7 Tdo 1254/2016-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 10. 2016 dovolání
obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 14 To 66/2016, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 141/2015 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 14 To
66/2016, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 3 T
141/2015, ve výroku o vině obviněného P. B. přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 3 T
141/2015, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na tři měsíce s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku
stanovena na čtrnáct měsíců a obviněnému bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku,
§ 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku jako přiměřené omezení uloženo zdržet se ve
zkušební době záměrného osobního kontaktování poškozeného J. P. Kromě toho byl
obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn části návrhu na potrestání.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval podle zjištění
Okresního soudu v Táboře v tom, že obviněný dne 15. 8. 2015 v době od 21,00
hodin do 22,00 hodin v M. V., okr. T., na probíhající taneční zábavě v Panské
zahradě fyzicky napadl poškozeného J. P. tak, že jej na tanečním parketu
uchopil pod krkem do tzv. kravaty a bil jej pěstí.
Odvolání obviněného, podané proti odsuzujícímu výroku o vině a proti
výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 14 To 66/2016, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Výrok o
zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek není
trestným činem a že pro menší míru závažnosti měl být posouzen jen jako
přestupek. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně
ho zprostil obžaloby (správně návrhu na potrestání).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření
konstatoval, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl,
aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření
bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené
usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo ten,
kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti
nebo výtržnosti tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní
památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení
organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že znaky přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku soudy pokládaly za naplněné ve
variantě, podle které obviněný se dopustil veřejně a na místě veřejnosti
přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Přečin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku je systematicky začleněn do
hlavy X zvláštní části trestního zákoníku jako jeden z trestných činů proti
pořádku ve věcech veřejných a v tomto rámci spadá do dílu 5 mezi trestné činy
narušující soužití lidí. Z této systematiky vyplývá, že předmětem ochrany zde
primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, jako např. majetek, zdraví,
čest apod., ale takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který
je reprezentován veřejným pořádkem. Ve shodě s tím je skutková podstata přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku konstruována tak, že příkladmo
uvedenými formami jednání, mezi nimiž je také napadení jiného, se pachatel musí
dopustit výtržnosti. Význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že
představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je
zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by
postačovalo, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že
pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon
ovšem vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Musí
tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s
ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším
způsobem narušuje veřejný pořádek. Napadení jiného, byť k němu dojde veřejně
nebo na místě veřejnosti přístupném, proto nemusí být vždy výtržností, zejména
ne v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj
individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele
není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší
jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo
podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu
výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně,
že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je
výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke
společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.
Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně,
zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a
průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to,
kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak
narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel
reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak
vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod.
Důsledně individuální hodnocení každého konkrétního případu tím pádem může vést
i k tomu, že navenek stejné jednání je posouzeno v jednom případě jako trestný
čin a v jiném případě jako přestupek či kárné provinění.
Vztáhnou-li se uvedené zásady na posuzovanou kauzu, je třeba
konstatovat, že jednání obviněného stěží mohlo mít povahu výtržnosti ve smyslu
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný napadl poškozeného na pouťové taneční
zábavě tak, že ho na tanečním parketu uchopil pod krkem do tzv. kravaty a bil
ho do zad. Napadení evidentně bylo vyústěním jejich vzájemného vztahu, který
byl dlouhodobě konfliktní a v tomto ohledu souvisel s tím, že bývalá manželka
obviněného J. B. navázala vztah s poškozeným, což obviněný nesl nelibě. K
napadení došlo právě za situace, kdy poškozený tančil s bývalou manželkou
obviněného. Proti nikomu jinému než proti poškozenému jednání obviněného
nesměřovalo a nikoho jiného neohrožovalo. Fyzickému napadení předcházelo
obtěžující chování obviněného, který si přisedl ke stolu, kde seděli poškozený
s bývalou manželkou obviněného, přičemž obviněný se na adresu bývalé manželky
vyjadřoval jednak vulgárně, ale zároveň v tom smyslu, že ji miluje (viz výpověď
svědkyně J. B.). Z toho je zřejmé, že jednání obviněného vyplývalo z jeho
nedořešeného vztahu k bývalé manželce a že bylo motivováno jeho negativním
poměrem k novému partneru bývalé manželky. Nešlo tedy o jednání, které by se
dalo hodnotit jako projev celkově záporného vztahu obviněného obecně ke
spoluobčanům či k veřejnému pořádku, že by směřovalo k tomu, aby taneční zábava
jako taková byla překažena, aby bylo znemožněno v ní pokračovat apod. Na
napadení poškozeného ihned reagoval pořadatel P. Z. (viz úřední záznam o jeho
vysvětlení, který byl v hlavním líčení přečten podle § 211 odst. 6 tr. ř.). Pořadatel obviněného odtrhl od poškozeného a následně – když se mu zdálo, že
obviněný chce znovu zaútočit – ho zastavil rukama a řekl mu, ať toho nechá,
čehož obviněný uposlechl a šel od poškozeného pryč. Tím pořadatel považoval
celou věc za ukončenou, nevěnoval jí už žádnou pozornost a nezaznamenal žádný
další konflikt. O nějakém přerušení taneční zábavy či jiném vážnějším zásahu do
jejího průběhu se pořadatel nezmínil, což očividně souvisí s tím, že objektivně
nemělo napadení poškozeného obviněným na průběh zábavy žádný reálný vliv. V
době před spácháním posuzovaného skutku obviněný nebyl odsouzen pro žádný
trestný čin ani postižen pro přestupek. Lze tak konstatovat, že obviněný není
osobou se sklonem k nějakým závažnějším projevům narušujícím veřejný pořádek. Ze strany obviněného šlo o vybočení z rámce společensky přijatelného chování,
avšak jeho jednání narušilo veřejný pořádek vcelku jen nepodstatně. Navíc k
činu došlo na společenské akci, která měla povahu venkovské pouťové taneční
zábavy, což je prostředí, v němž jsou drobné potyčky mezi účastníky přijímány z
hlediska veřejného pořádku shovívavěji. Pokud byl činem obviněného narušen
veřejný pořádek, došlo k tomu jen s malou intenzitou, takže výsledná závažnost
činu nebyla taková, aby musel být kvalifikován jako trestný čin. Jestliže by
čin obviněného byl posouzen jako přestupek, dostatečně by to vyjadřovalo jeho
povahu, závažnost i nevýrazný stupeň společenské škodlivosti. Aplikace
ustanovení § 358 odst. 1 tr.
zákoníku na posuzovaný skutek je zbytečným
rozšiřováním trestní represe do sféry, v níž byl veřejný pořádek narušen v
míře, kterou přiměřeně vystihuje použití zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o vině obviněného přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku je v rozporu se zákonem. Napadené usnesení, jímž Krajský soud v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ponechal odsuzující výrok o vině beze
změny a jímž zamítl odvolání obviněného, je rozhodnutím, které spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře i odsuzující část rozsudku Okresního soudu v
Táboře jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také
další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal
Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Zprošťující část rozsudku Okresního soudu v Táboře zůstala tímto
usnesením Nejvyššího soudu nedotčena.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu