7 Tdo 125/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2010 o dovolání
obviněného J. F., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9.
2009, sp. zn. 10 To 266/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě
pod sp. zn. 3 T 29/2009 t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 T 29/2009,
byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a
proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů) a třemi trestnými činy porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Za trestný čin násilí proti skupině
obyvatelů podle § 197a odst. l tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 1
rozsudku, a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.
zák., jímž byl uznán vinným v bodě 2 rozsudku, a dále za trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 103 T 201/2008, byl
odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému
trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o
trestu v citovaném trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 a další
obsahově navazující rozhodnutí. Ohledně dvou trestných činů porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným v
bodech 3, 4 rozsudku, bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného
trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. 1 T 7/2009.
Jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §
197a odst. 1 tr. zák. posoudil Okresní soud v Náchodě skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný po rozchodu s P. K., s kterou
předtím žil ve společné domácnosti, jednak v druhé polovině října 2008
telefonicky vyhrožoval P. K., že u ní v domě všechno vymlátí a podpálí, zabije
ji i jejího syna, a pokud by měla jiného muže, tak i jeho (bod 1/a rozsudku),
dále dne 21. 11. 2008 vyhrožoval P. K. před jejím domem v J., okr. N., tím, že
zabije ji i jejího syna a nechá ji znásilnit cikány (bod 1/b rozsudku), a
konečně dne 24. 11. 2008 v prodejně a před prodejnou O. v H. K. vyhrožoval P.
K., že zabije jejího případného partnera, ji a nakonec sebe, přičemž
zdůrazňoval, že již má střelnou zbraň, a zvláště pak ji ujišťoval o tom, že
nejde o pouhou výhrůžku, ale skutečnost, a ve výhrůžkách pak pokračoval formou
zasílaných SMS zpráv (bod 1/c rozsudku), přičemž ve všech uvedených případech
měla P. K. obavu z toho, že obviněný by své výhrůžky mohl vykonat.
Tři trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.
spočívaly podle zjištění Okresního soudu v Náchodě v podstatě v tom, že
obviněný v době od 19. 11. 2008 do 27. 12. 2008 (body 1/a-e rozsudku), dále ve
dnech 1. 1. 2009 a 16. 1. 2009 (body 3/a, b rozsudku) a konečně ve dnech 20. 1.
2009 a 21. 1. 2009 (bod 4 rozsudku) vždy po přeskočení plotu vysokého 124 cm –
134 cm vnikl na pozemek u rodinného domu v J., okr. N., v němž bydlela P. K.,
ve dvou případech (body 2/ a, e) silou vnikl do domu a ve zbývajících případech
se o to bezvýsledně snažil, avšak nepodařilo se mu překonat odpor a překážky,
jimiž P. K. a její syn zajistili dveře (bod 2/d rozsudku), či se toho marně
domáhal boucháním, lomcováním, házením sněhu, vulgárními výrazy apod.
K tomu, že obviněný byl uznán vinným třemi trestnými činy porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. za okolností, které by jinak evidentně
naplňovaly znaky pokračování v jednom trestném činu podle § 89 odst. 3 tr.
zák., je třeba poznamenat, že obviněný pokračoval ve svém jednání vždy i poté,
co proti němu bylo dvakrát zahájeno trestní stíhání. Další útoky proto
představovaly již nový skutek ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř.
Odvolání obviněného, podané proti celému výroku o vině a proti výroku o trestu,
bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 10
To 266/2009, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem
na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že Krajský
soud v Hradci Králové nesprávně ponechal v rozsudku Okresního soudu v Náchodě
beze změny výrok o vině. Vytkl, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr.
zák., neboť z jeho strany šlo jen o „silná slova“, která nikdy nehodlal
uskutečnit, nemyslel je vážně, vždy se za ně omluvil a subjektivní dojem
poškozené z nich nebyl podpořen žádnými dalšími objektivními zjištěními. Pokud
jde o trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.,
připustil, že tento trestný čin, navíc kvalifikovaný jen podle § 238 odst. 1
tr. zák., mohl spáchat pouze jednáním uvedeným v bodě 2/e rozsudku, nikoli však
jednáním uvedeným v ostatních bodech rozsudku. V tomto ohledu poukázal na to,
že samotný pohyb po zahradě nelze považovat za naplnění zákonných znaků
trestného činu porušování domovní svobody. Kromě toho obviněný vyjádřil názor,
že žádný z posuzovaných činů (kromě činu uvedeného v bodě 2/e rozsudku)
nevykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby bylo důvodné
posoudit ho jako trestný čin, a že mohlo jít jen o přestupky proti občanskému
soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve
znění pozdějších předpisů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a
odst. 1 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jinému vyhrožoval usmrcením
takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.
Z hlediska naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu není rozhodné, že
pachatel nemíní své výhrůžky vážně v tom smyslu, že je nehodlá uskutečnit.
Podstatou uvedeného trestného činu není to, že pachatel chce uskutečnit
pronášené výhrůžky, nýbrž to, že jejich prostřednictvím chce poškozeného
zastrašit. Namítaný nedostatek vážně míněného úmyslu obviněného uskutečnit
pronášené výhrůžky je proto plně slučitelný s tím, že soudy aplikovaly na
jednání obviněného ustanovení § 197a odst. 1 tr. zák. Výhrůžky obviněného co do
obsahu, formy, způsobu prezentace, cíle a skutečného účinku na poškozenou měly
jasně zastrašovací povahu. Obava poškozené z toho, že obviněný by mohl své
výhrůžky vykonat, rozhodně nebyla nepodložená a lze ji akceptovat jako
důvodnou. Není možné pominout, že obviněný byl k činu motivován skončením
vztahu s poškozenou, že šlo o opakované výhrůžky a že obviněný své výhrůžky
výrazně stupňoval. Nejprve vyhrožoval poškozené telefonicky, poté osobně před
jejím domem a nakonec při setkání v prodejně, resp. před prodejnou, přičemž v
posledním případě doplnil své výhrůžky konstatováním, že již má střelnou zbraň,
a naléhavým ujištěním, že vše myslí opravdu vážně. Za tohoto stavu nelze strach
poškozené považovat za pouhý subjektivní dojem, nýbrž za důvodnou obavu, která
vyplývala ze způsobu, jímž obviněný své výhrůžky prezentoval. V žádném případě
nepřichází v úvahu závěr, že obviněný spáchal pouze přestupek proti občanskému
soužití. Stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost je zejména z
hlediska povahy a způsobu výhrůžného jednání a z hlediska účinku na poškozenou
rozhodně vyšší než nepatrný. Tím je splněna materiální podmínka trestnosti činu
ve smyslu § 3 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. se
dopustil mimo jiné ten, kdo neoprávněně vnikl do domu jiného a užil při
uvedeném činu násilí nebo překonal překážku, jejímž účelem je zabránit
vniknutí.
Do samotného domu, který obývala poškozená, obviněný vnikl za použití násilí ve
dvou případech uvedených v bodech 2/a, e rozsudku. V případě uvedeném v bodě
2/a si obviněný vstup do domu vynutil tím, že do dveří, které poškozená
pootevřela, vsunul nohu a silou ji odstrčil, přičemž uvnitř setrval, i když ho
poškozená vykazovala, a dosáhl toho, že poškozená ho uvnitř nechala do
následujícího rána ze strachu. V případě uvedeném v bodě 2/e se obviněný do
domu vloupal za nepřítomnosti poškozené tím, že krumpáčem vypáčil vchodové
dveře.
V ostatních případech obviněný do samotného domu nevnikl, což ovšem nic nemění
na správnosti právního posouzení skutků jako trestných činů porušování domovní
svobody. Jde o to, že pojem „dům“ ve smyslu § 238 odst. 1 tr. zák. ustálená
soudní praxe vykládá v širším smyslu tak, že jím rozumí nejen samotný
bezprostředně obývaný dům, nýbrž i všechny ostatní uzavřené prostory, které
tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti,
uzavřený dvůr, přilehlá ohrazená zahrada apod. (viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr. v
části týkající se aplikace ustanovení § 238 tr. zák.). Pokud se obviněný podle
svých námitek pohyboval po zahradě, je nutné poukázat na to, že šlo o zahradu,
která obklopovala dům a byla souvisle ohrazená plotem z širších dřevěných
planěk vysokým 124 cm až 134 cm. Zahrada měla evidentně charakter uzavřeného
prostoru přiléhajícího k samotnému domu a v tomto smyslu byla jeho
příslušenstvím, které požívalo stejné ochrany jako dům samotný. Z okolností
posuzovaného případu je navíc zřejmé, že obviněný se rozhodně nehodlal omezit
jen na pohyb po zahradě a že jeho záměrem bylo proniknout i do domu samotného,
což se mu nakonec nepodařilo. Soudy proto nijak nepochybily, jestliže zjištěný
skutkový stav posoudily jako trestné činy porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, 2 tr. zák. i v případech, kdy obviněný vnikl na zahradu a již se
mu nepodařilo dostat se dovnitř do domu.
Pro úplnost je třeba dodat, že použití násilí jako prostředku k vniknutí do
domu v bodech 2/a, e rozsudku a přeskočení plotu jako překonání překážky,
jejímž účelem je zabránit vniknutí (do zahrady ve smyslu příslušenství domu), v
ostatních bodech rozsudku soudy správně považovaly za okolnost podmiňující
použití vyšší trestní sazby podle § 238 odst. 2 tr. zák. Pro toto posouzení
byla splněna také materiální podmínka stanovená v § 88 odst. 1 tr. zák.
Podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti spáchaných trestných činů pro společnost
ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. vyplýval z toho, že se nejednalo o holý vstup
do domu, který by byl bez dalšího přístupný např. přímo z ulice či chodníku,
ale o to, že dům byl evidentně chráněn souvislým, vyšším a poměrně masivním
plotem, přes který se obviněný musel dostat, a že další hrubou sílu musel
použít i v případech, kdy vnikl až do samotného domu. Z hlediska stupně
společenské nebezpečnosti rozhodně nepřichází v úvahu kvalifikovat žádný z
posuzovaných případů vniknutí na zahradu a do domu jako pouhý přestupek proti
občanskému soužití.
Napadené usnesení ani předcházející rozsudek tedy evidentně nejsou
rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud
proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec