohledu podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a
proto Nejvyšší soud při přezkumu napadeného usnesení a předcházejícího řízení
k této části dovolání nepřihlížel.
Neobstojí námitka obviněného, že bylo-li postupem soudů porušeno právo na
obhajobu, které představuje základní princip spravedlivého procesu, nelze v
řízení o dovolání tuto okolnost pominout. V této souvislosti nutno připomenout,
že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a že jeho mimořádnosti
odpovídají i zákonem stanovené podmínky jeho přípustnosti i jeho důvodů a
omezená hlediska, z nichž lze rozhodnutí přezkoumat. Dovolání lze podat z
výslovně uvedených a taxativně vypočtených důvodů, které se vztahují jen k
určitým kvalifikovaným vadám napadeného rozhodnutí nebo řízení, jež mu
předcházelo. Tomu odpovídá, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu v intencích § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkový stav věci není v dovolacím
řízení předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu ani z toho hlediska, zda
soudy postupovaly v souladu s právem na spravedlivý proces.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s poukazem na dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná toliko otázka, zda lze
v popsaném jednání obviněného, ředitele okresního úřadu vyšetřování Policie ČR,
spatřovat „překročení jeho pravomoci“ jakožto znak objektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. b) tr. zák.
Z podnětu této části dovolání Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr.
ř. napadené usnesení i přecházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. b) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému
škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou
pravomoc.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. b)
tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněného, který jako veřejný činitel v úmyslu
opatřit jinému neoprávněný prospěch překročil svou pravomoc.
Jednání obviněného je v daných souvislostech relevantně vymezeno tak, že v
úmyslu umožnit K. K., aby nebyl postižen za přestupky, se hlídce Policie ČR,
Obvodního oddělení V. p. P., představil svým jménem, příjmením, hodností
plukovníka, funkcí ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v B. a
nabádal její členy, aby upustili od projednávání přestupků, snažil se ji
ovlivnit a posléze si z titulu své funkce u operačního důstojníka Okresního
ředitelství Policie ČR v B. vyžádal pro svoji soukromou potřebu služební
motorové vozidlo.
Při výkladu znaku „překročení pravomoci“ nelze pominout dikci § 89 odst. 9 věty
třetí tr. zák., podle níž se k trestní odpovědnosti veřejného činitele podle
jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán
v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Pravomoc je veřejnému činiteli svěřena k tomu, aby mohl nést odpovědnost,
kterou má za plnění konkrétních úkolů společnosti a státu. Rozumí se jí zejména
oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech jiných subjektů a vykonávat tato
rozhodnutí.
V pojmu pravomoci je tedy obsažen jak prvek rozhodování, tak prvek moci.
Současně je třeba mít na zřeteli, že „překročení pravomoci“ je jednou ze tří
alternativ objektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák. Výklad tohoto pojmu je třeba zařadit do
odpovídajícího kontextu zbývajících alternativ, kterými jsou výkon pravomoci
způsobem odporujícím zákonu a nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci, a
musí postihovat jednání srovnatelné typové nebezpečnosti pro společnost, nesmí
být ani rozšiřující, ani zužující.
Za překročení pravomoci veřejného činitele lze považovat taková jeho jednání,
jimiž se při výkonu svěřené pravomoci ocitne mimo meze, v nichž ji může
vykonávat; to znamená, že se ocitne mimo kruh vztahů, do kterých může svou
pravomocí zasahovat.
V souladu s tímto výkladem je i soudní praxe, podle níž o překročení pravomoci
jde jednak tehdy, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci
jiného veřejného činitele, popř. jiného orgánu. Patří sem i případy, kdy věc
náleží do pravomoci veřejného činitele pouze na základě výslovného zmocnění
jiného činitele, které však nebylo uděleno (k tomu viz č. 19/1981 Sb. rozh.
tr.). Konečně o překročení pravomoci jde i tehdy, když veřejný činitel
rozhoduje o věcech, které nepatří do jeho pravomoci vůbec, a předstírá, že v
nich svou pravomoc vykonávat může.
Soudy popsané jednání obviněného posoudily jako jednání veřejného činitele –
ředitele okresního úřadu vyšetřování, který se z „titulu své funkce“ snažil
zabránit hlídce obvodního oddělení Policie ČR objasnění přestupků tím, že ji
nabádal, aby upustila od projednávání přestupku, a snažil se ji ovlivnit.
Uzavřely, že obviněný překročil svou pravomoc, jelikož vykonával činnost, která
patřila do pravomoci jiného veřejného činitele. Jako překročení jeho pravomoci
dále posoudily
i jednání, spočívající ve vyžádání služebního vozidla pro soukromé účely.
S právními úvahami, jimiž se soudy řídily, souhlasit nelze.
Ve vztahu k první fázi jednání obviněného před hlídkou obvodního oddělení
Policie ČR soudy obou stupňů především důsledně nerespektovaly ustanovení § 89
odst. 9 věty třetí tr. zák., nedocenily, že obžalovaný coby ředitel okresního
úřadu vyšetřování vůči zasahující hlídce obvodního oddělení Policie ČR
nevykonával žádnou pravomoc,
v konkrétní situaci neměl oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech
subjektů či taková rozhodnutí vykonávat, což ostatně ani nečinil, jak dokládají
konkrétní projevy jeho jednání v posuzovaných souvislostech.
Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný hlídku obvodního oddělení Policie ČR
poté, co se představil mimo jiné i svou hodností a služebním zařazením ředitele
okresního úřadu vyšetřování, nabádal, aby zanechala svého zákroku, s tím, že
chtějí jet domů. Svědek J. P. uvedl, že obviněný „chtěl, aby je pustili dál“,
svědek M. D. dokonce vypověděl, že je „prosil, ať je pustí“. Když mu členové
hlídky nevyhověli a pokračovali ve služebním zákroku, obviněný reagoval
vyhrůžkami, že „… uniformu už nikdy neobléknou, že ve V. skončili, že všechno
skončí v koši …“. Jiným způsobem výkon jejich pravomoci nenarušoval a ani do
něj nezasahoval.
Způsob, jakým obviněný jednal s hlídkou obvodního oddělení Policie ČR, svědčí o
tom, že nevystupoval jako veřejný činitel vykonávající svou pravomoc - ať již
skutečnou či domnělou. Rozhodně za projev výkonu pravomoci nelze považovat
žádost či dokonce prosbu, aby hlídka upustila od projednávání přestupků. Pokud
Okresní soud v Bruntále na str. 3 p. v. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
„policisté nerespektovali žádost, příp. příkaz obviněného“, pak je třeba
konstatovat, že žádný z konkrétních projevů obviněného vůči policistům, jak
tyto projevy zjistil sám Okresní soud v Bruntále, není možné považovat za p ř
í k a z . Výkonem pravomoci není ani arogantní chování obviněného provázející
zákrok policejní hlídky, pokud spočívalo ve výhrůžkách, že „uniformu už nikdy
neobléknou, že ve V. skončili, že všechno skončí v koši“. Ani v tomto ohledu
obviněný neuplatnil základní atributy pravomoci.
Nevykonával-li obviněný žádnou pravomoc, a to svou ani pravomoc jiného
veřejného činitele, nemohl ji překročit. Soudy obou stupňů se otázkou, zda čin
obviněného byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností,
nezabývaly. Jestliže konstatovaly, že obviněný „nepochybně vystupoval z titulu
své funkce“, jde ve smyslu požadavků § 89 odst. 9 tr. zák. o závěr nerozhodný.
Vystupování veřejného činitele „z titulu jeho funkce“ není totožné s výkonem
jeho pravomoci. Do této kategorie jednání lze zařadit např. situace, kdy
veřejný činitel těží ze svého postavení svým faktickým vlivem, aniž by při tom
vykonával pravomoc. Takové jednání veřejného činitele však není překročením
jeho pravomoci. Výklad pojmu „překročení pravomoci“ učiněný v opačném smyslu
by byl nepřípustně extenzivní a nevystihoval by správně jeho význam v kontextu
znění § 158 odst. 1 tr. zák.
Těmito závěry však nemá být řečeno, že jednání obviněného je nezávadné a není
nebezpečné pro společnost. Jde o typické jednání, které vykazuje znaky návodu k
trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm.
b) tr. zák., § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ze zásady akcesority účastenství
však vyplývá, že návod by byl trestný, pokud by se hlavní pachatel o trestný
čin alespoň pokusil, což se v daném případě nestalo. V úvahu nepřichází ani
trestní odpovědnost za přípravu k trestnému činu, poněvadž ta je trestná pouze
u zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.) a trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák. do
kategorie zvlášť závažných trestných činů nenáleží. Obviněného nelze za tuto
část jednání postihnout ani kázeňsky, protože za jednání vykazující znaky
kázeňského přestupku, tj. zaviněné porušení základních povinností policisty,
pokud nejde o trestný čin (§ 32 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky), lze uložit kázeňský trest do
jednoho roku ode dne jeho spáchání (§ 36 odst. 2 cit. zák.).
Jako překročení pravomoci bylo dále posouzeno i to jednání obviněného, jímž si
z titulu své funkce ředitele okresního úřadu vyšetřování Policie ČR vyžádal pro
svoji soukromou potřebu služební motorové vozidlo k uskutečnění neoprávněné
jízdy. Tímto jednáním obviněný evidentně nenaplnil znaky trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.,
jehož znaky považovaly soudy za naplněné podle tzv. právní věty výroku o vině
tím, že jako veřejný činitel v úmyslu opatřit jinému neoprávněný pospěch
překročil svou pravomoc. Ve skutkových zjištěních není žádný podklad pro závěr,
že obviněný jednal v úmyslu opatřit j i n é m u neoprávněný prospěch. Pokud
obviněný jednal ve svůj vlastní prospěch, není to v tzv. právní větě výroku o
vině vyjádřeno. Ani v tomto případě soudy své právní úvahy náležitě nevyložily.
Nezabývaly se konkrétně tím, zda a za jakých podmínek do pravomoci obviněného,
ředitele okresního úřadu vyšetřování, náleželo používání služebního vozidla.
Bylo-li v jeho pravomoci používání služebního vozidla a obviněný si vozidlo
vyžádal v rozporu s podmínkami upravenými v zákoně či předpise vydaném na
základě zákona, např. pokyny služebních funkcionářů či nadřízených, vykazovala
by popsaná část skutku znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný by vykonával svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu, nepřekročil by ji však ve smyslu § 158
odst. 1 písm. b) tr. ř.
Na druhé straně Nejvyšší soud nesdílí výhrady obviněného proti právní
kvalifikaci skutku jako trestného činu porušování služebních povinností podle §
288a odst. 2
tr. zák. Okolnosti, z nichž obviněný dovozoval možnost použití služebního
vozidla pro soukromou potřebu, nekorespondují s žádným z důvodů vylučujících
trestnost činu. Zejména nejde o krajní nouzi podle § 14 tr. zák., a to vzhledem
ke způsobu, jímž se obviněný ocitl v situaci, v níž potřeboval odvoz.
Skutek zjištěný Okresním soudem v Bruntále byl ve vymezeném rozsahu nesprávně
právně posouzen. Na tom spočívá i napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Nejvyšší soud proto z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a jako vadnou část
předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Bruntále (§ 265k
odst. 1 tr. ř.); ten bylo nutno zrušit v celém rozsahu, poněvadž vadnou část
výroku o vině nebylo možno oddělit od ostatních (jednota skutku) a v důsledku
zrušení výroku o vině bylo třeba zrušit celý výrok o trestu. Nejvyšší soud
zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst.
2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 6. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková