7 Tdo 1291/2015-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. prosince 2015 v
Brně dovolání obviněného V. V.proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.
5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 5 T 216/2013, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 216/2013, v odsuzující části.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 216/2013,
uznal obviněného V. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal podle
skutkových zjištění soudu tím, že
dne 29. srpna 2013 kolem 16:15 hod. řídil po ulicích města B. po
předchozím požití metamfetaminu motorové vozidlo zn. Škoda Felicia modré barvy
registrační značky ..., přičemž byl kontrolován na křižovatce ulic P. a A. M.
hlídkou Policie České republiky, která z jeho chování pojala podezření, že je
ovlivněn návykovými látkami. Následně u obviněného byla provedena orientační
dechová zkouška na alkohol s negativním výsledkem a test na přítomnost jiné
návykové látky testovacím zařízením Drugwipe 5S s pozitivním výsledkem na
metamfetamin, přičemž metamfetamin jako psychotropní látka zařazená do seznamu
II v příloze 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových
látkách“), náleží mezi návykové látky ve smyslu ustanovení § 2 písm. a)
uvedeného zákona.
Podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí
svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej
zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců. Podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To
139/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané
proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lucie Šmidákové včas dovolání opírající se o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl s odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu, že v jeho trestní věci nebyl proveden žádný
znalecký posudek, který by určil, zda a případně jak byl ovlivněn návykovou
látkou v době řízení motorového vozidla. Poukázal na to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném
nesprávném hmotně právním posouzení věci, neboť z popisu skutku není možné
dovodit, že došlo ke spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle
§ 274 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebylo vůbec prokázáno, že by byl pod
vlivem návykové látky. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
soudní proces, neboť soudy obou stupňů se při novém projednání věci nezabývaly
jeho námitkami, jeho důkazními návrhy a vycházely ze závěrů z původního řízení
konaného v roce 2013. Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů měly v jeho
trestní věci uložit souhrnný trest a mělo dojít ke zrušení výroku o trestu z
rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 91 T 232/2013, neboť
ke spáchání trestného činu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 91 T 232/2013 došlo v období od 15. 4. 2013 do 3. 9. 2013, přičemž v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 216/2013 měl být
trestný čin spáchán dne 29. 8. 2013.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To
139/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že
nezbytným předpokladem pro uznání obviněného vinným přečinem ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je závěr, že pachatel
řídil motorové vozidlo v kritické době v takovém stavu, který vylučuje
způsobilost k výkonu této činnosti. Takový závěr ohledně obviněného V. V. však
nevyplývá ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s usnesením odvolacího soudu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To
139/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T
216/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má
obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. V. je důvodné. Vycházel přitom
z následujících skutečností.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením
skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je
aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je
skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze
namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní
vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec
dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a
tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu věci. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti
tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak
postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění
soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána třetí soudní instancí.
Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku
zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl
rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková
zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky
však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný opřel dovolání zčásti o
námitky, které svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve
věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým
zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu
vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci
řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není
naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se
způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že z popisu skutku není možné dovodit, že se
v době spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1
tr. zákoníku nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového
vozidla, který si přivodil vlivem návykové látky.
Podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost,
který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při
kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na
majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo
zákazem činnosti.
Nejvyšší soud přisvědčil této námitce obviněného. Ustanovení § 274 tr. zákoníku
chrání život a zdraví lidí a majetek před ohrožením určitého druhu zejména
pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky. Toto ustanovení
zakazuje vykonávat určité zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím
způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky. Trestný čin
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku je spáchán
provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, avšak od
obecného nebezpečí ve smyslu § 272 tr. zákoníku nebo 273 tr. zákoníku se vedle
rozsahu ohrožení liší též tím, že nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a
bezprostředně hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy daná již tím, že
pachatel vykonal určitou činnost.
Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť
různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se
zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě
zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost
pachatele vykonávat provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného
činu se nevyžaduje takový stav, při němž pachatel upadá do bezvědomí nebo není
schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických
schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání
nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo
způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v
každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Při posuzování této otázky je
nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost vykonával pachatel
pod vlivem návykové látky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2790 až 2791).
Pojem návyková látka zahrnuje různé druhy látky, které jsou způsobilé
nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, a jedná se zejména o alkohol, omamné,
psychotropní a další látky, které negativně působí na ovládací a rozpoznávací
schopnosti nebo na sociální chování. Jestliže pachatel řídil motorové vozidlo
pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen o jakou
návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče
touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod
vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že
v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve
smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku.
Nelze-li stanovit druh, množství a míru ovlivnění takovou návykovou látkou v
době řízení motorového vozidla jinak, zpravidla se nebude možno obejít bez
odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé
podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové látky
v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu
návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v
těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele, znalec z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v
době řízení motorového vozidla (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010).
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu a z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný
řídil dne 29. 8. 2013 v ulicích města B. motorové vozidlo, přičemž byl
kontrolován hlídkou Policie České republiky a z důvodu podezření na ovlivnění
návykovými látkami byl následně podroben orientačnímu testu zařízením Drugwipe
5S na přítomnost návykové látky s pozitivním výsledkem na metamfetamin.
Nejvyšší soud zjistil z takto vymezeného skutku, že soudy obou stupňů
nedostatečně posoudily všechny skutečnosti významné pro závěr, zda se obviněný
v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost,
který si přivodil vlivem návykové látky. Zejména se nezabývaly a ve skutkové
větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením
odvolacího soudu neuvedly, jaké množství metamfetaminu se v těle obviněného
nacházelo v době řízení motorového vozidla a jakým způsobem jej tato návyková
látka ovlivnila při řízení motorového vozidla.
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že: „Pouhá přítomnost ilegální drogy či metabolik v krvi
řidiče znamená automaticky jeho neschopnost řídit bezpečně motorové vozidlo“.
Uvedený závěr soudu prvního stupně je nesprávný a je v rozporu s výše uvedenou
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které pouhé zjištění, že řidič
motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než
alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu
vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu § 274 odst. 1 tr.
zákoníku. Naopak je nutné v takovém případě zjistit nejen, o jakou návykovou
látku se jedná, ale také její množství v těle řidiče a míru jeho ovlivnění
touto návykovou látkou. Taková skutková zjištění však soudy neučinily.
Soudy obou stupňů své skutkové závěry opřely pouze o důkaz úředním záznamem o
kontrole obviněného provedením orientačního testu Drugwipe 5S, na základě
kterého byla zjištěna přítomnost metamfetaminu v těle obviněného. Soudy obou
stupňů ale již neprovedly žádný další důkaz, např. důkaz odborným vyjádřením
nebo znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, odvětví toxikologie či z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který aby prokázal, jaké konkrétní
množství metamfetaminu se nacházelo v těle obviněného v době řízení motorového
vozidla a jakým způsobem jej tato návyková látka ovlivnila při řízení. Taková
skutková zjištění soudu jsou však nezbytná pro učinění závěru, zda se obviněný
v době řízení motorového vozidla skutečně nacházel ve stavu vylučujícím
způsobilost, kterou si přivodil vlivem návykové látky.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že nesprávným postupem soudů obou stupňů
byl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve
skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu zcela absentuje závěr o tom, že obviněný byl v době
řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti,
který si přivodil vlivem návykové látky. Soudy obou stupňů tak nedostatečně
posoudily všechny skutečnosti podstatné pro posouzení, zda jednání obviněného
naplňuje všechny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku.
Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení na základě dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat některé další otázky, která nespočívá
přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti,
která má význam z hlediska hmotného práva. Skutkovou okolností zakládající jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení může být otázka, zda byly dva trestné činy
(skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda přichází v úvahu uložení
souhrnného trestu za oba trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a
za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest.
Obviněný namítl, že mu měl být uložen souhrnný trest. Nejvyšší soud zjistil, že
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 91 T 232/2013, uznal
obviněného V. V. vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V trestní věci obviněného V. V.
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 216/2013 soud rozhodoval dne 9.
3. 2015 o skutku, který měl obviněný spáchat dne 29. 8. 2013, tedy ještě
předtím, než byl dne 3. 4. 2014 Městským soudem v Brně vyhlášen rozsudek v
trestní věci vedené pod sp. zn. 91 T 232/2013. Jestliže Městský soud v Brně
shledal obviněného v trestní věci sp. zn. 5 T 216/2013 vinným přečinem ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, měl uložit
obviněnému V. V. souhrnný trest a zároveň podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
zrušit výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014, sp.
zn. 91 T 232/2013.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 To 139/2015, a rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 5 T 216/2013, podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně je přitom podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto rozhodnutí. Městský soud v Brně doplní
skutkové závěry o zjištění konkrétního množství metamfetaminu, které se v době
řízení motorového vozidla nacházelo v těle obviněného, a o zjištění, zda a
jakým způsobem byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového
vozidla. Městský soud v Brně poté učiní závěr, zda se obviněný v době řízení
motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti,
který si přivodil vlivem návykové látky, a zda jeho jednání naplňuje všechny
zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1
tr. zákoníku. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nevykonává trest odnětí svobody v této
trestní věci, a proto nerozhodoval podle § 265l odst. 4 tr. ř.
P o u č e n í : Proti usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu