7 Tdo 1294/2015-52
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 11. 2015 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. W. a o dovolání
obviněného J. W., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015,
sp. zn. 9 To 50/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 26 T 58/2014 takto:
I.
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušují
- usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 To 50/2015,
pokud jím byl v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn.
26 T 58/2014, ponechán nedotčen výrok o vině přečinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a výrok o trestu,
- rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 26 T 58/2014,
ve výroku o vině přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání obviněného J. W. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 26 T
58/2014, byl obviněný J. W. uznán vinným v bodě 1 přečinem týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl
odsouzen podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody
byl podle § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle § 85
odst. 1 tr. zákoníku stanovena na tři roky a šest měsíců a obviněnému bylo
podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku uloženo
omezení spočívající v tom, aby se zdržel jakékoli formy styku, osobního i
pomocí prostředků dálkové komunikace, s poškozenou Z. W. a osobami jí blízkými
nad rámec obstarávání legitimních a neodkladných záležitostí týkajících se
výchovy a výživy nezletilého A. W. a společného majetku.
Odvolání, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v
neprospěch obviněného proti výroku o vině přečinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a proti výroku o trestu, byla
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 To 50/2015,
podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podali v zákonné lhůtě dovolání
nejvyšší státní zástupce a prostřednictvím obhájce i obviněný.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného. Napadl
výrok, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. Vytkl, že napadeným
usnesením zůstal nedotčen výrok o vině obviněného přečinem týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na důvody
dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítl, že v souladu s
obžalobou a odvoláním státního zástupce měl být skutek správně posouzen jako
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d)
tr. zákoníku. Uvedl, že pro posouzení skutku s použitím ustanovení § 199 odst.
2 písm. d) tr. zákoníku byl podklad ve zjištěních soudů ohledně doby, po kterou
se obviněný dopouštěl posuzovaného jednání, a ohledně intenzity tohoto jednání.
Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal
Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na
důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. S dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný spojil námitky založené
na tom, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodl vyloučený orgán, čímž
mínil senát složený z předsedy a obou přísedících. Vytkl jejich podjatost,
která podle jeho názoru spočívala v tom, že k němu pojali „velice negativní
postoj“ následně zřejmý z odůvodnění rozsudku. Pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul jednak námitky zaměřené proti
skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, s tím, že „se
nedopustil žádného jednání uvedeného v rozsudku“, a jednak námitky, podle nichž
jako týrání byly vadně posouzeny jednotlivé excesy, nikoli trvalý stav. K tomu
dodal, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Uvedl, že mu bylo příliš široce stanoveno omezení v rámci podmíněného trestu
odnětí svobody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v
Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je
důvodné, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se dovolání obviněného zakládá na námitkách,
které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Námitka podjatosti předsedy senátu a přísedících Okresního soudu v
Kladně, kterou obviněný bezvýsledně uplatnil již v původním řízení a znovu pak
v podaném dovolání, je evidentně bez jakéhokoli věcného opodstatnění. Důvody,
pro které je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení, jsou upraveny v § 30 tr. ř. Z povahy věci nepřichází v úvahu vyloučení
podle § 30 odst. 2, 3, 4 tr. ř. Zbývající důvod vyloučení je v ustanovení § 30
odst. 1 tr. ř. vymezen tak, že u soudce nebo přísedícího lze mít pochybnosti,
že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k
jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému
orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. „Poměrem k věci“
se rozumí takový vztah soudce nebo přísedícího k projednávanému případu, při
kterém by mohli mít osobní zájem na určitém výsledku řízení, zejména z toho
hlediska, že takový výsledek by jim nebo osobám jim blízkým zajistil, byť
případně jen nepřímo, nějakou výhodu či prospěch. Spadá sem i případ, kdy
soudce nebo přísedící byli účastníky nebo svědky skutku, ohledně něhož se
řízení vede, apod. „Poměrem k osobám“ vystupujícím v řízení se rozumí blízký
osobní vztah, jakým je např. vztah rodinných příslušníků, vztah blízkého
přátelství či naopak vztah osobního nepřátelství apod. Obdobně je třeba chápat
i „poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení“. Důvodem vyloučení zásadně
není to, jak soudce nebo přísedící postupoval v řízení, jak hodnotil důkazy,
jak odůvodnil rozhodnutí apod., pokud při tom nějak extrémně nevybočil z mezí
korektnosti, věcnosti či racionality a nevnášel do toho projevy osobní
zaujatosti.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že předseda
senátu a přísedící Okresního soudu v Kladně nebyli podle § 30 odst. 1 tr. ř.
vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Nebylo zjištěno, že by měli k
projednávané věci nebo k osobám vystupujícím v řízení nějaký osobní vztah.
Obviněný vyvozoval jejich podjatost z toho, jak rozhodli a jak odůvodnili
rozhodnutí. Rozhodnutí ovšem mělo odpovídající obsahový podklad v průběhu a
výsledcích hlavního líčení a logicky na ně navazovalo. Odůvodnění rozsudku, v
němž byl vyjádřen názor senátu na provedené důkazy, včetně výpovědi obviněného,
a v němž bylo vyloženo, jak senát důkazy hodnotil, je co do použitých argumentů
věcné, nepředstavuje žádnou deformaci důkazů a není zatíženo ničím, co by se
dalo interpretovat jako projev nějaké osobní zaujatosti. Samotná okolnost, že
výsledek řízení v podobě rozsudku byl ze subjektivního hlediska obviněného
nepříznivý a že obviněný není s tímto výsledkem smířen, nemůže odůvodnit závěr
o vyloučení předsedy senátu a přísedících.
V části týkající se dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jen právní námitky,
v nichž se tvrdí, že na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně, bylo vadně aplikováno hmotné právo (trestní zákon). V dovolání proti
odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy,
nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo dovolací
důvod jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného
hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových
zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu,
kterou sám prosazuje.
Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněného, pokud namítal, že
skutkovými zjištěními soudů nebyl naplněn zákonný znak „týrání“ ve smyslu § 199
odst. 1 tr. zákoníku a že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, a
dovolání nejvyššího státního zástupce, který namítal, že zjištěný skutek nebyl
přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku, nýbrž zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním
ve společném obydlí.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d)
tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s
ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu.
Podle zjištění Okresního soudu v Kladně uvedených v bodě 1 rozsudku, s
nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval
skutek v podstatě v tom, že obviněný nejméně od dubna 2012 do 1. 1. 2013 ve
společném bydlišti v rodinném domě v K., ul. V. Z., svou manželku Z. W. slovně
nebo prostřednictvím zpráv SMS urážel v souvislosti s její vizáží po operačním
zákroku výroky, že je hnusná a že se mu chce zvracet, nadával jí vulgárními
výrazy jako piča, kunda, kurva, flundra, kráva, blbka, mrdka, zasraná,
zamrdaná, blbá, a to opakovaně i před jejich společným synem a před návštěvami,
a dále
- nezjištěného dne v dubnu 2012 v prostoru toalety, kdy poškozená
vykonávala tělesnou potřebu, ji spolu s vulgárními nadávkami udeřil několikrát
rukou do obličeje, tahal ji za vlasy, držel nůžky a křičel, že ji ostříhá, což
se mu částečně podařilo, a nůžkami ji pořezal na rukou, jimiž se bránila,
způsobil jí podlitiny a při odchodu do ní několikrát strčil,
- nezjištěného dne v červnu 2012 na poškozenou křičel vulgární nadávky,
chytil ji, cloumal jí, a když poškozená odběhla do patra a byla v pokoji u
nezletilého syna, obviněný ji vtáhl do vedlejší místnosti, kde ji přitiskl na
skříň a hrozil, že ji raději zabije a udělá jí ze života peklo,
- dva dny před Silvestrem 2012 poškozenou urážel, křičel na ni vulgární
nadávky, během noci ji prozváněl telefonem, nechal hrát hlasitě hudbu, posílal
jí zprávy SMS, že je flundra, a že když nebude spát on, nebude spát ani ona,
vtrhl do pokoje, kde byla poškozená, a polil ji studenou vodou se slovy, že je
kunda, odběhl a nadále nechal hlasitě hrát hudbu,
- dne 1. 1. 2013 při opětovných nadávkách poškozenou neočekávaně zezadu
uhodil lahví do hlavy, čímž jí způsobil bouli, a hrozil, že ji zabije,
a v důsledku uvedeného jednání se u poškozené jako posttraumatická reakce
rozvinul anxiózně depresivní syndrom.
Popsané jednání obviněného má typické rysy týrání ve smyslu § 199 odst.
1 tr. zákoníku. Týráním je třeba rozumět zlé nakládání s jinou osobou, které se
vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále tím, že je touto osobou
pociťováno jako těžké příkoří, a konečně také určitou trvalostí. To znamená, že
k naplnění znaku týrání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku nestačí jen ojedinělé
či izolované projevy hrubosti a bezcitnosti ve vztahu k jiné osobě. Z hlediska
požadavku, aby se jednání pachatele vyznačovalo určitou trvalostí, nelze
apriorně stanovit nějaké časově přesně vymezené období. Je však třeba vzít v
úvahu, že to musí být období, které nedosahuje „delší doby“, protože páchání
činu po delší dobu je okolností uvedenou v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,
tj. okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pojem „delší doba“
v sobě zahrnuje dobu postačující k naplnění určité trvalosti posuzovaného
jednání, která je znakem týrání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, a nad tento
rámec ještě další dobu, při které je doba postačující k naplnění určité
trvalosti významně překročena.
Jednání obviněného nespočívalo v ojedinělých či izolovaných aktech
zlého nakládání s poškozenou. Ve výroku o vině jsou specifikovány čtyři
konkrétní případy, ke kterým došlo v dubnu 2012, v červnu 2012, před Silvestrem
2012 a dne 1. 1. 2013 a při kterých byla poškozená kromě slovních invektiv
napadena také fyzickými útoky obviněného. Tyto útoky ovšem nebyly nijak
izolované a naopak představovaly vystupňování kontinuálního jednání obviněného,
které jinak mělo povahu prakticky nepřetržitých aktů verbálního napadání v
podobě mimořádně hrubých, urážejících a zraňujících výroků na adresu poškozené.
Jednání obviněného jako celek tak bylo kombinací neustálých slovních a
občasných fyzických útoků. Pokud jde o četnost slovních útoků, vyplývá ze
zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku to, že v průběhu soužití obviněný i
dříve napadal poškozenou občasnými invektivami jednou až dvakrát měsíčně, že
frekvence jeho útoků se zvyšovala a že od dubna 2012 do 1. 1. 2013 napadal
poškozenou velmi vulgárními výrazy a nadávkami pořád. Za tohoto stavu je jasné,
že posuzované jednání obviněného bylo týráním podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.
Soudy na rozdíl od obžaloby neposoudily skutek podle § 199 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku. Okresní soud v Kladně vycházel z toho, že v ustálené
soudní praxi se za „delší dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení obvykle pokládá již
doba šesti měsíců, avšak poukázal na nutnost modifikovat tuto hranici v
závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu podle zásady, že
čím méně intenzivní je týrání, tím delší musí být doba uvedená v § 199 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku, a naopak. Krajský soud v Praze k tomu dodal, že jde o
hraniční případ a že Okresní soud v Kladně „citlivě vystihl všechny okolnosti
posuzovaného případu“.
S tím, jaké zásady si Okresní soud v Kladně v obecné rovině vytyčil v
souvislosti s aplikací ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, lze
souhlasit, avšak nelze souhlasit s tím, že by je Okresní soud v Kladně správně
uplatnil ve vztahu k posuzované kauze.
Obviněný se týrání manželky žijící s ním ve společně obývaném domě
dopouštěl po dobu prakticky devíti měsíců. Jestliže byla hranice šesti měsíců,
kterou vytyčil Okresní soud v Kladně, překročena o polovinu, pak je sotva
udržitelný závěr Okresního soudu v Kladně, že nejde o překročení uvedené
hranice „významným způsobem“. Okresní soud v Kladně hodnotil celkovou intenzitu
jednání obviněného jako nižší, neboť tu byl omezený počet pouhých čtyř případů
fyzického napadení poškozené, mezi nimiž byla jednota skutku udržována pouze
hrubým verbálním zacházením. Tato úvaha je nepřijatelná, protože poškozená byla
verbálním útokům obviněného vystavena s takovou frekvencí, že lze konstatovat
její neustálé napadání, a to při používání výrazů, jejichž vulgárnost
dosahovala mimořádně vysokého stupně. Již tím se zvýrazňoval nepříznivý vliv
posuzovaného jednání obviněného na poškozenou, včetně jejího zdravotního stavu.
U poškozené se jako porucha jejího duševního zdraví rozvinul anxiózně
depresivní syndrom, jehož vznik primárně souvisel právě s psychickým týráním
reprezentovaným neustálým slovním vulgárním napadáním, přičemž případy
fyzického napadení měly v tomto ohledu spíše jen okrajový význam. Celková
intenzita jednání obviněného byla tedy dostatečná pro to, aby doba devíti
měsíců páchání činu byla posouzena jako „delší doba“ ve smyslu § 199 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku.
Pro srovnání lze odkázat na rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr., v němž
byla doba něco přes sedm měsíců posouzena jako „delší doba“ týrání, které ani
nespočívalo v nějak extrémně intenzivním jednání (pachatel týral své rodiče
tím, že je vulgárně slovně napadal, tropil v domě hluk, bouchal a kopal do
nábytku, poškozoval věci v domě, hlasitě pouštěl televizor apod.). Citovaný
judikát plně podporuje závěr, že v projednávané věci obviněného J. W. měl být
skutek posouzen i podle ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Při správném právním posouzení skutku měl být obviněný uznán vinným
zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm.
d) tr. zákoníku.
Obviněnému není možno přisvědčit v námitce, že posouzení skutku jako
trestného činu je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst.
2 tr. zákoníku). Jednání obviněného velmi výrazně překročilo rámec běžných
neshod mezi společně žijícími manžely a mírou své hrubosti, bezcitnosti a
bezohlednosti i délkou doby páchání nabylo povahy vyloženě kriminálního činu.
Z uvedeného je zřejmé, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a dovolání
nejvyššího státního zástupce důvodné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně
garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího
soudu má oporu v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v
napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. To se
týká nejen skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině
obviněného přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1
tr. zákoníku. Plně se to vztahuje i na skutková zjištění, která soudy vzaly za
podklad výroku o vině obviněného přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353
odst. 1 tr. zákoníku. Tento přečin obviněný spáchal podle zjištění Okresního
soudu v Kladně uvedených v bodě 2 rozsudku v podstatě tím, že od února 2013
nejméně do 16. 4. 2013 v K. telefonicky a osobně vyhrožoval poškozené Z. W.
zabitím a likvidací celé rodiny (bližší specifikace obsahu výhrůžek je uvedena
ve skutkové části výroku).
Skutková zjištění soudů ve vztahu k oběma výrokům o vině mají
odpovídající obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené, která
podrobně, dostatečně konkrétně, bez podstatnějších rozporů a celkově
přesvědčivě popsala, jakého jednání se proti ní obviněný dopouštěl. Soudy si
byly vědomy toho, že obviněný takové jednání popíral, a již proto hodnotily
svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně. Při tom se zaměřily zejména na
další byť jen nepřímé důkazy podporující svědeckou výpověď poškozené. Těmito
důkazy byly výpovědi svědků z okruhu osob, ke kterým měla poškozená blízký
vztah, kterým důvěřovala a kterým se svěřila s tím, jaké jednání obviněného
musí snášet. Do tohoto rámce spadají i svědkové, kteří byli přítomni hrubému a
vulgárnímu jednání obviněného vůči poškozené. Soudy věnovaly potřebnou
pozornost také objasnění osoby poškozené z hlediska jejích osobních vlastností
zaručujících pravdivost jejích tvrzení a v tomto ohledu vycházely ze znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který vyzněl v
závěr, že poškozená je obecně věrohodnou osobou bez sklonu ke lhaní.
Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily
důkazy ve shodě s jejich obsahem, že při hodnocení důkazů nijak nevybočily z
mezí volného hodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně,
srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ani námitky ohledně rozsahu omezení stanoveného v souvislosti s
uložením podmíněného trestu odnětí svobody nejsou dovolacím důvodem. Tyto
námitky mají vztah k přiměřenosti trestu, avšak nepřiměřenost trestu není
dovolacím důvodem (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výrok o trestu byl
ostatně zrušen z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v důsledku
vadného výroku o vině.
Rozsudek Okresního soudu v Kladně, pokud jím byl obviněný uznán vinným
přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku místo toho, aby byl správně uznán vinným zločinem týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, je
rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil
nejvyšší státní zástupce. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byl
nesprávný výrok o vině ponechán nedotčen, pak je rozhodnutím, které je vadné ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak ho uplatnil
nejvyšší státní zástupce.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že
- z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil vadnou část napadeného
usnesení a vadnou část rozsudku, jakož i všechna další obsahově navazující
rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Kladně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok o vině obviněného
přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku zůstal
rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen),
- zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu