7 Tdo 1252/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 10. 2006 dovolání
obviněného R. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2006, sp.
zn. 9 To 259/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.
zn. 8 T 148/2001 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 9 To 259/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 8 T
148/2001, byl obviněný R. Č. uznán vinným třemi trestnými činy násilí proti
skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., trestným
činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák., §
35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon
byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu tří roků při současném vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §
226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro další trestný čin násilí
proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. Výroky podle
§ 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 3 tr. ř.
bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného, podaném proti celé odsuzující části rozsudku Okresního
soudu Plzeň-město, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8.
6. 2006, sp. zn. 9 To 259/2006. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudek
Okresního soudu Plzeň-město podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen
ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že
obviněnému byl podle § 238 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. uložen
úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v
Plzni odůvodnil změnu výroku o trestu z hlediska zákazu reformace in peius tím,
že nepodmíněný trest odnětí svobody je pro obviněného příznivější, protože již
ho ve skutečnosti celý vykonal vazbou trvající jeden rok a protože se nebude
muset podrobovat dohledu.
Obviněný R. Č. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tento rozsudek napadl v rozsahu zahrnujícím
to, že v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město byl ponechán beze změny výrok o
vině, a také v rozsahu zahrnujícím výrok o trestu. Odkázal jednak na dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to výslovnou citací tohoto
ustanovení, a jednak na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a
to tím, že mu „byl uložen takový druh trestu, který mu … uložen být neměl a
nemohl“, což svým obsahem koresponduje se zákonnou dikci, podle které
„obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští“. Proti
výroku o vině obviněný jen paušálně namítl, že mu nebyla v rámci provedeného
dokazování beze vší pochybnosti prokázána. Ve vztahu k výroku o trestu
Krajskému soudu v Plzni vytkl, že z podnětu jeho odvolání trest ve skutečnosti
zpřísnil a že tak rozhodl v jeho neprospěch. Obviněný se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu
v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněného
proti výroku o trestu za důvodné. Vyjádřil názor, že i v podmínkách
posuzovaného případu bylo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody
rozhodnutím, jímž byl porušen zákaz reformace in peius, a že Krajský soud v
Plzni nesprávně hodnotil závažnost jednotlivých druhů trestu. Státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému
soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud považuje za nutné především konstatovat, že nijak nepřihlížel k
té části dovolání, v níž obviněný uplatnil námitky proti výroku o vině s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tyto
námitky pod uvedený dovolací důvod nespadají.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení
hmotně právního je aplikace hmotného práva, typicky trestního zákona, na
skutkový stav, který zjistil soud. Jinak řečeno, jde o podřazení skutkového
stavu, zjištěného soudem, pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona).
Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil
soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vytýkat tedy lze p r á v
n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Námitky, které
mají s k u t k o v o u povahu, však jsou mimo rámec zákonného dovolacího
důvodu. V dovolání není možné vytýkat to, jak soud hodnotil důkazy, jaká
skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém
rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek,
který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl
napadán skutkový základ rozhodnutí.
V posuzovaném případě obviněný nenamítal nic v tom směru, že by skutkový stav,
který zjistil Okresní soud Plzeň-město a z kterého vycházel v napadeném
rozsudku i Krajský soud v Plzni, nenaplňoval zákonné znaky trestných činů,
jimiž byl uznán vinným. Pouze takto pojaté námitky by korespondovaly se
zákonným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný
namítl, že mu vina nebyla provedenými důkazy prokázána, resp. že byl odsouzen
za něco, čeho se nedopustil, znamená to, že své námitky zaměřil proti skutkovým
zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily důkazy. Tím se ovšem ocitl mimo
meze deklarovaného dovolacího důvodu a jeho námitky obsahově dovolací důvod
nenaplňovaly, neodpovídaly mu a nebyly pod něj podřaditelné. Proto se jimi
Nejvyšší soud dále nezabýval.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídala ta část
dovolání, v níž obviněný namítl, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek,
pokud jde o výrok, jímž byl obviněnému uložen trest, i předcházející řízení a
shledal, že v tomto ohledu je dovolání důvodné.
Nepřípustným druhem trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. je nejen takový druh trestu, který trestní zákon nezná a který
není uveden ve výčtu druhů trestu v § 27 písm. a) až i) tr. zák., ale i takový
druh trestu, který je uveden v § 27 písm. a) až i) tr. zák., avšak jehož
uložení je v konkrétním případě vyloučeno např. vzhledem k ustanovení, jímž
zákon vymezí podmínky, za kterých soud daný druh trestu nesmí uložit, nebo
vzhledem k aplikaci procesních zásad, z nichž pro rozhodování soudu vyplývají
určité limity. Takovou zásadou je i zákaz reformace in peius, který v
podmínkách odvolacího řízení znamená, že odvolací soud nesmí z podnětu odvolání
obviněného nebo z podnětu odvolání jiné oprávněné osoby, pokud bylo podáno ve
prospěch obviněného, změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, aby to bylo v
neprospěch obviněného. Zákaz reformace in peius je, pokud jde o rozhodování
odvolacího soudu, zakotven v § 259 odst. 4 tr. ř. a vyplývá z tohoto
ustanovení à contrario.
V ustanovení § 27 písm. a) tr. zák. je trest odnětí svobody uveden jako jeden
druh trestu, aniž by bylo rozlišeno, zda jde o trest nepodmíněný nebo o trest s
podmíněným odkladem jeho výkonu. Formálně se tedy nepodmíněný i podmíněný trest
odnětí svobody jeví jako jeden druh trestu, resp. jako dvě formy jednoho druhu
trestu. Avšak materiálně je mezi nimi podstatný rozdíl spočívající v tom, jaké
důsledky pro obviněného má uložení nepodmíněného trestu oproti uložení
podmíněného trestu. Důsledkem uložení nepodmíněného trestu zásadně je okamžitá
ztráta osobní svobody obviněného, který nemůže tento důsledek již nijak
odvrátit. Při uložení podmíněného trestu obviněný osobní svobodu neztrácí a
může tento důsledek odvrátit řádným chováním ve zkušení době, neboť pokud se ve
zkušební době osvědčí a soud to ve svém rozhodnutí konstatuje, trest se
nevykoná a na obviněného se dokonce hledí, jako by nebyl odsouzen. Materiální
rozdíl mezi nepodmíněným a podmíněným trestem odnětí svobody tak opodstatňuje
závěr, že ve skutečnosti jde o dva druhy tretu. Ostatně samotný trestní zákona
pro to skýtá podklad v tom, že v obecné části, hlavě čtvrté, oddílu třetím
upravuje „odnětí svobody“ v § 39, § 39a, § 39b tak, že evidentně jde jen o
nepodmíněný trest odnětí svobody, zatímco v oddílu čtvrtém upravuje mimo jiné
„podmíněné odsouzení“ v § 58, § 59, § 60, § 60a tak, že tu jde o podmíněný
trest odnětí svobody. Systematika a terminologie trestního zákona tedy
podporuje závěr, že nepodmíněný trest odnětí svobody a trest odnětí svobody s
podmíněným odkladem jeho výkonu lze považovat za dva druhy trestu. Přitom
nepodmíněný trest odnětí svobody je vždy přísnější než trest odnětí svobody s
podmíněným odkladem jeho výkonu.
Z toho vyplývá, že pokud soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli
tak v konkrétní věci nesměl rozhodnout, protože ze zákazu reformace in peius
vyplývala možnost uložit nejvýše jen podmíněný trest odnětí svobody, je
nepodmíněný trest odnětí svobody nepřípustným druhem trestu.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že
nepodmíněný trest odnětí svobody je přísnější než podmíněný trest odnětí
svobody, byť i s vyslovením dohledu, avšak diferencoval mezi obecným významem
tohoto závěru na straně jedné a podmínkami projednávané věci na straně druhé,
přičemž v této konkrétní věci označil nepodmíněný trest odnětí svobody za
trest, který je z hlediska obviněného trestem mírnějším, což odůvodnil tím, že
výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody pokrývá vykonanou vazbu a obviněný
se nemusí podrobovat dohledu probačního úředníka.
S těmito úvahami a závěry Krajského soudu v Plzni se nemohl Nejvyšší soud
ztotožnit. Obecnou zásadu, že nepodmíněný trest odnětí svobody je přísnější než
podmíněný trest odnětí svobody, je nutné vždy bezvýjimečně promítnout do
každého konkrétního případu. Nepodmíněný trest se nemůže stát mírnějším trestem
jen proto, že ho obviněný nemusí vykonat, protože předtím vykonal vazbu v délce
zahrnující celou výměru trestu. Toto hledisko je ostatně při porovnávání
přísnosti obou uvažovaných druhů trestu indiferentní, protože i kdyby případně
bylo později rozhodnuto, že se vykoná trest, jehož výkon byl původně podmíněně
odložen, započítá se vykonaná vazba i do tohoto trestu a obviněný ho také
nemusí vykonat. Okolnost, že v souvislosti s podmíněným odkladem výkonu trestu
byl vysloven dohled nad obviněným, tu nemá žádný význam, protože k výkonu
trestu nakonec nemůže vést ani to, že obviněný nebude podmínky a omezení
dohledu dodržovat. Naprotitomu uložení nepodmíněného trestu, a to i po
započtení vazby bez jeho skutečného výkonu, vždy znamená horší postavení
obviněného. Např. účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen,
zde může nastat jen na podkladě soudního rozhodnutí o zahlazení odsouzení,
které soud nemusí vyslovit, pokud by obviněný nevedl řádný život v době uvedené
v § 69 odst. 1 tr. zák., a navíc soud o zahlazení odsouzení rozhoduje na návrh,
zatímco u podmíněného trestu uvedený účinek nastává již tím, že soud rozhodne o
osvědčení obviněného ve zkušební době nebo že nerozhodne vůbec (§ 60 odst. 2
tr. zák.), aniž by obviněný musel podávat nějaký návrh. Uložení nepodmíněného
trestu zhoršuje postavení obviněného při případném budoucím rozhodování o
způsobu výkonu trestu odnětí svobody v jiné věci (§ 39a odst. 2 tr. zák.) a
také pro případ budoucího ukládání souhrnného trestu (§ 35 odst. 2 tr. zák.),
zejména vzhledem k zásadě, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest
uložený dřívějším rozsudkem. Uložením nepodmíněného trestu se tak v podstatě
prejudikuje, že i případný budoucí souhrnný trest musí být nepodmíněný. Pokud
je zákonným znakem některých trestných činů zpětnost, tj. že pachatel již byl v
minulosti odsouzen nebo potrestán, mohou rozdílné důsledky uložení toho či
onoho druhu trestu rovněž ovlivnit budoucí rozhodování, a to v neprospěch
obviněného, pokud zpětnost vyplývá z uložení nepodmíněného trestu. Při
hodnocení významu předchozího odsouzení jako obecné přitěžující okolnosti podle
§ 34 písm. j) tr. zák. je závažnější, jestliže obviněný byl odsouzen k
nepodmíněnému trestu.
Je tedy zřejmé, že pokud Krajský soud v Plzni z podnětu odvolání obviněného
změnil výrok o trestu tak, že mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody místo
podmíněného trestu odnětí svobody uloženého Okresním soudem Plzeň-město,
znamená to, že mu uložil nepřípustný druh trestu ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, zrušil
také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad,
a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Krajský soud v Plzni znovu rozhodne o odvolání obviněného. Přitom se bude řídit
právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto usnesení (§ 265s odst. 1
tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec