7 Tdo 1280/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. října 2008 o dovoláních obviněných L. L. a M. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. 5 To 98/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 83/2006 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. L. a M. H. o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 10 T 83/2006, byli obvinění L. L. a M. H. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Obviněný L. L. byl odsouzen podle § 187 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen také trest propadnutí věci, a to 3 klíčů (používajících se u auta). Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 12. 2006, č. j. 5 T 72/2006-778, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná M. H. byla odsouzena podle § 187 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 101 T 261/2004, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2005, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali obvinění odvolání proti výroku o vině i trestu, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. 5 To 98/2008, zamítnuta podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadli obvinění L. L. a M. H. řádně a včas podaným dovoláním.
Obviněný L. L. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které spatřuje v chybném formulování skutkové věty rozhodnutí, která je podle něj neurčitá a skutek v ní není definován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Dále poukazuje na to, že byl odsouzen za trestný čin spáchaný formou spolupachatelství, ale jednání tak není právně kvalifikováno, přičemž se měl výroby pervitinu účastnit sám a rovněž odděleně od druhé obviněné měl sám i provádět distribuci.
Obviněný se domnívá, že závěry soudu jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Rozpor podle něj spočívá v tom, že žádný ze svědků jej neviděl vyrábět pervitin. Naopak svědek S. uvedl, že nikdy drogu nevyráběli ani neprodávali, a že v přípravném řízení dával policii lživé informace, aby se pomstil oběma obviněným. Na podávání lživých informací se dohodl se svědkem G., který se chtěl rovněž oběma obviněným pomstít za to, že jej obviněná M. H. odmítla. Obviněný dále poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno, že to byl svědek S., kdo dával drogy A., K.
i H. Současně poukázal na svědky I. S. a L. G., kteří byli a jsou stíháni za drogovou trestnou činnost. Klíčová svědkyně M. K. je dlouhodobě silně závislá na drogách, přičemž sama se svojí výpovědí kryla, aby od sebe odvrátila své vlastní stíhání za distribuci drog. Soud z těchto okolností, významných i z hlediska věrohodnosti svědků, nevyvodil patřičné závěry. Soud neprovedl výslechy obviněným navržených svědků B., Š., K. z D. a T., a to i přesto, že soud I. stupně zjišťoval jejich pobyt a snažil se je vyslechnout.
Soud prvého stupně od výslechu upustil s tím, že tyto důkazy nepovažuje za podstatné. Obviněný v tomto případě poukazuje na skutečnost, že pokud s obstaráváním důkazů sloužících k obhajobě jsou obtíže, to neznamená, že soud není povinen tyto důkazy provést. Podstatnou vadu v řízení spatřuje obviněný v podjatosti orgánů činných v přípravném řízení. Práce policie byla ovlivněna vztahem policisty Š. k H., podobné postupy Š. v jiných věcech byly prokázány výslechy svědků V. a D. Změny výpovědí svědků u hlavního líčení pochyby o objektivitě šetření policií podtrhují.
Soud prvého stupně z toho nevyvodil odpovídající závěry. Obviněný proto uvádí, že se daného trestného činu nedopustil a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu I. stupně, by věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž obviněná M. H. uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ke skutkové větě rozhodnutí vznesla shodné námitky, jak je již shora uvedeno v souvislosti s dovoláním obviněného L. L. Obviněná poukazuje rovněž na to, že závěry soudu jsou velmi obecné, bez konkrétních zjištění časových a množstevních, jedná se pouze o dohady svědků. Rozsudek je postaven na pouhých odhadech svědků o počtu a množství a nikoliv na přesvědčivých skutkových zjištěních. Dále namítá, že během dosud provedeného řízení nebylo nijak prokázáno, jaká látka měla být prodávána či poskytována, kdy nebyly zajištěny žádné objektivní důkazy o tom, že se mělo jednat o pervitin. Soud neprovedl výslech navržené svědkyně K. M. a
tím se měl dostat do rozporu s § 2 odst. 5 tr. řádu. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněná i v tom, že ačkoliv svědek S. se sám usvědčil z křivého obvinění její osoby, soud na základě této výpovědi nic nemění na svých právních závěrech. Obviněná má za to, že soud pochybil, když v případě řady navržených svědků, které se sice snažil předvolat k výslechu či je dokonce předvolal, ale ti se nedostavili, nakonec od jejich výslechu upustil, a to bez řádného odůvodnění. Nejzávadnější pochybení soudu je ta skutečnost, že soud prvního stupně ani soud odvolací v dovoláním napadeném usnesení neposuzují subjektivní stránku jí vytýkaného trestného činu. Naplněním subjektivní stránky trestného činu se soudy vůbec nezabývaly a nezjišťovaly ani nevyhodnocovaly příslušné rozhodné skutečnosti, následkem čehož tak nemůže obstát jimi učiněné hmotně právní posouzení. V daném směru soudy v podstatě žádné právní závěry ani neučinily. Obviněná rovněž uvádí, že se daného trestného činu nedopustila a navrhla, aby Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2008, č. j. 5 To 98/2008-473 zrušil a současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 9. 2007, č. j. 10 T 83/2006-408, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím. Současně s podáním dovolání navrhuje, aby příslušný předseda senátu Nejvyššího soudu ČR odložil ve smyslu § 265o tr. řádu výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedla, že námitky obviněných směřují výlučně proti hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudu I. stupně. Pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit ani námitky ohledně neúplnosti dokazování. Na jiném hodnocení důkazů je založena i námitka L. L. o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Hmotně právní námitkou nejsou ani tvrzení obviněných o nesprávné formulaci skutku. Ze skutkové věty jednoznačně vyplývá, kterého jednání se dopustili jako pachatelé a kterého společně jako spolupachatelé, což je v souladu s tím, že trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. se lze dopustit různými formami jednání a není proto vyloučeno, aby jej spáchali z části samostatně a z části jako spolupachatelé. V dané věci nelze v souvislosti s obviněnými navrženými a soudem neprovedenými důkazy hovořit ani o tzv. opomenutých důkazech, když tvrzení, k jejichž prokázání byly neprovedené důkazy navrhovány, byla již v řízení bez důvodných pochybností vyvrácena. Na základě zhodnocení obsahu dovolání dospěla státní zástupkyně k závěru, že byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když obvinění jen formálně deklarovali důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jejich námitky jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec všech důvodů dovolání. Navrhla proto, aby byla dovolání odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že obvinění podali dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jejich konkrétní námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání obviněných L. L. a M. H. je zřejmé, že jejich námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale jsou zaměřeny výlučně proti způsobu, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy. Ani námitky ohledně neúplnosti provedeného dokazování pod zmíněný dovolací důvod zařadit nelze. Povahy skutkové jsou i výhrady, jejichž prostřednictvím oba obvinění odlišně od soudů hodnotí výpovědi jimi zmiňovaných svědků. Na základě odlišného hodnocení provedených důkazů je zmiňován ze strany obviněného L. L. rovněž extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Oba obvinění v zásadě v dovolání pouze tvrdí, že se trestného činu, který je jim kladen za vinu, nedopustili.
Jako námitku hmotně právní nelze posoudit ani výtku obou obviněných ohledně formulace skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně jednání, jehož se dopustili každý zvlášť a posléze společně. S ohledem na skutečnost, že trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, tedy trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. lze spáchat různými formami jednání, není vyloučeno, že části takto postižitelného jednání se dopustí každý zvlášť a z části takového jednání se tohoto trestného činu dopustí jako spolupachatelé. Ze skutkové věty jednoznačně vyplývá, kterého jednání se dopustil každý z obviněných zvlášť, tedy kterého jednání se dopustila obviněná M. H., kterého jednání se dopustil L. L. a kterého jednání se dopustili společně. Je tedy zřejmé, že L. L. sám vyráběl psychotropní látku, přičemž její distribuci jednotlivým konzumentům prováděli z části samostatně a z části společně. Není přitom nutné, aby soud ve výroku výslovně uvedl, že obvinění z části jednali jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Pokud se týká výhrad obviněných proti rozsahu provedeného dokazování, je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci není možné hovořit o kategorii opomenutých důkazů. Při rozhodování v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z důkazů k prokázání určité skutečnosti provede, což se týká i důkazů navržených stranami. Tento závěr vyplývá z principu nezávislosti soudů. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit. Tak se stalo právě v posuzované trestní věci, kdy výpovědi ve věci již slyšených svědků dávaly dostatečně rámec pro rozhodnutí o vině a bylo možné od výslechu navržených a soudem dříve akceptovaných svědků upustit. Tvrzení, k jehož ověření byly takové důkazy navrhovány, bylo již v řízení bez důvodných pochybností vyvráceno, přičemž soudy obou stupňů velmi podrobně tento svůj postup odůvodnily.
Pokud jde o L. L. tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, není možné jej založit pouze na tom, že obviněný sám hodnotí tytéž důkazy s jiným výsledkem. V posuzované trestní věci prokazatelně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Výhrady, které byly ze strany obou obviněných uplatněny v dovolání, byly obsahem jejich obhajoby, kterou uplatnili již v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s těmito výhradami náležitě vypořádaly. Přitom nelze přisvědčit ani námitce M. H., že je rozsudek založen na pouhých odhadech a nikoli přesvědčivých zjištěních. Je sice skutečností, že svědci nebyli schopni přesně specifikovat počet případů prodeje nebo opatření psychotropní látky ani její množství. Z hlediska naplnění znaků vyrobí, prodá nebo opatří, je ale podstatné, že se tak stalo, aniž je nutné přesně zjistit počet případů takového jednání. V případě množství takto distribuované látky, které je významné pro naplnění znaku „ve větším rozsahu“ § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., pak soudy vycházely správně z minimálního svědky uváděného množství.
Jako relevantní námitka nemohla obstát ani výhrada obviněné, že nebyla učiněna taková skutková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o jejím úmyslném jednání. Závěr o formě zavinění je sice závěrem právním, vychází však ze skutkových zjištění soudu, která jsou v daném případě jednoznačná, neboť jednání obviněné bylo, pokud drogu prodávala a jinak distribuovala, samozřejmě úmyslné, vedené úmyslem ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Podstata této námitky přitom nespočívá v tom, že její zavinění ze skutkových zjištění nevyplývá, ale pouze v tom, že soudy se subjektivní stránkou nezabývaly a směřuje tak nikoli proti hmotně právnímu posouzení skutku, ale proti odůvodnění soudních rozhodnutí.
Pokud pak obviněný L. L. namítá podjatost orgánů činných v přípravném řízení, lze podjatost namítat pouze prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (ve věci rozhodl vyloučený orgán), což obviněný neučinil. Nejvyšší soud přitom podle § 265i odst. 3 tr. ř. může přezkoumat napadané rozhodnutí jen z důvodů uvedených v dovolání a odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l), o které se dovolání opírá, je obligatorní náležitostí dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Navíc musí jít o orgán, který „ve věci rozhodl“ a tímto orgánem je soud a nikoli policejní orgán provádějící úkony v přípravném řízení.
S ohledem na uvedené byla dovolání odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vzhledem k tomuto rozhodnutí pak Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu M. H. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš