7 Tdo 1277/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 10. 2008 o dovolání obviněné D. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 6 To 16/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2006 takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 3 T 2/2006, byly obviněné D. Š. a M. H. jako spolupachatelky podle § 9 odst. 2 tr. zák. uznány vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. l tr. zák. Obviněná D. Š. byla odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle § 60a odst. l, 2 tr. zák., § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou, a podle § 49 odst. l tr. zák., § 50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 1 T 97/2006, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 6 To 55/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí. Rozhodnuto bylo také o trestu u obviněné M. H. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo ohledně obou obviněných rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali obě obviněné a poškozený, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 6 To 16/2008. Z podnětu odvolání obou obviněných byl rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. l písm. a), b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obě obviněné byly uznány vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, obviněné D. Š. byl podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák., § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou, a podle § 49 odst. l tr. zák. trest zákazu činnosti na pět let, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 1 T 97/2006, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 6 To 55/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí, rozhodnuto bylo také o trestu u obviněné M. H. a nově bylo výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných rozhodnuto o náhradě škody. V dalším byly obě obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. části obžaloby zproštěny. Odvolání poškozeného bylo podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na méně podstatnou odchylku týkající se rozsahu i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že obviněné D. Š. a M. H. v době od 28. 3. 1997 do 4. 5. 1999 využily toho, že byly zaměstnány jako účetní poškozeného V. K. jako podnikatele, a postupně, aniž k tomu měly jakýkoli právní důvod, převáděly z bankovního účtu poškozeného na své vlastní bankovní účty a na účty jim blízkých osob peněžní prostředky tím způsobem, že k tomu používaly příkazy k úhradě s napodobeným podpisem poškozeného, a takto na účty specifikované ve výroku o vině převedly částky v celkové výši nejméně 3 053 117 Kč.
Obviněná D. Š. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadla v celém jí se týkajícím rozsahu. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. namítla především to, že pokud Vrchní soud v Praze posoudil skutek jako trestný čin podvodu, ignoroval otázku, zda poškozený o posuzovaných transakcích věděl, a sama v tomto ohledu setrvala na své dosavadní obhajobě, že poškozený o nich věděl. Podle obviněné se Vrchní soud v Praze uvedené otázce vyhnul tím, že za subjekt, který byl uveden v omyl, označil banku, u které měl poškozený účet. V této spojitosti obviněná zdůraznila, že majitelem účtu byl poškozený V. K. , a nikoli banka. Obviněná poukázala na to, že změna právní kvalifikace skutku, ke které Vrchní soud v Praze přikročil oproti rozsudku Městského soudu v Praze, se musela projevit v potřebě dalšího dokazování a v jiném hodnocení důkazů. Obviněná D. Š. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud považoval výrok o vině za správný, obviněná navrhla, aby zrušil alespoň výrok o její povinnosti k náhradě škody.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné D. Š. je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Za značnou škodu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Skutkový stav, z něhož v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje uvedené znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku správně vysvětlil, v jakých konkrétních skutkových okolnostech spočívá naplnění zákonných znaků trestného činu. Nejvyšší soud nemá důvodu k tomu, aby na právních závěrech Vrchního soudu v Praze cokoli měnil.
I když se zřetelem ke zjištěným okolnostem případu lze akceptovat námitku, že poškozený obecně věděl o převádění peněz ze svého bankovního účtu na účty obviněných a jim blízkých osob, je tato námitka s výrokem o vině velmi dobře slučitelná. Soudy nevyvrátily obhajobu obviněných v tom směru, že iniciátorem uvedených převodů byl sám poškozený, který tím sledoval snížení základu své daňové povinnosti a kterému obviněné převedené prostředky po jejich výběru vracely v hotovosti. S tím koresponduje zjištění soudů, že podstatná část příkazů k úhradě z účtu poškozeného byla opatřena podpisem, u něhož se neprokázalo, že byl fingován.
To má z hlediska úvah o vině obviněných prakticky stejný význam jako zjištění, že šlo o pravé podpisy poškozeného, a našlo to odpovídající výraz v tom, že obviněné byly nakonec zproštěny části obžaloby, a to ohledně převodů částek v celkové výši 5 536 976 Kč a ohledně pokusu o převod další částky 300 000 Kč. Ze skutkových okolností, které zjistily soudy, se věc jeví tak, že na jedné straně sám poškozený nechával prostředky ze svého účtu převádět na účty obviněných a jim blízkých osob a podepisoval odpovídající příkazy k úhradě, věděl o převedených částkách, měl nad nimi kontrolu a inkasoval je zpět v hotovosti.
Na druhé straně však zároveň obviněné s použitím příkazů k úhradě, na nichž napodobily podpis poškozeného, dosáhly toho, že na jejich účty a na účty jim blízkých osob byly převedeny ještě další prostředky, o kterých poškozený nevěděl a neměl je pod kontrolou. Poškozený tedy obecně věděl, že z jeho účtu jsou na účty obviněných a jim blízkých osob převáděny prostředky, avšak nevěděl, že k tomu dochází také v jednotlivých konkrétních případech, v nichž je příkaz k úhradě opatřen napodobeninou jeho podpisu.
Vezme-li se v úvahu účel, který obviněný sledoval těmi převody, ke kterým dal souhlas svým podpisem, je zřejmé, že tento souhlas chyběl v případech, kdy převod nebyl motivován tímto účelem. Obviněným bylo jasné, že těmi převody, ke kterým dal souhlas svým podpisem, obviněný sledoval v podstatě nelegální cíl, a využily toho k tomu, aby se k jeho škodě samy obohatily prostřednictvím příkazů k úhradě, na nichž podpis poškozeného napodobily. Tato konstrukce odpovědnosti obviněných byla vyjádřena tím, že soudy přičítaly obviněným jen ty převody prostředků z účtu poškozeného, jejichž podkladem byl příkaz k úhradě, na kterém byl podle jejich zjištění podpis poškozeného evidentně fingován, a vyloučily případy, kdy bylo přinejmenším sporné, zda jde o pravý nebo jen napodobený podpis poškozeného.
Právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. není nijak v rozporu s namítanou okolností, že banka jako subjekt, který byl uveden v omyl, nebyl majitelem účtu a že majitelem účtu byl poškozený. Znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější kvalifikaci) jsou vymezeny tak, že na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž kromě pachatele může u ostatních osob jít i o právnické osoby. Podmínkou podvodu tedy není totožnost osoby poškozené s osobou jednající v omylu, takže v tomto ohledu se může jednat o dvě různé osoby. Banka jako právnická osoba provedla dispozice s prostředky na účtu poškozeného na podkladě příkazů k úhradě opatřených napodobeninou podpisu poškozeného a byla tak subjektem, který byl uveden v omyl o pravosti příkazů k úhradě. Poškozenému jako majiteli účtu byla způsobena škoda spočívající v odčerpání prostředků z jeho účtu. Toto rozdělení na osobu, která byla uvedena v omyl, a osobu, které byla způsobena škoda, je ve shodě s tím, jak jsou konstruovány znaky trestného činu podvodu (k tomu viz č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).
Vrchní soud v Praze rozhodl o vině obviněných trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. na podkladě skutkového stavu, který předtím zjistil Městský soud v Praze. Změna právní kvalifikace skutku oproti rozsudku Městského soudu v Praze nevyžadovala žádné další dokazování ani jiné hodnocení důkazů. Z hlediska možnosti uplatnění práva obhajoby rozhodně nešlo o tzv. překvapivé rozhodnutí odporující ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Změnu právního posouzení skutku z trestného činu zpronevěry na trestný čin podvodu výslovně dala v úvahu ve veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze sama obviněná D. Š. prostřednictvím svého obhájce, aniž v této souvislosti požadovala provedení nějakých dalších důkazů nad rámec svých dosavadních návrhů. Pokud za tohoto stavu Vrchní soud v Praze k uvedené změně přikročil, nemohlo to pro obviněnou být tzv. překvapivým rozhodnutím a nějakým zkrácením práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněné D. Š. do výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze jakkoli zasahoval. Pokud jde o výrok o náhradě škody, jehož zrušení obviněná navrhla pro případ, že by Nejvyšší soud považoval výrok o vině za správný, obviněná v dovolání neuvedla, jaké ustanovení hmotného práva bylo podle ní výrokem o náhradě škody porušeno. V dovolání obviněné tedy není žádný podklad k tomu, aby Nejvyšší soud nějak zasahoval do výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud uzavírá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. se v posuzovaném případě vůbec nemůže uplatnit, protože se týká jen případů, kdy odvolání jako řádný opravný prostředek proti rozsudku bylo zamítnuto nebo odmítnuto. V této věci nebylo odvolání obviněné D. Š. zamítnuto ani odmítnuto, nýbrž z jeho podnětu byl rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně zrušen s tím, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací meritorně v celém rozsahu sám znovu rozhodl.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné D. Š. podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. l písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněné a státního zástupce.
Jinak považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je koncipován dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který v napadeném rozsudku zjistil Vrchní soud v Praze a předtím až na nepodstatné odchylky týkající se rozsahu činu i Městský soud v Praze. Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněná D. Š. vedla polemiku se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, v jakém rozsahu provedly dokazování a že neprovedly další důkazy. Tyto námitky nejsou dovolacím důvodem. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně v případech, kdy tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů, při jejichž hodnocení soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Nepřicházelo proto v úvahu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné D. Š. zasahoval do skutkového základu napadeného rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec