U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. října 2011 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných JUDr. V. Z., a M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 392/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 118/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. V. Z. a M. P. o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 9 T 118/2005, byli obvinění V. Z. a M. P. uznáni vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák.
Za to byl JUDr. V. Z. odsouzen podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a v zákazu podnikání podle živnostenského zákona na dobu 8 let. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 8 T 97/2007, včetně obsahově na tento zrušený výrok navazujících rozhodnutí, která tímto pozbyla podkladu.
Obviněná M. P. byla odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a v zákazu podnikání podle živnostenského zákona na dobu 6 let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Tímž rozsudkem bylo rozhodnuto také o spoluobviněném M. Š.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali obvinění JUDr. V. Z., M. P. a M. Š. odvolání. Odvolání podal také poškozený J. S., a v neprospěch obviněných státní zástupce proti výroku o vině u všech obviněných, proti zprošťujícímu výroku u M. Š. a proti výroku o trestu u obviněné M. P.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 392/2010, k odvolání státního zástupce a poškozeného J. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ohledně obviněných JUDr. V. Z. a M. P. v celém rozsahu, a ohledně obviněného M. Š. ve výroku o náhradě škody a ve zprošťujícím výroku. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení sám rozhodl tak, že obviněné JUDr. V. Z. a M. P. na stejném skutkovém základě, a pouze po upřesnění celkové výše způsobené škody, uznal opět vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b), tr. zák. Obviněnému JUDr. V. Z. pak uložil stejný souhrnný trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti, jako soud I. stupně. Obviněné M. P. na rozdíl od soudu I. stupně uložil trest souhrnný, a to podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. o jeden rok přísnější v trvání 3,5 roku, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. opět do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. jí uložil také stejný trest zákazu činnosti v trvání 6 let a podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 22 T 62/2008, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl odvolací soud rovněž o uplatněných nárocích na náhradu škody a odvolání všech tří spoluobviněných zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali řádně a včas dovolání obvinění JUDr. V. Z. a M. P., kteří shodně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný JUDr. V. Z. spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že by se o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. mohlo jednat pouze tehdy, pokud by vystupoval jako obecný zmocněnec poškozených, nebo je jinou formou právně zastupoval. V inkriminované době ale vystupoval jako advokát a při své činnosti se řídil zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, a proto nelze jeho jednání posuzovat jako uvedený trestný čin, když na základě ústní žádosti poskytoval spoluobviněným i poškozeným pouze právní služby. Za tyto služby, kdy se většinou jednalo o vypracování smluv, si v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb. účtoval smluvní odměnu. Nebyl tedy poškozenými zplnomocněn k jejich právnímu zastupování ohledně vyřizování úvěrů, jejich zajištění, ani aby zkoumal podmínky pro poskytnutí úvěrů či půjček, a fakticky tak pouze sepisoval listiny, o jejichž vyhotovení byl požádán. Na procesu zajišťování záruk, úvěrů či půjček se tak nijak nepodílel.
Obviněný poukázal rovněž na rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, kdy byla zamítnuta žaloba poškozeného J. Ř. (sp. zn. 30 C 5/2001) na vrácení peněz zaplacených za poskytnuté právní služby, jak to uváděl již před soudem I. stupně. Obecně také uvedl, že u poškozeného nelze odhlížet od sumy jeho vědomostí o skutečnosti, o níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán a nelze pomíjet jeho možnost omyl jednoduše eliminovat. Proto lze podle obviněného ve stíhaném skutku spatřovat nanejvýš porušení etických pravidel advokáta. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a krajskému soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem na zproštění obvinění podle § 226 písm. a), b), c) tr. ř., nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř.
Obviněná M. P. předně namítá, že se poškození nedomáhali svého práva cestou civilního soudnictví a vůbec nepodali příslušné občanskoprávní žaloby, takže je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe „ultima ratio“, přičemž poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR k této problematice. Vzhledem k případům žadatelů, kteří naopak byli uspokojeni a půjčky dostali, má obviněná za to, že u ní absentuje také subjektivní stránka trestného činu, a to i vzhledem k tomu, že spolupracovala s odborníkem, který byl advokátem a neměla tak pochybnosti o legálnosti své činnosti s tím, že vše je řádně právně ošetřeno. Spoluobviněný JUDr. V. Z. právní služby také řádně účtoval i fakturoval a pro pochybnosti o prokázání podvodného úmyslu mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Oběma soudům pak také vytýká, že nepřihlédly k době, která uplynula od údajného spáchání trestného činu, resp. k délce řízení, jak měly učinit podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku (v dovolání omylem uvedeno tr. řádu), podle kterého ustanovení odst. 1 rovněž nepřihlédly k jejím osobním poměrům, kdy delší dobu trpí podstatnými psychickými problémy a pečuje o dvě nezletilé děti, z nichž jedno trpí nevyléčitelnou těžkou nemocí a vyžaduje zvýšenou náročnou péči obou rodičů. Při stanovení výše trestu soudy k těmto skutečnostem nepřihlédly. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a soudu I. stupně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného JUDr. V. Z. uvedl, že je nutno vycházet ze zjištění, že obviněný nikoliv pouze vyhotovil určité listiny podle pokynů spoluobviněných či poškozených jako jejich advokát, ale byl si vědom, že poškozeným jsou slibovány půjčky, které reálně nemohly být získány a také nebyly. Přesto také poškozené přesvědčoval, že peníze budou poskytnuty, formou požadavku na úhradu právních úkonů se podílel na obohacení spoluobviněných, a pokud byl posléze kontaktován poškozenými, nechával se zapírat, popřípadě jim tvrdil, že celá věc se vyřizuje, nebo je odkazoval na ostatní spoluobviněné. V celkovém kontextu je tak jeho jednání nutné hodnotit jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., na což zamítnutí žaloby poškozeného J. Ř. v civilním řízení nemá vliv.
K dovolání obviněné M. P. státní zástupce uvedl, že podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, samotná existence právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu podle ní s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody způsobené trestným činem. Akcentace principu „ultima ratio“ nemůže zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení vymezeného v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., z kterého vyplývá, že trestní řízení není pouhá saturace vzniklé škody poškozenému, ale má také rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je také zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak.
K námitce obviněné o zajištění půjčky dvěma jiným osobám státní zástupce uvedl, že předmětem tohoto řízení je posouzení jejího jednání ve vztahu k poškozeným uvedeným ve výroku o vině rozsudku, ohledně kterých bylo zjištěno, že obvinění poškozeným slibovali zajištění půjčky a požadovali okamžitou úhradu určitých plateb, ačkoli jim žádné půjčky zajistit nechtěli ani nemohli. Takové jednání ve vztahu k vymezené skupině poškozených je trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák., přičemž není relevantní, že jednala společně s advokátem JUDr. V. Z., když ze součinnosti s ním nemohla dovodit, že její podvodné jednání je beztrestné. K námitkám obviněné zpochybňujícím stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 1 a 3 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že jednak tato právní norma nebyla vůbec aplikována, když krajský soud činil obdobné úvahy s odkazem zejména na § 31 odst. 1 tr. zákona, a navíc se v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat přezkumu přiměřenosti trestu ať již podle § 31 tr. zákona nebo podle § 39 tr. zákoníku. Uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu nelze namítat prostřednictvím žádného důvodu dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby byla dovolání obviněných JUDr. V. Z. a M. P. jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle obviněnými shodně uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného JUDr. V. Z. neodpovídají z podstatné části uplatněnému důvodu dovolání pokud namítá, že pouze poskytoval právní služby jako advokát, sepisoval pouze listiny a za tyto služby si účtoval smluvní odměnu v souladu s příslušnou vyhláškou. Touto námitkou obviněný v podstatě popírá skutkové zjištění soudu uvedené ve výroku o vině napadeného rozsudku, kdy podstata jeho protiprávního jednání nespočívá v tom, že poskytoval právní služby, ale zejména v tom, že společně s obviněnými M. P. a M. Š. „po předchozím naplánování a rozdělení konkrétních úloh… v úmyslu neoprávněně získat majetkový prospěch vylákali pod příslibem zajištění půjčky od zájemců různé finanční částky jako poplatky za vyřízení požadované půjčky, když obviněný JUDr. V. Z. ve své advokátní kanceláři v Plzni … uváděl zájemce o půjčky v omyl poskytováním právních služeb, které nesměřovaly k zajištění půjčky, když ve většině případů obviněný M. Š. ve spolupráci s JUDr. V. Z. při jednání se zájemci o půjčku nabízeli jako majetkovou garanci k zajištění půjčky nemovitosti, které byly pro tento účel nevhodné…“, přičemž dále jsou v rozsudku pod body ad 1 – 19 popsány případy jednotlivých jednání s poškozenými, čímž se JUDr. V. Z. podílel na neoprávněném získání finanční částky v celkové výši 2.597.017,- Kč.
Jeho jednání tak nespočívalo pouze v sepisování listin, jak namítá v dovolání a z čehož dovozuje nenaplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Poukazuje-li obviněný na rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 1. 2005, sp. zn. 30 C 5/2001 (č. l. 1988 tr. spisu), vycházel zde soud sice ze zjištění, že J. Ř. žalovaná částka byla smluvní odměnou advokáta za vypracování listin. Současně ale tomuto soudu nebyly ještě známy výše uvedené skutečnosti zjištěné následně v trestním řízení, o kterém se pouze zmiňuje s tím, že ještě nebyly ani vyslechnuti všichni svědci. Soud v trestním řízení přitom ani není vázán tímto rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení a vychází ze svých skutkových zjištění, vzhledem ke kterým namítaný rozsudek 30 C 5/2001 nemůže v této věci nic změnit, protože aktivní podíl obviněného na podvodném vylákání daných finančních částek byl předmětem trestního a nikoliv občanskoprávního řízení.
Namítá-li však obviněný, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, by musel být poškozenými zplnomocněn k jejich právnímu zastupování, v podstatě tím popírá zjištění, které již soud I. stupně uvedl v odůvodnění rozsudku, a to, že klienty na základě plné moci v celém procesu poskytnutí úvěrů zastupoval. K tomuto závěru dospěl soud také na základě zjištění, že s výjimkou šesti poškozených obviněný všem vyúčtoval v rámci právních služeb i převzetí právního zastoupení.
Pokud pak obecně obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítá, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nevykazuje všechny zákonné znaky podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., je tato námitka zjevně neopodstatněná. Ač je skutková podstata trestného činu charakterizována čtyřmi skupinami znaků (objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka), a objektivní stránka trestného činu svými obligatorními znaky (jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi), obviněný nic konkrétního v tomto směru nenamítá a omezil se pouze na výše uvedené skutkové námitky, kterými se zabývaly již soudy nižších stupňů a shledaly je nedůvodnými. K obecné námitce obviněného o nenaplnění všech znaků daného trestného činu proto i Nejvyšší soud pouze obecně konstatuje, že skutek, jímž byl uznán vinným, a jehož podstatná část byla výše citována, naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Nelze v něm proto spatřovat pouze porušení etických pravidel advokáta, jak obviněný uvádí v dovolání.
K obviněným namítané možnosti poškozených jejich omyl „jednoduše eliminovat“, postačí odkázat na soudem uváděné výpovědi poškozených, že k jednání a sepisování smluv docházelo v advokátní kanceláři obviněného, a to za přítomnosti buď všech obviněných nebo některého z nich, což v nich budilo přesvědčení, že je vše po právní stránce v pořádku, přičemž je JUDr. V. Z. přesvědčoval, že úvěr bude skutečně poskytnut. Po vyplacení peněžních částek za provedené právní úkony se začal poškozeným vyhýbat. O omyl jde i tehdy, když se podváděná osoba domnívá, že se nemá čeho obávat (viz Trestní zákoník II, komentář, str. 1852, 1. vydání 2010, C. H. BECK, který je v tomto shodný s komentářem k trestnímu zákonu).
Obviněná M. P. v dovolání namítá absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, což je námitka, kterou lze obecně podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nedostatek podvodného úmyslu ale zakládá předně na tvrzení, že v některých případech byli žadatelé o úvěr uspokojeni a tento dostali. Obviněná tak tuto námitku nezakládá na skutku, jímž byla uznána vinnou a z kterého její podvodný úmysl spolehlivě vyplývá. Bylo totiž prokázáno, že „zčásti samostatně a zčásti jako člen organizované skupiny společně s obviněnými JUDr. V. Z. a M. Š., po předchozím naplánování a rozdělení konkrétních úloh, postupně v období od roku 1998 do roku 2000 vylákala pod příslibem poskytnutí finanční půjčky od poškozených finanční obnosy jako poplatky za vyřízení půjček, které však nezajistila, přičemž se na různých místech České republiky vydávala za investora finančních půjček, kdy vystupovala jako Ing. M. P., zplnomocněná zástupkyně společnosti Barko, spol. s r. o. … nebo … společnosti Bohemia Company, s. r. o., popřípadě společnosti MTS – Money Trend Service, s. r. o., přičemž v některých případech poškozeným předkládala pozměněnou kopii výpisu z účtu … společnosti Barko, spol. s r. o., čímž uváděla poškozené v omyl v úmyslu vylákat finanční prostředky…“, a takto jednala celkem v 15 konkrétně ve výroku o vině uvedených případech vůči jednotlivým poškozeným, čímž se podílela na neoprávněném získání částky v celkové výši 2.180.499,- Kč. Z takto zjištěného, a v podstatných částech citovaného skutku, podvodný úmysl obviněné vyplývá, přičemž jej nemůže zpochybnit námitka, že v některých jiných případech žadatelé půjčku dostali. K tomu státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že předmětem tohoto trestního stíhání je posouzení jednání obviněné ve vztahu k poškozeným uvedeným ve výroku o vině napadeného rozsudku.
Rovněž další námitka obviněné zpochybňující prokázání subjektivní stránky daného trestného činu (podvodného úmyslu), nemůže zpochybnit správnost právního posouzení skutku, protože se opírá pouze o dílčí okolnosti za kterých byl čin spáchán, a zcela pomíjí další skutková zjištění soudu, která jsou pro posouzení zavinění podstatná. Tvrzení obviněné, že spolupracovala s odborníkem advokátem, a neměla tak pochybnosti o legálnosti své činnosti, jsou v přímém rozporu se skutkovým zjištěním, že obviněná jednala společně se spoluobviněnými JUDr. V. Z. a M. Š. po předchozím naplánování a rozdělení konkrétních úkolů, a pod příslibem poskytnutí finanční půjčky vylákala od poškozených finanční obnosy jako poplatky za vyřízení půjček, které nezajistila, přičemž se vydávala za investora finančních půjček, vystupovala jako Ing. M. P., zplnomocněná zástupkyně daných obchodních společností, a v některých případech (dále v rozsudku konkrétně uvedených) poškozeným předkládala pozměněnou kopii výpisu z účtu společnosti Barko, spol. s r. o., čímž uváděla poškozené v omyl v úmyslu vylákat finanční prostředky. Ze skutkových zjištění uvedených v napadeném rozsudku tak podvodný úmysl obviněné spolehlivě vyplývá.
Namítá-li proto obviněná obecně, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tato námitka zjevně neopodstatněná.
Obviněnou namítaný princip „ultima ratio“, resp. zásada subsidiarity trestní represe, spadá pod uplatněný důvod dovolání a přímo je vymezena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého ale v této trestní věci nebylo postupováno. Jedná se ale o obecně uznávaný princip právního státu při chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“, z něhož vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, a svojí intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Tyto závěry, které jsou obviněné známy, protože je v dovolání cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, ale nelze vykládat tak, jak to činí obviněná v dovolání, tj. pokud poškození nepodali občanskoprávní žaloby, tak trestní represe nepřichází v úvahu. To ostatně nevyplývá ani z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde je mj. uvedeno, že se trestní represe (odpovědnost) uplatňuje tam, kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu.
K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, na které také poukázal státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněné. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce.
Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr.
ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový.
Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, s. 4). Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti“.
Nejvyšší soud ani ve věci obviněné M. P. nemá důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů, a námitka obviněné ohledně aplikace „ultima ratio“ je zjevně neopodstatněná, když svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou.
Namítá-li pak obviněná porušení ustanovení § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku upravujícího obecné zásady pro ukládání trestů, je nutno předně uvést, že v jejím případě nebylo použito tohoto zákona, ale trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009). Odvolací soud tak v daném případě při rozhodování o trestu postupoval podle ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zákona, jak je také v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno.
Námitky ohledně nepřihlédnutí k osobním poměrům obviněné při stanovení výše trestu přitom směřují proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, kterou ale nelze v dovolání namítat. Tyto námitky jsou proto mimo uplatněný důvod dovolání.
Nelze přisvědčit ani námitce obviněné, že „oba soudy nepřihlédly k době, která uplynula od spáchání trestného činu, resp. k délce trestního řízení, když v tomto směru předně odkazuje na ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého jí trest nebyl ukládán. Již soud I. stupně přitom v odůvodnění rozsudku uvedl, že „i s ohledem na značný časový odstup od spáchání trestné činnosti“ uložil obviněné trest nad spodní hranicí trestní sazby. V rámci trestní sazby dvě léta až osm let jí tak uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 2 roků a 6 měsíců. Odvolací soud ale vzhledem k tomu, že obviněné bylo nutno uložit souhrnný trest vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 22 T 62/2008, zrušil mj. i výrok o trestu z rozsudku soudu I. stupně a nově jí podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Výslovně přitom uvedl, že i vzhledem, k „době páchání“ trestné činnosti uložil trest odnětí svobody blíže spodní hranici zákonného rozpětí, který musel být nepodmíněný, neboť byl ukládán k nepodmíněnému trestu uloženému Okresním soudem v Pardubicích. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
Je skutečností, že od spáchání trestné činnosti obviněnou v období let 1998 – 2000, uplynula do pravomocného skončení věci rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2011, v podstatě doba 10 let. Od zahájení trestního stíhání obviněné dne 29. 7. 2003 tak její trestní stíhání trvalo v podstatě 7 a ? roku. V daném případě se ale jedná o rozsáhlou trestnou činnost podvodného charakteru spáchanou s dalšími dvěma spoluobviněnými, kde bylo již v přípravném řízení nutno vyslechnout desítky poškozených, svědků a opatřit velké množství listinných důkazů. Přesto přípravné řízení do podání obžaloby dne 5. 12. 2005 trvalo jen v podstatě 2 a ? roku a nebyly v něm zjištěny žádné neodůvodněné průtahy. V průběhu této doby byl shromážděn rozsáhlý spisový materiál (přes 1800 listů) a obžaloba byla podána ohledně 22 poškozených u JUDr.
V. Z., 19 poškozených v případě M. Š. a 16 poškozených u samotné obviněné. Soud I. stupně provedl od nápadu obžaloby do vyhlášení rozsudku dne 27. 4. 2009, tj. v průběhu 3 a ? roku, hlavní líčení celkem v 15 termínech. Již k prvnímu termínu konání hlavního líčení, který byl stanoven na dny 26. a 31. 10. 2006 a 7. 11. 2006, předvolal soud I. stupně vedle obviněných také 36 svědků. Toto hlavní líčení se ale nekonalo, protože obviněné se nepodařilo vůbec doručit předvolání, když se měla odstěhovat bez udání nové adresy (č. l.
1849 tr. spisu). Pátráním prostřednictvím Policie ČR soud zjistil, že jí udaná adresa je pouze formální, protože jde o adresu obecního úřadu. K hlavnímu líčení dne 26. 10. 2006 se tak obviněná nedostavila, a ani její obhájkyně, která již předem soudu oznámila, že ji nemůže zastupovat, protože neví, kde se zdržuje. Po obviněné bylo dne 23. 2. 2007 vyhlášeno policií celostátní pátrání a soudem I. stupně byl následně vydán příkaz k zatčení, když z důvodu neznámého pobytu obviněné bylo zmařeno i hlavní líčení nařízené na den 7.
6. 2007. Až dne 6. 8. 2007 byla obviněná zatčena a po výslechu propuštěna. Poprvé se tak hlavní líčení konalo až dne 13. 9. 2007, kde byla obviněná vyslechnuta a odmítla k věci vypovídat. V tomto období tak obviněná sama zavinila průtahy v řízení v trvání 1 roku.
Z důvodů zdravotních potíží obviněné se pak nekonalo ani hlavní líčení nařízené na dny 6. a 8. 11. 2007, když požádala o jeho odročení (č. l. 2060 tr. spisu). Z důvodu obviněnou sděleného předpokládaného porodu, pak bylo hlavní líčení nařízeno až na dny 26. a 28. 2. 2008, když trvala na své přítomnosti při jednání soudu, které se nakonec s jejím souhlasem konalo v její nepřítomnosti. Tak tomu bylo i v případě dalších nařízených 7 termínů hlavního líčení až do 4. 12. 2008, kdy bylo jednání odročeno na 19. 2. 2009, ale bylo opět odročeno na 16. 4. 2009, a to z důvodu, že obviněná písemně požádala soud, aby byla vyslechnuta. Dne 15. 4. 2009 se ale obviněná omluvila z účasti na hlavním líčení dne 16. 4. 2009, které se pak k její žádosti konalo v její nepřítomnosti, byly provedeny poslední důkazy a předneseny závěrečné řeči. Následně bylo hlavní líčení odročeno na den 27. 4. 2009, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně. Od hlavního líčení, které se konalo dne 4. 10. 2007 v nepřítomnosti obviněné, až do 26. 2. 2008, tak vznikly v důsledku žádosti obviněné o odročení hlavního líčení (6. 11. 2007), a následného termínu předpokládaného porodu, průtahy na straně obviněné v podstatě v trvání 5 měsíců. Další průtahy v trvání 1 roku na straně obviněné pak vznikly i v souvislosti s tím, že jí nebylo možno na jí udanou novou adresu doručit rozsudek soudu I. stupně, když se zásilka jako nevyzvednuta vrátila soudu. Následně bylo opět po obviněné vyhlášeno policií dne 15. 9. 2009 celostátní pátrání, když 1. 9. 2009 byl soudem vydán příkaz k jejímu zatčení. Dne 10. 3. 2010 byl na ni vydán i evropský zatýkací rozkaz, na základě kterého byla dne 29. 6. 2010 zadržena Policií Slovenské republiky v Bratislavě, kde jí byl ve vazební věznici dne 9. 8. 2010 doručen rozsudek soudu I. stupně. V souvislosti s její trestnou činností opět podvodného charakteru, kterou měla spáchat ve Slovenské republice, je tam totiž rovněž trestně stíhána a byla vzata slovenskými orgány do vazby. Až 23. 9. 2010 tak byla její trestní věc předložena odvolacímu soudu, který pravomocně ve věci rozhodl dne 24. 2. 2011. Přitom až 12. 1. 2011 měl odvolací soud splněny podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněné (§ 263 odst. 4 tr. ř.), když tohoto dne bylo soudu doručeno příslušné písemné prohlášení obviněné.
Vzhledem k značnému rozsahu trestné činnosti všech tří obviněných, která vyžadovala obsáhlé dokazování, v řízení před soudy obou stupňů Nejvyšší soud rovněž neshledal žádné neodůvodněné průtahy, když soud I. stupně nařizoval termíny v krátkých časových lhůtách a vynaložil veškeré úsilí pro urychlené projednání věci. V podstatě v rozsahu víc než poloviny doby 5 let řízení před soudem, vznikly přitom průtahy ve věci přímo na straně obviněné, a to v trvání 2 ? roku, jak bylo výše podrobně uvedeno. Soudy tak v uloženém trestu dostatečně zohlednily jak délku trestního stíhání, tak i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, ve které byla obviněná navíc odsouzena i za další trestnou činnost. Proto i tuto námitku obviněné shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Na základě uvedených důvodů byla dovolání obviněných odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš