U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2012 o dovolání
obviněné K. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp.
zn. 8 To 37/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 9/2010 t a k t o :
Podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. K. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2.
2012, sp. zn. 56 T 9/2010, byla obviněná K. K. uznána vinnou trestným činem
(správně zločinem) vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku a
odsouzena podle § 142 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím,
že podle § 81 odst. l tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku byl výkon trestu
podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněnou, podle § 85
odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na pět let a podle § 48 odst.
4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněné uložena na zkušební dobu povinnost
podrobit se vhodným programům psychologického poradenství.
O odvoláních, která podaly státní zástupkyně v neprospěch obviněné proti výroku
o vině a trestu a obviněná rovněž proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 8 To 37/2012. Z
podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci podle § 258 odst. l písm. c), d) tr. ř. v celém
rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že
obviněná byla uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. l tr. zák.
(zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a
odsouzena podle § 219 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let,
pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s
ostrahou. Odvolání obviněné bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. l tr. zák. posoudil Vrchní soud v
Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím v podstatné části i podle
zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočíval v tom,
že obviněná v L., J., dne 16. 6. 2009 poté, co nejméně dva měsíce předtím
zjistila, že je těhotná, tuto skutečnost tajila i před svým přítelem a otcem
očekávaného dítěte a na porod se nijak nepřipravovala, v době mezi 02,00 až
03,00 hodin v koupelně garsonky v rámci normálně probíhajícího spontánního
porodu porodila donošené, živé, zdravé a životaschopné dítě mužského pohlaví o
váze 3 162 g a o délce 52 cm, kterému úmyslně přesně nezjištěným a nejméně
několik minut trvajícím způsobem zakryla dýchací otvory, takže bezprostřední
příčinou jeho smrti, ke které došlo téhož dne v přesně nezjištěné době v
časných ranních hodinách, bylo udušení při zakrytí dýchacích otvorů. Podle
dalších zjištění uvedených ve výroku o vině obviněná svému druhovi a otci
dítěte M. K. sdělila, že se dítě narodilo mrtvé, a když chtěl zavolat
zdravotnickou pomoc, prosila ho, aby to nedělal, a dítě odložila celé zabalené
do ručníku na pračce v koupelně, kde bylo nalezeno dne 16. 6. 2009 po 22,00
hodin, kdy otec druha obviněné přivolal záchrannou službu.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadla v celém rozsahu. Odkázala na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V obsáhle zpracovaných
námitkách reprodukovala z jejího hlediska podstatné části důkazů a uvedla, že
dítě neusmrtila a že dítě se narodilo mrtvé, případně zemřelo bez jejího
přičinění v důsledku hypoxie. Oběma soudům vytkla v tomto ohledu to, že
nesprávně a jednostranně v její neprospěch hodnotily důkazy, které bylo možno
interpretovat i v její prospěch v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila k dovolání
obviněné tak, že jeho podstatou jsou skutkové námitky, které nepředstavují
dovolací důvod, avšak zároveň uvedla, že Vrchní soud v Praze nezvážil právní
posouzení skutku jako zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku. Státní
zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal
Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř.
Dovolání není žádný další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení.
Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné
podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v
§ 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je
vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně
deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z toho, jak je konstruován uvedený dovolací důvod, vyplývá, že právním
posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového
posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav,
který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o
právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje
či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti
odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily
soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze
tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného
soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj.
takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů
oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů
a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání
se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů,
v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný
prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí,
a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla
přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na
ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti
právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu,
který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti
skutkovým zjištěním soudů.
V podaném dovolání obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by
skutkovými zjištěními, která Vrchní soud v Praze uvedl ve výroku o vině, nebyly
naplněny zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. l tr. zák. Pouze
takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l
písm. g) tr. ř. Obviněná učinila obsahem uplatněných námitek v celém rozsahu
jen polemiku směřující proti skutkovým zjištěním soudů, že úmyslně zakryla
dýchací otvory dítěte a že tímto jednáním způsobila jeho udušení. Tato zjištění
se snažila zvrátit jednak námitkami, jimiž předkládala odlišnou verzi
skutkového stavu, a to verzi, podle které se dítě narodilo mrtvé nebo zemřelo
při porodu v důsledku hypoxie, a jednak námitkami zpochybňujícími hodnocení
důkazů oběma soudy. Tímto pojetím dovolání se obviněná ocitla mimo rámec
dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že
obviněná sice deklarovala tento dovolací důvod, ale jinak uplatnila námitky,
které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství pokládá
Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obviněná dovoláním nenapadala rozsudek
Vrchního soudu v Praze námitkami, jimiž by se domáhala změny právního posouzení
skutku, tak aby byl kvalifikován jako zločin zabití podle § 141 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně se prezentací vlastního právního názoru nevyjádřila k
dovolání obviněné, jak jí příslušelo podle § 265h odst. 2 tr. ř., ale nad tento
rámec se vyjádřila k rozsudku, proti němuž nejvyšší státní zástupce nepodal
dovolání a který byl napaden jen dovoláním obviněné. Státní zástupkyně odvíjela
své právní úvahy naznačeným směrem v návaznosti na tu část dovolání, v níž
obviněná vytýkala Vrchnímu soudu v Praze, že dostatečně nevzal ohled na „stav,
ve kterém se nacházela, neboť nevěděla, v jakém stádiu těhotenství se nachází,
že se blíží porod, na který nebyla připravena a který ji zaskočil" (citováno z
vyjádření státní zástupkyně). Tyto námitky jsou rozvedeny v bodě VIII dovolání,
přičemž jejich obsahový kontext a smysl je v tom, že obviněná se jimi snažila
demonstrovat hodnocení důkazů Vrchním soudem v Praze jako hodnocení
neobjektivní, předpojaté a jednostranné v její neprospěch, zvláště pak v otázce
hodnocení věrohodnosti její výpovědi. Sama obviněná z toho ovšem nevyvozovala
nic, co by se jakkoli vztahovalo k otázce právního posouzení skutku uvedeného
ve výroku napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto k citované části vyjádření
státní zástupkyně nepřihlížel.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu nutný vzhledem k jeho povinnosti poskytnout ochranu
ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán
zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s
důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění
učiněna, apod.
Mezi zjištěními Vrchního soudu v Praze, který v napadeném rozsudku z podstatné
části převzal skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není
žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku mají evidentní obsahové
zakotvení v důkazech, mezi nimiž měl stěžejní význam znalecký posudek dvou
znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a odvětví různá se
specializací patologická anatomie. Tito znalci ve znaleckém posudku, v jeho
dodatku a ve svých výpovědích v hlavním líčení přesvědčivě vysvětlili, že
příčinou smrti dítěte bylo jeho udušení, ke kterému došlo extrémním a několik
minut trvajícím dušením spočívajícím v uzavření dýchacích otvorů po narození
dítěte za situace, kdy dítě žilo a již začalo dýchat. Znalci soudní lékaři
zároveň vysvětlili, že podklady ke svým závěrům čerpali z objektivních nálezů
učiněných při pitvě dítěte, a výslovně odmítli verzi, že dítě se narodilo mrtvé
nebo že trpělo hypoxií. Stanoviskem, jímž odmítli hypoxii dítěte, se znalci
soudní lékaři ocitli v rozporu se znaleckým posudkem znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, který hypoxii konstatoval. Tento rozpor soudy překlenuly tím, že se přiklonily k posudku znalců soudních
lékařů, neboť východiskem jejich závěrů byly exaktní a objektivně ověřitelné
nálezy na tkáních mrtvého těla dítěte, zatímco znalec gynekolog a porodník
vycházel ze subjektivních údajů obviněné o vzhledu a zejména barvě těla dítěte. Znalci soudní lékaři vysvětlili, že subjektivní údaje o barvě těla dítěte
nejsou dostatečně spolehlivé. S tím koresponduje to, že sama obviněná ve svých
výpovědích popisovala barvu dítěte poněkud nejistě. Údaj obviněné, že dítě bylo
fialové, znalec gynekolog převzal ze zprávy o ambulantním vyšetření obviněné v
Krajské nemocnici Liberec, oddělení psychiatrie ze dne 17. 6. 2009, v níž
zpracovatel citoval subjektivní sdělení obviněné. Ve výpovědi v přípravném
řízení se obviněná k barvě dítěte výslovně nevyjádřila, při úkonu označeném
jako prověrka na místě (§ 104e tr. ř.) označila barvu dítěte „jakoby trochu do
fialova“ s upřesněním, že chlapec byl „celý ... jakoby fialovo – růžový“ a že
hlavička byla „fialovější“, a v hlavním líčení popsala barvu dítěte tak, že
„hlavička ... nebyla úplně jako tělíčko, byla více červená“, avšak s dovětkem,
že „hlavička byla víc červená nebo nafialovělá než ... tělíčko“. Svědek M. K.,
druh obviněné, který vstoupil do koupelny ve stadiu, kdy dítě již bylo mimo
tělo obviněné, v přípravném řízení popsal vzhled dítěte, pokud jde o jeho
barvu, tak, že se mu zdálo „světlé“, a v hlavním líčení odepřel výpověď. K
barvě dítěte se vyjádřili ještě svědek MUDr. P. Č., lékař záchranné služby, a
svědkyně I. Š., zdravotní sestra záchranné služby, kteří viděli dítě po
příjezdu na místo až dne 16. 6. 2009 po 22,00 hod., tedy s odstupem asi 19
hodin po činu. Svědek MUDr. P. Č. v přípravném řízení uvedl, že dítě mělo na
těle „nápadné posmrtné skvrny“, a v hlavním líčení uvedl, že pokud se má
vyjádřit k zabarvení dítěte, mělo „výrazné posmrtné skvrny“. Svědkyně I. Š.
v
přípravném řízení uvedla, že dítě bylo „bílo – fialové s posmrtnými skvrnami“,
a v hlavním líčení uvedla, že posmrtné skvrny „nebyly asi hodně výrazné“, s
dodatkem, že „posmrtné skvrny jsou bílo – fialové, je mramorová kůže“ a dále že
už si podrobnosti nepamatuje. Citované údaje svou celkovou nejistotou
korespondují s vyjádřením znalců soudních lékařů, podle nichž je určení barvy
mrtvého těla poměrně obtížné. Je tedy plně přijatelné to, že v otázce hypoxie
dítěte soudy vycházely ze stanoviska znalců soudních lékařů, a nikoli ze
stanoviska znalce gynekologa a porodníka, které bylo vázáno právě na nejisté a
objektivně neověřené údaje o zbarvení dítěte.
Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy
znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich
nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně
v otázce způsobu usmrcení dítěte hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem,
nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně,
srozumitelně a logicky vyložily.
Zjištění, že obviněná úmyslně usmrtila dítě několik minut trvajícím zakrytím
dýchacích otvorů, které vedlo k jeho udušení, logicky vyplývá ze závěrů znalců
soudních lékařů, z něhož je zřejmé, že se jednalo o extrémní dušení, kterému se
organismus živého a jinak již dýchajícího dítěte usilovně bránil, takže
evidentně nemohlo jít jen o nějaké nahodilé, mimovolné, letmé či jen zcela
krátké zakrytí dýchacích otvorů při běžné manipulaci s dítětem.
Uvedené zjištění logicky navazuje na okolnost, že obviněná svému druhovi na
místě bez dalšího sdělila, že dítě je mrtvé, aniž učinila cokoli, co by se dalo
označit za snahu o oživení dítěte, včetně přivolání lékařské pomoci, kterou
naopak výslovně odmítla. Logiku uvedeného zjištění dokresluje také okolnost, že
z hlediska obviněné bylo dítě nechtěné. Nic na tom nemění skutečnost, že
těhotenství obviněné probíhalo bez některých typických příznaků, jakými jsou
zvýšení váhy, zvětšení břicha apod., že obviněná zaznamenala těhotenství asi
dva měsíce před činem, že si neuvědomovala skutečné stadium těhotenství v době
činu a že nástup porodu byl pro ni náhlý a překvapivý za situace, kdy
těhotenství až dosud naopak utajovala. Lze jen dodat, že svědkyni I. Š.,
zdravotní sestru záchranné služby, podle její výpovědi zaujalo to, že u
obviněné nebyla „žádná extrémní hysterie“, a že psychiatrické vyšetření
obviněné následujícího dne po činu vyznělo v závěr, který připouštěl „jen mírný
anxiozní syndrom“.
Výrok o vině není v žádném rozporu ani s časovými dispozicemi, které se
obviněná v dovolání snažila prezentovat tak, že vylučují spáchání činu, neboť
hned po vypuzení plodu jen s velmi krátkou prodlevou zavolala otce dítěte, tj.
svého druha M. K., který přišel, viděl ji s dítětem, přestřihl pupeční šňůru a
zaznamenal, že dítě se nijak neprojevovalo, nekřičelo apod. Z výpovědi svědka
M. K. vyplývá, že do koupelny vešel z vlastního popudu, když se obviněná déle
nevracela a když uslyšel z koupelny bouchnutí, přičemž z toho, jak svědek
popsal situaci v koupelně, nelze nijak usuzovat, s jakým časovým odstupem od
okamžiku, kdy dítě vyšlo z těla obviněné, vstoupil do koupelny, zejména že by
tam vstoupil bezprostředně poté a že by obviněná neměla dostatek času k
usmrcení dítěte.
To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se
neztotožňuje se skutkovými zjištěními, která Vrchní soud v Praze vzal za
podklad výroku o vině, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř.
odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.